1 Afs 45/2010 — Nejvyšší správní soud

29 Af 72/2016- 99 - text 13 29 Af 72/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Petra Pospíšila ve věci žalobce: Kraj Vysočina sídlem Zižkova 1882/57, 586 01 Jihlava proti žalovanému: Uřad pro ochranu hospodářské soutěže sídlem třída Kpt. Jaroše 7, 604 55 Brno o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 15. 6. 2016, č.j. ÚOHS-R229/2015/VZ-24653/2016/322/DRu, takto: I. Rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 15. 6. 2016, č.j. ÚOHS-R229/2015/VZ-24653/2016/322/DRu, se ruší a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 7. 2015, č. j. ÚOHS-S291,292/20l5/VZ-18719/2015/541/ODv (dále jen „rozhodnuti žalovaného“), rozhodl ve společném řízení o spojených správních řízeních vedených pod sp. zn. S291/2015/VZ a S292/2015/VZ zahájených dne 18. 5. 2015 z moci úřední ve věci možného spáchání správních deliktů zadavatelem (žalobcem – Krajem Vysočina) dále vymezených veřejných zakázek, tak, že jednotlivými výroky svého rozhodnutí vyslovil, že: I. Zadavatel (dále „žalobce“) se dopustil správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“) tím, že nedodržel při zadávání veřejné zakázky „Vnitrostátní nepravidelná autobusová doprava v rámci projektu „Přírodní a technické obory - výzva pro budoucnost“ zadávané v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 23. 10 2013 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 24. 10. 2013 pod ev. č. 371021 a v Úředním věstníku Evropské unie uveřejněno dne 29. 10. 2013 pod ev. č. 2013/S 21-364317 (dále jen „veřejná zakázka I“), postup stanovený v § 78 odst. 1 písm. b) zákona o veřejných zakázkách ve spojení s § 6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, když stanovil pro zadání předmětné veřejné zakázky základní hodnotící kritérium „nejnižší nabídková cena“, a to v členění na dílčí hodnotící kritéria „cena za 1 km autobus s kapacitou 49 míst k sezení“ s váhou 75%, „cena za 1 km - minibus s kapacitou 19 míst k sezení“ s váhou 15%, a „cena – 1 hodina čekáni“ s váhou 10%, která nejsou slučitelná s účelem základního hodnotícího kritéria nejnižší nabídkové ceny, čímž nedodržel zásadu transparentnosti, přičemž výše uvedený postup žalobce jakožto zadavatele mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a uzavřel dne 6. 1. 2014 s vybraným uchazečem 26 rámcových smluv na plnění této veřejné zakázky. II. Žalobce jakožto zadavatel se dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. b) zákona o veřejných zakázkách tím, že při zadávání veřejné zakázky I nepostupoval v souladu s § 156 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách, když do 3 pracovních dnů od uveřejnění oznámení o zahájení zadávacího řízení tj. od 24. 10. 2013 do 30. 10. 2013 neuveřejnil na svém profilu odůvodnění účelnosti veřejné zakázky. III. Žalobce jakožto zadavatel se dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. b) zákona o veřejných zakázkách tím, že při zadávání veřejné zakázky „Vybavení odborných učeben v rámci projektu „Přírodní a technické obory - výzva pro budoucnost“ zadávané v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 23. 10. 2013 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 24. 10. 2013, pod ev. č. 371016, ve znění oprav uveřejněných dne 16. 12. 2013 a dne 17. 12. 2013, a v Úředním věstníku Evropské unie uveřejněno dne 29. 10. 2013 pod ev. č. 2013/S 210-363901, ve znění opravy uveřejněné dne 19. 12. 2013, pod ev. č. 2013/S 246-428231 (dále jen „veřejná zakázka II“) nepostupoval v souladu s § 156 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách, když do 3 pracovních dnů od uveřejnění oznámení o zahájení zadávacího řízení tj. od 24. 10. 2013 do 30. 10. 2013 neuveřejnil na svém profilu odůvodnění účelnosti veřejné zakázky. IV. Žalobce jakožto zadavatel se dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. b) zákona o veřejných zakázkách tím, že při zadávání části B veřejné zakázky II nedodržel postup stanovený v § 84 odst. 7 zákona o veřejných zakázkách, když neodeslal oznámení o zrušení předmětného zadávacího řízení na část B veřejné zakázky II k uveřejnění ve Věstníku veřejných zakázek do 3 dnů ode dne přijetí rozhodnutí o jeho zrušení ze dne 11. 2 2014. V. Za spáchání shora uvedených správních deliktů byla žalobci jakožto zadavateli podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona o veřejných zakázkách uložena pokuta ve výši 80 000 Kč, splatná do dvou měsíců od nabytí právní moc rozhodnutí. 2. Žalobou napadeným rozhodnutím předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „předseda Úřadu“) zamítl rozklad žalobce proti rozhodnutí žalovaného a toto rozhodnutí ve výrocích I., II., III. a V. potvrdil (proti výroku IV. rozklad nesměřoval). 3. Proti rozhodnutí předsedy Úřadu žalobce podal včasnou žalobu, v níž uvádí, že rozhodnutí správních orgánu obou stupňů byla vydána v rozporu s právními předpisy, pročež jsou dány důvody pro jejich zrušení soudem. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 4. Ve vztahu k výroku I. rozhodnutí žalovaného žalobce namítá, že je nesprávný názor správních orgánů o tom, že hodnocení dle kritéria nejnižší nabídkové ceny je hodnocením jednokriteriálním; žalobce zastává názor, že § 78 odst. 4 až 6 zákona o veřejných zakázkách nevylučuje možnost dílčích hodnotících kritérií cenové povahy u základního hodnotícího kritéria nejnižší nabídková cena. Závěr žalovaného a předsedy Úřadu o nesprávném stanovení hodnotících kritérií žalobcem je proto v daném ohledu třeba hodnotit jako rozporný se zákonem. Názor správních orgánů nelze aprobovat ani tehdy, pokud odkazují na již uvedený názor, že u hodnocení dle kritéria nejnižší nabídkové ceny se jedná dle zákona o veřejných zakázkách o hodnocení jednokriteriální. V této souvislosti totiž neplatí úvaha žalovaného, že rozdělením základního hodnotícího kritéria „nejnižší nabídková cena“ do dílčích hodnotících kritérií mohlo odradit potenciální uchazeče o veřejnou zakázku I. Postup žalobce totiž vedl k tomu, že pro nastavení hodnocení a hodnotících kritérií zohlednil informace z relevantního trhu, které podrobně ověřoval - právě proto, a ohledem na specifičnost předmětné veřejné zakázky zohlednil, že zásadním parametrem z hlediska potenciálních dodavatelů je alespoň odhadovaný rozsah využití běžného zájezdového autobusu a mikrobusu. 5. Navíc je dle žalobce nelogická a nesrozumitelná úvaha žalovaného, resp. předsedy Úřadu, dle jehož rozhodnutí (body 35. a 36.), neboť v rozporu s předchozími závěty připouští, že jako slučitelný se zákonem je postup, kdy by žalobce požadoval předložení celkové nabídkové ceny, která by vyšla z věcně shodných cenových složek, které žalobce uvedl v Čl. 10 „Způsob hodnocení nabídek“ zadávací dokumentace; takový postup předseda Úřadu označuje jako postup, který nemohl odradit žádného z potenciálních dodavatelů. Není dle žalobce rozhodné, jak se matematicky dospěje k nejnižší nabídkové ceně, ať je to tedy pouhým sečtením jednotlivých parametrů nebo jejich násobením určitým koeficientem. 6. Nelze akceptovat ani závěr o porušení zásady transparentnosti. Na jednu stranu totiž předseda Úřadu ve svém rozhodnutí uvádí, že postup žalobce vede k tornu, že není možné dospět k jednoznačnému závěru, že zadavatel získal poptávané plnění za skutečně nejnižší cenu, na jiném místě však uvádí, že byla nakonec vybrána nabídka uchazeče se skutečně nejnižší nabídkovou cenou. 7. V tomto ohledu žalobce uzavírá, že správní orgány na základě teleologického výkladu nepřípustně rozšířily omezení a povinnosti zadavatele v zadávacím řízení dle § 78 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. Z § 78 odst. 1 písm. b) zákona o veřejných zakázkách totiž plyne, že základním hodnotícím kritériem je nejnižší nabídková cena, zákon ale žádné další omezení neobsahuje. Je v této souvislosti třeba vzít v potaz soukromoprávní povahu zákona o veřejných zakázkách. 8. K výrokům II. a III. rozhodnutí žalovaného žalobce namítl, že je nesprávný závěr, že odůvodnění účelnosti veřejné zakázky musí být zadavatelem zveřejněno jako samostatný dokument v zákonem stanovené lhůtě na profilu zadavatele Svůj názor přitom žalovaný opíral o vyhlášku č. 232/2012 Sb., o podrobnostech rozsahu odůvodnění účelnosti veřejné zakázky a odůvodnění veřejné zakázky (dále jen „vyhláška č. 232/2012 Sb.“), i když v žalobou napadeném rozhodnuti předseda Úřadu uznal námitku žalobce, že předmětné informace byly obsaženy v zadávací dokumentaci. 9. V tomto směru žalobce odkazuje na znění § 156 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, dle kterého je dána povinnosti zveřejnit odůvodnění účelnosti veřejné zakázky, přičemž dle § 156 odst. 8 zákona o veřejných zakázkách stanoví podrobnosti rozsahu prováděcí předpisy (vyhláška č. 232/2012 Sb.). Zde žalob