8 Afs 78/2006 — Nejvyšší správní soud

29 Af 52/2021- 245 - text  13 29 Af 52/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., v právní věci žalobce: INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., IČO 00537772 sídlem Klimentská 1207/10, 110 00 Praha zastoupený advokátem JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D. sídlem Jungmannova 745/24, 110 00 Praha proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, 604 55 Brno o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. ÚOHS-R0236/2020/HS, č. j. ÚOHS-17915/2021/164/TFr takto: I. Rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. ÚOHS-R0236/2020/HS, č. j. ÚOHS-17915/2021/164/TFr, je nicotné. II. Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. ÚOHS-S0250/2018/DP, č. j. ÚOHS-40242/2020/830/DKl, je nicotné. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 24 835 Kč, a to k rukám jeho advokáta JUDr. Pavla Dejla, LL.M., Ph.D., do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce je kolektivním správcem autorských práv ve smyslu § 95 a násl. zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Ministerstvo kultury rozhodnutím ze dne 23. 3. 2001 založilo oprávnění žalobce kolektivně spravovat mimo jiné i právo k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání uměleckých výkonů zvukových záznamů nebo zvukově obrazových záznamů podle § 23 autorského zákona. Žalobce je současně oprávněn za nositele práv uzavírat smlouvy k oprávnění k výkonu práva užít předměty ochrany určené hromadně dle § 101 autorského zákona, ve znění účinném do 19. 4. 2017. Žalobce hromadné smlouvy uzavíral taktéž s ubytovacími či lázeňskými zařízeními. 2. Dne 23. 10. 2017 obdržel žalovaný podnět, kterým jej Svaz léčebných lázní České republiky upozornil na možné žalobcovo zneužití dominantního postavení při uzavírání hromadných smluv s lázeňskými zařízeními. Konkrétně podatel podnětu upozornil na nezohledňování obsazenosti zařízení při stanovování výše autorské odměny za zpřístupňování předmětů ochrany. Žalovaný na základě podnětu prověřil způsob zohledňování obsazenosti ubytovacích zařízení kolektivními správci při stanovování výše autorských odměn pro jimi zastupované majitele práv za udělení licence k zpřístupňování předmětů ochrany pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání v zařízeních ubytovaným klientům. V rozhodnutí ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. ÚOHS-S0250/2018/DP, č. j. ÚOHS-40242/2020/830/DKl, žalovaný shledal, že žalobce zneužil svého dominantního postavení při uzavírání hromadných smluv tím, že v období od 1. 1. 2009 do 6. 11. 2014 [dále též „posuzované období“] vynucoval nepřiměřené obchodní podmínky, čímž porušil zákaz stanovený § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), a čl. 102 písm. a) Smlouvy o fungování Evropské unie [výrok I.]. Ve výroku II. žalovaný toto jednání žalobci zakázal dle § 11 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Ve výroku III. mu pak za spáchaný správní delikt uložil pokutu dle § 22a odst. 1 písm. c) téhož zákona ve výši 20 799 000 Kč a dále mu uložil povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 3 500 Kč [výrok IV.]. 3. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil rozkladem. Ten však předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „předseda Úřadu“) rozhodnutím ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. ÚOHS-R0236/2020/HS, č. j. ÚOHS-17915/2021/164/TFr, zamítl a rozhodnutí žalovaného potvrdil. Předseda Úřadu se ztotožnil s hodnocením žalovaného, že žalobce požadoval od poskytovatelů ubytovacích služeb platby odměn i z neobsazených pokojů, v nichž nedošlo k užití předmětů ochrany prostřednictvím jejich zpřístupnění. Tímto jednáním tak žalobce vynucoval na druhých smluvních stranách plnění, jež bylo v době uzavření hromadných smluv v nápadném nepoměru k poskytovanému protiplnění, tudíž mohl narušit hospodářskou soutěž na trhu poskytování licencí k užití předmětů ochrany výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů v pokojích ubytovacích zařízení v České republice. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 4. Ve včasné žalobě žalobce proti označeným rozhodnutím brojil z těchto důvod. 5. V prvé řadě namítl, že rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro jejich rozporuplnost a nedostatek důvodů. Konkrétně upozornil na nejasné hodnocení toho, zda zneužívání dominantního postavení bylo vykořisťovatelskou praktikou cenovou nebo necenovou, a dále skutečnost, že žalovaný v rozporu se shromážděnými podklady považoval za příjemce plnění z hromadných smluv přímo ubytované klienty namísto provozovatelů ubytovacích zařízení. 6. Ve druhém žalobním bodě žalobce zrekapituloval vývoj rozhodné právní úpravy § 23 autorského zákona. Zákon č. 81/2005 Sb. novelizoval toto ustanovení tak, že za zpřístupňování díla nepovažoval provozování rozhlasového a televizního vysílání na pokojích ubytovacích zařízení. Zákonodárce následně přistoupil k novelizaci tohoto ustanovení pod vlivem rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 7. 12. 2006 ve věci C-306/05, SGAE v. Rafael Hoteles SA, který v bodě [47] stanovil, že „poskytování signálu hotelovým zařízením prostřednictvím televizních přijímačů klientům ubytovaným v pokojích tohoto zařízení představuje, nezávisle na užívané technice přenosu signálu, sdělování veřejnosti“. Nově tedy § 23 autorského zákona již za zpřístupňování díla považoval i provozování rozhlasového a televizního vysílání na pokojích ubytovacích zařízení. Zároveň však zavedl horní hranici autorské odměny ve výši 50 % koncesionářského poplatku za televizor či rozhlasový přijímač. Žalobce dále upozornil, že autorský zákon v posuzovaném období neobsahoval povinnost zohledňovat v autorské odměně obsazenost ubytovacích prostor. Tuto povinnost zavedla až novela provedená zákonem č. 228/2014 Sb. s účinností od 7. 11. 2014. V posuzovaném období tak žalobce neporušoval žádnou zákonnou povinnost, pokud v sazbě autorské odměny nezohledňoval obsazenost ubytovacích zařízení. 7. Žalobce též nesouhlasil se stěžejním závěrem žalovaného, že se provozovatelům ubytovacích zařízení ze strany žalobce nedostávalo žádného protiplnění v případě neobsazení pokojů, protože v nich nemohlo docházet ke zpřístupňování děl veřejnosti; nedocházelo tedy k užívání práv žalobcem zastupovaných výkonných umělců a výrobců záznamů, žalobci tak neměla náležet autorská odměna. Žalovaný tedy za plnění, za něž náležela autorská odměna, nepovažoval poskytnutou licenci, ale reálné využití předmětu ochrany klienty ubytovacího zařízení. Tento závěr je dle žalobce v rozporu se skutkovým stavem. Účastníky hromadných licenčních smluv, a tedy i uživateli děl výkonných umělců a výrobců záznamů, byli provozovatelé ubytovacích zařízení, nikoliv jejich klienti. Stejně tak autorskou odměnu za užití licence hradili provozovatelé, nikoliv ubytovaní klienti. Žalobce má za to, že nabyvatel licence těží z oprávnění již okamžikem jeho udělení, například tím, že potenciálním klientům může inzerovat službu provozovaní rozhlasového a televizního vysílání na pokojích. Žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a na předsedou Úřadu provedené náhodné vyhledávání na platformě Booking.com, které dokládá konkurenční výhodu těch provozovatelů ubytovacích zařízení, kteří si s žalobcem sjednají licenci. Žalovaný současně nedostatečně zohlednil rovnováhu mezi právy a zájmy žalobcem zastoupených autorů a výkonných umělců na spravedlivou odměnu, a právy a zájmy uživatelů předmětů ochrany, neboť jasně upřednostnil provozovatele ubytovacích zařízení. 8. Žalobce dále navázal, že samotná výše autorské odměny byla srovnatelná s výší odměn za srovnatelné plnění vybírané kolektivními správci v jiných členských státech Evropské unie, přičemž je třeba upozornit, že většina z nich obsazenost pokojů v sazbě odměn vůbec nezohledňovala. Poté, co žalobce začal obsazenost pokojů v sazbě autorské odměny zohledňovat (vlivem změny právní úpravy), zůstala její výše prakticky totožná s výší uplatňovanou v době, kdy obsazenost zohledňována nebyla. Žalobce dodal, že výši autorské odměny v posuzovaném období ovlivňovaly i různé slevy (v rozsahu 15 až 30 %), poskytnuté provozovatelům ubytovacích zařízení, což však správní orgány při posouzení věci nezohlednily. Žalobce tak má za to, že jím poskytované plnění bylo přiměřené vybírané autorské odměně a nezneužil tedy svého dominantního postavení. 9. Pokud správní orgány shledaly zneužití dominantního postavení žalobce ve vynucování plnění, jež bylo v době uzavření smlouvy v nápadném nepoměru k poskytovanému protiplnění, měly se zabýv