7 As 73/2016 — Nejvyšší správní soud

30 A 190/2017- 361 - text 19 30 A 190/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudkyň JUDr. Ing. Venduly Sochorové a JUDr. Petra Polácha ve věci žalobce: Heršpická – správa nemovitostí, spol. s r.o. sídlem Strážní 7, Brno zastoupen advokátem JUDr. Ondřejem Doležalem sídlem Koliště 1912/13, Brno proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno za účasti: 1. doc. RNDr. M. B., Ph.D. 2. doc. RNDr. L. B., Ph.D. 3. MUDr. F. P. zastoupen advokátem Mgr. Michalem Zahutou sídlem Veveří 365/46, Brno 4. Mgr. V. P. zastoupena advokátem Mgr. Michalem Zahutou sídlem Veveří 365/46, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2017, č. j. JMK 98052/2017 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce Heršpická - správa nemovitostí, spol. s r.o. se včas podanou žalobou domáhal přezkumu shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo postupem podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „správní řád“) zamítnuto jeho odvolání proti předchozímu prvostupňovému správnímu rozhodnutí odboru územního a stavebního řízení Magistrátu města Brna ze dne 10. 3. 2017, č. j. MMB/0104559/2017. Tímto prvostupňovým správním rozhodnutím bylo k žádosti Mgr. M. T., MUDr. F. P., Mgr. V. P., doc. RNDr. M. B., RNDr. L. B., R. B., Ing. J. V., I. V., Ing. M. J., Ing. I. J. a P. S. ze dne 27. 9. 2012 o vydání deklaratorního rozhodnutí podle ust. § 142 odst. 1 správního řádu rozhodnuto, že žalobci nevzniklo právo stavby nazvané jako „Brno – Ivanovice Obchodní centrum – Hobby – Market“ na pozemcích č. parc. XA, XB, XC, XD, XE, XF, XG, XH, XI, XJ, XK, XL, XM, XN, XO, XP, XQ, XR, XS, XT, XU, XV, XW, XS, XY, XZ, XXA. – dále jen „Stavba“ – stvrzené certifikátem Ing. M. T. (autorizovaného inspektora) ze dne 23. 3. 2010, č. j. 711007 v rámci tzv. zkráceného stavebního řízení podle § 117 zákona č. 183/2006 Sb., v tehdy platném znění (dále jen „stavební zákon“). Osoby zúčastněné na řízení z pozice vlastníků nemovitostí nacházejících se v okolí Stavby brojili proti její realizaci v územním řízení a v rámci zkráceného stavebního řízení, v řízení podle § 142 správního řádu a v navazujících řízeních před správními soudy. V nyní projednávané věci se tak dělo mimo jiné v rámci řízení před zdejším soudem vedeném pod sp. zn. 30 A 12/2014 a před Nejvyšším správním soudem v řízení pod sp. zn. 2 As 52/2016. Předmětem věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 A 12/2014 byl přezkum rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2013, č. j. JMK 115058/2013, kterým bylo odvolání tehdejších žalobců – MUDr. F. P., Mgr. V. P., doc. RNDr. M. B., RNDr. L. B. a Mgr. M. T. proti předchozímu prvostupňovému správnímu rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení ze dne 19. 8. 2013, č. j. MMB/031192/2013 zamítnuto. Tímto prvostupňovým správním rozhodnutím byla zamítnuta žádost tehdejších žalobců a dalších osob o vydání rozhodnutí, že nynějšímu žalobci nevzniklo právo stavby k předmětné Stavbě. Původní prvostupňové rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 23. 11. 2012, č. j. MMB/040615/2012 naopak vyslovilo, že nynějšímu žalobci takové právo nevzniklo. 2. Prvostupňovým správním orgánem bylo v předmětné věci rozhodnuto třikrát, poprvé že zmiňované právo žalobci vzniklo, podruhé byla žádost navrhovatelů zamítnuta a potřetí bylo opět rozhodnuto, že předmětné právo žalobci nevzniklo. Pro posouzení věci jsou důležité shora již citované rozsudky Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu, a to prvně uvedeného soudu ze dne 21. 1. 2016, č. j. 30 A 12/2014 – 99 a Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2016, č. j. 2 As 52/2016 – 84. Citovaným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost tehdejších osob zúčastněných na řízení, nynějšího žalobce a Ing. arch. M. T. proti posledně uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 3. 12. 2013, č. j. JMK 115058/2013 a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se skutkovým a právním hodnocením věci provedeným Krajským soudem v Brně, přičemž pro nyní projednávanou věc budou příslušné pasáže z rozsudku Nejvyššího správního soudu níže citovány. Při přezkumu předchozího odvolacího rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2013, č. j. JMK 115058/2013 vyšel zdejší soud z judikatury týkající se certifikátu autorizovaného inspektora, jenž označuje jako jedinou obranu proti němu postup podle ust. § 142 správního řádu, přičemž již ze samotné této skutečnosti vyplývá automatické prokázání nezbytnosti podání žádosti k uplatnění práv dotčených osob ve smyslu § 142 odst. 1 správního řádu. Pro vpuštění navrhovatelů předmětné žádosti do řízení podle ust. § 142 správního řádu není potřebné žádné navazující řízení (ani jeho tvrzení). Při úspěchu žádosti přichází v úvahu postup podle ust. § 129 stavebního zákona. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že v případě navrhovatelů předmětné žádosti je nesporné, že s nimi jako s účastníky zkráceného stavebního řízení ohledně Stavby nebylo jednáno a soud zavázal správní orgány, aby zkoumaly, zda tehdejším žalobcům v rozhodné době náleželo postavení účastníků stavebního řízení a pokud by správní orgány došly k závěru, že tomu tak bylo, byl by dán důvod pro vydání deklaratorního rozhodnutí, že právo stavby nynějšímu žalobci nevzniklo. 3. Vůči nyní projednávanému rozhodnutí žalovaného podal ke Krajskému soudu v Brně samostatnou včasnou žalobu rovněž Ing. arch. M. T., usnesením zdejšího soudu ze dne 29. 1. 2019, č. j. 30 A 190/2017 - 87 byly žaloby nynějšího žalobce a Ing. arch. M. T. směřující proti předmětnému rozhodnutí žalovaného spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí. 4. Správní orgány obou stupňů dospěly k závěru, že žádosti navrhovatelů je třeba vyhovět, a to z důvodu, že navrhovatelům v rozhodné době náleželo postavení účastníků stavebního řízení ve vztahu k předmětné Stavbě, přičemž s nimi jako s účastníky zkráceného stavebního řízení jednáno nebylo. Prvostupňové správní rozhodnutí sice citovalo znění ust. § 109 odst. 1 písm. e), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (str. 3 prvostupňového správního rozhodnutí), nicméně poté posuzovalo věc skutkově z pohledu znění citovaného ustanovení stavebního zákona účinného od 1. 1. 2013. Ve znění účinném do 31. 12. 2012 stavební zákon normoval, že účastníkem stavebního řízení je vlastník sousedního pozemku, nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické právo navrhovanou stavbou přímo dotčeno; ve znění účinném od 1. 1. 2013 je určeno, že účastníkem stavebního řízení je vlastník sousedního pozemku nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické právo prováděním stavby přímo dotčeno. Prvostupňový správní orgán dovodil, že navrhovatelé jsou vlastníky pozemků a staveb rodinných domů nacházejících se v blízkém okolí povolované Stavby a u všech připadá v úvahu postavení jako účastníků stavebního řízení s odkazem na znění ust. § 109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona, účinného od 1. 1. 2013 (bylo dovozeno, že provádění stavby může přímo ovlivnit vlastnické právo k jejich pozemkům či stavbám). Prvostupňový správní orgán uvedl, že se „rodinná zástavba“ navrhovatelů od povolovaného souboru staveb nachází ve vzdálenosti řádově od 40 – 120 m, přičemž z hlediska rozsáhlosti Stavby správní orgán uvedl, že nemůže vyloučit, že by stavebními pracemi na stavbě takového rozsahu mohli být navrhovatelé zasaženi jimi tvrzeným hlukem, prachem a světelným smogem z probíhající výstavby. Prvostupňový správní orgán vyslovil závěr, že těmto osobám by bylo s maximální možnou mírou pravděpodobnosti přiznáno ze strany stavebního úřadu účastenství ve stavebním řízení o dotčeném souboru staveb. Prvostupňový správní orgán dále uvedl, že k přiznání postavení účastníka stavebního řízení postačuje i možné dotčení vlastnického práva při samotném provádění stavby, tedy věcná stránka výstavby. V kontextu rozsahu Stavby a jejího dopadu a tvrzení navrhovatelů z hlediska hlukové zátěže, prašnosti a světelného smogu ze Stavby na široké okolí dospěl správní orgán k závěru, že by navrhovatelům postavení účastníků řízení přiznal. V předmětné věci se v okolí Stavby nachází zástavba rodinných domů, kde dotčení vlivem výstavby je třeba posuzovat citlivě a samotná vzdálenosti kolem 100 m nemůže vést k závěru, že by vlastnické právo navrhovatelů nemohlo být dotčeno. Uvedené posouzení nemůže podle správního orgánu prvého stupně ovlivnit ani možná existence místní komunikace mezi souborem povolovaných staveb, ani existence závazných stanovisek dotčených orgánů. 5. V rámci žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný doplnil, že z judikatury správních soudů