4 Azs 73/2017 — Nejvyšší správní soud

32 Az 21/2021- 46 - text pokračování 8 32 Az 21/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobce: S. A., nar. X, st. přísl. X t. č. X zastoupen JUDr. Ondřejem Bultasem, advokátem se sídlem Sokolovská 81/55, 186 00 Praha 8 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ze dne 7. 5. 2021, č. j. OAM-258/ZA-ZA12-D02-PS-2021, takto: I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci 1. Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2021, č. j. OAM-258/ZA-ZA12-D02-PS-2021 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto, že jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10 a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“) a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zastaveno podle § 25 písm. i) zákona o azylu. Státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států (dále jen „Dublinské nařízení“ či „Dublin III“) je Spolková republika Německo. II. Žaloba 2. Žalobce měl v podané žalobě předně za to, že žalovaný porušil ustanovení § 2 odst. 1, 3, 4 a § 3 správního řádu, čl. 17 odst. 1 Dublinského nařízení, čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 a 12 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 Listiny základních práv Evropské unie. 3. Žalobce dále uvedl, že do ČR přicestoval na konci roku 2019, přičemž důvodem bylo ukončení platnosti pobytu v Německu a rovněž skutečnost, že na území ČR měl přítelkyni (nyní již snoubenku) X, nar. X, státní příslušnost X, s kterou si přál být. Jejich vztah je velmi blízký, přičemž i žalobce od svého vstupu do ČR až do umístění do přijímacího střediska Zastávky u Brna žil ve společné domácnosti se svou přítelkyní v domě jejich rodičů v Hradci Králové. Svou přítelkyni pak požádal dne 24. 12. 2020 o ruku. Od konce roku 2020 pak začal podnikat potřebné kroky vedoucí k uzavření sňatku, tj. i předložení potvrzení Policie České republiky (dále jen „PČR“) o oprávněnosti pobytu na území ČR. V jeho získání mu však bránilo uložené správní vyhoštění. Žalobce proti rozhodnutí o správním vyhoštění podal žalobu a po jejím zamítnutí i kasační stížnost. Nejvyšší správní soud však jeho kasační stížnost svým rozsudkem ze dne 15. 4. 2021, č. j. 7 Azs 7/2021-32 zamítnul. Žalobce následně požádal o mezinárodní ochranu na území ČR. V rámci pohovoru k podané žádosti žalobce vylíčil historii vztahu s jeho snoubenkou, včetně toho, že se do Německa nechce vrátit a zdůraznil přání žít s ní na území ČR. Žalobce pak nesouhlasí s tvrzení žalovaného, že měl dostatek času si svůj vztah se snoubenkou legalizovat. V uzavření manželství jim totiž bránila absence potvrzení o oprávněnosti pobytu a žalobce naopak provedl veškeré potřebné kroky, které měl v danou chvíli k dispozici. Žalobce rovněž odmítá tvrzení žalovaného, že žádost o mezinárodní ochranu zneužívá jen jako možnost se na území ČR oženit a zůstat tady. K tomu uvedl, že jeho ústavním právem je vést rodinný život, uzavřít manželství a založit rodinu. 4. Žalobce si je vědom toho, že v jeho případě není naplněno žádné z kritérií v čl. 8 až 15 Dublinského nařízení, které by určilo příslušnost ČR k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce je ale přesvědčen, že žalovaný nezvážil všechny důvody pro aplikaci čl. 17 Dublinského nařízení. Žalobce nemá na území ČR přímé příbuzné, ale má blízké sociální vazby ve smyslu nukleární rodiny se svou snoubenkou, s kterou žije v trvalém vztahu a do budoucna s ní plánuje vést rodinný život jako s jeho manželkou. Dle jeho názoru je tedy důvodná aplikace čl. 17 Dublinského nařízení. 5. Žalobce k žalobě doložil čestné prohlášení rodičů jeho snoubenky, že má kde bydlet a také čestné prohlášení jeho snoubenky, týkající se hodnocení jejich vztahu, včetně jejich rozhodnutí v budoucnu uzavřít manželství. III. Vyjádření žalovaného 6. Ve vyjádření k žalobě žalovaný především uvedl, že žalobce podal dne 4. 2. 2016 žádost o mezinárodní ochranu v Polsku a dne 6. 9. 2016 ve Spolkové republice Německo, kde mu byla jeho žádost odvolacími orgány zamítnuta. Následně přicestoval do ČR, kde pobývá od prosince roku 2019 neoprávněně. Dne 19. 4. 2021 pak podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. Důvodem podání žádosti byla skutečnost, že na území ČR má přítelkyni a chtějí uzavřít manželství. Spolková republika vydala žalobci rozhodnutí o správním vyhoštění ze států Schengenského prostoru s platností ode dne 10. 1. 2020 do dne 10. 1. 2023. V ČR bylo zahájeno správní vyhoštění žalobce dne 25. 3. 2021 po jeho zadržení policejními orgány při kontrole k pobytu. Žalobce pak neoprávněně překračuje hranice členských států. Z jeho výpovědi je přitom zřejmé, že si plánuje legalizovat svůj pobyt na území ČR prostřednictvím sňatku s občankou ČR a využívá k tomu institut žádosti o mezinárodní ochranu. Žadatelé o mezinárodní ochranu mají totiž při uzavření sňatku na území ČR nesporné výhody na rozdíl od cizinců podle zákona o pobytu cizinců. Spolková republika Německo pak dne 3. 5. 2021 oznámila žalovanému, že uznává svou příslušnost. Žalobce pak nevyjádřil žádné konkrétní námitky proti azylovému systému ve Spolkové republice Německo a správní orgán tak nenašel žádné důvody k nenavrácení žalobce či aplikaci čl. 17 Dublinského nařízení. Na území ČR pak žalobce nemá takové rodinné vazby, které by odůvodňovaly humanitární důvody pro sloučení rodiny či kulturní důvody. Na území ČR nemá žádné přímé příbuzné ani blízké sociální vazby ve smyslu nukleární rodiny. IV. Jednání před soudem 7. Právní zástupce žalobce se nařízeného jednání nezúčastnil a požádal o odročení jednání s tím, že byl již realizován transfer žalobce do Spolkové republiky Německo, kde pobývá v azylovém centru a není mu umožněno na soudní jednání do ČR vycestovat. Svoji žádost však právní zástupce žalobce nepodložil žádným důkazem. 8. Zástupce žalovaného při jednání především odkázal na žalobou napadené rozhodnutí a vyjádření k žalobě. 9. Soud při jednání zamítnul návrh žalobce na provedení dokazování Čestným prohlášením rodičů snoubenky žalobce a Čestným prohlášením snoubenky žalobce. V. Posouzení věci krajským soudem 10. Soud k věci uvádí, že žalobce ani jeho právní zástupce se nařízeného jednání nezúčastnili. Právní zástupce žalobce sice požádal o odročení jednání, avšak soud jeho žádosti nevyhověl. Žalobce byl v době nařízeného jednání již mimo Českou republiku, byl předán do Spolkové republiky Německo. Soud proto již nemohl nařídit jednání, u něhož by se žalobce mohl zúčastnit jednání. Žalobce byl zastoupen právním zástupce, a proto je soud v tomto specifickém případě názoru, že jeho nepřítomnost u jednání nemohla mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Soud k věci nadto uvádí, že pokud by legislativní moc EU předávání cizinců za účelem účasti na soudním řízení ohledně přezkumu rozhodnutí dle nařízení Dublin III předpokládala, jistě by též v tomto nařízení upravila postup, jak je v takových případech třeba postupovat (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2017, č.j. 10 Azs 143/2017-52). 11. Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. 12. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů. 13. Podle čl. 18 odst. 1 písm. d) Dublinského nařízení členský stát příslušný podle tohoto nařízení je povinen přijmout zpět za podmínek stanovených v článcích 23, 24, 25 a 29 státního příslušníka třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti, jejíž žádost zamítl a která učinila žádost v jiném členském státě, nebo která se nachází na území jiného členského státu bez povolení k pobytu. 14. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že Spolková republika Německo podle čl. 18 odst. 1 písm. d) Dublinského nařízení akceptovala žádost ČR o přijetí žalobce zpět. 15. Žalobce především namítal, že nebyla dostatečně zvážena možnost aplikace čl. 17 Dublinského nařízení. 16. Dle čl. 17 odst. 1 Dublinského nařízení odchylně od čl. 3 odst. 1 se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný. Členský stát, který se rozhodl, že posoudí žádost o mezinárodní ochranu po