1 Afs 46/2004 — Nejvyšší správní soud

29 Af 221/2011- 40 - text - 6 - pokračování 29 Af 221/2011 29 Af 221/2011-40 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., v právní věci žalobce: Z. M., zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem Brno, Havlišova 15, proti žalovanému Celnímu ředitelství Brno, se sídlem Brno, Koliště 17, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2011, č. j. 2804-72/2011-010100-21, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobce dne 18. 11. 2011 podal u Krajského soudu v Brně celkem 391 žalob, jimiž se domáhal zrušení shodného počtu rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2011 a jim předcházejících rozhodnutí Celního úřadu Břeclav (dále též „celní úřad“ či „správce daně“) ze dne 24. 11. 2010. Celní úřad těmito rozhodnutími vyměřil žalobci z dovezeného zboží - benzin automobilový 95 Eurosuper podpoložka celního sazebníku 2710114500 a motorová nafta podpoložka celního sazebníku 2710194151 - dovozní clo, spotřební daň a daň z přidané hodnoty (dále též „DPH“). [2] Pro mimořádné množství podaných žalob bylo rozhodování ve věcech žalobce v souladu s rozvrhem práce rozděleno mezi tři senáty zdejšího soudu (29, 30, 31). Senát 31 s ohledem na pořadí, v jakém k němu věci došly, již dříve (dne 17. 10. 2012) rozhodl o části podaných žalob. Jelikož tyto úzce souvisely i s nyní posuzovanou věcí, dospěl senát 29 zdejšího soudu k závěru, že s přihlédnutím k zásadám efektivity řízení a legitimního očekávání žalobce zde byly ve smyslu § 56 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), dány závažné důvody pro přednostní projednání a rozhodnutí této další věci žalobce. [3] Z výše uvedeného počtu žalob napadlo senátu 29 zdejšího soudu 131 věcí chronologicky vedených pod sp. zn. 29 Af 148/2011 až 29 Af 280/2011 (s výjimkou věcí vedených pod sp. zn. 29 Af 203/2011, 29 Af 204/2011 a 29 Af 205/2011) a 29 Af 32/2012. Projednávaná žaloba byla obdobná jako další žaloby, avšak nebyla s nimi spojena, neboť v její části III.A byla oproti ostatním žalobám navíc uplatněna specifická námitka vnitřní rozpornosti rozhodnutí. [4] Nyní přezkoumávaným (a v záhlaví označeným) rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil platební výměr ze dne 24. 11. 2010, č. j. 25582-71/2010-021100-021, jímž celní úřad žalobci vyměřil clo, spotřební daň a DPH v celkové výši 304 134 Kč. Žalovaný se ztotožnil se závěrem správce daně, že celní dluh vznikl dne 14. 10. 2003 v důsledku odnětí zboží - 20 000 litrů benzinu automobilového 95 Eurosuper - celnímu dohledu. I za toto jednání byl žalobce odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, č. j. 39 T 10/2005-9474, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, č. j. 5 To 85/2007-10646. Žalobce se tak stal společným a nerozdílným dlužníkem ve smyslu § 240 odst. 3 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění účinném ke dni vzniku celního dluhu (dále jen „celní zákon“). II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě [5] Proti rozhodnutím žalovaného podal žalobce včas žalobu rozčleněnou dle jednotlivých žalobních bodů. - Námitka prekluze práva vyměřit daň (část II. žaloby) [6] Žalobce namítl, že žalovaný nesprávně aplikoval § 268 celního zákona. Ustanovení § 268 celního zákona pozbylo ke dni 30. 4. 2004 platnosti, neboť od tohoto okamžiku začalo v České republice platit nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „celní kodex“). Od 1. 5. 2004 tedy neměly procesní úkony, dle kterých mělo dojít k přetržení prekluzivní lhůty (ve smyslu § 268 odst. 3 celního zákona) hmotněprávní oporu k tomu, aby běh lhůty přetrhly. Pokud by tedy správce daně učinil úkon do 30. 4. 2004, měl by takový úkon účinky podle § 268 odst. 3 celního zákona, tj. prodloužil by prekluzivní lhůtu do 31. 12. 2007. Po 30. 4. 2004 ale již procesní úkony takové účinky mít nemohly. Vstupem do Evropské unie se platnost a přerušení prekluzivní lhůty měla odvozovat výhradně od celního kodexu. Na tom nic nemění ani hmotněprávní charakter § 268 celního zákona. [7] Navíc postup, kterým by mohla být tříletá subjektivní prekluzivní lhůta neustále prodlužována, narušuje právní jistotu daňových subjektů. Je nezbytné, aby každé zahájené řízení bylo ukončeno v subjektivní prekluzivní lhůtě – tj. zde lhůtě tříleté. V případě žalobce trvala právní nejistota k okamžiku podání žaloby již 7 let. Postup, při kterém je neustále prodlužována zákonná tříletá lhůta, aniž by bylo rozhodnuto o právech a povinnostech účastníka řízení, nemůže obstát nejen na poli jednoduchého práva, ale zvláště na poli práva ústavního. Dochází totiž k porušení práva na spravedlivý proces a na rovné postavení subjektů ve správním řízení. [8] Úkony, které žalovaný považoval za úkony přetrhávající prekluzivní lhůtu, nebyly učiněny v řízeních o těchto daních. Aby mohl mít úkon účinky ve smyslu § 268 odst. 3 celního zákona (potažmo ve smyslu § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), musí být proveden v tom kterém individuálně určeném a zahájeném řízení. Dané úkony (ze dne 17. 12. 2004, 7. 1. 2005, 15. 11. 2006, 18. 12. 2006, 26. 10. 2009 a 19. 11. 2009) tedy nemohly přetrhnout lhůtu pro vyměření daně; navíc ani neměly kvalitu úkonů, které by byly s to přetrhnout běh lhůty. - Námitka nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (část III. žaloby) [9] Žalobce dále namítl, že žalovaný se v odvolacím řízení nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v podaném odvolání. Byl tak porušen § 116 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, popř. dřívější § 50 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. [10] V bodě 5 podaného odvolání žalobce namítal podjatost správce daně, dokonce hraničící se zneužitím pravomoci úřední osoby. Tuto výtku však správce daně ani žalovaný nijak nereflektovali. Tím byl porušen též § 77 daňového řádu. Uvedené je o to závažnější, že řízení bylo vedeno bývalými kolegy žalobce z Celního úřadu Břeclav a podle přímých pokynů žalovaného. [11] Žalovaný neuplatnil náhradu škody v probíhajícím trestním řízení a celní a daňové řízení zneužívá k tomu, aby minimalizoval svá vlastní pochybení, kdy daně nevybral od dovozce zboží. Postup správce daně je projevem libovůle, úmyslným účelovým zneužitím práva a vede k ekonomické a sociální likvidaci žalobce. Žalobce neměl s předmětnými dovozy zboží nic společného, není daňovým subjektem, tedy osobou povinnou platit DPH a spotřební daň, a současně není osobou, které vznikl celní dluh, a jež by měla povinnost uhradit dovozní clo. Za své nedbalostní jednání byl propuštěn ze služebního poměru, neprávem odsouzen a nyní mu místo evidentních viníků bylo vyměřeno clo, spotřební daň a DPH. Správní orgány tak při vydání napadených rozhodnutí postupovaly v rozporu se zásadou ne bis in idem. [12] Dále žalovaný nevypořádal odvolací námitku, že rozhodnutími správce daně došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. - Námitka vnitřní rozpornosti rozhodnutí (část III.A žaloby) [13] Napadené rozhodnutí je vnitřně rozporné pro nesoulad mezi výrokem a odůvodněním. Žalovaný zamítl odvolání a potvrdil platební výměr správce daně, jímž byla žalobci vyměřena DPH ve výši79 635 Kč. Žalovaný však na straně 2 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že DPH byla stanovena ve výši 76 635 Kč, tedy nižší o částku 3 000 Kč. Není tedy postaveno najisto, v jaké výši měla být vlastně žalobci DPH vyměřena. - Námitky vztahující se k rozhodnutí o vyměření DPH (část IV. žaloby) [14] Žalobce uvedl, že nebyl a není osobou povinnou platit daň ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném ke dni vzniku celního dluhu. [15] Poukázal-li žalovaný v této souvislosti na § 323 odst. 1 a § 240 odst. 3 celního zákona, pak měly správní orgány podle § 32 odst. 2 písm. d) zákona o správě daní a poplatků [nyní § 102 odst. 1 písm. d) daňového řádu] povinnost ve výrocích rozhodnutí uvést právě i celní zákon, což neučinily. Není-li z výroků rozhodnutí patrné, podle jakého právního předpisu bylo rozhodováno, je tím žalobci de facto znemožněno, aby proti aplikaci toho kterého ustanovení brojil relevantními odvolacími námitkami. [16] Nelze souhlasit s názorem žalovaného, podle kterého aplikaci § 3 odst. 1 zákona o DPH vylučují § 42, § 43 odst. 2, 3 tohoto zákona a § 323 odst. 1 celního zákona. Na žalobce nelze vztáhnout výše uvedená ustanovení celního zákona, v takovém případě však § 3 odst. 1 zákona o DPH vylučuje, aby byl povinen hradit DPH. - Námitka vztahující se k rozhodnutí o vyměření spotřební daně (část V. žaloby) [1