9 As 12/2014 — Nejvyšší správní soud

29 Af 28/2017- 78 - text  15 29 Af 28/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Jana Jiráska, Ph.D., a Mgr. Petra Pospíšila v právní věci žalobkyně: městská část Praha 8 sídlem Zenklova 1/35, 180 48 Praha 8 zastoupená advokátem JUDr. Vilémem Podešvou, LLM sídlem Na Pankráci 1683/127, 140 00 Praha 4 proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže sídlem třída Kpt. Jaroše 7, 604 55 Brno o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 8. 2. 2017, č. j. ÚOHS-R353/2015/VZ-04187/2017/323/LVa takto: I. Rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 8. 2. 2017, č. j. ÚOHS-R353/2015/VZ-04187/2017/323/LVa, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Viléma Podešvy, LLM. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně jako veřejný zadavatel oznámila dne 19. 3. 2010 (s opravou ze dne 2. 4. 2010) svůj úmysl zadat veřejnou zakázku formou soutěžního dialogu ve smyslu § 35 a násl. zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. Předmětem veřejné zakázky bylo „Centrum Palmovka“ – výstavba a následná správa a poskytování souvisejících služeb budovy s kancelářskými a komerčními prostory, která bude z části sloužit jako radnice úřadu městské části Praha 8 a zbylá (převážná) část bude pronajímána za komerčním účelem. Na základě splnění požadavků uvedených v kvalifikační dokumentaci vedla žalobkyně soutěžní dialog s celkem pěti uchazeči. Podle jeho výsledků pak dne 24. 6. 2010 vypracovala zadávací dokumentaci k zakázce s předpokládanou hodnotou 1 200 000 000 Kč bez DPH a vyzvala uchazeče k podání nabídky. Této možnosti využili tři uchazeči; žalobkyně následně po zhodnocení nabídek uzavřela dne 15. 10. 2010 smlouvu o výstavbě a poskytování služeb se společností Metrostav Development a. s., IČ 28440412, se sídlem Zenklova 2245/29, 180 00 Praha 8, která předložila nejvhodnější nabídku. 2. Žalovaný na základě obdržených podnětů zahájil dne 26. 4. 2013 správní řízení a dne 16. 10. 2015 vydal rozhodnutí pod č. j. ÚOHS-S0235/2013/VZ-34314/2015/521/Opi. Výrokem II. tohoto rozhodnutí uznal žalobkyni vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách, kterého se měla dopustit tím, že při zadávání výše uvedené zakázky nepostupovala v souladu s § 56 odst. 6 téhož zákona, neboť v rámci požadavků na prokázání splnění technických kvalifikačních požadavků v části 1.2 písm. a) kvalifikační dokumentace požadovala předložení akreditovaného certifikátu systému společenské odpovědnosti dle SA 8000 vydaného podle českých technických norem akreditovanou osobou, nebo předložení akreditovaného certifikátu rovnocenného certifikátu vydanému podle českých technických norem akreditovanou osobou v členském státě Evropské unie, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a žalobkyně uzavřela dne 15. 10. 2010 smlouvu na veřejnou zakázku. Výrokem IV. tohoto rozhodnutí pak žalovaný uznal žalobkyni vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách, kterého se měla dopustit tím, že při zadávání uvedené veřejné zakázky nedodržela postup stanovený v § 44 odst. 3 písm. f) ve spojení s § 6 téhož zákona, neboť nejednoznačně a netransparentně stanovila způsob hodnocení nabídek v rámci dílčího hodnotícího kritéria „technické řešení Centra Palmovka“, z nějž není zřejmé, jaké nabídky budou žalobkyní v rámci tohoto dílčího hodnotícího kritéria hodnoceny jako výhodnější, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a žalobkyně uzavřela dne 15. 10. 2010 smlouvu na veřejnou zakázku. Za oba tyto delikty žalovaný uložil výrokem VI. svého rozhodnutí žalobkyni pokutu ve výši 150 000 Kč. 3. Na základě rozkladu podaného žalobkyní předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „předseda“) rozhodnutím ze dne 8. 2. 2017, č. j. ÚOHS-R353/2015/VZ-04187/2017/323/LVa, změnil rozhodnutí žalovaného pouze tak, že ve výroku II. za slova „Evropské unie“ doplnil text „neboť předmětný požadavek nebyl požadavkem na technický kvalifikační předpoklad dle § 56 odst. 1 a ž 5 citovaného zákona, čímž zadavatel rozšířil rozsah požadované kvalifikace nad zákonem stanovený rozsah“. Ve výrocích IV. a VI. předseda rozhodnutí žalovaného potvrdil a rozklad zamítl. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 4. Proti rozhodnutí předsedy podala žalobkyně včas žalobu. K požadavku na certifikát SA 8000 žalobkyně uvedla, že se žalovaný ve svém rozhodnutí zcela zmatečně a neodborně zabýval tím, zda tento certifikát naplňuje podmínky § 56 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách, tj. zda a) se jedná se o certifikát systému řízení jakosti, b) tento certifikát je vydaný podle českých technických norem, c) akreditovanou osobou a d) tento požadavek žalobkyně je odůvodněn předmětem veřejné zakázky. Žalovaný nijak neodůvodnil svůj závěr, že tento certifikát není certifikátem řízení jakosti a nevyložil, co považuje za systém řízení jakosti. Pouze odkázal na sdělení soukromé společnosti BUREAU VERITAS CZECH REPUBLIC, spol. s r. o. (dále jen „BVC“) a následně zřejmě usoudil, že podmínka systému řízení jakosti splněna nebyla. Žalovaný ani předseda v rozhodnutích neuvedli, z jakého důvodu považují tvrzení této soukromé společnosti za natolik závazné, že jej dále již neověřovali ani nehodnotili. Žalovaný ani předseda nehodnotili certifikát SA 8000 materiálně a ignorovali vyjádření BVC v tomto směru, jakož i skutečnost, že žalobkyně mohla dle zákona požadovat i jiné doklady o rovnocenných opatřeních k zajištění jakosti. Certifikát SA 8000 přitom vychází z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. 5. Žalobkyně dále namítla, že požadavek na certifikát SA 8000 byl v době zadání veřejné zakázky v souladu s rozhodovací praxí žalovaného, který v rozhodnutí ze dne 10. 7. 2006, č. j. S138/2006-11382/2006/530-Kr, akceptoval požadavek zadavatele na certifikát OHSAS 18001 prokazující zavedení systému řízení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v organizaci. Žalovaný se přitom nijak nevyjádřil k důvodům, proč se od tohoto rozhodnutí odklonil. Odkázal-li žalovaný v této souvislosti na změnu právní úpravy, pak žalobkyně poukazuje na to, že § 56 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách je obsahově obdobný § 37 odst. 1 dříve účinného zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, a tudíž nedošlo v tomto ohledu ke změně či zpřísnění právní úpravy. Ustanovení § 56 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách je nadto transpozicí čl. 49 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby, Úř. věst. L 134, 30. 4. 2004, s. 114 – 240, zvláštní vydání v českém jazyce: Kapitola 06 Svazek 007 s. 132 – 262, přičemž požadavek na certifikát SA 8000 byl a je běžnou součástí požadavků na technickou kvalifikaci zadávacích řízení v rámci celé Evropské unie. Žalobkyně zdůraznila, že certifikát SA 8000 prokazuje v podstatě obdobnou skutečnost jako certifikát OHSAS 18001. Žalobkyně na základě dosavadní rozhodovací praxe žalovaného legitimně očekávala, že její požadavek na certifikát SA 8000 je v souladu se zákonem. Pokud žalovaný svou správní praxi změnil až v roce 2011 po zadávacím řízení na předmětnou zakázku, nemůže být žalobkyně zpětně za svůj postup sankcionována. 6. Žalobkyně rovněž namítla, že nenaplnila skutkovou podstatu správního deliktu, neboť vliv postupu žalobkyně na výběr nejvhodnější nabídky by musel být podstatný. Pořízení certifikátu SA 8000 přitom nebylo nijak významně náročné a každý dodavatel se skutečným zájmem o realizaci předmětu plnění měl možnost si jej opatřit ve lhůtě pro podání žádosti o účast. Markantní nepoměr mezi marginálními náklady na pořízení certifikátu a významnou hodnotou a rozsahem veřejné zakázky prakticky vylučuje, aby se jakýkoliv skutečný seriózní zájemce o předmět plnění rozhodl na účast rezignovat jenom proto, že tímto certifikátem nedisponuje. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soud v Brně ze dne 2. 6. 2014, č. j. 30 Af 55/2012 – 75. Argumentace žalovaného i předsedy je v tomto ohledu nedostatečná a nepřezkoumatelná. 7. Žalovaný a předseda podle žalobkyně rovněž neodůvodnili, v čem spočívá nejasnost či nejednoznačnost způsobu hodnocení nabídek v rámci dílčího hodnotícího kritéria „technické řešení Centra Palmovka“. Předseda se také nevypořádal s námitkou žalobkyně, že v obdobném případě (rozhodnutí ze dne 22. 1. 2013, č. j. ÚOHS-S496/2012/VZ-1505/2013/521/JHn) rozhodl žalovaný zcela opačně. Žalovaný též nevzal v potaz, že předmětná veřejná zakázka byla zadávána v rámci soutěžního dialogu – všichni zájemci byli při konkretizaci představ žalobkyně přítomni a vše s nimi bylo řešeno a diskutováno. V případě soutěžního dialogu musí být hodnotící k