7As 39/2007 — Nejvyšší správní soud

41 A 66/2015- 46 - text pokračování 14 41A 66/2015 41A 66/2015-46 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce Ing. P. V., bytem …………, proti žalovanému Krajskému úřadu Zlínského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2015, č. j. KUZL-42949/2015, sp. zn. KUSP-42949/2015/DOP/Ti, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Ve včas podané žalobě žalobce uvedl, že rozhodnutím MěÚ Kroměříž ze dne 8. 6. 2015, č. j. MeUKM/037550/2015, sp. zn. MeUMK/077834/2014/46, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu a byla mu v souladu s ust. § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu a v souladu s ust. § 11 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích uložena pokuta ve výši 1.800 Kč a stanovena povinnost nahradit státu náklady spojené s projednáním přestupku dle § 79 odst. 1 zákona o přestupcích paušální částkou 1.000 Kč. Rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 9. 10. 2015, č. j. KUZL-42949/2015, sp. zn. KUSP-42949/2015/DOP/Ti, bylo odvolání žalobce dle ust. § 90 odst. 5 správního řádu zamítnuto a odvoláním napadené rozhodnutí potvrzeno. Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je ve výroku nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje rozsáhlé a zásadní doplnění a došlo k porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, žalobce uvedené rozhodnutí žalovaného napadá žalobou a domáhá se zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci tomuto orgánu k dalšímu řízení. Pokud jde o jednotlivé žalobní body, uvedl. 1. Dle názoru žalobce ve věci rozhodovala osoba, Mgr. M. T., který je vůči žalobci podjatý, neboť dne 5. 3. 2015 na něho podával ke Krajskému úřadu Zlínského kraje stížnost, a to z důvodu neoprávněného sdělení osobních údajů žalobce třetí osobě (tedy nikoliv svědkovi ve smyslu ust. § 55 s.ř., když pan S. nikdy v tomto postavení nebyl). Ponechávaje stranou odůvodnění stížnostního orgánu, tedy že správní orgán je oprávněn sdělovat osobní údaje žalobce třetím osobám, je z odpovědi správního orgánu zřejmé, že ten uznal pochybení Mgr. T. (citace: „předně chci sdělit, že skutečně … mělo být doručováno toliko Vám, neboť pan S. nevystupuje v řízení jako Váš zmocněnec …“) a věc s ním projednal, což bylo považováno za dostatečné opatření. Je tedy zřejmé, že v minulosti Mgr. T. proti osobě žalobce postupoval nesprávně, což s ním bylo na základě stížnosti žalobce jeho nadřízeným projednáno a tento nesprávný úřední postup mu byl vytknut. Odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je pak protkáno řadou invektiv (např. absurdní historky, redundantní sousloví, těžko najít skutečné, korektní a relevantní odvolací námitky, nelogicky vyvozuje, šikana a zastrašování úředních osob, na hranici absurdity“, již v naraci rozhodnutí uvedené hodnotící soudy apod.), které svědčí o podjatosti správního orgánu vůči žalobci. Žalobce uvádí, že je jeho právem zvolit si procesní taktiku i styl komunikace se správním orgánem (v mezích služnosti i ironickou, sarkastickou apod., srov. ust. § 62 odst. 2 s.ř.). To však nelze říci o správním orgánu, který bez výjimky musí postupovat dle obecných zásad správního řízení, zejména dle ust. § 4 odst. 1 s.ř., když toto ustanovení bylo dle názoru žalobce opakovaně porušováno již správním orgánem I. stupně. Dle názoru žalobce přístup Mgr. T. svědčí o jeho subjektivní podjatosti, přičemž sama skutečnost, že na základě žalobcem podané stížnosti byl Mgr. T. pracovněprávně projednán, svědčí o objektivních pochybnostech o jeho schopnosti přistoupit nezaujatě k projednání věci. O skutečnosti, že věc rozhoduje Mgr. T., se přitom žalobce dozvěděl až ze záhlaví žalobou napadeného rozhodnutí při jeho doručení. 2. Označení služebního vozidla Městské policie Kroměříž. Předně se žalobce neztotožňuje s hodnocením správního orgánu, který uvedl, že označení či neoznačení vozidla nepovažuje za vadu, která by způsobila nezákonnost získaného důkazu. Dle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR slouží státní moc všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Splnění požadavku uvedeného v první části citovaného ustanovení Ústavy je vymezeno postulátem, aby se tak dělo jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. V požadavku uvedeném v druhé části je pak zabudována nejen garance proti zneužití státní moci, ale také nutnost zákonného podkladu pro její uskutečňování. Výkon veřejné správy je trvalý a systematický proces vedoucí k uplatnění veřejného zájmu, prováděný personálně, odborně a materiálně vybavenými správními orgány (viz rozsudek NSS, sp. zn. 7As 39/2007). Výkon dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích je ust. § 124 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, svěřen Policii ČR a částečnou působností v této oblasti disponuje též policie obecní, kdy podle ust. § 2 písm. d) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, se obecní policie podílí v rozsahu stanoveném tímto nebo zvláštním zákonem na dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích. Tímto jiným ustanovením je ust. § 79 odst. 8 zákona o pozemních komunikacích, kdy „za účelem zvyšování bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií“. Tím je jednoznačně zakotvena privilegovaná forma dohledu na dodržování dovolené rychlosti vozidel Policií ČR a sekundární role obecní policie. Tato činnost je zcela nepochybně součástí celkového dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích, a je tedy výkonem veřejné (a to státní) správy. Pro účely řízení ve věcech provozu na pozemních komunikacích a logicky též v řízeních o přestupcích spáchaných porušením zákona o silničním provozu, je tedy pro orgány veřejné správy určování měření rychlosti vozidla policií či obecní policií (viz rozsudek NSS, sp. zn. 7As 39/2007). Zákon tedy specifikuje působnost a pravomoc uvedených orgánů ve věcech provozu na pozemních komunikacích, kdy v případě obecní policie je dále rozveden vyhl. č. 418/2008 Sb., kterou se provádí zákon o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, která ve svém ust. § 15 a § 16 pregnantně stanoví povinné označení vozidel obecní policie a jeho náležitosti. Z povahy věci je zřejmé, že změření rychlosti (tedy zachycení průběhu skutkového děje) k tomu příslušnými orgány, má privilegované postavení mezi důkazními prostředky, ovšem za předpokladu získání a provedení tohoto důkazního prostředku v souladu s právními předpisy (viz rozsudek NSS, sp. zn. 9As 185/2014). Důkaz, který má být podkladem pro závěr o spáchání přestupku účastníka řízení, tedy záznam provedený služebním vozidlem, tak nebyl získán v souladu s právními předpisy a není proto možno jej v předmětném řízení o přestupku zákonným způsobem použít (odkaz na rozsudek NSS, 5A 127/2002). Ostatně, podle ust. § 51 odst. 1 s.ř. k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci, a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Dle názoru žalobce je situace obdobná, jako kdyby k měření rychlosti došlo za účinnosti právní úpravy dle zákona č. 480/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 274/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Policii ČR, zákon č. 361/2000 Sb. a zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, kterým bylo v ust. § 79a zákona o provozu na pozemních komunikacích upraveno, že „obecní policie může měřit rychlost výhradně v úseku určeném policií, jehož počátek je ve směru silničního provozu označen přenosnou dopravní značkou s vyobrazením kamery snímající rychlost a nápisem „Měření rychlosti“. Konec tohoto úseku je označen přenosnou dopravní značkou s tímto vyobrazením šikmo přeškrtnutým a nápisem „KONEC MĚŘENÍ RYCHLOSTI“.“ Realizované měření v místech bez takového označení bylo přitom nezákonné. Obě tato opatření (tedy povinné označení služebních vozidel a dnes již zrušená shora uvedená povinnost k označení místa měření) pak mají velmi podobný účel, tedy zabránit šikaně řidičů, zaručit, že činnost obecní policie nebude sloužit k naplnění obecní kasy, ale především jako prevence apod. Žalobce trvá na tom, že dne 25. 10. 2014 v čase 9:00 – 9:30 hod. měřila Městská policie Kroměříž rychlost vozidel na ulici Velehradská 529, Kroměříž, služebním vozem tovární značky ……, a to bez řádného označení dle příslušných ustan