7 Afs 260/2021 — Nejvyšší správní soud

29 Af 53/2021- 136 - text  11 29 Af 53/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Martina Kopy a Petra Pospíšila ve věci žalobkyně: Y. O. zastoupena advokátkou Mgr. Petrou Hrachy se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno za účasti: W. J. O. zastoupen advokátkou Mgr. Petrou Hrachy se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2021. č. j. 23133/21/5100-31461-712886, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Soud v této věci hledal odpověď na otázku, zda je Palác K. v centru Brna bytovým domem. Na nalezené odpovědi závisel nárok žalobkyně na osvobození od daně z nabytí nemovitosti za dvě jednotky (jednu bytovou a jednu nebytovou) s garážovým stáním, které si tam koupila. II. Skutkové okolnosti a rozhodnutí správních orgánů 2. Žalobkyně a její manžel si dne 31. 5. 2019 koupili v budově na K. ulici č. p. X („budova“) [1] bytovou jednotku č. X a spoluvlastnický podíl ve výši 715/45249 na společných částech budovy, [2] nebytovou jednotku č. X a k ní náležející spoluvlastnický podíl ve výši 37/45249 na společných částech budovy, a [3] spoluvlastnický podíl ve výši 1/13 na nebytové jednotce č. X – garážové stání („nemovitosti“). Kupní cena činila 7 800 000 Kč. Katastrální úřad povolil vklad práva podle kupní smlouvy s účinky ke dni 10. 6. 2019. 3. Žalobkyně a její manžel byli společně poplatníky daně podle § 1 odst. 1 zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 10. 2019 („zákonné opatření“). Daňové přiznání ve lhůtě nepodali. Proto je správce daně vyzval k jeho podání, což žalobkyně v prosinci 2019 učinila. Podle jejího názoru byly nemovitosti od daně osvobozené v souladu s § 7 odst. 1 písm. c) zákonného opatření. K daňovému přiznání žalobkyně připojila kolaudační souhlas ze dne 7. 11. 2018 („kolaudační souhlas“), který vydal Úřad městské části Brno-střed („stavební úřad“). Ten mj. popisuje budovu jako polyfunkční objekt. 4. Správci daně vznikly pochybnosti o správnosti a úplnosti daňového přiznání. Z údajů v katastru nemovitostí zjistil, že budova je víceúčelovou stavbou, nikoliv bytovým domem. Proto vyzval žalobkyni k odstranění těchto pochybností. Žalobkyně setrvala na názoru, že se na nemovitosti osvobození vztahuje. Více než polovina podlahové plochy budovy totiž podle ní odpovídá požadavkům na trvalé bydlení a fakticky se tak využívá. Otázku, zda se jedná o bytový dům, je podle žalobkyně třeba posoudit podle skutečného stavu, nikoliv podle formální evidence v katastru nemovitostí. Pochybnosti správce daně tím však žalobkyně neodstranila, což správce daně žalobkyni sdělil. Žalobkyně ve svém navazujícím podání zopakovala svoji argumentaci a navrhla několik důkazních prostředků, včetně místního šetření a výslechu vlastníků jednotek v budově jako svědků. Z opatrnosti ale zaplatila daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 312 000 Kč. 5. Podle správce daně žalobkyně nepředložila žádné důkazní prostředky, z nichž by vyplývaly nové skutečnosti. Proto neviděl důvod pro další dokazování. Platebním výměrem ze dne 6. 5. 2020, č. j. 2534430/20/3001-00460-712739 („platební výměr“), žalobkyni vyměřil daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 312 000 Kč. Osvobození podle § 7 odst. 1 písm. c) zákonného opatření neakceptoval. 6. Žalobkyně se odvolala. Namítala, že více než polovina podlahové plochy budovy odpovídá požadavku na trvalé bydlení, je k tomuto účelu určena a fakticky se tak využívá. Je v ní celkem 38 bytů s celkovou podlahovou plochou 2 416,4 m2. To je nadpoloviční většina z celkové podlahové plochy 4 524,9 m2. Vyplývá to z prohlášení vlastníka o rozdělení práva k nemovité věci a z kolaudačního souhlasu. Žalobkyně zopakovala své důkazní návrhy. Správce daně totiž pominul nejen její námitky, ale i důkazní návrhy. Žalobkyně ještě upozornila, že stavební úřad souhlasil se změnou užívání stavby u dvou jednotek v budově. Šlo původně o ateliéry, které se změnily na bytové jednotky, aniž by proběhly stavební úpravy. Tyto jednotky fakticky představovaly jednotky pro bydlení. Podlahová plocha bytových jednotek se tedy ještě zvětšila. 7. Žalovaný vyzval stavební úřad k poskytnutí informací o budově. Požadoval přesnou specifikaci způsobu využití stavby, podlahové plochy pro trvalé bydlení a ostatních ploch v budově ke dni účinků vkladu práva do katastru nemovitostí. Stavební úřad žalovanému sdělil, že podlahová plocha splňující požadavky na trvalé bydlení činí méně než polovinu z celkové plochy budovy. Odkázal na projektovou dokumentaci, podle níž z celkové užitné plochy 5 867,7 m2 měly komerční plochy 622,71 m2, plochy kanceláří 118,5 m2, plochy jednotek ateliérů (nebytových prostor) 952,7 m2, plochy bytových jednotek 2 548,2 m2 a ostatní plochy (komunikace, výtahy, sklep, parkoviště atd.) 1 625,9 m2. Stavební úřad také uvedl, že poměr plochy pro bydlení v budově nadále nebude převažovat a jeho polyfunkce zůstane zachována. V souladu s platným územním plánem města Brna se navíc budova nachází v ploše stavební stabilizované smíšené jádrové centrálního charakteru – SJ. V ní mohou být bytové domy do 50 % výměry funkční plochy. 8. Stavební úřad odkázal na definici bytu v § 2236 občanského zákoníku, podle kterého je bytem místnost nebo soubor místností, které jsou součástí domu, tvoří obytný prostor a jsou určeny k účelu bydlení. Pro trvalé bydlení neslouží zejména společné prostory, které vymezují § 4 až § 6 nařízení vlády č. 366/2013 Sb. („nařízení vlády“). Pokud se vyjde z poměrů nebytových ploch vůči ploše bytových jednotek, tj. 3 319,5 m2 vůči 2 548,2 m2 (43,4 %), pak budova nebyla bytovým domem. Jedná se o polyfunkční objekt. Žalovaný v průběhu odvolacího řízení vydal seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzvy k vyjádření se v rámci odvolacího řízení („seznámení“) podle § 115 odst. 2 daňového řádu, ve kterém informoval žalobkyni o provedeném dokazování, seznámil ji se svým stanoviskem k jejím důkazním návrhům a vyzval ji k vyjádření se. 9. Žalobkyně poté namítala, že společné části domu nelze počítat do nebytových ploch. Slouží vlastníkům jednotek v domě. Odkázala na § 1159 občanského zákoníku, podle kterého je podíl na společných částech domu součástí jednotky. Žalovaný neměl bez dalšího přebírat závěry stavebního úřadu. Měl věc posoudit z pohledu smyslu a účelu daňového předpisu, který vychází ze specifikace jednotky podle občanského zákoníku. 10. Žalovaný však rozhodnutím ze dne 22. 6. 2021. č. j. 23133/21/5100-31461-712886 („rozhodnutí žalovaného“), platební výměr potvrdil a odvolání zamítl. Vyšel z kolaudačního souhlasu, podle nějž jde o polyfunkční stavbu. Plochy, které nesplňují požadavky na trvalé bydlení, převažují nad plochami, které je splňují. Odkázal i na sdělení stavebního úřadu, podle kterého se polyfunkce zachová. Není přitom rozhodný poměr ploch bytových jednotek vůči jednotkám nebytovým, ale poměr podlahové plochy pro trvalé bydlení vůči veškeré podlahové ploše budovy. 11. Podle žalovaného je s podivem, jak mohl stavební úřad udělit souhlas se změnou užívání stavby u dvou jednotek bez stavebních úprav, pokud vznikly na základě prohlášení vlastníka jako nebytové jednotky – ateliéry a jako takové je zkolaudoval stavební úřad. I po jejich započtení by ale podlahová plocha pro trvalé bydlení stále nedosahovala poloviny celkové podlahové plochy. Žalovaný nicméně nevycházel jen z formální evidence budovy, ale ověřil podlahovou plochu u stavebního úřadu. Pro posouzení účelu užití stavby je kompetentní právě stavební úřad. Rozhodující je účel stavby, v němž se jednotka nachází, stanovený zpravidla v kolaudaci. Nabytí jednotek nacházejících se ve víceúčelové stavbě nepodléhá osvobození podle § 7 zákonného opatření. 12. Žalovaný závěrem nevyhověl důkazním návrhům žalobkyně, protože disponoval uceleným souborem důkazů, které ve svém komplexu vytvářely hodnověrný obraz reality. Vypořádal se také s judikaturou, na niž žalobkyně odkazovala. Uznal, že správce daně pochybil, pokud v platebním výměru neuvedl důvody, pro které nepřistoupil na další provádění důkazů navržených žalobkyní. Uvedené pochybení však zhojil žalovaný vydáním seznámení. Odvolání proto bylo nedůvodné. III. Námitky žalobkyně vznesené v žalobě a dalších procesních podáních 13. Žalobkyně namítá, že budova sice je v katastru nemovitostí jako víceúčelová stavba, nicméně fakticky v ní více než polovina podlahové plochy odpovídá požadavku na trvalé bydlení a je k tomuto účelu určena. Splnění požadavku plochy pro trvalé bydlení vyplývá i z kolaudačního souhlasu. Podle něj jsou po provedení stavebních úprav v budově: komerční plochy - 622,71 m2, plochy kanceláří - 118,5 m2, ateliéry - 952,7 m2 (celkem 1.693,91 m2) a byto