4 As 199/2017 — Nejvyšší správní soud

73 A 15/2017- 47 - text  16 73 A 15/2017 73 A 15/2017-47 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Sedlákem, Ph.D. ve věci žalobce: J. K., bytem ……… zastoupený advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 6. 2017, č. j. JMK 85592/2017, sp. zn. S-JMK 60288/2017/OD/Př, t a k t o : I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 13. 6. 2017, č. j. JMK 85592/2017, sp. zn. S-JMK 60288/2017/OD/Př s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n nahradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3.000 Kč k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Václava Voříška, advokáta se sídlem Ledčická 649/15, Praha, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : 1. Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně dne 14. 8. 2017 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2017, č. j. JMK 85592/2017, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 22. 2. 2017, č. j. ODSČ-34678/16-77, jímž byl žalobce uznán vinným ze správních deliktů provozovatele vozidla dle ustanovení § 125f zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kterého se měl stručně vyjádřeno dopustit tím, že dne 1. 9. 2015 a 19. 10. 2015. 2. V jednotlivých žalobních námitkách uvedl následující. Nejprve namítal, že uložená pokuta je nezákonná, neboť správní orgán nezohlednil všechna zákonná kritéria uvedená v § 125e odst. 2 silničního zákona v tehdejším znění a namítá i nepřezkoumatelnost vyměřené sankce, jelikož správní orgán nijak neodůvodnil, proč právě pokuta ve výši 2.000 Kč je podle jeho názoru adekvátní. 3. Dále brojil proti vadám výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, když uvedl, že popis skutku ve výroku rozhodnutí prvého stupně není dostatečný, neboť z něj není patrné, v čem spočívala neoprávněnost údajného zastavení na daných místech a nelze tak dovodit, zda skutečně došlo projednávaným skutkem k porušení ustanovení § 53 odst. 2 silničního zákona, a případně jakým způsobem. Stejně tak není z výroku zřejmé, zda vozidlo žalobce skutečně zastavilo na silniční vegetaci, a tedy, zda mohlo vůbec dojít k porušení § 27 písm. r) téhož zákona. Následně namítal, že ve výroku rozhodnutí prvého stupně je uvedeno, že k naplnění dané skutkové podstaty mělo dojít porušením § 10 silničního zákona, přičemž odkaz na toto ustanovení není dostatečný. Ani v oznámení o zahájení řízení nebyl skutek pregnantněji právně kvalifikován, v čemž žalobce opět spatřuje zkrácení svého práva na obhajobu. Rovněž brojil proti tomu, že ve výroku nebyl uveden odkaz na § 125e odst. 2 silničního zákona, ačkoliv se jedná o ustanovení, podle kterého bylo rozhodováno. Z výroku podle něj není možné dovodit, zda údajné porušení pravidel provozu mělo či nemělo za následek dopravní nehodu, a popis skutku ve výroku tak neumožňuje subsumpci, a je tedy nedostatečný. Dále namítá, že správní orgán překročil svou pravomoc, pokud mu závazně určil způsob splnění ukládaných povinností (platbu pokuty). I to, že z výroku není zřejmé, podle jakého ustanovení bylo zastaveno řízení o skutku ve výroku III. Takový stav je v rozporu s § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. 4. Žalobce dále namítá, že výzva k úhradě určené částky ohledně skutku ze dne 1. 9. 2015 byla v rozporu s § 125h odst. 4 silničního zákona, neboť neobsahovala dostatečný popis skutku, a následné zahájení řízení o správním deliktu bylo nezákonné. Obdobně uvedl, že ani z jedné výzvy nebylo možné dovodit ani to, zda měl skutek za následek dopravní nehodu či nikoliv. 5. Současně brojil proti tomu, že správní orgán nijak neprokázal a neodůvodnil závěr, že údajné porušení pravidel nemělo za následek dopravní nehodu. Takový závěr se tak žalobci nutně jeví jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. 6. Správní orgán dle žalobce chybně nevedl společné řízení a nerozhodl o všech správních deliktech podle § 125f silničního zákona, které žalobci klade za vinu. Konkrétně se jedná o údajný správní delikt ze dne 5. 1. 2015 a dne 19. 11. 2014. 7. Následně tvrdil, že v důsledku nezákonně stanovené příliš krátké legisvakanční lhůty se v době od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017 vyžadovalo pro spáchání přestupku dle § 125f zákona o silničním provozu zavinění alespoň ve formě nedbalosti, a to s ohledem na nezákonnost stanovení legisvakanční lhůty zákona č. 183/2017 Sb. a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti namítl, že údajný správní delikt zavinil, neboť učinil vše fakticky možné k tomu, aby porušení silničního zákona jeho vozidlem, a údajnému porušení zákona nijak zabránit nemohl, a nejednal tedy ani v nedbalosti nevědomé, neboť mohl legitimně očekávat, že osoba, které vozidlo přenechal, svůj slib neporušit právní normy dodrží. 8. Žalobce rovněž namítá, že rozhodnutí prvého stupně je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť správní orgán na jednu stranu uvádí, že rozhoduje na základě silničního zákona účinného v době spáchání údajného správního deliktu, nicméně současně uvádí, že rozhoduje na základě silničního zákona účinného do 19. 2. 2016. Výrok je tedy v rozporu s odůvodněním, jakož je odůvodnění rozporné navzájem, což způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí prvého stupně pro nesrozumitelnost. 9. Za vadu označil i to, že v řízení o správním deliktu nebylo prokázáno, že by místo, kde jeho vozidlo údajně zastavilo dne 1. 9. 2015, skutečně bylo chodníkem, neboť správní orgán neprovedl jako důkaz příslušné rozhodnutí silničního správního úřadu podle § 3 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, kterým by bylo dané místo zařazeno do IV. kategorie místních komunikací právě jako chodník. Obdobně namítá, že pasport komunikací není ani dostatečným důkazem o tom, zda je určitá plochá silniční vegetací či nikoliv, neboť podstatné je s ohledem na § 15 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, to, zda je vegetace součástí parcely, na které se nachází pozemní komunikace, či nikoliv. Nadto z pasportu ani nevyplývá, že by místo, kde vozidlo žalobce mělo zastavit dne 19. 10. 2015, skutečně bylo silniční vegetací, ale toto místo je označeno jako komunikační zeleň, což je odlišný pojem. Žalobce současně namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí prvého stupně, neboť správní orgán se vůbec nezabýval tím, co je to silniční vegetace, ačkoliv tento pojem je definován zákonem o pozemních komunikacích a má několik znaků. 10. Dále žalobce namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí prvého stupně, neboť správní orgán se vůbec nezabýval zákonnou definicí pojmu „zastavit“ podle § 2 písm. o) silničního zákona a neodkázal na něj ani ve výroku ani odůvodnění rozhodnutí. 11. Obě napadená rozhodnutí mají být nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, neboť se zjevně jedná pouze o mechanicky vyplněné šablony, a nikoliv o výsledek tvůrčí myšlenkové právní práce. Samotná skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla, a především pak povinnost stanovená v § 10 odst. 3 silničního zákona, je podle žalobce v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy. 12. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 27. 9. 2017 navrhl zamítnutí žaloby s tím, že jednotlivé uplatněné námitky nejsou důvodné. Zejména zdůraznil účelové uplatnění jednotlivých námitek až v rámci soudního řízení, neboť žalobce mohl pochybení správního orgánu prvního stupně namítat již v odvolacím řízení. 13. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání, a po nařízeném jednání rozhodl, že žaloba je důvodná. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). 14. V rámci nařízeného soudního jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Vady výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a jeho odůvodnění 15. Žalobce brojil proti tomu, že popis skutku ve výroku rozhodnutí prvého stupně není dostatečný, neboť z něj není patrné, v čem spočívala neoprávněnost údajného zastavení na daných místech, a nelze dovodit, zda skutečně došlo projednávaným skutkem k porušení ustanovení § 53 odst. 2 silničního zákona, a případně jakým způsobem. 16. Podle názoru zdejšího soudu tato část námitky týkající se vad výroku (opět) prvostupňového rozhodnutí není důvodná. Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2002, č. j. 2 As 34/2006-73, uvedl v první „právní větě“: „Výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.“ 17. Správní orgán prvního stupně ve výroku I. předně uvedl, že žalobce jako p