3 As 192/2015 — Nejvyšší správní soud

31 A 112/2015- 110 - text 11 pokračování 31A 112/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. a Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. v právní věci žalobce Revmacentrum MUDr. Mostera, s.r.o., se sídlem Mošnova 8, Brno, zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem se sídlem Lidická 710/57, Brno, proti žalovanému Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, takto: I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou 23. 1. 2015 domáhal, aby soud označil za nezákonný zásah výzvu žalovaného ze dne 27. 11. 2014 a zakázal žalovanému bez předchozího písemného souhlasu pacientů vyzývat žalobce, aby umožnil žalovanému nahlížet do zdravotnické dokumentace vedené o pacientech ošetřených postupem aplikace buněk stromální vaskulární frakce. Žalobce úvodem žaloby zdůraznil, že je poskytovatelem zdravotních služeb jako nestátní zdravotnické zařízení zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. V jednotlivých námitkách uvedl, že byl dne 11. 12. 2015 vyzván k předložení veškerých informovaných souhlasů pacientů za období roku 2012 až 2015 k provedeným výkonům specifikovaným jako aplikace růstových faktorů do kloubu – metoda ACP, aplikace kmenových buněk a růstových faktorů do kloubu – metoda MSC, biologická léčba pacientů s revmatoidním onemocněním, dále veškeré zbývající části zdravotnické dokumentace vedené v listinné podobě a speciální kopie veškerých zdravotnických dokumentací vztahujících se k předchozímu vedené v elektronické podobě. Uvedené výzvě dle žalobce předcházelo zahájení kontroly u žalobce dne 11. 9. 2014 s předmětem „kontrola plnění povinností vyplývajících ze zákona o zdravotních službách a zákona o návykových látkách“, která byla zahájena dle žalobce na základě podnětu Ministerstva zdravotnictví ČR. Podle žalobce žalovaný není oprávněn k takové kontrole, neboť mu nesvědčí právo dle § 65 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních službách, dále k ní není oprávněn z důvodu nezákonnosti a z důvodu překročení zákonem stanovené podmínky nezbytného rozsahu. Žalobce namítl nepříslušnost žalovaného ke kontrole toho, zda byl přípravek aplikován v souladu s pokyny výrobce, neboť ke kontrole je příslušný pouze Státní úřad pro kontrolu léčiv (SÚKL), kterému žalobce kontroly včetně nahlížení do dokumentace umožňuje. V této souvislosti uvedl, že žalovaný, jako nepříslušný orgán nedoložil souhlas pacientů s nahlížením do jejich zdravotní dokumentace. I kdyby byl žalovaný ke kontrole příslušný, namítl žalobce překročení zákonem stanoveného rozsahu a absenci jakéhokoliv zmocnění ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. K věci samé žalovaný poukázal na § 107, § 108 zákona o zdravotních službách. Žalovaný je oprávněn prověřovat, zda zdravotní služby byly poskytnuty s pacientovým svobodným a informovaným souhlasem (§ 34 cit. zákona) a zda byla služba poskytnuta na náležité odborné úrovni (§ 45 cit. zákona). Žalovaný připustil, že oprávněným kontrolním orgánem může být v tomto případě i jiný orgán, např. SÚKL, rozsah působnosti orgánů se prolíná, z toho však nelze usuzovat na nepříslušnost žalovaného k této kontrole. Žalovaný ve svém vyjádření vyjádřil nesouhlas s podanou žalobou s tím, že žaloba je jednak opožděná a zároveň nedůvodná. Žalovaný předně namítl opožděnost žaloby, neboť podle žalovaného počala běžet lhůta pro podání žaloby dne 11. 9. 2014, tedy dnem zahájení kontroly u žalobce, nikoliv až dnem doručení v pořadí druhé výzvy ze dne 22. 12. 2015, kterou za zásah označuje žalobce. Požadavek na zpřístupnění zdravotní dokumentace byl žalobci znám již při zahájení kontroly a jednotlivé výzvy nelze podle žalovaného chápat jako samostatné zásahy, nýbrž jako trvající stav. Žalobce proto mohl a měl uplatnit prostředek ochrany hned při zahájení kontroly, neboť jeho argumentace směřuje k zákonnosti kontroly, která u něj probíhá. Následně se žalovaný vyjádřil k charakteru metody aplikace kmenových buněk jako zdravotní služby a ve vztahu ke své kontrolní pravomoci odkázal na § 107 a 108 zákona o zdravotních službách a uvedl, že v případě dané kontroly se jedná o kontrolu vykonávanou u poskytovatele zdravotních služeb v souvislosti s poskytováním zdravotním služeb krajským úřadem jakožto příslušným správním orgánem. U aplikace kmenových buněk je rozhodné, zda se jedná o zdravotní službu nebo nikoliv, a z dokladů předložených při kontrole vyplývá, že se jedná o metodu zdravotní péče. Oproti tomu SÚKL nebyl a není oprávněn kontrolovat dodržování povinností poskytovatele zdravotních služeb podle zákona o zdravotních službách, tedy ani kontrola plnění povinnosti vést zdravotnickou dokumentaci, poskytovat péči na základě informovaného souhlasu pacienta atd. K oprávnění nahlížet do zdravotnické dokumentace a rozsahu nahlížení žalovaný odkázal na § 65 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotnických službách a uvedl, že nahlížení do dokumentace mělo vždy proběhnout prostřednictvím osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání a samotné zahájení kontroly žalovaného opravňuje k nahlížení do zdravotnické dokumentace. Rozsah nahlížení odůvodnil žalovaný nutností přístupu k veškeré zdravotnické dokumentaci, ze které lze následně sestavit kontrolní vzorek. Spisy vybrané samotným žalobcem nemohou být relevantním kontrolním vzorkem. K vyjádření žalovaného podal žalobce repliku, ve které k namítané opožděnosti žaloby žalobce uvedl, že za zásah považuje výzvu ze dne 11. 12. 2015, nikoliv zahájení kontroly, a proto považuje žalobu za včasnou. Ke kontrolní pravomoci žalovaného uvedl, že důvodem kontroly není obecná kontrola dodržování povinností žalobce s ohledem na vedení zdravotnické dokumentace, nýbrž získání jmenného seznamu pacientů a zkoumání aplikace buněk SVF, což je svěřeno do pravomoci SÚKL. Zároveň žalobce zopakoval svůj závěr o nemožnosti prolínání pravomocí správních orgánů. Ke kontrole SÚKL žalobce opětovně namítl, že žalovaným tvrzený účel kontroly je pouze účelovým zastřením skutečného cíle kontroly. V případě žalovaným tvrzeného oprávnění nahlížet do zdravotnické dokumentace žalovaný uvedl, že tak žalovaný smí činit pouze v případě, že je prováděná kontrola zákonná, což zpochybňuje. Ohledně rozsahu nahlížení žalobce opět poukázal na nadbytečný rozsah. Následně žalobce zaslal soudu doplnění žaloby, ve kterém poukázal na roztříštěnost judikatury správních soudu s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2016, č. j. 3 As 192/2015-47, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě 11. 8. 2015, č. j. 22 A 9/2015-52, a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 5 A 204/2014-59. Doplnění žaloby označil žalobce za precizaci již tvrzených pochybení žalovaného. V podrobnostech opětovně namítl pochybení žalovaného ve vztahu k účelu kontroly, dále namítl pochybení při zdvojování kontroly správními orgány, obcházení zákonného zmocnění ze strany Ministerstva zdravotnictví, překročení omezení rozsahu kontroly a nepřiměřenost požadavku žalovaného ve vztahu k množství požadované dokumentace. Před nařízeným soudním jednáním předložil žalovaný soudu vyjádření, ve kterém shrnul aktuální judikaturu k předložené otázce. Odkázal a obsahově shrnul rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2016, č. j. 3 As 192/2015-47, dále usnesení ze dne 12. 4. 2016 ve věci sp. zn. IV. ÚS 764/16 a rozsudek Městského soudu ze dne 27. 1. 2016, č. j. 5 A 204/2014-59. Závěrem vyjádření doplnil argumentaci k opožděnosti žaloby. Krajský soud v Brně o žalobě rozhodl po nařízeném jednání, na kterém účastníci setrvali na svých názorech vyjádřených v písemných podáních. Zdejší soud na základě podané žaloby přezkoumal postup žalovaného v mezích žalobních bodů a po projednání věci dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud se předně zabýval včasností žaloby. Podle § 84 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.), žaloba musí být podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo. Zmeškání lhůty nelze prominout. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že v protokolu o průběhu kontrolního šetření ze dne 11. 9. 2014 je zachycen požadavek žalovaného na předložení dokumentace. Na protokol reagoval žalobce vyjádřením ze dne 17. 9. 2014 a poskytnutím části požadované dokumentace. Následovalo doplnění vyjádření žalobce ze dne 22. 9. 2014 a následně výzva ze strany žalovaného ze dne 22. 10. 2014, na kterou opětovně reagoval žalovaný vyjádřením (ze dne 4. 11. 2014) a žádostí o pozdržení postupu ve věci kontroly ze dne 24. 11. 2014.