6 Ads 2/2011 — Nejvyšší správní soud

36 Ad 42/2014- 57 - text pokračování 8 36 Ad 42/2014 [OBRÁZEK] 36 Ad 42/2014-57 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Haplové a soudců JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. a JUDr. Jany Kubenové ve věci žalobce: P. Š., nar. …………., bytem ………………, právně zast. JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Plzeňská 4, 150 00 Praha 5, proti žalovanému: Hasičský záchranný sbor Zlínského kraje, se sídlem Přílucká 213, 760 01 Zlín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2014, č. j. HSZL-2273-11/K-2014, t a k t o : I. Rozhodnutí Hasičského záchranného sboru Zlínského kraje ze dne 24. 7. 2014, č. j. HSZL-2273-11/K-2014, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15.342 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Zuzany Špitálské, advokátky, se sídlem Plzeňská 4, Praha 5. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci Žalobce se svou žalobou ze dne 6. 8. 2014 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2014, č. j. HSZL-2273-11/K-2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Zlínského kraje (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 28. 4. 2014, HSZL-2273-6/K-2014 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto o jeho žádosti na přiznání náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění v souvislosti se služebním úrazem. II. Průběh správního řízení Žalobce podal u prvostupňového správního orgánu dne 3. 2. 2014 žádost o vyplacení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění ve výši 5.000.400 Kč, a to v souvislosti se služebním úrazem, který utrpěl dne 10. 2. 2010 jako příslušník Hasičského záchranného sboru Zlínského kraje (dále jen „HZS“). Požadované odškodnění představovalo šestinásobek odškodnění určeného znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie a traumatologie vypracovaným dne 22. 1. 2014 MUDr. L. Ž. (dále jen „znalecký posudek“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci přiznáno odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši 833.400 Kč. V odůvodnění rozhodnutí prvostupňový správní orgán konstatoval, že žalobci přiznaná částka vychází ze znaleckého posudku, v němž znalec ohodnotil ztížení společenského uplatnění žalobce počtem 4.630 bodů ve smyslu ust. § 7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále také „citovaná vyhláška“), přičemž tuto bodovou hodnotu znalec na základě ust. § 6 odst. 1 písm. c) citované vyhlášky dále zvýšil o 50 %, neboť škoda na zdraví žalobce vedla ke zvlášť závažným následkům, které podstatně omezují nebo významně mění jeho uplatnění v životě. Celkově tak znalec vyjádřil míru ztížení společenského uplatnění žalobce počtem 6.945 bodů, což při hodnotě 120 Kč za jeden bod (ust. § 7 odst. 2 citované vyhlášky) činí 833.400 Kč. Znalecký posudek byl zaslán k posouzení Lékařské komisi Zdravotního zařízení Ministerstva vnitra, Oblastnímu zdravotnickému zařízení Brno, jímž bylo bodové hodnocení tak, jak bylo provedeno znalcem, shledáno oprávněným. K požadavku žalobce na šestinásobné zvýšení odškodnění ve smyslu ust. § 7 odst. 3 citované vyhlášky prvostupňový správní orgán uvedl, že dle jeho názoru by takový postup nebyl přiměřený okolnostem posuzovaného případu. Žalobce vedl v době před pracovním úrazem život srovnatelný s jinými příslušníky HZS jeho věku, společenského postavení a pracovního zařazení. Pakliže žalobce dokládal, že je členem sboru dobrovolných hasičů, jakož i aktivním sportovcem, pak to je dle prvostupňového správního orgánu mezi příslušníky HZS zcela běžné. Rovněž pak další žalobcem dokládané aktivity, jako je turistika, včelařství, myslivost, rybolov, budování rodinného života a opravy vlastního bydlení nepovažoval prvostupňový správní orgán za natolik významné, aby ospravedlňovaly žalobcem požadované zvýšení odškodnění. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž se vymezil proti názoru prvostupňového správního orgánu, že nebyly naplněny podmínky pro postup dle ust. § 7 odst. 3 citované vyhlášky. Tvrzení, že volnočasové aktivity žalobce jsou běžné i u jiných příslušníků HZS, nemůže dle žalobce jako důvod pro nepřiznání zvýšení odškodnění obstát. Žalobce zdůraznil, že podmínky pro další mimořádné zvýšení odškodnění musí být posuzovány vždy individuálně, přičemž žalobce trval na tom, že v jeho případě rozsah mimopracovních a volnočasových aktivit postup podle ust. § 7 odst. 3 citované vyhlášky bezesporu odůvodňují. V této souvislosti žalobce zdůraznil, že služební funkcionář rozhodující o odškodnění za ztížení společenského uplatnění by měl rozhodovat podle stejných kritérií jako soudy v občanskoprávních a pracovněprávních věcech. Pakliže tak prvostupňový správní orgán neučinil, postupoval v rozporu se zásadou legitimního očekávání. Žalobce ve svém odvolání odkázal na bohatou rozhodovací činnost civilních soudů, které v situacích srovnatelných se žalobcovou shledaly důvody pro mimořádné navýšení odškodnění dle ust. § 7 odst. 3 citované vyhlášky. Rozhodnutí prvostupňového správního orgánu tak dle názoru žalobce nerespektuje požadavek, aby bylo ve skutkově srovnatelných případech rozhodováno totožně. Žalobce zdůraznil, že služební úraz, který utrpěl v mladém věku 29 let, zasáhl do všech oblastí jeho dosavadního života, prakticky mu znemožnil výkon povolání, výrazně omezil jeho možnosti zapojení do pracovního procesu a nezanedbatelným způsobem zasáhl i do jeho rodinného života a oblasti zájmových a volnočasových aktivit. III. Obsah napadeného rozhodnutí O podaném odvolání žalovaný rozhodl tak, že jej zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný poukázal na ust. § 104 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), podle něhož „ministerstvo [vnitra] v dohodě s Ministerstvem financí, Ministerstvem spravedlnosti a zpravodajskými službami stanoví vyhláškou postup při určování výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění.“ Podle žalovaného je tedy patrné, že zákonodárcem bylo zamýšleno vytvořit prováděcí právní předpis, který by upravil oblast náhrady škody na zdraví u příslušníků bezpečnostních sborů. Takto se však nestalo, proto je podpůrně využívána vyhláška č. 440/2001 Sb., která je prováděcím předpisem k zákonu č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, a dříve platnému zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku. Citovaná vyhláška tedy primárně dopadá na pracovněprávní a občanskoprávní vztahy, nicméně byla až do jejího zrušení zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, využívána i v podmínkách služebního poměru, přičemž podle rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 2/2011 musí služební funkcionář rovněž zvážit případnou aplikaci ust. § 7 odst. 3 citované vyhlášky a posoudit, zda se nejedná o případ zvlášť výjimečný a hodný mimořádného zřetele, který by ospravedlňoval další zvýšení odškodnění. Žalovaný dále uvádí, že podle judikatury se o mimořádný případ jedná tehdy, jsou-li možnosti poškozeného velmi výrazně omezeny či ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem újmy, utrpěl-li poškozený újmu na zdraví na počátku produktivního věku, je-li v důsledku úrazu téměř vyřazen ze života apod. Podle žalovaného je nepochybné, že zdravotní komplikace, které žalobci v důsledku pracovního úrazu vznikly, velmi výrazně ovlivnily další způsob jeho života. V této souvislosti však žalovaný zopakoval úvahy prvostupňového správního orgánu, že aktivity žalobce byly srovnatelné s jinými příslušníky HZS. Dále žalovaný konstatoval, že v případě žalobce byla bodová hodnota ztížení společenského postavení již samotným znalcem navýšena o 50 %. O tom, zda toto navýšení není dostačující a jsou dány podmínky pro zvýšení odškodnění dle ust. § 7 odst. 3 citované vyhlášky, přitom rozhoduje pouze soud. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2327/2010, ust. § 7 odst. 3 citované vyhlášky patří k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Na základě zde uvedeného má tedy žalovaný za nepochybné, že služební funkcionář není oprávněn suplovat úlohu soudu v rozhodování, zda se jedná o případ hodný mimořádného zřetele a jaké zvýšení náhrady je v posuzované věci přiměřené, byť to konstatoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 25. 5. 2011, č. j. 6 Ads 2/2011-73. Služební funkcionář je pouze osobou pověřenou zákonem jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru a nelze mu dle názoru žalovaného přisuzovat úlohu soudu v tak zásadní věci, jakou je kvalifikace „zvlášť výjimečného případu hodného mimořádného zřetele“. Teprve až na základě rozsudku soudu můž