8 Afs 65/2012 — Nejvyšší správní soud

31 Af 70/2016- 79 - text 20 31 Af 70/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobce: LETASOL, spol. s r.o., IČ: 49432541 sídlem Letecká 1110, 686 04 Kunovice zastoupený daňovou poradkyní JUDr. Evou Zemanovou sídlem Přívrat 1454/12, 616 00 Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2016, č. j. 32647/16/5200-11434-707700 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu pro Zlínský kraj, územní pracoviště v Uherském Hradišti (dále jen „správce daně“) ze dne 15. 4. 2015, č. j. 825987/15/3309-51523-700240 (dále jen „platební výměr“), byla žalobci na základě výsledků provedené daňové kontroly doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2010 ve výši 4 348 340 Kč a vyměřeno penále ve výši 20 % z doměřené daně ve výši 869 668 Kč. Proti platebnímu výměru podal žalobce odvolání, které bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 7. 2016, č. j. 32647/16/5200-11434-707700 (dále jen „napadené rozhodnutí“), podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) zamítnuto a platební výměr jím byl potvrzen. 2. Předmětem sporu mezi stranami je otázka zahrnutí 1) tvorby rezervy na opravu hmotného majetku dle § 7 zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rezervách“) ve výši 21 100 000 Kč, 2) nákladů na nákup stavebního materiálu, opravu a údržbu budovy K13 ve výši 899 167,95 Kč a 3) nákladů na nákup a montáž oken v budově K13 ve výši 291 115 Kč do daňově uznatelných nákladů roku 2010. II. Obsah žaloby 3. Žalobce se žalobou domáhá zrušení správních rozhodnutí obou stupňů. Namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Tu spatřuje v tom, že žalovaný opatřil napadené rozhodnutí novými argumenty a důvody, proti kterým bylo žalobci odepřeno bránit se v odvolání. Dále namítá, že se žalovaný buď vůbec, nebo dostatečně nevypořádal s odvolacími námitkami žalobce – kromě v žalobě dále uvedených se jedná o námitku týkající se nových argumentů správce daně uvedených až ve zprávě o daňové kontrole; námitku, že ochranou vkladatele argumentuje správce daně bezdůvodně, neboť ta je zaručena zákonem o bankách; námitku, že obmyšlenou osobou byl žalobce, a pojistné plnění tak bylo plně v jeho dispozici; námitku, že nelze dovozovat, že bankou musí být peněžní ústav, kterému byla vydána bankovní licence; námitku, že správcem daně předvídaná pojistná událost nemůže být důvodem pro vyloučení tvorby předmětné rezervy z daňových nákladů roku 2010, neboť k takové události nedošlo a k doměření tvorby této rezervy by mohlo dojít až ve zdaňovacím období, ve kterém by skutečně došlo k použití případného pojistného plnění na jiný účel; námitku, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2012, č. j. 8 Afs 33/2011-99 (dále jen „rozsudek č. j. 8 Afs 33/2011-99“; všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), svědčí ve prospěch žalobce; návrh na ustanovení znalce k ocenění dílčích prací charakteru technického zhodnocení; zpochybnění odpovědi na výzvu k součinnosti Města Kunovice; námitku o neprůkaznosti fotodokumentace z roku 2009; námitku, že demolicí přístavků a přístřešku nemohlo dojít k technickému zhodnocení. 4. Nezákonnost napadeného rozhodnutí žalobce spatřuje již v jeho vydání po uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně dle § 148 daňového řádu. Dále uvádí, že k naplnění záměru § 7 odst. 4 zákona o rezervách, kterým je nashromáždění reálných zdrojů na provedení oprav hmotného majetku odděleně od běžně používaných peněžních prostředků, tak, aby při zahájení oprav byly skutečně k dispozici, došlo i složením peněžních prostředků na účet Pojišťovny České spořitelny (dále jen „Pojišťovna“). V součtu všech tří účtů, na kterých byly prostředky uloženy, tvořily rezervy částku 21 100 000 Kč, bylo o nich účtováno v aktivech. 5. Žalobce dále tvrdí, že žalovaný změnil argumentaci správce daně, který porušení § 7 odst. 4 zákona o rezervách spatřoval ve složení finančních prostředků na účet ústavu, který není bankou; žalovaný neuznal tvorbu rezervy na účtu Pojišťovny za daňově uznatelný výdaj z důvodu, že se nejednalo o peněžní prostředky uložené na bankovním účtu žalobce, a že se nejednalo o krátkodobý finanční majetek vykazovaný v rozvaze žalobce jako účty v bankách, nýbrž bylo žalobcem zaúčtováno na účet 063.1 – PCS – fond garantovaný, akcie. Žalovaný ve své argumentaci mylně zaměňuje roční zhodnocení za výnosové úroky a jejich nepřipsání neoprávněně připisuje na účet žalobce. Převodu peněžních prostředků na investiční účet žalobce předcházel převod z účtu Pojišťovny na běžný účet České spořitelny. Souvislost mezi těmito převody žalobce jednoznačně prokázal. Pokud měl o této skutečnosti žalovaný pochybnosti, měl doplnit dokazování. Žalobce netvořil rezervu jen jedno zdaňovací období, jak tvrdí žalovaný. Tak by tomu bylo pouze v případě, kdy by v roce 2010 vytvořil naráz rezervu ve výši 63 300 000 Kč. Požadavkům § 7 odst. 8 zákona o rezervách vyhověl, jelikož předložil investiční záměr na celkové náklady opravy ve výši 63 300 000 Kč, přičemž v roce 2010 vytvořil rezervu ve výši 1/3 těchto nákladů. 6. Dle žalobce žalovaný nemůže namítat, že z důvodu vázání předmětných prostředků na účtu Pojišťovny do 31. 12. 2013 žalobce neměl celou částku tvořené rezervy k dispozici již při zahájení plánovaných oprav, když § 7 zákona o rezervách připouští zahájení předmětné opravy v průběhu roku 2013, tedy i koncem roku 2013, dle odst. 6 dokonce zahájení v roce 2014. Forma životního pojištění u předmětných finančních prostředků nekoliduje s § 7 odst. 4 zákona o rezervách – obmyšlenou osobou byl žalobce, o těchto prostředcích účtoval jako o svém majetku. 7. Žalobce uvádí, že využil možnosti vyjádřit se k výsledku kontroly v reakci na protokol o seznámení s výsledkem této kontroly, konkrétně ve vyjádření ze dne 13. 11. 2014. Ustanovení § 88 odst. 3 daňového řádu nepřipouští navrhovat v rámci projednání zprávy o výsledku daňové kontroly další doplnění tohoto vyjádření. Tím, že si žalobce nechal zaslat zprávu o výsledku daňové kontroly do datové schránky, nezpůsobil vlastním zaviněním nemožnost vyjádřit se k novým argumentům v této zprávě obsaženým; správce daně jimi zapříčinil nedostatek odůvodnění platebního výměru a jeho nezákonnost. Žalovaný nepostupoval v souladu s § 115 daňového řádu, když žalobce neseznámil s nově provedenými důkazy a neumožnil mu, aby se k nim vyjádřil, byť po jejich zhodnocení dospěl ke stejnému závěru jako správce daně. 8. K akci „Oprava opláštění budovy K13, zbudování vrátnice“ žalobce s odkazem na rozsudek č. j. 8 Afs 33/2011-99 uvádí, že se jednalo o celkový záměr provedení opravy budovy K13, a nebylo proto nutné u dílčích prací zkoumat, zda měly charakter technického zhodnocení, a vyčleňovat je z daňových nákladů. Žalobce v průběhu správního řízení doložil dostatečné množství důkazů o charakteru oprav u prováděných prací, stejně jako technický výkres zachycující stav budovy před zahájením stavby v roce 2009, žalovaný nemůže tvrdit opak. Neunesení důkazního břemene žalovaný jen konstatoval, aniž by se předloženými důkazy jednotlivě zabýval, proč žalobcem tvrzené skutečnosti nepovažuje za prokázané. Při výměně oken byla zachována plocha oken a prosvětlení vnitřních prostor, nemohlo tak dojít ke změně parametrů stavby. Samotnou změnu vzhledu nepovažuje § 33 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o daních z příjmů“) za technické zhodnocení. Ani v této části není napadené rozhodnutí řádně odůvodněno. Rovněž záměna použitého materiálu pro opláštění budovy není dle Pokynu Ministerstva financí ČR č. D-300 k § 33 zákona o daních z příjmů považována za technické zhodnocení. Odmítnutí odvolací námitky žalobce, že demolicí přístavků a přístřešku nemohlo dojít k technickému zhodnocení, není řádně odůvodněno. III. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby soud žalobu zamítl. Dodává, že námitky uvedené pod bodem II. žaloby nelze považovat za žalobní body, proto navrhuje, aby je soud odmítl. Dále uvádí, že k doměření předmětné daně nedošlo po uplynutí prekluzivní lhůty. Vzhledem k tomu, že lhůta pro stanovení daně za zdaňovací období roku 2010 končí v případě žalobce současně se lhůtou pro vyměření daně za zdaňovací období roku 2013, která by uplynula nejdříve 3. 4. 2017, nemohlo k doměření předmětné daně žalobci napadeným rozhodnutím dojít po uplynutí prekluzivní lhůty. 10. Žalobní námitku spočívající v odkazu na odvol