1 Afs 85/2009 — Nejvyšší správní soud

30 Af 32/2018- 43 - text 16 30 Af 32/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudkyň Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Ing. Venduly Sochorové ve věci žalobce: Regionální nemovitosti, s.r.o. sídlem Holušická 2221/3, Praha 4 zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Šmehýlem sídlem Krakovská 1256/24, Praha 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2018, č. j. 1974/18/5100-31461-709097 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný změnil prvostupňové rozhodnutí Finančního úřadu pro Zlínský kraj, Územního pracoviště ve Vsetíně (dále jen „správce daně“), ze dne 12. 1. 2017, č. j. 2058647/16/3312-70462-803381. Tímto rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí správce daně - platební výměr ze dne 3. 5. 2013, č. j. 1050980/13/3312-24400-803381. V důsledku změny ceny zjištěné vyměřil správce daně daň z převodu nemovitostí ve výši 549 153 Kč. II. Obsah žaloby 2. Žalobce v podané žalobě nesouhlasil s postupem správce daně předcházejícím vydání platebního výměru, ani s vlastním výrokem platebního výměru; zároveň se neztotožnil s postupem žalovaného a se závěry žalobou napadeného rozhodnutí, kterým byla žalobci uložena povinnost nemající dle jeho názoru oporu v platných právních předpisech, tj. povinnost uhradit daň neodpovídající smyslu ani účelu zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o trojdani“), a která je v rozporu ústavním pořádkem České republiky. 3. Žalobce byl rovněž přesvědčen, že v daném případě byl správcem daně za součinnosti žalovaného zneužit institut přezkumného řízení za účelem neoprávněného uložení vyšší daňové povinnosti, než která vyplývá z právních předpisů. V rámci podaného daňového přiznání žalobce k dani z převodu nemovitostí správce daně neměl žádné pochybnosti o správnosti a úplnosti daňového tvrzení, ani o pravdivosti v něm uvedených údajů, a proto daň z převodu nemovitostí ve výši tvrzené daňovým subjektem vyměřil. Pokud správce daně následně nabyl přesvědčení, že žalobci měla být uložena vyšší daňová povinnost, nemohl k tomu dle názoru žalobce využívat přezkumné prostředky. Daňový řád předpokládá, že v případě, kdy je daňové řízení stiženo vadou řízení, v důsledku které je rozhodnutí vydané v rozporu s právními předpisy, může dojít k přezkoumání takového rozhodnutí. Žalobce si však nebyl vědom žádné vady daňového řízení, které bylo ukončeno platebním výměrem na daň z převodu nemovitostí ze dne 3. 5. 2013, č. j. 1050980/13/3312-24400-803381. Proto zde neexistoval žádný důvod pro nařízení jeho přezkoumání, rozhodnutí o přezkoumání bylo vydáno v rozporu s daňovým řádem, a správce daně tak nebyl oprávněn k postupu dle § 123 daňového řádu. Jednáním správce daně byl žalobce zkrácen na svých procesních právech, když mu nebylo umožněno v souladu s § 89 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), náležitě rozptýlit případné pochybnosti správce daně o daňovém tvrzení. 4. Žalobce měl dále za to, že správce daně v daňovém řízení nepostupoval v souladu s platnými právními předpisy, jak mu ukládá § 5 odst. 1 daňového řádu, a současně porušil povinnost šetřit práva a právem chráněné zájmy osob zúčastněných na správě daní dle § 5 odst. 3 daňového řádu. Pokud se jednalo o provedení úředního ocenění nemovité věci, žalobce uvedl, že správce daně v úředním ocenění vyjmenovává dokumenty, které při jeho vypracování využil, přičemž v tomto seznamu chybělo kolaudační rozhodnutí budovy č. p. 361; a z ocenění nebylo zřejmé, z čeho správce daně dospěl k závěrům o tom, jak je definována (ve vztahu k užívání) ta která místnost budovy č. p. 361. Žalobce také poukázal na to, že správce daně vypracoval úřední ocenění bez obhlídky budovy, proto nemohl být schopen posoudit, jaké místnosti jsou užívány pro účely administrativní a telekomunikační. Nesouhlasil rovněž se zařazením budovy dle klasifikace CZ-CC. Žalobce připustil, že konkrétní pracovník žalovaného, resp. správce daně, pravděpodobně má potřebné znalosti pro provedení úředního ocenění. Nicméně potřebné znalosti pracovníka bez dalšího neznamenají, že tento pracovník je schopen provést úřední ocenění v souladu se zákonem, kdy bylo nutno vzít v úvahu určitou funkční podjatost. Žalobce doplnil, že v průběhu času se skutečnosti týkající se oceňovaných nemovitostí, rozhodné pro stanovení ceny zjištěné, měnily. Nebylo proto možné tyto nemovitosti ocenit tak, že se bez dalšího vychází z posledního známého ocenění a dopočítá se historická hodnota odpočtem imaginární hodnoty. 5. Žalobce zpochybňoval i správnost provedeného úředního ocenění, podle kterého správce daně klasifikoval převáděnou stavbu jako budovu typu „P“. Dle žalobce nebyla pro klasifikaci podstatná zařízení umístěná ve stavbě (v budově), pokud jsou demontovatelná. Proto v případě, jsou-li na nemovitosti žalobce umístěna telekomunikační zařízení, která jsou demontovatelná, případně která nebyla součástí dodávky stavebního díla (tedy budovy), nelze účel užití takových zařízení použít pro klasifikaci budovy jako takové. Stejně tak neutrální plochy nemohou mít na klasifikaci budovy žádný vliv. Dle žalobce bylo pro klasifikaci budovy jako administrativní nutné k její základní funkci, kterou jsou kanceláře, připočítat obchody a služby včetně drobných skladů. Pak by bylo zřejmé, že prostory použitelné pro klasifikaci budovy v rámci užití telekomunikace jsou v rozsahu telekomunikační budova: 322,24 m²; administrativní budova: 503 m². V této souvislosti žalobce namítal, že správce daně ani žalovaný nikdy neuskutečnili místní šetření za účelem zjištění reálného využití toho kterého prostoru v nemovitosti. Přitom i zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o oceňování“) předpokládá v § 3 odst. 2, že pro účely oceňování se stavba posuzuje podle účelu užití. Pokud by bylo místní šetření provedeno, správce daně a žalovaný by nutně museli dojít k odlišnému závěru stran účelu užití místností č. 208, 408, 215, 219, 219A, 016, 013, 010, 003 a 004. Žalobce proto namítal nedostatečně provedené dokazování ve vztahu ke stanovení účelu užití jednotlivých místností, následkem čehož pokládal závěry správce daně i žalovaného stran provedené klasifikace stavby za nesprávné a nezákonné. K tomu v podané žalobě navrhl provést důkaz místním šetřením. 6. Žalobce rovněž namítal protiústavnost uložené daňové povinnosti, a to především s ohledem na její nepředvídatelnost. V případě daně z převodu nemovitostí si je totiž poplatník vědom toho, že z ceny sjednané nebo ceny úřední (podle toho, která je vyšší) bude nucen odvést daň z převodu nemovitostí, a je si vědom i toho, že sazba této daně činí 3 % ze základu. Nicméně již neví a vědět nemůže, jaká je výše ceny úřední, neboť tato se stanovuje až ke dni nabytí nemovitosti kupujícím, tedy ke dni rozhodnutí o návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch kupujícího. Tyto skutečnosti proto nekorespondují s požadavkem na předvídatelnost daně, resp. předvídatelnost povinnosti, která je osobě ukládána na základě zákona. Žalobce byl proto přesvědčen, že není dána legitimita daně, resp. daňové povinnosti, zasahuje-li tato do majetkových práv osoby tím způsobem, že zdaňuje výnos, kterého reálně není možné na trhu dosáhnout. 7. S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto žalobce v závěru podané žaloby navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí správce daně, zrušil, věc vrátil správním orgánům k dalšímu řízení a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení. III. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě uvedl, že jsou to právě dozorčí prostředky, které slouží pro nápravu situací, kdy správce daně stanovil daň v nesprávné výši a následně byla v rámci vlastní činnosti, případně v rámci dohledové činnosti nadřízeného správce daně, tato skutečnost zjištěna. Správce daně je nucen postupovat tak, aby bylo odstraněno každé nezákonné jednání a každé nezákonné rozhodnutí. Je tedy nerozhodné, zda se jedná o nápravu, která má být učiněna ve prospěch či neprospěch daňového subjektu. V této souvislosti žalovaný doplnil, že žalobce byl o skutečnosti, že součástí přezkumného spisu je i úřední ocenění informován již v rozhodnutí o nařízení přezkumného řízení ze dne 18. 3. 2016, č. j. 12014/16/5100-31461-701942. 9. Ohledně námitek týkajících se provedeného úřední ocenění žalovaný uvedl, že těmito se již podrobně zabýval v napadeném rozhodnutí, konkrétně zejména v bodech 33, 36, 37, 39, 40 a 41 odůvodnění. Místn