9 Aps 11/2013 — Nejvyšší správní soud

31 A 24/2018- 91 - text 11 31 A 24/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobce: Ing. J. H., Ph.D., MBA, zastoupený advokátkou Mgr. Evou Grabarczykovou sídlem Pellicova 174/1, 602 00 Brno proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje sídlem Kounicova 687/24, 602 00 Brno o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalované takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. IV. Žalobci se vrací přeplatek soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Krajského soudu v Brně k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Evy Grabarczykové do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Dne 2. 12. 2017 v 18:50 hodin vykázala Policie České republiky, Městské ředitelství policie Brno, 4. oddělení obecné kriminality, dle § 44 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii ČR“) žalobce ze společného obydlí, konkrétně z bytu v domě na adrese Š. 605/5, B., jakož i z jeho bezprostředního okolí do vzdálenosti 100 metrů všemi směry od domu na výše uvedené adrese a z celé ulice Š. v B. a to na dobu 10 dnů. Proti tomuto vykázání ze dne 2. 12. 2017 podal žalobce dne 5. 12. 2017 podle § 44 odst. 5 zákona o Policii ČR písemné námitky, které byly žalovanou odmítnuty, o čemž byl žalobce informován prostřednictvím vyrozumění ze dne 11. 12. 2017, č. j. KRPB-278587-1/ČJ-2017-0602KR-VAV. II. Obsah žaloby 2. Žalobce se žalobou ze dne 1. 2. 2018 domáhá určení, že zásah Policie České republiky, Městské ředitelství policie Brno, 4. oddělení obecné kriminality, ze dne 2. 12. 2017, jímž byl vykázán z bytu v domě na adrese Š. 605/5, B., jakož i z jeho bezprostředního okolí, je nezákonný. Namítá, že tímto nezákonným zásahem byl přímo zkrácen na svých právech, když se v jeho důsledku nemohl zdržovat ve svém dosavadním obydlí a nemohl vykonávat svoji rodičovskou odpovědnost, zejména udržovat osobní styk s dětmi. Dle něj došlo k nedostatečnému zjištění a zhodnocení rozhodných skutečností, když jako podklad pro vykázání sloužil toliko úřední záznam o podání vysvětlení jeho družky a úřední záznam sepsaný se žalobcem a dále matkou a sestrou jeho družky. Ve věci absentuje důvodný předpoklad násilného útoku žalobce – nebyly provedeny žádné výpovědi ani předloženy listiny potvrzující tvrzení družky či jejich důvěryhodnost, nebyly vyslechnuty děti, místním šetřením u sousedů nebyly zjištěny žádné relevantní skutečnosti. Družkou uvedená fyzická napadení nebyla nikde zaznamenána. Žalovaná nezohlednila okolnosti předcházející vykázání, kdy se žalobce obrátil na Policii České republiky při hledání družky a dětí. Žalovaná nezohlednila, že žalobce ani jeho partnerský vztah s družkou nebyl předmětem řešení žádným orgánem veřejné moci ani jinou organizací. Verbální a fyzické útoky popsané družkou nelze považovat za dostatečný důvod k vykázání – pouze její tvrzení a vyjádření matky a sestry na základě zprostředkovaných informací. Diagnostika možných rizik za pomocí metody SARA je veřejně přístupnou, odpovědi na dotazy je tak možno si kdykoliv předem připravit; dostatečné seznámení se s problematikou podporuje i účast právního zástupce družky. Závažnost skutečností byla nesprávně zhodnocena, na místě bylo věc šetřit jako podezření ze spáchání přestupku proti občanskému soužití, k čemuž se žalovaná uchýlila až následně. Žalovaná v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 6 As 62/2012-18, vycházela pouze ze subjektivní výpovědi družky, její sestry a matky, případně dětí, nikoliv z vlastní skutečnosti. Ostatní zjištěné skutečnosti věrohodnost podání družky nabourávají. III. Vyjádření žalované 3. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Uvedla, že k vykázání došlo na základě skutečností uvedených družkou žalobce, její matkou a její sestrou, a to po shledání možného rizika, že žalobce bude své jednání vůči své družce či dětem opakovat. Policisté byli nuceni jednat v časové tísni a rozhodovat se na základě jim dostupných indicií a nejpravděpodobnějšího scénáře bez možnosti spolehlivého ověření či vyvrácení některých důkazů, bez možnosti provést dokazování prostřednictvím znaleckých posudků apod. Policisté využili jim dostupné možnosti k prověření skutečnosti, zda ve společném bydlišti dochází k domácímu násilí. Místní šetření sice nic neprokázalo, nicméně nepodařilo se získat výpověď sousedů bydlících ve stejném patře, jejichž výpověď by byla pro věc nejrelevantnější. Policisté museli vzít do úvahy závažnost hrozící újmy či újmy nastanuvší pro přijetí rozhodnutí o nevykázání ze společného obydlí. Pro ohrožené osoby by chybné nerozhodnutí o vykázání způsobovalo zřetelně závažnější újmu. Riziko závažnosti újmy na straně osoby ohrožené bylo zvýšeno skutečností, že ve společném obydlí bývají i tři nezletilé děti. S odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2013, č. j. 10 A 100/2013-56, žalovaná uvedla, že, nikdy nelze bezpochyby s absolutní jistotou učinit závěr o tom, zda by – nebýt vykázání – skutečně k útokům proti ohrožené osobě v budoucnu došlo či nikoli, k tomu ani předběžná povaha vykázání nesměřuje. Žalobce měl kde pobývat – vlastní byt, ve kterém nikdo nebydlí. Skutečnost, že žalobce dne 2. 12. 2017 odmítl podat vysvětlení ve věci, byla další objektivní skutečností vedoucí k jeho vykázání. Lze předpokládat, že proti lživým tvrzením by se řádně ohrazoval, nabízel vysvětlení, proč k nim dochází. Žalobce nezavdal policistům žádné důvodné pochybnosti o tvrzeních jeho družky, její matky a sestry. Pro vykázání není relevantní, zda byla předchozí napadení hlášena či nikoliv. Není možné rozhodnout o vykázání pouze na základě toho, že předchozí napadení nebylo ohlášeno či dokonce zdokumentováno prostřednictvím fotografií, neboť je známo, že existují bolestivá poranění, která není možno zdokumentovat. Vykázání se děje z úřední povinnosti na základě splnění objektivních podmínek, nikoliv z vůle ohrožené osoby. Doba podání žalobcovy družky nikterak nevybočuje z průběhu děje, jak jej mohli vnímat zasahující policisté – dne 1. 12. 2017 ze strachu odjela k sestře, což představuje další indicii pro rozhodnutí o vykázání. Dosavadní řešení partnerských vztahů orgánem veřejné moci či pomocnou organizací není podmínkou pro uplatnění vykázání ze společného obydlí. Není nestandardní, aby konflikt byl řešen jak v rámci vykázání ze společného obydlí, tak v rámci přestupkového či trestního práva – smysl institutů se liší. 4. Žalobcem bez dalšího presumovaná znalost problematiky SARA DN nemůže být přičítána k tíži ohrožené osoby, z této znalosti nelze dovodit nezákonnost postupu policistů. Hypotetická znalost problematiky SARA DN ze strany ohrožené je pro rozhodnutí o vykázání irelevantní. Skutečnost o volně přístupných informacích k této metodě neznamená, že volně přístupná je i metodika vyhodnocování odpovědí, což ani vzhledem ke specifikům jednotlivých případů není možné. Z vysvětlení družky je jasné, že účelem kontaktu policie nebylo dosáhnout vykázání žalobce – její vysvětlení bylo reakcí na předchozí oznámení žalobce o pohřešování jí a jejích dětí – tato skutečnost ve vztahu k podmínkám vykázání nasvědčuje věrohodnosti tvrzení družky a naopak vyvrací verzi žalobce o jakémsi předem připraveném komplotu IV. Posouzení věci krajským soudem 5. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přistoupil k posouzení jednotlivých žalobních námitek na základě skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu [§ 87 odst. 1, věta druhá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Vzhledem ke splnění zákonných podmínek stanovených v § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 6. Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 7. K tomu, aby soud mohl ve věci meritorně rozhodnout, musí být kumulativně splněny podmínky důvodnosti ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu stanovené v § 82 s. ř. s. Dle tohoto ustanovení „[k]aždý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný“. 8. Jednotlivé podmínky ochrany podle § 82 a násl. s. ř. s. definuje konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu [srov. rozsudek ze dne 17. 3. 2005, čj. 2 Aps 1/2005-65, publikovaný pod č. 603/2005 Sb. NSS; či z něj vycházející např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008-98, publikované pod č. 2206/2011 Sb. NSS; rozsudek ze dne 30. 3. 2016, č