8 As 89/2011 — Nejvyšší správní soud

30 A 42/2017- 112 - text [OBRÁZEK]30 A 42/2017 - 112 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Petr Polách v právní věci žalobce: WEIL, GOTSHAL & MANGES, s.r.o., IČ 25621050, se sídlem Křižovnické nám. 193/2, Žižkov, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného t a k t o : I. Předsedovi žalovaného s e p ř i k a z u j e vydat ve věci samé rozhodnutí o rozkladu žalobce podaného dne 15. 7. 2016 směřujícímu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2016, č. j. ÚOHS-S0310/2016/VZ-27620/2016/522/PKř, vydaného žalovaným, a to ve lhůtě 45 dnů od právní moci toho rozsudku. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 000 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. pokračování 2 30 A 42/2017 O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci Žalobce se včas podanou žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“ či „zdejší soud“) dne 2. 3. 2017 domáhal uložení povinnosti předsedovi žalovaného vydat rozhodnutí o rozkladu, kterým žalobce brojil proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže jako správního orgánu I. stupně (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 30. 6. 2016, č. j. ÚOHS-S0310/2016/VZ-27620/2016/522/PKř. Následně bylo žalobci doručeno „Sdělení k přípisu navrhovatele ze dne 15. 7. 2016“ – dále jen „Sdělení“, ve kterém jej žalovaný informoval, že jelikož nebyl rozklad podán v zákonem předvídané formě s uznávaným elektronickým podpisem, nemohl se předseda žalovaného takovýmto podáním zabývat. Žalobce podal rozklad pomocí datové schránky bez uznávaného elektronického podpisu, čímž dle žalovaného neměla být naplněna podmínka zvláštní formy podání, která je stanovena v § 117c odst. 1 písm. b) zákona č. 137/2006 sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákona o veřejných zakázkách“). Meritem sporu je právní posouzení, zda takto podaný rozklad lze považovat za řádně podaný v kontextu posledně zmiňovaného ustanovení zákona o veřejných zakázkách. Pro úplnost krajský soud uvádí, že je ze správního spisu zřejmé řádné vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti, viz Žádost o uplatnění proti nečinnosti ze dne 9. 11. 2016 a následná reakce předsedy žalovaného ve formě přípisu „Vyřízení žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti“ ze dne 27. 12. 2016 (neshledány důvody nečinnosti, neboť rozklad nebyl podán v zákonem předvídané formě, a proto nedošlo k řízení o rozkladu). II. Obsah žaloby Žalobní námitky směřují prakticky pouze k nesprávnému právnímu posouzení žalovaného ve vztahu k zákonem vyžadované formě podaného rozkladu ve smyslu § 117c odst. 1 písm. b) zákona o veřejných zakázkách. Dle žalobce je třeba podání činěná datovou schránkou posuzovat v kontextu zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „ zákon o elektronických úkonech“), jenž je vůči zákonu o veřejných zakázkách lex specialis a má tak být podání činěné datovou schránkou posuzováno v jeho souladu, zejm. s ust. § 18 odst. 2. Dle žalobce jsou úkony provedené prostřednictvím datové schránky činěné takovou formou, aby byly vůči orgánům veřejné moci účinné, tj. vztaženo k projednávané věci měl být podaný rozklad meritorně posouzen. Svá tvrzení žalobce podpořil např. odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2012, č. j. 8 As 89/2011 – 31 a nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3042/14. pokračování 3 30 A 42/2017 Žalobce dále namítal porušení zásady legitimního očekávání, neboť rozklad podaný dne 9. 6. 2016 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2016, č. j. ÚOHS-S0310/2016/VZ- 22458/2016/522/PKř, byl podán také datovou schránkou bez uznávaného elektronického podpisu, avšak na rozdíl od nyní projednávané věci byl takovýto rozklad posouzen jako splňující zákonnou formu. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve vyjádření setrval na svých dosavadních závěrech, tj. že jelikož nebyla splněna forma podání uvedená v ust. § 117c odst. 1 písm. b) zákona o veřejných zakázkách, nebylo možné považovat takovýto přípis za rozklad ve smyslu tohoto zákona. Zdejší soud proto nepovažoval tuto část vyjádření žalovaného za účelné podrobně transkribovat. Žalovaný dále uvedl, že postupoval v intencích zákona, konkrétně že postupoval zcela v souladu s výslovným zněním zákona a že byl jeho postup v souladu s jeho správní praxí. Dle něj nebylo možné zvolit postup jiný, neboť zákon výslovně stanovuje jedinou možnou formu podání rozkladu, tj. elektronicky podepsanou uznávaným elektronickým podpisem. Žalovaný uvedl, že ani podání listinnou formou by tak nesplňovalo účinky této formy, proto i v takovém případě by byl postup shodný. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout pro její nedůvodnost. IV. Replika Žalobce v replice setrval na dosavadní argumentaci, své argumenty však dále precizoval. Například se vyjádřil k postupu předcházejícímu přijetí zákona č. 40/2015 Sb. (technická novela zákona o veřejných zakázkách), zpochybnil mechanickou a doslovnou interpretaci zákona o veřejných zakázkách, upozornil na nedodržování metodiky Ministerstva vnitra žalovaným a napadl nedoložení zákonné praxe žalovaného. V. Posouzení věci krajským soudem Žaloba byla podána včas [§ 80 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] a osobou k tomu oprávněnou (§ 79 odst. 1 s. ř. s.). Podle ust. § 81 odst. 1 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí a dospěl přitom k závěru, že žaloba je důvodná. Podle ust. § 79 odst. 1 s. ř. s. se může ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti pokračování 4 30 A 42/2017 správního orgánu, žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. V posuzovaném případě se žalobce podanou žalobou domáhá vydání rozhodnutí v řízení o rozkladu. Takové rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s., jehož vydání se lze nečinnostní žalobou domáhat. Krajskému soudu přitom podle ust. § 79 a násl. s. ř. s. nepřísluší určovat, jak má být v řízení vedeném před žalovaným rozhodnuto, tj. k jakému závěru má ten, kdo má povinnost ve věci rozhodnout, v řízení dospět. Stejně tak soud nemůže svým rozhodnutím žalovaného ani navádět k vedení řízení určitým směrem, tj. k vydání rozhodnutí konkrétního obsahu či s konkrétním výsledkem. Splněna byla také podmínka bezvýsledného vyčerpání prostředků, které procesní předpis stanoví k ochraně proti nečinnosti, neboť žalobce podal nadřízenému správnímu orgánu žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti dle § 80 správního řádu. O této žádosti rozhodl předseda žalovaného „Vyřízením žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti“ ze dne 27. 12. 2016, č. j. ÚOHS-45668/2016/323/PMo, tak, že této žádosti nevyhověl. Nejvyšší správní soud přitom ve vztahu k aplikaci § 80 správního řádu v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil, že v případě nečinnosti povinného subjektu se jedná o procesní nástroj, jehož bezvýsledné vyčerpání otevírá cestu k soudní ochraně před nečinností, kterou nadřízený orgán v rámci ustanovení § 80 správního řádu – a to z jakýchkoli důvodů – nenapravil. Mezi žalobcem a žalovaným je sporná otázka, zda řízení správního orgánu I. stupně bylo ukončeno, tj. zda nabylo prvostupňové rozhodnutí právní moci, neboť nedošlo k podání rozkladu (jak tvrdil žalovaný), anebo zda byl rozklad účinně podán, a tedy došlo k zahájení řízení o rozkladu, aniž by dosud bylo vydáno v zákonem stanovené lhůtě konečné rozhodnutí (jak tvrdí žalobce). Mezi stranami není sporu o tom, že žalobce podal prostřednictvím datové schránky podání s názvem „Rozklad proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže…“, ovšem bez uznávaného elektronického podpisu. Žalovaný s ohledem na § 117c odst. 1 písm. b) zákona o veřejných zakázkách, který stanoví, že „V elektronické podobě podepsané uznávaným elektronickým podpisem se činí rozklad a další podání účastníků učiněná v řízení o rozkladu“ neshledal takovéto podání učiněné zákonnou formou pro rozklad, a proto žalobci doručil Sdělení, ve kterém žalobce informoval, že jelikož nebyl rozklad podán v zákonem předvídané formě s uznávaným elektronickým podpisem, nemohl se předseda žalovaného takovýmto podáním zabývat. Krajský soud v nyní posuzované věci tedy řeší otázku, zda bylo povinností žalovaného posoudit výše uvedené podání jako rozklad a zákonným způsobem se s ním v rámci říze