9 Afs 232/2018 — Nejvyšší správní soud

30 Af 57/2018- 95 - text 16 30 Af 57/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Ing. Venduly Sochorové a Mgr. Karla Černína, Ph.D. ve věci žalobce: ALL SPORTS a.s., IČ 26770164 sídlem Blanenská 1996/12a, Kuřim zastoupen advokátem Mgr. Liborem Valentou sídlem Křížová 18, Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2018, č. j. 21682/18/5200-11431-706481 takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 14. 5. 2018, č. j. 21682/18/5200-11431-706481 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 21 513 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Libora Valenty, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se včas podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti předchozím třem dodatečným platebním výměrům na daň z příjmů právnických osob ze dne 21. 9. 2017, č. j. 4043647/17/3005-52522-709745, č. j. 4044362/17/3005-52522-709745 a č. j. 4044478/17/3005-52522-709745, 21. 9. 2017, kterými byla žalobci doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2012, vyšší o částku 153 900 Kč, za zdaňovací období roku 2013 byla doměřena daň z příjmů právnických osob vyšší o částku 357 010 Kč, za zdaňovací období roku 2014 byla tato daň doměřena o částku 380 Kč a ve všech případech bylo rozhodnuto o povinnosti uhradit k doměřené dani penále ve výši 20 % doměřených částek. Důvodem doměření daně bylo nedoložení a neprokázání nákladu označeného jako „spotřeba pohonných hmot“ na žalobcem předložených nečitelných zjednodušených daňových dokladech, kdy žalobce podle žalovaného neprokázal tyto náklady jako daňově účinné ve smyslu ust. § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „ZDP“) a ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 2012 a 2013 byla daň doměřena také z důvodu žalovaným tvrzeného nedoložení rozdílu ceny za poskytnuté reklamní služby od spřízněné společnosti definované podle ust. § 23 odst. 7 písm. b) bod 5 ZDP a ceny, která byla sjednána mezi nezávislými subjekty. Jednalo se o poskytnutí pronájmu reklamních ploch v Hokejové hale dětí a mládeže – Sportcentrum Lužánky, Brno od společnosti Jet VSK, s.r.o. II. Obsah žaloby 2. Ve včas podané žalobě uplatnil žalobce tři okruhy námitek. Nejprve namítal, že v předmětném řízení došlo k zásadní vadě, jenž je samo o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného. Ta spočívá ve skutečnosti, že správce daně nesprávně vyhodnotil rozsah plné moci žalobce a shora citované dodatečné platební výměry odeslal pouze žalobci, nikoliv však jeho zástupci v daňovém řízení. Další okruh námitek směřoval proti neuznání rozdílu mezi cenou sjednanou za pronájem reklamních ploch mezi žalobcem a společností Jet VSK, s.r.o. a správcem daně zjištěnou referenční cenou za výdaji vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle ust. § 24 odst. 1 ZDP, a to s odkazem na ust. § 23 odst. 7 písm. b) bod 5 ZDP. V této souvislosti žalobce namítal jako pouhou spekulaci neopírající se o relevantní důkazy tvrzení žalovaného o spojení žalobce se společnostmi Jet VSK, s.r.o. či VSK Centrum s.r.o., případně VSK Technika Brno, z. s. Žalobce zásadně nesouhlasí s tím, že by měl vytvořit vztah za účelem snížení základu daně. Žalobce se mnoha důkazy snažil prokazovat, že ze smlouvy uzavřené s Jet VSK, s.r.o. profitoval, správní orgány však neumožnily žalobci unést důkazní břemeno. Žalobce dále nesouhlasil se zjištěními ohledně tzv. referenční ceny, neboť správce daně vybral k jejímu zjištění naprosto nevhodné subjekty a žalovaný pochybil v dalších směrech ohledně zjišťování tzv. referenční ceny. Rovněž v této souvislosti žalovaný neprovedl velké množství žalobcem nabízených důkazů. Z desítek žalobcem navržených důkazů byly provedeny pouze dva, s některými z nich se žalovaný, a to ani formálně, v napadeném rozhodnutí nevypořádal. Žalovaný se dopustil nezákonného selektování nabízených a zjištěných důkazů. Poslední okruh námitek směřoval proti neuznání výdajů vynaložených žalobcem za pohonné hmoty. V této souvislosti žalobce namítal, že mu správce daně neumožnil unést důkazní břemeno tím, že neprovedl žalobcem navrhované důkazy. Rovně došlo k opomenutí ust. § 35 odst. 5 zákona o účetnictví. 3. V doplňujícím procesním podání ze dne 12. 11. 2018, jenž bylo reakcí na vyjádření žalovaného k žalobě, žalobce zopakoval podstatné důvody žaloby a připomenul, že byl a je po celou dobu své existence auditovanou společností, přičemž auditoři nikdy nezjistili žádné jednání žalobce, které by bylo v rozporu s právními předpisy. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný zopakoval skutkové a právní důvody, které byly uvedeny v žalobou napadeném rozhodnutí a odmítl uplatněné žalobní body jako nedůvodné. IV. Obsah jednání před krajským soudem v Brně 5. V rámci jednání před krajským soudem proběhlého dne 22. 10. 2020 setrvali zástupci účastníků řízení na svých dosavadních procesních stanoviscích. Závěrem zástupce žalobce žádal, aby soud žalobě vyhověl, zástupce žalovaného žádal zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost. V. Posouzení věci krajským soudem 6. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích uplatněných žalobních bodů, jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 7. Soud se nejprve zabýval námitkou nesprávného doručování dodatečných platebních výměrů pouze žalobci, nikoliv však jeho právnímu zástupci, jenž žalobce v daňovém řízení zastupoval. K této žalobní námitce soud předesílá, že mezi účastníky řízení není sporu o tom, že prvostupňový správce daně nesprávně vyhodnotil rozsah plné moci udělené zástupci žalobce Ing. Liboru Valentovi, v čehož důsledku byly tyto platební výměry doručeny pouze do datové schránky žalobce, nikoliv však jeho zplnomocněného zástupce. Tímto postupem došlo k porušení ust. § 41 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Žalovaný však přesto obdobnou námitku jako nyní řešenou považoval za nedůvodnou s odkazem na materiální stránku doručování. Dovodil, že zplnomocněný zástupce se včas s dodatečnými platebními výměry prokazatelně seznámil, neboť vůči nim podal včasné kvalifikované odvolání. Žalobce dále namítal, že podmínky požadované judikaturou k vyslovenému závěru žalovaného splněny nebyly a že zástupce žalobce ani nebyl nikdy adresátem těchto dodatečných platebních výměrů, přičemž tyto mu do dne sepisu žaloby nebyly ze strany správce daně doručovány. 8. K této námitce soud uvádí, že žalobce výslovně nenamítá, že by nebyl s předmětnými dodatečnými platebními výměry jeho zástupce včas seznámen; pouze namítá, že nebyla naplněna kritéria vyplývající z žalovaným použité judikatury a že platební výměry nemohou nabýt právní moci a vykonatelnosti. Z připojených správních spisů soud ověřil, že všechna tři odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům obsahují jejich označení, včetně odpovídající výše doměřované daně a že žalobce vůči těmto dodatečným platebním výměrům uplatňoval podrobně odvolací důvody (které jsou do značné míry obdobné žalobním bodům). Žalobce v rámci daňového řízení ani v rámci řízení před zdejším soudem netvrdil, že by se těmito platebními výměry včas fakticky neseznámil v rozsahu nutném pro podání kvalifikovaného opravného prostředku vůči nim (odvolání byla podána do všech výroků platebních výměrů, žalobce uvedl, že s nimi zásadně nesouhlasí, přičemž argumentaci řádně rozvedl; ke stanovení daně došlo výlučně na základě výsledku daňové kontroly, proto dodatečné platební výměry neobsahovaly samostatné odůvodnění). 9. Při posuzování této námitky soud vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně z jeho rozsudků ze dne 14. 6. 2017, č. j. 1 Afs 362/2016 – 36 a ze dne 28. 2. 2019, č. j. 10 Afs 265/2018 – 35. V těchto rozsudcích se Nejvyšší správní soud zabýval obdobnou problematikou, a sice zda byly účinně doručeny platební výměry, jenž nebyly řádně doručeny (v rozporu s ust. § 41 odst. 1 daňového řádu) zástupci daňového subjektu. Nejvyšší správní soud v citovaných rozhodnutích shodně dovodil, že v situaci, kdy je daňový subjekt v řízení zastoupen, doručení platebních výměrů samotnému daňovému subjektu je jednak v rozporu se zákonnou úpravou, jednak odporuje smyslu zastoupení – přenesení procesní odpovědnosti za určitou záležitost na zástupce a tím se i zbavení odpovědnosti za přebírání či jakékoliv reagování na písemnosti, které měly být adresovány zástupci. Podle uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu však nedodržení formy doručení samo o sobě neznamená, že by platební výměry nemohly být účinně doručeny; rozhodující je, zda se dané písemnosti dostaly do rukou