7 Afs 43/2012 — Nejvyšší správní soud

31 Af 176/2012- 58 - text pokračování 12 31Af 176/2012 31Af 176/2012 - 58 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka a JUDr. Evy Lukotkové, v právní věci žalobce: M. N., zastoupený: Milanem Greplem, daňovým poradcem, se sídlem Mírovice, Třeboradická 49, 250 63 Mratín, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, o žalobách proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 18.10.2012, č.j. 14198/12-1102-703207, ze dne 22.11.2012, č.j. 17951/12-1102-703207 a ze dne 22.11.2012, č.j. 17949/12-1102-703207, t a k t o : I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 18.10.2012, č.j. 14198/12-1102-703207, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 22.11.2012, č.j. 17951/12-1102-703207, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 22.11.2012, č.j. 17949/12-1102-703207, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. IV. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 40.017 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Milana Grepla, daňového poradce, se sídlem Mírovice, Třeboradická 49, 250 63 Mratín. O d ů v o d n ě n í V podaných žalobách brojil žalobce proti napadeným rozhodnutím následujícími námitkami. Předně žalobce namítl, že napadená rozhodnutí byla vydána po uplynutí lhůty pro doměření daně. Následně žalobce namítl, že napadená rozhodnutí jsou opřena o skutečnosti nezjišťované v daňovém řízení a neprojednané s daňovým subjektem. Žalobce brojil i proti způsobu, jakým správce daně získával důkazy. V této souvislosti namítal, že správce daně prováděl výslech svědků písemnou formou, a to údajně podle ustanovení § 34 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, čímž obcházel zákon a znemožnil žalobci účast na těchto výsleších. Dále žalobce v rámci namítaných procesních pochybení brojil proti místním šetřením, která správce daně prováděl u žalobce, aniž by z nich sepsal buď protokol, nebo úřední záznam. V souvislosti s prováděním místních šetření žalobce namítl, že o nich nebyl vyrozuměn zástupce žalobce a zpochybnil, zda se pracovníci správce daně při místních šetřeních řádně legitimovali a zda byla zachována povinnost mlčenlivosti. Následně žalobce namítl, že správce daně pochybil i při dokazování, když měl vyhledávat pouze důkazy v neprospěch žalobce a že není pravda, že by nebyly ze strany žalobce předloženy důkazy ohledně výstav, a v té souvislosti i namítané nesprávné hodnocení důkazu – plemenné knihy. Významné je i pro právní posouzení chovu koní. V souvislosti s hodnocením důkazů žalobce namítl, že byla ze strany správce daně nesprávně hodnocena role chovaných koní při výkonu stomatologické praxe MUDr. N. Ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 2006 žalobce s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu namítl, že dodatečný platební výměr nesprávně obsahuje zároveň i předpis penále. Žalovaný ve svých vyjádřeních odkázal na spisový materiál a podrobně odůvodněná napadená rozhodnutí. Za podstatu sporu označil žalovaný spor o výdaje na chov koní a to, zda spadají pod režim příjmů a výdajů podle ustanovení § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, nebo pod režim ustanovení § 10 téhož zákona. Tuto otázku podle žalovaného vyřešil Nejvyšší správní soud tak, že podřadil příjmy a výdaje žalobce související s chovem koní pod ustanovení § 7 zákona o daních z příjmů. Ostatní námitky žalobce Nejvyšší správní soud neshledal jako důvodné. Žalovaný tedy při vydání nových rozhodnutí vyšel z názoru Nejvyššího správního soudu. Žalovaný navrhl žaloby zamítnout. V podaných replikách k vyjádření žalovaného žalobce jednak blíže specifikoval dobu prekluze a specifikoval námitky, ke kterým se žalovaný ve svém podání nevyjádřil. Krajský soud v Brně na základě včas podaných žalob přezkoumal napadená rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jejich vydání. Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, že napadená rozhodnutí žalovaného nebyla vydána v souladu se zákonem. O žalobě soud rozhodl po jednání. Před řešením ostatních žalobních námitek se soud musel nejprve zabývat námitkou prekluze práva doměřit daň. Tuto námitku soud neshledal důvodnou. Podle ustanovení § 41 s.ř.s. stanoví-li zvláštní zákon ve věcech přestupků, kárných nebo disciplinárních nebo jiných správních deliktů (dále jen "správní delikt") lhůty pro zánik odpovědnosti, popřípadě pro výkon rozhodnutí, tyto lhůty po dobu řízení před soudem podle tohoto zákona neběží. To platí obdobně o lhůtách pro zánik práva ve věcech daní, cel, poplatků, odvodů, záloh na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně, které jsou příjmem státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo rezervních fondů organizačních složek státu, rozpočtů územních samosprávných celků, nebo státních fondů nebo Národního fondu, a o promlčecích dobách ve věci náhrady škody nebo nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci podle zvláštního zákona. Citované ustanovení staví běh lhůt pro doměření daně po dobu soudního řízení, ve kterém je přezkoumáváno rozhodnutí správce daně. Lhůty jsou stavěny i v řízení před krajským soudem. V důsledku podání žalob ke Krajskému soudu v Brně, kterými žalobce brojil proti předcházejícím rozhodnutím správce daně, byly lhůty pro doměření daně přerušeny od dubna, resp. od června 2009 do února 2012, což je ale období, které žalobce započetl do běhu prekluzivní lhůty. Při zohlednění přerušení běhu lhůt pro doměření daně dospěl soud k závěru, že k uplynutí lhůty nedošlo. V souzené věci je po vyřešení námitky prekluze předně nutno konstatovat, že z obsahu správního spisu vyplývá, že poté, co bylo předcházející rozhodnutí zrušeno Nejvyšším správním soudem, nečinil žalovaný ve správním spise žádné úkony, kromě opětovného rozhodnutí ve věci. Tento fakt má ve věci několik důsledků. Prvním z nich je, že daňové řízení před vydáním napadeného rozhodnutí zůstává stejné, obsah správního spisu je stejný, procesní postupy správce daně jsou taktéž shodné. Z toho vyplývá, že hodnocení, která učinil Nejvyšší správní soud, případně Nejvyšším správním soudem aprobovaná hodnocení zdejšího soudu, se vztahují k následně nezměněným výsledkům daňového řízení a shodným postupům správce daně. Jestliže tedy žalobce uplatnil některé námitky opětovně, pak soud nevidí žádný důvod odchýlit se od již zaujatých právních názorů. Dalším důsledkem je, že výsledky daňového řízení nebyly podle obsahu správního spisu nikterak ve vazbě na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu doplněny. Toto zjištění je podstatné pro zákonnost napadeného rozhodnutí. Toto zjištění soudu je významné pro hodnocení žalobní námitky, kterou žalobce brojil proti tomu, že rozhodnutí je opřeno o skutečnosti nezjišťované v daňovém řízení a neprojednané s daňovým subjektem, dále i pro hodnocení námitky, že správce daně pochybil při dokazování, když měl vyhledávat pouze důkazy v neprospěch žalobce a že není pravda, že by nebyly ze strany žalobce předloženy důkazy ohledně výstav, a v té souvislosti i namítané nesprávné hodnocení důkazu – plemenné knihy. Významné je i pro právní posouzení chovu koní. Nedostatečná skutková zjištění, vadně vedené dokazování a nesprávné hodnocení důkazů Výsledkem původního daňového řízení byl závěr, že v případě chovu koní žalobcem se jedná o příjmy podle ustanovení § 10 zákona o daních z příjmů. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ve věci sp.zn. 7 Afs 45/2012 (zdaň. období 2004) a sp.zn. 7 Afs 44/2012 (zdaň. období 2005) jasně konstatoval, že „příjmy a výdaje stěžovatele související s jím provozovaným chovem koní bylo třeba zahrnout pod příjmy a výdaje podle ust. § 7 zákona o daních z příjmů. Pokud by chtělo finanční ředitelství tyto výdaje vyloučit z daňově uznatelných výdajů, muselo by tak učinit v návaznosti na ust. § 23 a násl. zákona o daních z příjmů, nikoliv prostým poukazem na ust. § 10 odst. 4 citovaného zákona. Krajský soud tak nesprávně posoudil otázku zdanění příjmů a výdajů stěžovatele majících svůj původ v chovu koní. Protože tento chov je podle ust. § 2e odst. 3 písm. b) zákona o zemědělství přímo ze zákona zemědělskou výrobou, správnímu orgánu nepřísluší, za situace, kdy stěžovatel měl právní postavení samostatně hospodařícího rolníka a poté zemědělského podnikatele, aby v rozporu s ust. § 7 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů a § 2e odst. 3 zákona o zemědělství dovozoval, že chov koní není zemědělskou výrobou.“ Obdobně pak v rozhodnutí sp.zn. 7 Afs 37/2012 (zdaň. období 2006) Nejvyšší správní soud uvedl: „Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že příjmy a výdaje stěžovatele související s jím provozovaným chovem koní tedy skutečně, jak na to správně poukazoval již ve své žalobě stěžovatel, bylo třeba zahrno