Krajský soud v Brně 66 A 1/2023 – Krajské hygienické stanice

Navrhovatelé se domáhají zrušení části územního plánu obce Moravské Knínice („územní plán“). Konkrétně jde o plochy pro umístění silnic „I/43 Troubsko (D1) – Lysice“ („komunikace 43“) a „Kuřim – jižní obchvat“ („jižní obchvat Kuřimi“). Územní plán je vymezuje jako plochy dopravní infrastruktury č. 155, 170 a 178. Soud návrhu vyhověl. Tak však učinil jen na základě jediného z uplatněných návrhových bodů. Ve shodě s navrhovateli má za to, že při přípravě územního plánu mělo proběhnout vyhodnocení jeho vlivů na životní prostředí („vyhodnocení SEA“). Tak se však nestalo. Níže v rozsudku soud důvod pro vyhovění návrhu detailně rozvádí. Stejně tak se zabývá ostatními návrhovými body.

Za účelem přehlednosti odůvodnění soud tento rozsudek strukturoval podle jednotlivých námitek navrhovatelů, ke kterým hned připojil názor odpůrkyně a osob zúčastněných na řízení, na což přímo navázal vlastním hodnocením. Projednávaná věc se v naprosté většině týká jen právních námitek. O skutkovém základu věci, jak jej popisují navrhovatelé, není mezi účastníky řízení i osobami zúčastněnými na řízení sporu (až na jednu výjimku, pokud jde o existenci souhlasu Ministerstva životního prostředí ve vztahu k ochraně zemědělského půdního fondu – viz podkapitolu IV. 7. níže). Relevantní skutkové okolnosti soud proto popsal vždy v rámci shrnutí návrhových bodů. V závěru pak odpověděl na samostatně stojící námitky osob zúčastněných na řízení

Navrhovatelé vlastní pozemky, které se nachází nedaleko koridoru pro umístění komunikace 43 a koridoru pro umístění jižního obchvatu Kuřimi, včetně souvisejících staveb a opatření. V případě navrhovatelky a) je její pozemek zhruba 120 metrů od tohoto koridoru. Pokud jde o navrhovatele b), jeho nemovitost je zhruba 600 metrů od napadeného koridoru. Je navíc vyvýšená a vzhledem k reliéfu ji může ovlivňovat hluk z dané komunikace. Oba podle soudu splnily procesní podmínku přímého a nezprostředkovaného vztahu k části území regulované územním plánem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011-526). Odpůrkyně ostatně ani aktivní legitimaci navrhovatelů v obecné rovině nezpochybnila (činí to jen ve vztahu k některým námitkám, s čímž se soud na daném místě vypořádá). Navrhovatelé plní i všechny další procesní podmínky a soud proto mohl návrh projednat ve věci samé.

Navrhovatelé zpochybňují proces pořizování územního plánu. Konkrétně poukazují na změnu, která nastala oproti schválenému zadání územního plánu v tom, že pořizovatel změnil územní rezervy pro napadené koridory na návrhové plochy, aniž by o tom rozhodlo zastupitelstvo. Zareagoval tím na aktualizaci Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje („zásady územního rozvoje“) z roku 2020. Podle navrhovatelů nelze návrh územního plánu doplňovat o nové záměry, aniž by ve věci rozhodlo zastupitelstvo. Navíc bez toho, že by se pořizování územního plánu vrátilo do fáze tzv. společného jednání.

Navrhovatelé se zde opírají zejména o rozsudek ze dne 26. 9. 2022, č. j. 64 A 4/2022-161 („rozsudek Drásov“), kterým Krajský soud v Brně zrušil část územního plánu městysu Drásov. Šlo o plochy pro koridor komunikace 43 jako v této věci. Senát 64 dospěl k závěru, že rozdíl mezi projednáváním návrhu územního plánu s navržením územní rezervy pro koridor dopravní infrastruktury a projednáváním návrhu s plochou koridoru je zásadní. Ustanovení § 23b stavebního zákona totiž uvádí, že změnit územní rezervu na plochu nebo koridor umožňující stanovené využití lze jen na základě aktualizace nebo změny územně plánovací dokumentace. O pořízení změny územního plánu rozhoduje podle § 6 odst. 5 písm. a) stavebního zákona zastupitelstvo obce. V případě změny územní rezervy koridoru na návrhovou plochu koridoru je tedy podle rozsudku Drásov třeba rozhodnutí zastupitelstva obce.

V rozsudku Drásov senát 64 zdůraznil, že v případě veřejného projednání existuje zásadní omezení vyplývající z § 52 odst. 3 věta druhá stavebního zákona, podle které dotčené orgány a krajský úřad jako nadřízený orgán uplatní ve stejné lhůtě stanoviska k částem řešení, které se od společného jednání změnily. Pokud návrh územního plánu v uvedeném směru nevychází ze zadání schváleného zastupitelstvem, pak to vede ke krácení práv veřejnoprávních subjektů na optimální prostor k uplatnění vyjádření s požadavky na obsah územního plánu. Aktualizace zásad územního rozvoje přitom v kontextu navrhovaného koridoru stanovuje zásadní úkoly pro oblasti jednotlivých územních plánů. Tak významná návrhová plocha, jakou je daný dopravní koridor, má souvislost s celkovou koncepcí řešení územního plánu. Dotčené orgány a sousední obce přitom nemohly uplatnit stanoviska k celkovému koncepčnímu řešení území „postihnutému“ změnou, jakou je převedení územní rezervy koridoru do návrhové plochy. Takový důsledek senát 64 odmítl.

V nyní projednávané věci navrhovatelé namítají, že proces pořizování územního plánu odstartoval zveřejněním návrhu zadání územního plánu při společném jednání v době platnosti zásad územního rozvoje z roku 2016 a před nabytím účinnosti jejich aktualizace na konci října 2020. V návrhu územního plánu pro společné jednání byly územní rezervy pro komunikaci 43 a pro jižní obchvat Kuřimi. Za této situace nebylo přípustné provést veřejné projednání v roce 2021 s tím, že zpracovatel návrh územního plánu pro veřejné jednání bez dalšího přepracoval z verze s územními rezervami (podle zásad územního rozvoje) do verze s návrhovými koridory (podle aktualizace zásad územního rozvoje), aniž by o změně obsahu pořizovaného územního plánu nejprve rozhodlo zastupitelstvo a proběhlo by opakované společné jednání. I zde proto nastaly důsledky, které senát 64 v případě Drásova odmítl.

Mimo jiné také nedošlo k posouzení příslušným orgánem, zda v takto vzniklé situaci mělo proběhnout vyhodnocení vlivů na životní prostředí („vyhodnocení SEA“). Veřejné zájmy nikdo řádně nehájil, což mělo dopad i do práv navrhovatelů. Vedlo to ke zkrácení ústavně zaručených práv navrhovatelů na příznivé životní prostředí a vlastnit majetek.

Odpůrkyně s touto argumentací a rozsudkem Drásov nesouhlasí. Senát 64 opomněl § 36 odst. 5 stavebního zákona, který činí zásady územního rozvoje závaznými pro pořizování a vydávání územních plánů. Fakticky omezuje svobodnou vůli zastupitelstva rozhodovat o tom, zda zařadí do svého územního plánu regionální či nadregionální záměry. Opakování společného jednání ovšem stavební zákon nepožaduje.

Nedává to smysl ani z pohledu ochrany veřejných zájmů chráněných dotčenými orgány. Nejvíce to vynikne u změn pořizovaných zkráceným postupem, u nichž se společné jednání neuskutečňuje. Dotčené orgány a krajský úřad jako nadřízený orgán územního plánování hlídají stanovisky a navazujícími stanovisky jimi chráněné veřejné zájmy až do předložení návrhu územního plánu pořizovatelem zastupitelstvu podle § 54 odst. 1 stavebního zákona. Než se tak stane, vyjadřují se dotčené orgány k návrhu pro veřejné projednání kdykoliv v průběhu jeho zveřejnění nebo až po veřejném projednání. Posléze se ještě vyjadřují k návrhu rozhodnutí o námitkách a vypořádání připomínek, které pořizovatel vyhotoví po veřejném projednání.

Dojde-li mezi společným jednáním a veřejným projednáním k úpravě návrhu, kterou senát 64 v rozsudku Drásov považoval za podstatnou, z logiky věci se k ní musí dotčený orgán vyjádřit a má pro své vyjádření dostatek času. Skutečnost, že veřejné projednání postačuje dotčeným orgánům, aby se s návrhem územního plánu seznámily, podle odpůrkyně osvědčuje zejména možnost pořizovat změny územních plánů zkráceným postupem podle § 55a a násl. stavebního zákona. V případě územních rezerv se v roli dotčeného orgánu k převzetí věcného řešení do územního plánu vyjádřily tytéž dotčené orgány, které participovaly na pořízení aktualizace zásad územního rozvoje.

Podle názoru odpůrkyně není potřebné prostřednictvím změny zadání územního plánu ve věcech, které jsou pro obec závazné z nadřazené územně plánovací dokumentace, činit změnu rozhodnutí zastupitelstva o pořízení územního plánu a jeho obsahu. Výklad senátu 64 ad absurdum vede k tomu, že obec nemůže vydat územní plán, který je věcně v souladu s nadřazenou územně plánovací dokumentací, veřejně projednán, včetně rozhodnutí o námitkách a vypořádání připomínek a v souladu se stanovisky dotčených orgánů. Takový výklad nechrání právní jistotu na žádné straně. V případě územně rozsáhlejších a větších měst znamená, že se územní plánování nikdy nedá dokončit kvůli neustálému opakování společných jednání. Tato města pořizují územní plány delší dobu, během níž se zpravidla několikrát změní zásady územního rozvoje.

Navrhovatelé reagují na vyjádření odpůrkyně námitkou, že odkaz na § 36 odst. 5 stavebního zákona není zcela případný. Toto ustanovení nelze interpretovat jako možnost ignorovat územní plán obce.

Ve správním soudnictví neexistuje sjednocovací mechanismus, který by bylo možné využít již na úrovni krajských soudů v případě rozdílných právních názorů na tutéž otázku, jako tomu je u Nejvyššího správního soudu. Pokud se tedy stane, že soud dojde k jinému právnímu názoru, než který vyjádřil jiný krajský soud (či dokonce jiný senát téhož krajského soudu), a k danému tématu neexistuje sjednocující judikatura Nejvyššího správního soudu, pak je jedinou možností se vůči dřívějšímu právnímu názoru vymezit a na základě konkrétních důvodů se od něj odchýlit. Senát 66 zde shledal důvody pro odchýlení se od závěrů vyjádřených v rozsudku Drásov. Městys Drásov proti němu nepodal kasační stížnost a neexistuje proto názor Nejvyššího správního soudu na tuto konkrétní právní otázku. Senát 66 přitom nyní zaujal jiný právní názor než senát 64 na procesní řešení změny, k níž zde došlo v důsledku aktualizace zásad územního rozvoje, tedy přeměny původních ploch pro územní rezervy na návrhové plochy pro koridor.

Senát 66 se senátem 64 i navrhovateli souhlasí v tom, že jde o velmi zásadní změnu, která si žádá souhlas zastupitelstva obce (§ 23b odst. 2 per analogiam stavebního zákona). Prostor k tomu ovšem vidí pouze ve fázi schvalování zadání územního plánu (§ 47 odst. 5 stavebního zákona), nebo poté až při rozhodování o vydání územního plánu (§ 54 stavebního zákona). Senát 66 pak nesouhlasí se závěrem, že by v případě takové změny v průběhu pořizování územního plánu v návaznosti na aktualizaci zásad územního rozvoje muselo proběhnout opakované společné jednání, resp. že by se snad muselo vše vrátit do fáze rozhodování zastupitelstva o zadání návrhu územního plánu. Stavební zákon takový postup nevyžaduje.

Senát 64 postavil rozsudek Drásov na analogickém uplatnění mnohých ustanovení stavebního zákona. Senátu 66 se ovšem závěry, které dovozuje, jeví jako nepřiměřené vůči právu obcí vydávajících územní plán na ústavně zaručenou samosprávu. Jádrem právního názoru v rozsudku Drásov je jeho bod 32, ve kterém senát 64 vysvětluje, že návrh územního plánu nemusí být zcela identický s obsahem jeho schváleného zadání. Musí z něj ovšem vycházet (§ 50 odst. 1 stavebního zákona). Senát 64 vysvětluje, že společné jednání slouží primárně pro projednání a dohodnutí územního plánu na veřejnoprávní rovině a s veřejnoprávními subjekty (včetně sousedních obcí). Jeho předmětem je jednání o návrhu územního plánu vycházejícího ze schváleného zadání.

Společné jednání podle § 50 odst. 2 stavebního zákona v souladu s rozsudkem Drásov vymezuje „širší a komfortnější možnost k uplatnění stanovisek a připomínek pro veřejnoprávní subjekty“. Pořizovatel totiž musí oznámit místo a dobu konání společného jednání nejméně 15 dnů předem. Což kromě dotčených orgánů platí též pro sousední obce. Ty ve lhůtě 30 dnů ode dne jednání mohou uplatnit připomínky. V případě veřejného projednání však podle § 52 odst. 3 stavebního zákona platí, že dotčené orgány a krajský úřad uplatní ve lhůtě sedmi dnů stanoviska k částem řešení, které se od společného jednání změnily. Stejnou lhůtu mají podle daného ustanovení i sousední obce k uplatnění připomínek. Oznámení o konání veřejného projednání se adresně sousedním obcím již nedoručuje, protože doručení probíhá jen veřejnou vyhláškou (§ 52 odst. 1 stavebního zákona).

Rozsudek Drásov pak shrnuje, že návrh územního plánu kvůli dané změně nevycházel ze zadání schváleného zastupitelstvem. Nekonání opakovaného společného jednání po změně ploch územních rezerv na plochy pro koridor krátí práva veřejnoprávních subjektů na optimální prostor k uplatnění vyjádření a požadavků na obsah územního plánu. Nemohlo proběhnout jen veřejné projednání. Jeho primárním smyslem je totiž projednat již posouzený a vyhodnocený (dohodnutý) návrh územního plánu v procesu společného jednání (po dosažení shody na veřejnoprávní rovině) s veřejností a připomínkování takového návrhu ze strany veřejnosti.

Nejprve je třeba určit, kdy se má ke změně územních rezerv na plochy vyjádřit zastupitelstvo. Společné jednání mu tento prostor nedává. Zastupitelstvo se podle stavebního zákona dostává ke slovu jen při schválení zadání územního plánu (§ 47 odst. 5 stavebního zákona) a po pořízení jeho návrhu rozhoduje o (ne)vydání územního plánu (§ 54 stavebního zákona). Do pořizování však svým rozhodováním nevstupuje. Podle rozsudku Drásov by se u tak významné změny v návrhu územního plánu měl celý proces vrátit do počátečních fází. Mělo by se změnit zadání územního plánu a zastupitelstvo by mělo dostat příležitost toto nové zadání schválit. Plyne to z jeho důrazu na skutečnost, že návrh územního plánu městysu Drásov v uvedeném směru nevycházel ze zadání schváleného zastupitelstvem.

Podle senátu 66 ovšem stavební zákon pro tyto případy nestanoví požadavek na návrat zpět do fáze úpravy zadání návrhu územního plánu. Požadavkům stavebního zákona je podle soudu dáno zadost, pokud zastupitelstvo rozhodne až o výsledném návrhu územního plánu. Jestliže by s provedením dané změny nesouhlasilo, může postupovat podle § 54 odst. 3 stavebního zákona, podle nějž platí, že pokud zastupitelstvo obce nesouhlasí s předloženým návrhem územního plánu nebo s výsledky jeho projednání, pak (1) vrátí předložený návrh pořizovateli se svými pokyny k úpravě a novému projednání, nebo (2) ho zamítne. Tím se podle soudu naplňuje i smysl a účel § 23b odst. 2 stavebního zákona, který v případě změny územní rezervy na plochu nebo koridor umožňující stanovené využití vyžaduje aktualizaci nebo změnu územně plánovací dokumentace. Toto ustanovení se na úrovni obcí primárně použije, pokud již existuje územní plán, jenž se kvůli tomuto kroku musí aktualizovat nebo změnit. Jestliže se přijímá celý nový územní plán, jako tomu bylo v tomto případě, pak tím spíše jeho vydání zastupitelstvem tuto pojistku naplňuje. Podle senátu 66 proto zastupitelstvo nemuselo rozhodovat o úpravách návrhu územního plánu v průběhu jeho pořizování. Plně postačovalo, pokud pak rozhodovalo o jeho vydání.

Obdobně je senát 66 jiného názoru než senát 64, pokud jde o nutnost konat společné jednání po dané změně územních rezerv na plochy přejaté z aktualizace zásad územního rozvoje (navíc až po schválení nového zadání), a adekvátnost záruk, které dotčeným orgánům, jiným veřejnoprávním subjektům a sousedním obcím nabízí veřejné projednání. Mají o 23 dní kratší lhůtu k vyjádření svého názoru vůči návrhu územního plánu a nedoručuje se jim adresně, ale veřejnou vyhláškou. Dotčené orgány a krajský úřad navíc mohou uplatnit stanoviska jen k částem řešení, které se od společného jednání změnily. Tato procesní pravidla, která zužují prostor všech uvedených subjektů k vyjádření názoru na návrh územního plánu, ho však nevyprazdňují a určitý prostor jim nadále dávají. Pokud je na druhé misku vah intenzita zásahu, jaký pro pořizování územního plánu znamená nutnost konat nové společné jednání, resp. se dokonce předtím ještě vrátit do fáze úpravy zadání a jeho schválení zastupitelstvem, pak podle senátu 66 ona zmíněná procesní omezení ostatních subjektů potřebu takového kroku neodůvodňují.

Senát 66 zde souhlasí s odpůrkyní, že by požadavky rozsudku Drásov kladly na obce a pořizovatele nepřiměřené břemeno. Vše by se totiž reálně muselo vrátit do fáze schvalování změny zadání či pokynů pro zpracování návrhu územního plánu a teprve poté by mohlo následovat společné jednání, jehož předmětem by z velké části byly otázky již dříve projednané. To vše by se muselo stát, aniž by pro to byl jasně stanovený zákonný základ. Rozsudek Drásov stojí spíše na analogiích § 23b odst. 2 stavebního zákona či § 51 odst. 3 stavebního zákona, podle nějž platí, že pokud dojde pořizovatel na základě výsledků společného jednání k závěru, že je potřebné pořídit nový návrh územního plánu, zpracuje ve spolupráci s určeným zastupitelem návrh pokynů pro jeho zpracování. Toto ustanovení se zde ovšem neuplatní, protože se nenaplňuje předpoklad jeho použití, že by pořizovatel na základě výsledků společného jednání došel (či dokonce mohl dojít) k závěru, že je potřebné pořídit nový návrh územního plánu. Změna územní rezervy na návrhovou plochu totiž nevznikla na základě výsledků společného jednání oznámeného v květnu 2020, ale až poté v důsledku aktualizace zásad územního rozvoje (účinné od konce října 2020).

Daná změna pak prošla veřejným projednáním podle § 52 a procesní reakcí předvídanou v § 53 stavebního zákona. Opět je třeba podotknout, že zde nelze přímo použít § 53 odst. 2, podle nějž platí, že pokud dojde na základě veřejného projednání k podstatné úpravě návrhu územního plánu, pořizovatel si vyžádá stanovisko příslušného úřadu a stanovisko příslušného orgánu ochrany přírody podle § 45i zákona o ochraně přírody a krajiny. Změna územních rezerv na plochy sice může hypoteticky spadat do kategorie podstatných změn, ale nedošlo k ní na základě veřejného projednání. Proběhla ještě před ním v důsledku aktualizace zásad územního rozvoje. Stejně tak nelze podle soudu vyjít z § 53 odst. 3 stavebního zákona, který stanoví, že pokud je na základě projednání nutné návrh územního plánu přepracovat, postupuje se obdobně podle § 51 odst. 3 (viz předchozí bod). Příčinou změny návrhu územního plánu provedené před veřejným projednáním nebylo z povahy věci toto projednání, ale ona již vícekrát zmíněná aktualizace zásad územního rozvoje.

Senát 66 i zde opakuje svůj souhlas s odpůrkyní, že názor plynoucí z rozsudku Drásov by v případě větších měst opravdu mohl vést k zablokování procesu přijímání územně plánovací dokumentace a jejich změn. Tyto procesy nebývají krátké a jak se ukazuje i v Jihomoravském kraji, v jejich průběhu se mohou měnit zásady územního rozvoje. Je třeba uznat, že stavební zákon výslovně neřeší situace, pokud při pořizování návrhu územního plánu dojde k jeho úpravě mezi společným jednáním a veřejným projednáním v důsledku aktualizace nadřazené územně plánovací dokumentace. Podle senátu 66 to však neznamená, že pokud tato situace vznikne, pak je nezákonné, jestliže se vše nevrátí do fáze schvalování změny zadání či pokynů pro zpracování návrhu územního plánu a následného společné jednání.

Při absenci takového zákonného příkazu se naopak jeví jako žádoucí flexibilně zareagovat na změnu na vyšší úrovni územního plánování, upravit návrh územního plánu a ten podrobit veřejnému projednání s následným konečným slovem zastupitelstva při rozhodování o vydání územního plánu. Dotčené orgány, jiné subjekty i sousední obce jistou možnost vyjádřit se ke změně návrhu dostanou, byť méně komfortní než ve společném jednání. A co je hlavní, dostane ji i zastupitelstvo. Tím se splní vše, co stavební zákon vyžaduje.

Je pravdou, že návrh územního plánu nebude identický s obsahem schváleného zadání. Jak rozsudek Drásov ovšem sám říká, identický být nemusí. Jen z něj musí vycházet. To znamená, že nemusí být úplně stejný, ale může doznat určitých dílčích změn. To se podle soudu stalo i v nyní projednávané věci. Byť je změna územních rezerv na návrhové plochy podstatná, stále je v komplexu celého územního plánu jen dílčí. O porušení některého z ustanovení stavebního zákona ani z tohoto důvodu tedy nejde.

Tento návrhový bod proto není důvodný. Čistě v tomto procesním aspektu, že po úpravě návrhu územního plánu, ve kterém se územní rezervy přeměnily na plochy pro koridor, zastupitelstvo znovu neschvalovalo nové zadání územního plánu a pak neproběhlo společné jednání, se odpůrkyně, resp. pořizovatel nedopustili nezákonnosti.

K souvisejícím tvrzením týkajícím se vyhodnocení SEA se soud vyjadřuje v následné podkapitole rozsudku.

Navrhovatelé poukazují na skutečnost, že v průběhu pořizování územního plánu neproběhlo vyhodnocení SEA. Nejenže k němu nedošlo ve vztahu k obsahu veřejně projednávaného návrhu územního plánu s nově zahrnutými návrhovými koridory komunikace 43 a jižního obchvatu Kuřimi, ale nedošlo ani k tomu, aby příslušný orgán přezkoumatelně posoudil, zda takové vyhodnocení mělo proběhnout.

Navrhovatelé opět odkazují na rozsudek Drásov, podle kterého se i v případě „převzetí“ koridoru komunikace ze zásad územního rozvoje nedá dovodit, že by nemělo podléhat vyhodnocení SEA na úrovni územního plánu v rozsahu stanoveném zákonem, resp. judikaturou. Ustanovení § 55 odst. 3 věta třetí stavebního zákona (vyhodnocení vlivů změny územního plánu na udržitelný rozvoj území se při uvedení územního plánu do souladu s územně plánovací dokumentací kraje nezpracovává), není pro předmětnou věc přiléhavé, neboť zde nešlo o změnu územního plánu. Toto ustanovení dopadá pouze na ty změny územního plánu, u nichž nelze rozumně předpokládat, že by mohly mít jiné vlivy na životní prostředí než ty již posouzené v nadřazené územně plánovací dokumentaci. Princip zamezení opakovaného posuzování vyhodnocení vlivů změny územního plánu na udržitelný rozvoj území nelze vykládat v tom smyslu, že je možné vynechat zákonem a judikaturou dovozené obsahové náležitosti tohoto posouzení.

Změna územní rezervy pro koridor (dopravní infrastruktury) na navrhovanou plochu koridoru je tak podstatnou změnou, že řada vyjádření a stanovisek vydaných ke společnému jednání se stala nerelevantními a věcně odporovala právním předpisům. Stavební zákon nepředpokládá, že by se stanovené využití územní rezervy mělo posuzovat z hlediska vlivů na životní prostředí a na evropsky významné lokality a ptačí oblasti. Zcela jinak je tomu pro vymezování návrhových koridorů. Nové situaci musí v pořizovaném územním plánu odpovídat nová a adekvátní opatření zmírňující negativní vlivy podle § 19 odst. 1 písm. n) stavebního zákona, resp. kompenzační opatření podle § 50 odst. 6 stavebního zákona. V situaci s vymezenými návrhovými koridory se musí na zcela jiné úrovni provést posouzení vlivů z hlediska hlučnosti, znečistění ovzduší a veřejného zdraví, což také jednoznačně vede k nutnosti vydat stanovisko SEA.

Navrhovatelé odkazují na metodiku Ministerstva pro místní rozvoj, podle které nelze pominout posouzení vlivů v případě obsahově rozsáhlé změny územního plánu s významnými dopady na životní prostředí, jejíž dílčí součástí je uvedení do souladu s nadřazenou územně plánovací dokumentací. V této věci jde o takový případ. Jedná se o významnou kapacitní komunikaci (součást transevropské sítě TEN-T) a obchvat Kuřimi označovaný v územním plánu jako silnice I. třídy. Posouzení SEA provedené na úrovni aktualizace zásad územního rozvoje nemůže být důvodem pro neprovedení SEA na úrovni územního plánu. Posouzení SEA v aktualizaci zásad územního rozvoje tu reálně neposoudilo vlivy koridorů komunikace 43 a jižního obchvatu Kuřimi.

Na úrovni územního plánu obce musí proběhnout takové vyhodnocení SEA, které společně s již částečným vyhodnocením SEA provedeným na úrovni zásad územního rozvoje bude beze zbytku naplňovat požadavky na úplně provedený proces SEA v rámci procesů územního plánování. Pokud by vyhodnocení SEA na úrovni zásad územního rozvoje bylo velmi hrubé a neúplné, pak proces vyhodnocení SEA při pořizování návazného územního plánu musí být o to rozsáhlejší. Kritérium objasňující, co se rozumí úplností procesu SEA, věcně určuje příloha stavebního zákona nazvaná Rámcový obsah vyhodnocení vlivů, územního rozvojového plánu, zásad územního rozvoje a územního plánu na životní prostředí pro účely posuzování vlivů koncepcí na životní prostředí (Část A vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území). Pro proces SEA pro územně plánovací dokumentaci jako tzv. „koncepci“ se podpůrně uplatní i zákon o posuzování vlivů na životní prostředí.

V této věci je realita taková, že provedení posouzení SEA na úrovni zásad územního rozvoje v jejich aktualizaci s návrhovým koridorem komunikace 43 a návrhovým koridorem jižního obchvatu Kuřimi, bylo pro správní území odpůrkyně tak nekonkrétní, že na úrovni zásad územního rozvoje „věcně ponechalo“ k naplnění požadavků výše odkazované přílohy stavebního zákona téměř celý – veřejností zcela oprávněně očekávaný – proces SEA pro území odpůrkyně. Posouzení SEA na krajské úrovni se totiž vůbec nezabývalo konkrétními a specifickými vlivy komunikace 43 na území a obyvatelstvo odpůrkyně.

Datovou základnu pro textovou část vyhodnocení SEA pro aktualizaci zásad územního rozvoje (která se v tomto vyhodnocení zkracuje jako „AZÚR“) tvořila příloha č. 2a SEA. Podstatné je, že obsah této přílohy zahrnul nejen datovou základnu hodnocení (vstupní údaje pro hodnocení), ale i vlastní vyhodnocení SEA. V příloze č. 2a k oddílu A, tj. vyhodnocení SEA, jako části Vyhodnocení vlivů AZÚR JMK na udržitelný rozvoj území je varianta Bystrcká/Německá komunikace 43 uvedená jako záměr DS40-B a je hodnocena na str. 61 až 70. Jako hodnocení stávajícího stavu se na str. 61 konstatuje překročení hlukových limitů pro obec Moravské Knínice. V příloze č. 2a (k oddílu A) Vyhodnocení vlivů AZÚR JMK na udržitelný rozvoj území je varianta Bystrcká/Německá komunikace 43 uvedena jako záměr DS41-B a hodnocena na str. 90 až 98. Jako hodnocení stávajícího stavu se na str. 90 konstatuje překročení hlukových limitů pro Moravské Knínice. V příloze č. 2a (k oddílu A) Vyhodnocení vlivů AZÚR JMK na udržitelný rozvoj území je záměr DS45 „Silnice I. třidy Kuřim, jižní obchvat“ hodnocen na str. 133 až 140. Jako hodnocení stávajícího stavu se na str. 90 konstatuje překročení hlukových limitů pro Moravské Knínice. Části přílohy č. 2a SEA pro aktualizaci zásad územního rozvoje relevantní pro nyní projednávanou věc jsou uvedeny v části II toto návrhu „Skutkové okolnosti“ pod nadpisem „Nadřazená územně plánovací dokumentace – AZÚR JMK z 10 / 2020“.

To vše dokládá, že vyhodnocení SEA pro aktualizaci zásad územního rozvoje je nekonkrétní a neúplné. Tak tomu je i proto, že nestanoví kompenzační opatření. Je nepřípustné provádět vyhodnocení SEA v aktualizaci zásad územního rozvoje tak formálně, že se sice vytváří rozsáhlý dokument, který je ale informačně prázdný. Hodnocení pro dvě desítky kilometrů nové komunikace TEN-T se omezuje jen na jednu – a ještě věcně nepodloženou (nepřezkoumatelnou) – větu. Nestačí vlivy identifikovat a popsat, ale je nutné je reálně a kvalitně vyhodnotit. Přezkoumatelným způsobem s uvedením datových údajů, zdrojů dat a metodik získání a vyhodnocení dat. Dopravní modelování je základem pro kvantitativní hodnocení vlivů jednotlivých záměrů dopravní infrastruktury z hlediska hlučnosti, znečištění ovzduší, vlivů na veřejné zdraví atd. Toto kvantitativní hodnocení je nezbytnou součástí vyhodnocení SEA. Velikost (kvantita) těchto negativních vlivů je přímo závislá na intenzitě dopravy a dalších parametrech dopravního modelování. Aktualizace zásad územního rozvoje se na dopravní modelování zásadním způsobem odvolává. Tím spíše se tedy o dopravní modelování mělo opírat vyhodnocení SEA při zpřesňování aktualizace zásad územního rozvoje v územním plánu.

Při hodnocení vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví je nutné vycházet z principu předběžné opatrnosti, tj. zohledňovat nejhorší možnou variantu. Aktualizace zásad územního rozvoje měla zohlednit, že zhruba po roce 2050 meziroční přírůstky intenzity dopravy klesnou k nule a vznikne tak stav tzv. „saturace dopravy“. Nezohledňuje to ani územní plán. Podle normy ČSN 73 6101 „Projektování silnic a dálnic“ a na ni navázaných normativních dokumentů se silnice a dálnice navrhují, popř. posuzují, na příslušnou výhledovou intenzitu dopravy uvažovanou pro 20. rok po uvedení do provozu. Z tohoto hlediska je vyhodnocení v aktualizaci zásad územního rozvoje a dosavadních dalších územně plánovacích dokumentech, pokud vůbec lze o vyhodnocení hovořit, nepřiléhavé. V územním plánu absentuje.

Má-li být vymezení koridorů republikových a nadmístních komunikací na úrovni zásad územního rozvoje důvěryhodné a naplňující právní a odborně-technické předpisy jako ČSN, musí se provádět takové vyhodnocování SEA, aby zde jednotlivé obce nacházely informace, které jsou pro ně specifické. Vyhodnocení SEA se ve vztahu ke 40 km dlouhé trase nově vymezované transevropské komunikace 43 vůbec nezabývalo jejími vlivy na jednotlivé obce. Vyhodnocení SEA pro aktualizaci zásad územního rozvoje je tak i v tomto směru zcela nekonkrétní a paušalizované. Požadavek na lokalizované posouzení vlivů přitom vychází z ustálené judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2010, č. j. 8 Ao 2/2010-644, publ. pod č. 2106/2010 Sb. NSS).

Navrhovatelé jsou toho názoru, že nebylo možné vůbec pořizovat územní plán s komunikací 43, protože vyhodnocení očekávané od aktualizace zásad územního rozvoje je v rozporu s právními předpisy a nebylo na aktualizaci možné navazovat. Pokud by soud toleroval neúplnost a nespecifičnost SEA pro aktualizaci zásad územního rozvoje, pak i v tomto případě jsou navrhovatelé toho názoru, že návrh územního plánu s návrhovým koridorem komunikace 43 a návrhovým koridorem jižního obchvatu Kuřimi musel projít procesem SEA.

V rozsudku Drásov senát 64 uvedl, že vyhodnocení SEA pro územní plán Drásova ve vztahu k návrhovému koridoru neobsahuje žádné konkrétní kvalitativní a kvantitativní hodnocení. Vyhodnocení SEA především neobsahovalo řádné zhodnocení ve smyslu odst. 6 přílohy stavebního zákona. V nyní projednávané věci se jedná o situaci ještě nepřijatelnější, neboť vyhodnocení SEA absentuje.

Navrhovatelé navíc poukazují na nesprávný postup krajského úřadu. Odbor životního prostředí nejprve ve stanovisku k návrhu zadání územního plánu požadoval vyhodnocení SEA. Nicméně následně z tohoto požadavku na žádost pořizovatele ustoupil. Svůj požadavek na vyhodnocení SEA navíc neobnovil poté, co se v návrhu územního plánu pro veřejné projednání v roce 2021 objevily místo územních rezerv návrhové koridory pro transevropskou komunikaci TEN-T (komunikace 43) a další kapacitní silnici (jižní obchvat Kuřimi jako silnici I. třídy).

Tento postup se odůvodňoval vymezením koridoru nebo územní rezervy pro obchvat odpůrkyně a přeložku silnice II/386. To však nebyl jediný záměr, který se měl podle návrhu zadání územního plánu řešit, a který mohl vyvolat negativní vlivy na obyvatelstvo. Krajský úřad se sice správně ve svém původním stanovisku, kde požadoval vyhodnocení SEA, odvolal na princip předběžné opatrnosti, ale učinil tak na základě velmi selektivně formulované argumentace. Podle navrhovatelů by nový územní plán obcí jako je odpůrkyně (obce, která je součástí aglomerace druhého největšího města republiky a obce, jejímž středem prochází tranzitní „zkratka“ směrem k nájezdu na dálnici D1 – mimoúrovňová křižovatka Ostrovačice) měl vždy podléhat vyhodnocení z hlediska SEA. Krajský úřad tedy nepostupoval správně a zatížil svými chybnými stanovisky a svou nečinností pořizování územního plánu další vážnou vadou.

V neposlední řadě navrhovatelé s odkazem na rozsudek Drásov namítají, že vyhodnocení SEA nejenže mělo proběhnout, ale mělo ve vztahu k namítanému koridoru projít společným jednáním.

Spolek Spokojené Díly také namítá, že měl územní plán podléhat hodnocení SEA, k němuž nedošlo ani po vymezení nové komunikace o čtyřech pruzích. Jde o velmi závažnou vadu. V aktualizaci zásad územního rozvoje z roku 2020 Ing. arch. K. nerespektoval kontinuitu územního plánování. V zásadách územního rozvoje z roku 2011 se totiž v SEA porovnávala tzv. severní a jižní varianta obchvatu Kuřimi. Na základě tohoto vyhodnocení zásady územního rozvoje schválily variantu severní (za průmyslovou zónou města Kuřim, kde není žádná obytná zástavba). Variantu jižní zásady územního rozvoje na základě SEA odmítly. Vyhodnocení SEA k aktualizaci zásad územního rozvoje z roku 2020 nevyvrátilo závěry SEA a zásad územního rozvoje z roku 2011. Bez detailního posouzení zde projektant Ing. arch. K. navrhl trasu vedenou těsně podél obytné zóny „Díly za sv. Jánem“, tedy s významnými negativními vlivy na cirka 1500 občanů.

Nelze přehlédnout, že z tohoto problematického postupu Ing. arch. K. má výhody jím dlouhá léta řešený projekt Kuřim–Záhoří pro soukromé developery. Podle jeho řešení by se totiž část dopravy z trasy současné komunikace I/43 v úseku severně od obce Česká přelila na trasu v těsné blízkosti obytné zóny „Díly za sv. Jánem“. Ing. arch. K. tak dává přednost výhodě pro budoucí investiční záměr před dopady pro již existující obytnou zónu. Vyhodnocení SEA musí probíhat důsledně, což se nenastalo ani pro aktualizaci zásad územního rozvoje, ani pro územní plán.

Spolek Občané Malhostovic za Optimalizovanou D43 dodává, že by trasa komunikace 43 s významnou dálkovou kamionovou dopravou vedla v těsné blízkosti obytné části obce a současně by došlo k významnému negativnímu vlivu na evropsky chráněnou lokalitu Malhostovické kopečky. K podobně významnému negativnímu vlivu by došlo pro lokalitu chráněnou od roku 1980 se vzácnými biotopy, včetně orchidejí, na území odpůrkyně.

Podle odpůrkyně posouzení SEA neproběhlo, protože v něm nebylo co posuzovat. Návrh územního plánu neobsahoval plochy, které by umožnily realizaci záměrů, pro něž by se vyžadovalo posouzení vlivů (EIA). Aktivované koridory územních rezerv pro dopravní infrastrukturu již podléhaly posouzení na úrovni zásad územního rozvoje. Návrh územního plánu z nich koridory dopravní infrastruktury převzal. Nemohlo zde dojít k identifikaci jiných vlivů než těch, které identifikovaly zásady územního rozvoje. Na území odpůrkyně se nenachází žádné jiné zdroje znečištění, s nimiž by vůbec mohlo dojít k vytvoření kumulativních či synergických vlivů. Vliv samotných koridorů byl na krajské úrovni vyhodnocen a byla k nim navržena relevantní opatření.

K požadavku na zpřesňování vymezení koridorů v zásadách územního rozvoje odpůrkyně uvádí, že již z podstaty věci při zpřesnění koridorů nemohlo dojít k identifikaci dodatečných vlivů. Zpřesnění koridorů se vykládá způsobem, že stanovený koridor lze jen zúžit, nikoliv rozšířit. V plné šíři koridoru zásady územního rozvoje přitom vlivy identifikují a vyhodnocují. Odpůrkyně nesouhlasí s tvrzením navrhovatelů, že vyhodnocení vlivů pro aktualizaci zásad územního rozvoje je formální, že se sice vytváří rozsáhlý dokument, ale tento je informačně prázdný. Nebo že se hodnocení pro dvě desítky kilometrů nové komunikace TEN-T omezuje takřka jen na jednu věcně nepodloženou (nepřezkoumatelnou) větu. Odpůrkyně ostatně odkazuje na to, že soud vyhodnocení vlivů zásad územního rozvoje i aktualizací již projednal a neshledal je nevyhovujícím.

Pokud navrhovatelé argumentují rozsudkem Drásov, který vytýká posouzení vlivů územního plánu Drásova nedostatky, pak uvedené posouzení bylo opravdu nekvalitní. To ovšem nemá vliv na posouzení vlivů aktualizace zásad územního rozvoje. Nelze z toho vyvozovat, že by posouzení vlivů na udržitelný rozvoj území měla odpůrkyně povinnost provést a duplikovat tím toto relevantní posouzení vlivů. Podle odpůrkyně krajský úřad na posouzení vlivů napadeného územního plánu netrval z logického důvodu. Z hlediska zjišťování stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nemělo vyhodnocení vlivů územního plánu co přinést. Odbor životního prostředí krajského úřadu coby dotčený orgán se tudíž zachoval v souladu se základními zásadami správního řízení. Zjistil stav věci, o němž neměl důvodné pochybnosti, postupoval bez zbytečných průtahů a nevytvářel na straně odpůrkyně dodatečné zbytečné náklady.

Navrhovatelé reagují, že vyhodnocení SEA na úrovni územního plánu může vést i k závěru o nerealizovatelnosti záměrů ze zásad územního rozvoje, a tedy k nutnosti přehodnotit zásady územního rozvoje na základě zjištění získaných v rámci vyhodnocení SEA pro návazné územní plány. Touto problematikou možné nerealizovatelnosti a jejích právních dopadů se zabýval Nejvyšší správní soud na úrovni vztahu mezi politikou územního rozvoje a zásadami územního rozvoje krajů (usnesení ze dne 18. 11. 2009, č. j. 9 Ao 3/2009-59). Co platí pro jejich vztah, platí obdobně pro vztah mezi zásadami územního rozvoje kraje a územními plány obcí.

Tento návrhový bod je důvodný.

Mezi stranami vlastně není sporu o tom, že předmětná část koridoru měla podléhat vyhodnocení SEA. Podle odpůrkyně ovšem postačovalo jeho provedení na krajské úrovni u zásad územního rozvoje a na úrovni odpůrkyně již nebylo co posuzovat. Podle navrhovatelů je tomu naopak a zpřesnění koridoru vymezeného zásadami územního rozvoje v územním plánu mohlo proběhnout jen po vyhodnocení SEA. Podle soudu vyhodnocení SEA na úrovni obce mělo proběhnout. Jeho absence vedla k podstatnému zkrácení práv obou navrhovatelů, na jejichž pozemky by komunikace 43 a jižní obchvat Kuřimi mohly mít významný environmentální dopad.

Z § 19 odst. 2 stavebního zákona vyplývá, že úkolem územního plánování je také posouzení vlivů územního plánování na udržitelný rozvoj území. Pro účely tohoto posouzení se zpracovává vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území. Jeho součástí je také vyhodnocení vlivů na životní prostředí, ve kterém se určí, popíšou a posoudí možné významné vlivy na životní prostředí, vyplývající z územního plánu a rozumná náhradní řešení s přihlédnutím k cílům posuzovaných dokumentů. Náležitosti tohoto posouzení stanovuje příloha k tomuto zákonu, včetně posouzení vlivu na předmět ochrany a celistvost evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti.

Příloha stavebního zákona označená jako Rámcový obsah vyhodnocení vlivu politiky územního rozvoje, zásad územního rozvoje a územního plánu na životní prostředí pro účely posuzování vlivu koncepcí na životní prostředí (Část A vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území) mimo jiné stanoví závazný obsah tohoto vyhodnocení, zhodnocení stávajících a předpokládaných vlivů navrhovaných variant územně plánovací dokumentace, včetně vlivů sekundárních, synergických, kumulativních, krátkodobých, střednědobých a dlouhodobých, trvalých a přechodných, kladných a záporných. Hodnotí se vlivy na obyvatelstvo, lidské zdraví, biologickou rozmanitost, faunu, flóru, půdu, horninové prostředí, vodu, ovzduší, klima, hmotné statky, kulturní dědictví, včetně dědictví architektonického a archeologického a vlivy na krajinu včetně vztahů mezi uvedenými oblastmi vyhodnocení. Dále je obsahem vyhodnocení také popis navrhovaných opatření pro předcházení, snížení nebo kompenzaci všech zjištěných nebo předpokládaných závažných záporných vlivů na životní prostředí a návrh požadavků na rozhodování ve vymezených plochách a koridorech z hlediska minimalizace negativních vlivů na životní prostředí. Hodnocení se pak provádí v rozsahu podrobnosti a míře konkrétnosti jakou má pořizovaná územně plánovací dokumentace, tj. v tomto případě územní plán obce (rozsudek Drásov, body 38-39).

Ačkoliv se v dané věci jedná o „převzetí“ koridoru komunikace stanovené na úrovni zásad územního rozvoje, ze stavebního zákona neplyne, že by v takovém případě nemělo proběhnout posouzení SEA na úrovni územního plánu v rozsahu stanoveném zákonem, resp. judikaturou (rozsudek Drásov, bod 43). Ustanovení § 55 odst. 3 věta třetí stavebního zákona na tuto věc opravdu nedopadá. Platí podle něj, že „vyhodnocení vlivů změny územního plánu na udržitelný rozvoj území se při uvedení územního plánu do souladu s územně plánovací dokumentací kraje nepracovává.“ (zvýraznil soud). V tomto případě nejde o změnu územního plánu, ale celý nový územní plán. Navrhovatelé zde argumentují důvodně, byť neobstojí jejich námitka, že každý nový územní plán musí projít procesem vyhodnocení SEA. Pokud by teoreticky územní plán nespadal do některé z kategorií v § 10a zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, pak u něj vyhodnocení SEA probíhat nemusí.

Pod § 55 odst. 3 věta třetí stavebního zákona lze navíc skutečně zahrnout pouze ty změny územního plánu, u nichž nelze rozumně předpokládat, že by mohly mít jiné vlivy na životní prostředí, než které již podléhaly posouzení v nadřazené územně plánovací dokumentaci. Princip zamezení opakovaného posuzování vyhodnocení vlivů změny územního plánu na udržitelný rozvoj území nelze vykládat v tom smyslu, že lze vynechat zákonem a judikaturou dovozené obsahové náležitosti předmětného posouzení (rozsudek Drásov, bod 43). To zkrátka musí někde v úplnosti (ať už v jedné či dvou územně plánovacích dokumentacích) a potřebné míře konkrétnosti proběhnout.

Podle soudu by obecně vzato bylo koncepčnější, pokud by posouzení vlivů celé komunikace 43 proběhlo v popsané potřebné míře konkrétnosti v jednom vyhodnocení SEA jako celku. Takové vyhodnocení – pokud by zůstalo v zákonných limitech – by mohlo být komplexnější, než pokud probíhá (nebo dokonce jako v této věci ani neproběhne) při přípravě územních plánů dotčených obcí, jimž může chybět ucelenější pohled, což může vést k různým odlišnostem, jež nemusí být žádoucí a mohou realizovatelnost předmětného záměru do budoucna komplikovat. Aktualizace zásad územního rozvoje ovšem rozděluje úkoly v této oblasti mezi krajskou a obecní úroveň. Sama tak toto možné koncepčnější řešení vyloučila, jestliže vyhodnocení SEA v konkrétnější míře okolí dotčených obcí ponechala na jejich bedrech (srov. navíc body 63 až 66 níže k dopadu vymezených úkolů pro územní plánování).

Zákonným limitem je samozřejmě § 36 odst. 3 stavebního zákona, z nějž vyplývá, že vyhodnocení vlivu na udržitelný rozvoj území nesmí obsahovat podrobnosti náležející svým obsahem územnímu plánu, regulačnímu plánu nebo navazujícím rozhodnutím. Nemůže ovšem tak jako tak obstát argument odpůrkyně, že toto vyhodnocení na úrovni zásad územního rozvoje vše relevantní posoudilo a není, co by bylo ještě třeba posoudit. Nedošlo totiž k tomu, že by koridory pro komunikaci 43 – obzvláště poté, co došlo k podstatné změně návrhu územního plánu, jakou bylo převedení územních rezerv do návrhové plochy – prošly zhodnocením ve všech relevantních obsahových bodech – a v konkrétním kontextu situace v Moravských Knínicích a jejím okolí – ve smyslu přílohy stavebního zákona (viz bod 54 výše).

Soud v té souvislosti souhlasí s navrhovateli, že se posouzení SEA na krajské úrovni vůbec nezabývá konkrétními a specifickými vlivy komunikace 43 na území a obyvatelstvo odpůrkyně. Příloha č. 2a vyhodnocení SEA, které se zaměřuje na jednotlivé záměry (DS40-B, DS41-B a DS45) tzv. „Německé“ varianty komunikace 43, opravdu o Moravských Knínicích hovoří, jen pokud zmiňuje tamější aktuální překročení hlukových limitů (str. 61, 90 a 133). V případě záměru DS41-B pak jen obecně zmiňuje přímý, dlouhodobý, trvalý a záporný vliv na obyvatelstvo, ovzduší a lidské zdraví, protože se komunikace výrazně přibližuje k obytné zástavbě odpůrkyně. Nic dalšího neuvádí.

Kromě zmínky o překročení hlukových limitů tak například nyní není známo posouzení stávajících vlivů koridorů pro komunikaci 43 a jižního obchvatu Kuřimi na Moravské Knínice. Přesně nejsou známy ani vlivy předpokládané, ať už sekundární, synergické, kumulativní, krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé, trvalé i přechodné, kladné a záporné. Chybí odpověď na otázky, jak koridor pro komunikaci 43 a jižní obchvat Kuřimi zapůsobí na obyvatelstvo Moravských Knínic a jeho zdraví. Nebo na tamější biologickou rozmanitost i faunu a flóru, na což upozorňuje spolek Občané Malhostovic za Optimalizovanou D43.

Moravsko-knínická půda, tamější voda, ovzduší, klima či hmotné statky nebo vlivy na krajinu Moravských Knínic včetně vztahů mezi uvedenými oblastmi vyhodnocení, to vše zůstává stranou. Nedostává se ani na úvahy o opatřeních pro předcházení, snížení nebo kompenzaci všech zjištěných nebo předpokládaných závažných záporných vlivů na životní prostředí Moravských Knínic, či návrh požadavků na rozhodování ve vymezených plochách a koridorech z hlediska minimalizace negativních vlivů na tamější životní prostředí.

Soud opakuje, že obsah vyhodnocení předpokládaných vlivů zásad územního rozvoje na udržitelný rozvoj území musí proběhnout v podrobnosti a míře konkrétnosti, jakou má tato územně plánovací dokumentace. Pokud ve vztahu k umístění koridoru konkrétně řešeném územním plánem bylo třeba provést např. zpřesnění a vymezení koridoru, optimalizaci trasy apod., pak muselo dojít k řádnému vyhodnocení SEA. V tomto vyhodnocení je na úrovni územního plánu rozhodné vlivy nejenom identifikovat, ale také řádně vyhodnotit (rozsudek Drásov, bod 46).

V této souvislosti soud považuje za podstatné, že na vyhodnocení SEA ostatně obsahově směřují i některé úkoly plynoucí z aktualizace zásad územního rozvoje. U koridorů DS40 a DS41 aktualizované zásady územního rozvoje požadovaly zpřesnit a vymezit koridor s cílem minimalizace dopadů na obytnou zástavbu, s ohledem na potřebu protihlukových opatření (např. protihlukové stěny, zemní valy) a na snížení imisních příspěvků komunikace (např. vegetační bariéry, ozelenění), s ohledem na zmírnění pohledového působení komunikace (např. vegetační bariéry, překrytí, ozelenění). Zajistit územní podmínky pro zachování či nahrazení stávající průchodnosti územím [viz body 81d písm. f) a h)].

U koridoru DS40 aktualizace zásad územního rozvoje požaduje dále „vymezit koridor silnice I/43 s ohledem na zajištění optimalizace trasy v rámci koridoru s cílem minimalizace dopadů na obytnou zástavbu, splnění hlukových limitů, zachování prostupnosti krajiny“. Dalším požadavkem je „Zpřesnit a vymezit koridor DS41 s ohledem na minimalizaci případně vyloučení vlivů na ...., PR Obůrky-Třeštěnec a jejich ochranná pásma ...., zajištění dostatečné prostupnosti silničního tělesa pro živočichy, zachování skladebných funkcí prvků ÚSES, minimalizaci rozsahu záboru ZPF a PUPFL, minimalizaci vlivů na ochranné pásmo vodních zdrojů II. stupně, odtokové poměry a čistotu povrchových vod, minimalizaci vlivů na krajinný ráz a zachování průchodnosti krajiny.“ [viz body 81d písm. b) a d)].

Pro jižní obchvat Kuřimi (koridor DS45) aktualizované zásady územního rozvoje požadují „zajistit územní koordinaci, prioritně s navrženou trasou silnice I/43 (DS40, DS41) a s protipovodňovými opatřeními na Kuřimce - poldr, a ochranu koridoru silnice v ÚPD dotčených obcí“, zpřesnit a vymezit koridor „s ohledem na minimalizaci případně vyloučení vlivů na OP PP Šiberná, zachování skladebných funkcí prvků ÚSES, minimalizaci rozsahu záboru ZPF a PUPFL, vlivů na ochranné pásmo vodních zdrojů II. stupně, odtokové poměry a čistotu povrchových vod, minimalizaci vlivů na krajinný ráz a zachování průchodnosti krajiny. Vyžadují též minimalizaci vlivu na krajinný ráz.“ (ke všemu viz bod 118b výroku aktualizace zásad územního rozvoje).

Splnit tyto úkoly (zejména ty z nich vyznačené výše kurzívou), aniž by k jejich splnění na úrovni územního plánu existovalo vyhodnocení SEA, se soudu ze všech výše uvedených zákonných požadavků jeví jako neproveditelné.

Soud proto souhlasí s navrhovateli, že se jedná o koridory natolik významných kapacitních komunikací, jejichž konkrétní zakreslení v územním plánu se bez vyhodnocení SEA může obejít jen stěží. Posouzení SEA pro aktualizaci územního rozvoje na nic z výše uvedeného v potřebném detailu nepamatovalo.

Na tomto závěru nic nemůže změnit ani výsledné stanovisko odboru životního prostředí krajského úřadu. Lze proto jen stručně v reakci na námitky navrhovatelů uvést, že jeho stanovisko z roku 2018 není dostatečným podkladem pro závěr, že nemuselo proběhnout vyhodnocení SEA.

Námitka navrhovatelů, že na úrovni územního plánu mělo proběhnout vyhodnocení SEA je proto důvodná. Absence vyhodnocení SEA způsobuje nezákonnost, na jejímž základě soud napadené části územního plánu zrušil.

Krajská hygienická stanice je dotčeným orgánem státní správy, který nese odpovědnost za hájení veřejných zájmů z hlediska ochrany obyvatelstva mj. ve věcech ochrany proti nadlimitnímu hluku a ochrany veřejného zdraví obecně. Na tuto svoji odpovědnost rezignovala. Pořizovatel územního plánu totiž předložil do veřejného projednání návrh, který významně upravil oproti návrhu předloženému u společného jednání.

Podle § 52 odst. 3 stavebního zákona platí, že dotčené orgány a krajský úřad jako nadřízený orgán uplatní ve stejné lhůtě stanoviska k částem řešení, které se od společného jednání změnily. Toto ustanovení nelze vykládat jako možnost, aby se krajská hygienická stanice vyjádřila, ale pouze jako její úřední povinnost, pro kterou se naplňuje důvod jejího zřízení coby dotčeného orgánu, tj. ochrana veřejných zájmů podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Krajská hygienická stanice však při reálně existující podstatné změně obsahu návrhu územního plánu nekonala a stanovisko nevydala. Pokud se tedy návrh územního plánu zásadním způsobem změnil a předchozí vyjádření i stanovisko krajské hygienické stanice pozbyly své relevance, pak bylo její povinností, aby k ochraně veřejného zdraví vydala nové stanovisko, kde by požadovala provedení opakovaného společného jednání. Nečinnost krajské hygienické stanice dosáhla takové závažnosti, že tato skutečnost je sama o sobě dostatečným důvodem pro zrušení územního plánu.

Pochybil i pořizovatel územního plánu, který v předmětné situaci neměl absenci stanoviska krajské hygienické stanice tolerovat, ale měl ji vyzvat, aby stanovisko ke změnám zásadního charakteru předložila. Podle § 53 odst. 1 věta třetí stavebního zákona sice platí, že „[p]okud dotčený orgán nebo krajský úřad jako nadřízený orgán neuplatní stanovisko v uvedené lhůtě, má se za to, že s návrhy pořizovatele souhlasí.“ Avšak za dané situace nebylo možné, aby pořizovatel pominul závažnost situace spojené s velmi významnou změnou mezi návrhem pro společné jednání a pro veřejné projednání. Pořizovatel má konat ve veřejném zájmu a musí zajistit, aby nedošlo k porušení práv veřejnosti. Postup pořizovatele, který neměl ve spise stanovisko zásadního významu a ignoroval to, je sám o sobě nepřípustným excesem. S odkazem na výkladové stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj k § 55 odst. 3 stavebního zákona, navrhovatelé namítají, že § 53 odst. 1 je také třeba vykládat restriktivně.

Při vydání stanoviska k návrhu územního plánu pro veřejné projednání zásadním způsobem pochybil i krajský úřad coby příslušný orgán pro ochranu životního prostředí i nadřízený orgán pro územní plánování (viz obsah stanoviska kraje ze dne 18. 5. 2021, č. j. JMK 97906/2021). Pochybení lze spatřovat v tom, co mělo toto stanovisko uvádět a neuvádí. Došlo proto k velmi závažné situaci, že „věcně podobně“ bylo nečinných několik orgánů, které měly chránit veřejné zájmy a které nekonaly.

Krajská hygienická stanice byla dále nečinná ve fázi, v níž jí pořizovatel předložil k vyjádření podané námitky veřejnosti. Námitky navrhovatelů zahrnovaly námitky věcně se týkající krajské hygienické stanice jako dotčeného orgánu. Lze poukázat konkrétně např. na námitky č. 11 a č. 15. I v tomto případě krajská hygienická stanice nenaplnila jí zákonem daný úkol chránit veřejné zájmy.

Krajská hygienické stanice nepostupovala správně ani ve vyjádření k návrhu zadání územního plánu. Podmínka č. 3 stanovená na str. 2 předmětného vyjádření a částečně odůvodněná na str. 4 až 5 je ukázkou formalistického postupu. Obecně formulovaný požadavek na stanovení podmínky „související s vymezením pojmu imisní hygienický limit“ a stanovující, že „celková hluková zátěž ze záměrů umístěných na ploše nesmí v souhrnu kumulativních vlivů překračovat imisní hygienický limit stanovený v prováděcích právních předpisech“ je pouze opakováním právních předpisů. Tento formalistický charakter vyjádření krajské hygienické stanice nemůže naplňovat povinnost ochrany veřejných zájmů. Vyjádření krajské hygienické stanice má být zcela konkrétně orientované na konkrétní předložený návrh zadání pořizovaného územního plánu a na konkrétní situaci, ve které se územní plán pořizuje.

Dalším příkladem nesprávného postupu krajské hygienické stanice je i formulace z odůvodnění předmětného vyjádření, kde se uvádí, že „KHS JmK dospěla k závěru, že je nutno konkretizovat na základě jakých principů a zásad musí být při zpracování návrhu územního plánu řešeno omezení střetů vzájemně neslučitelných činností ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. resp. jakými opatřeními bude při vlastním uplatňování ÚP zajištěno řízení zdravotních rizik ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 a § 82 odst. 2 písm. j) a t) zákona č. 258/2000 Sb.“ Principy a zásady plynou z právních předpisů a stěží je lze požadovat od obsahu zadání územního plánu. Principy a zásady podle zákonných předpisů by tedy měl zpracovatel aplikovat bez dalšího jako osoba autorizovaná. Krajská hygienická stanice principy a zásady nestanovuje. Obecnost jejich formulací bez konkrétní vazby na obsah předloženého návrhu zadání či konkrétní územní situaci naznačuje, že se jedná o šablonovitý způsob vyjádření, který nechrání veřejné zájmy.

Podobný problém dokládá i tvrzení krajské hygienické stanice z téhož vyjádření, kde „KHS JmK konstatuje, že za předpokladu respektování požadavků uvedených ve výrokové části tohoto vyjádření je reálné zpracovat návrh územního plánu tak, aby byl dán předpoklad pro naplnění cílů územního plánování vyplývajících z § 18 stavebního zákona, a to mj. vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území a který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by ohrožoval podmínky života generací budoucích.“ Takový závěr je nicneříkající. Je to de facto formulace typu, že pokud bude zpracovatel konat podle zákona, pak zákon naplní. Vyjádření krajské hygienické stanice k návrhu zadání územního plánu však není ani místem pro hodnocení vlastního, doposud neexistujícího návrhu územního plánu.

Tomu, že krajská hygienická stanice své šablonovité vyjádření důsledně dále neověřuje, nasvědčuje i její návazné souhlasné stanovisko k návrhu územního plánu pro společné jednání, kde na str. 1 uvádí: „Kvůli omezení negativních vlivů hluku na pohodu bydlení a na další sledované aktivity (tj. na stavby s chráněnými vnitřními prostory, chráněné venkovní prostory staveb a chráněné venkovní prostory) je výstavba v územích, kde lze předpokládat zvýšenou hladinu hluku (tj. zejména podél dálnic a silnic I. a II. třídy) podmíněna zpracováním hlukové studie, která prokáže nepřekročení limitních hladin hluku pro chráněné prostory podle zákona o ochraně veřejného zdraví.“ Povinnost zpracovat hlukové posouzení pro procesy umisťování staveb dopravních komunikací nepochybně plyne – i bez tohoto stanoviska – z příslušných právních předpisů. Krajská hygienická stanice nedostatečně zohledňuje specifika posuzované situace.

Navrhovatelé také požadují, aby soud přerušil řízení a navrhl Ústavnímu soudu zrušení § 5 odst. 3 a § 4 odst. 2 zákona č. 360/1992 Sb. o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě („autorizační zákon“) kvůli požadavku krajské hygienické stanice na budoucí zpracování hlukové studie. K jejímu zpracování není potřeba autorizace. Autorizační zákon totiž připouští, aby specifické vybrané činnosti ve výstavbě, konkrétně posuzování pro problematiku „osvětlení, oslunění, ... a hluk“ (prováděné jak pro územně plánovací dokumentace, tak pro dokumentace pro stavby) pořizovaly osoby bez autorizace. Stavební zákon v § 158 odst. 1 stavebního zákona vybrané činnosti ve výstavbě definuje jako takové, „jejichž výsledek ovlivňuje ochranu veřejných zájmů ve výstavbě“ a v § 158 odst. 2 stavebního zákona taxativně stanoví, jaké typy projektových dokumentací se pokládají za dokumentace, které mohou pořizovat jen osoby oprávněné podle zvláštního předpisu. Autorizační zákon bez uvedení jakýchkoliv výjimek vzhledem k ustanovení § 158 odst. 2 stavebního zákona na stavební zákon navazuje. A pokud obory specifikované v taxativním výčtu autorizací v § 5 odst. 3 a v § 4 odst. 2 autorizačního zákona nepokrývají všechny specializované obory, které se reálně podílí na tvorbě projektových dokumentací, pak autorizační zákon porušuje čl. 2 odst. 2 Ústavy.

Pro postup krajské hygienické stanice v zásadě platí totéž, co pro shora uvedený odbor životního prostředí krajského úřadu a vyhodnocení vlivů. Krajská hygienická stanice se v případě napadeného územního plánu spokojila s informacemi o potenciálních vlivech dopravních staveb, pro které odpůrkyně vymezila napadené koridory v rozsahu převzatém ze zásad územního rozvoje.

Ohledně požadavku navrhovatelů na prozkoumání ústavnosti postupu krajské hygienické stanice odpůrce uvádí, že podle něj postupovala v souladu s § 77 zákona č. 258/2000 Sb. Pokud ve svém stanovisku upozorňuje na povinnost potenciálních stavebníků předložit hlukovou studii, činí tak zcela relevantní výběr mezi protokolem o měření hluku (§ 77 odst. 4), který z povahy věci zachycuje stávající stav v území, a hlukovou studií, která je ex ante posouzením. Ohledně subjektů, které hlukové studie provádí, odpůrkyně namítá, že pro posouzení zákonnosti napadeného opatření obecné povahy to nemá význam. Mezi stranami není sporné, že realizací budoucích staveb dopravní infrastruktury dojde k zavedení nového zdroje hluku do území obce. Je současně věcí krajské hygienické stanice coby správního orgánu, aby v budoucnu v jednotlivých případech zjistila stav věci, o němž nebudou důvodné pochybnosti.

Soud v postupech, na něž si navrhovatelé stěžují, neshledal nezákonnost, která by zasahovala do jejich práv.

Pokud jde o nevydání stanoviska po změně v návrhu územního plánu navazující na aktualizaci zásad územního rozvoje, zákon tuto situaci řeší. Po společném jednání se plochy územních rezerv změnily na návrhové plochy pro koridor komunikace 43 a jižního obchvatu Kuřimi. Tuto podobu měl návrh územního plánu pro veřejné projednání. Ustanovení § 52 odst. 3 stavebního zákona uvádí, že „[n]ejpozději do 7 dnů ode dne veřejného projednání může každý uplatnit své připomínky a dotčené osoby podle odstavce 2 námitky, ve kterých musí uvést odůvodnění, údaje podle katastru nemovitostí dokladující dotčená práva a vymezit území dotčené námitkou. Dotčené orgány a krajský úřad jako nadřízený orgán uplatní ve stejné lhůtě stanoviska k částem řešení, které byly od společného jednání (§ 50) změněny. K později uplatněným stanoviskům, připomínkám a námitkám se nepřihlíží.“

Podle soudu bylo určitě žádoucí, aby krajská hygienická stanice v oněch sedmi dnech od veřejného projednání uplatnila své stanovisko k předmětné změně. Jinými slovy, aby plnila poslání, které pro ni zákon vymezuje v oblasti ochrany jí svěřených veřejných zájmů. Z toho, že tak učinit měla, ovšem neplyne, že jeho neuplatnění znamená vznik vady, která by měla dopad na zákonnost územního plánu. Ostatně sám stavební zákon počítá s tím, že na stanovisko dotčeného orgánu nebude brán zřetel, pokud ho dotčený orgán zašle pozdě. Pamatuje tedy na situaci, že ho dotčený orgán řádně neuplatní. Takže v tomto směru krajská hygienická stanice nepostupovala v rozporu se zákonem.

Podobně lze navázat i v další fázi pořizování návrhu územního plánu. Jak navrhovatelé sami uvádí, § 53 odst. 1 stavebního zákona stanoví: „Pořizovatel ve spolupráci s určeným zastupitelem vyhodnotí výsledky projednání, zpracuje s ohledem na veřejné zájmy návrh rozhodnutí o námitkách a návrh vyhodnocení připomínek uplatněných k návrhu územního plánu. Návrhy doručí dotčeným orgánům (…) a vyzve je, aby k nim ve lhůtě 30 dnů od obdržení uplatnily stanoviska. Pokud dotčený orgán nebo krajský úřad jako nadřízený orgán neuplatní stanovisko v uvedené lhůtě, má se za to, že s návrhy pořizovatele souhlasí.“ To je opět zcela jasný následek pro případnou nečinnost dotčeného orgánu v podobě vyvratitelné domněnky jeho souhlasu s návrhem rozhodnutí o námitkách a návrhem vyhodnocení připomínek uplatněných k návrhu územního plánu. Opět tedy nelze říci, že krajská hygienická stanice snad porušila zákon a zasáhla tím do práv navrhovatelů, pokud ani v této fázi neuplatnila nové stanovisko.

Navrhovatelé popisují nutnost vykládat § 53 odst. 1 stavebního zákona restriktivně. Přitom reálně nabízejí výklad, který je naopak extenzivní. Přestože stavební zákon adresně řeší situaci, ve které dotčený orgán v průběhu pořizování návrhu územního plánu neuplatňuje stanoviska, tak navrhovatelé chtějí, aby takovýto postup soud označil za nezákonný. Není tu však žádné ustanovení stavebního zákona, které by takový postup zapovídalo. Naopak na takto vzniklou situaci stavební zákon pamatuje. Na tom nic nemůže změnit ani odkaz na výkladové stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj, které se navíc týká jiného ustanovení stavebního zákona, řešícího úplně jinou situaci zrušení části územního plánu.

Vše právě uvedené pak platí i pro krajský úřad coby příslušný orgán pro ochranu životního prostředí i nadřízený orgán pro územní plánování. Ani krajský úřad si v tomto směru nepočínal v rozporu se zákonem, který naopak umí s podobným počínáním dále pracovat.

Pokud jde o obsah vyjádření k návrhu zadání územního plánu nebo obsah souhlasného stanoviska k návrhu územního plánu pro společné jednání, mohla být detailnější či konkrétnější. Nicméně jde o názory vyjádřené v počátku procesu přijímání územního plánu. V určité minimální míře odpovídající této počáteční fázi z nich postoj krajské hygienické stanice plyne.

Proces přijímání územního plánu poté pokračoval dalšími fázemi příprav a úprav návrhu územního plánu. Navrhovatelé měli i procesní možnost bránit svá práva připomínkami proti návrhu zadání (§ 47 odst. 2 stavebního zákona) či námitkami nebo připomínkami proti návrhu územního plánu (§ 52 odst. 2 a 3). I případné nedostatky počátečních vyjádření a stanovisek dotčených orgánů tedy lze v dalším procesu přijímání územního plánu napravovat. Zásah do územního plánu kvůli nedostatkům vyjádření dotčeného orgánu k návrhu zadání či stanoviska k návrhu územního plánu pro společné jednání by mohly odůvodnit jen jejich mimořádně závažné vady. Důsledkem by totiž muselo být vrácení celé věci do těchto počátečních fází přijímání územního plánu. Musel by existovat natolik silný důvod nebo vada nenapravitelná v pozdějších fázích řízení, aby to bylo vůbec procesně hospodárné. V nyní projednávané věci soud takový závažný důvod neshledává.

Soud též nevyhověl návrhu, aby přerušil řízení a předložil Ústavnímu soudu otázku ústavnosti § 5 odst. 3 a § 4 odst. 2 autorizačního zákona. Byť se argumentace navrhovatelů může jevit akademicky podnětnou, zůstává pro nyní projednávanou věc právě jen v akademické rovině. Soud zde totiž uvedená ustanovení autorizačního zákona přímo neaplikuje. Nemá proto aktivní legitimaci k tomu, aby se podle čl. 95 odst. 2 Ústavy obrátil na Ústavní soud. Podmínkou je, že soud přímo aplikuje zákon, který je podle jeho názoru protiústavní a tento zákon nelze nijak ústavně konformně vyložit. Navrhovatelé tu ani netvrdí, že by snad v této věci neautorizovaná osoba už vydávala onu hlukovou studii. Soud tedy s autorizačním zákonem při posouzení věci nijak nepracoval a nemohl z toho důvodu předložit jeho některá ustanovení k přezkumu ústavnosti.

Navrhovatelé namítají, že ve vyhodnocení SEA na úrovni územního plánování bylo povinností odpůrkyně provést vyhodnocení vlivů komunikace 43 z hlediska hlučnosti. Nelze ho odkládat do procesů územního a stavebního řízení. Ostatně i úkol b) pro územní plánování v bodě 81d aktualizace zásad územního rozvoje požadoval: „Vymezit koridor silnice I/43 s ohledem na zajištění optimalizace trasy v rámci koridoru s cílem minimalizace dopadů na obytnou zástavbu, splnění hlukových limitů (...)“. V souladu se závaznou evropskou legislativou bylo povinností pro posuzování hlučnosti z dopravy – i specificky pro územní plánování – respektovat závaznou evropskou legislativu. Jedná se o tzv. „akustické plánování“.

Na tuto otázku dopadá směrnice 2002/49/ES o hodnocení a řízení hluku ve venkovním prostředí („směrnice o hodnocení hlučnosti“). Odůvodnění této směrnice zdůrazňuje její roli jako základu souboru opatření pro emise, specificky ze silničních a železničních vozidel a infrastruktury, letadel ve venkovním prostředí a také stanovení dlouhodobých opatření. Jejím účelem je stanovit společné metody hodnocení pro „hluk ve venkovním prostředí“ a při použití harmonizovaných indikátorů určujících hodnoty hluku definovat „mezní hodnoty“. Ustanovení čl. 3 písm. u) směrnice o hodnocení hlučnosti definuje „akustické plánování“ jako „řízení postupu při vytváření budoucí akustické situace pomocí plánovaných opatření v rámci územního plánování, inženýrských opatření v oblasti dopravních systémů, plánování dopravy, snižování hluku ochrannými protihlukovými opatřeními a řízením oblasti zdrojů hluku.“ Hodnocení má podle této směrnice probíhat formou hlukových indikátorů a metod hodnocení (viz čl. 5 a 6 směrnice a její přílohy).

V roce 2015 byla navíc přijata další směrnice 2015/996 o stanovení společných metod hodnocení hluku podle směrnice o hodnocení hlučnosti („směrnice o společných metodách“). Zákon o ochraně veřejného zdraví ji netransponuje úplně. V § 34 odst. 1 stanoví, že „[p]rováděcí právní předpis upraví hygienické limity hluku a vibrací pro denní a noční dobu, způsob jejich měření a hodnocení“. Tímto předpisem je nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. To však nijak neupravuje akustické plánování, tedy činnosti relevantní pro územní plánování podle směrnice o hodnocení hlučnosti.

Termín „akustické plánování“ se objevuje v jiné podzákonné normě – v bodě 6 přílohy č. 1 k vyhlášce č. 315/2018 Sb., o strategickém hlukovém mapování [tj. v předpise, který provádí ustanovení § 80 odst. 1 písm. s) zákona o ochraně veřejného zdraví; účinnost nabyla k 20. 12. 2018]. Absentuje zde však specifikace podle směrnice o hodnocení hlučnosti, že se „akustické plánování“ provádí pro územní plánování, byť je odkaz na „akustické plánování“ ve správném právním předpise, protože strategické hlukové mapování i „akustické plánování“ se mají zakládat na „společných metodách hodnocení pro „hluk ve venkovním prostředí.“

Česko tedy nenaplnilo závazek plynoucí ze směrnice o hodnocení hlučnosti, aby uvedlo v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do 18. 7. 2004. Proto se lze dovolávat přímo ustanovení obou předmětných směrnic. Tedy i provádění „akustického plánování“ pro územní plánování podle směrnice o hodnocení hlučnosti za použití společných metod hodnocení pro „hluk ve venkovním prostředí“ detailně rozpracovaných na více než 800 stranách směrnice o společných metodách. To se v případě územního plánu nestalo. Na základě této závazné metodiky neproběhlo ani pořizování aktualizace zásad územního rozvoje, která se pořizovala od března 2019, tedy v době platnosti směrnice o společných metodách. Což je další důvod, proč aktualizace zásad územního rozvoje nemůže být použitelným podkladem. Základem hodnocení totiž musí být „společné metody hodnocení“ pro „hluk ve venkovním prostředí“ podle směrnice o hodnocení hlučnosti, což platí, i pokud se vyhodnocování hlučnosti neprovádí podle zákona o ochraně veřejného zdraví, ale podle přílohy ke stavebnímu zákonu, resp. zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.

Pro územní plán nebyla hlučnost způsobená předmětnou komunikací v přilehlé obytné zástavbě odpůrkyně nijak posouzena. To odporuje závazné evropské legislativě, požadující provedení akustického plánování v územním plánování. Bez provedení řádného vyhodnocení SEA, které muselo respektovat postupy akustického plánování podle směrnice o společných metodách a směrnice o hodnocení hlučnosti, je pořízení územního plánu nezákonné. Krajský soud v Brně již v rozsudku ze dne 28. 2. 2022, č. j. 67 A 10/2021-918 („rozsudek AZÚR“), akceptoval, že předmětná závazná směrnice dopadá na územní plánování. Avšak uplatnil výhradu, že „[p]ro účely akustického plánování a vymezení hlukových zón lze podle čl. 5 odst. 3 [směrnice o hodnocení hlučnosti] používat jiné indikátory než ‚Lden‘ a ‚Lnight‘.“ S touto argumentací se soud následně ztotožnil i v rozsudku Drásov.

Podle navrhovatelů je však tento právní názor nesprávný. Využití možnosti používat pro akustické plánování jiné indikátory by předpokládalo zakotvení této možnosti do obecně závazného právního předpisu, který by odlišné indikátory stanovil. Muselo by přitom jít o indikátory směřující k naplnění cílů směrnice. Česko však odlišné hlukové indikátory pro oblast akustického plánování obecně závazným předpisem nestanovilo. Podle názoru navrhovatelů je tedy nepřípustné, aby část tohoto procesu probíhala bez opory v závazném právním předpisu. Pro akustické plánování je relevantní vyhláška č. 315/2018 Sb., což dokládá i odkaz na tuto činnost v bodě 6 její přílohy č. 1 nadepsané „výpočet hlukových ukazatelů“ (tento odkaz navazuje na stejně znějící text v závěru části 1 přílohy I. směrnice o hodnocení hlučnosti).

Definice „akustického plánování“ v čl. 3 odst. u) směrnice pro hodnocení hluku nezahrnuje jen územní plánování, ale i „řízení postupu při vytváření budoucí akustické situace pomocí plánovaných opatření v rámci územního plánování, inženýrských opatření v oblasti dopravních systémů, plánování dopravy, snižování hluku ochrannými protihlukovými opatřeními a řízením oblasti zdrojů hluku“. Všechny tyto činnosti na sebe navazující a vzájemně se prolínající se logicky musí hodnotit za použití stejných indikátorů. Směrnicové indikátory se používají i v resortu dopravy. Případný není ani argument rozsudku AZÚR, podle nějž směrnice o hodnocení hlučnosti umožňuje použít v některých případech i tzv. doplňkové hlukové indikátory. V příloze I. bodu 3 směrnice o hodnocení hlučnosti není žádná relevantní oblast, která by takové identifikátory umožňovala použít v územním plánování. V každém případě by se jednalo pouze o indikátory doplňkové, tedy ne náhradu za indikátory specifikované v odkazovaných směrnicích.

Pokud by soud s tímto výkladem nesouhlasil, pak navrhovatelé navrhují, aby podal předběžnou otázku Soudnímu dvoru. V ní by se ptal, zda členský stát může při akustickém plánování ve smyslu čl. 3 písm. u) směrnice o hodnocení s odkazem na čl. 5 odst. 3 této směrnice použít jiné hlukové indikátory, než Lden a Lnight, aniž by tuto možnost a tyto indikátory zakotvil v obecně závazném právním předpise.

Odpůrkyně souhlasí s názorem vyjádřeným v rozsudku AZÚR. Podrobnější vyhodnocení jednotlivých záměrů proběhne v rámci umísťování staveb na podkladě projektové dokumentace, z níž bude patrné, kde se v 200 m širokém koridoru bude záměr realizovat. Bude z něj také patrné usazení záměru do terénního profilu a také to, jaká protihluková opatření se budou se záměrem realizovat, aby mohl projít kolaudací a uvedením do trvalého provozu.

Při posouzení této otázky soud pro přehlednost upřesňuje, že ji lze rozdělit do dvou částí: a) zda mělo v nyní projednávané věci proběhnout hodnocení hlučnosti, b) jak má takové hodnocení probíhat ve světle unijní úpravy. Pokud jde o první část, pak lze odkázat na podkapitolu IV. 2. týkající se neprovedeného vyhodnocení SEA. Jeho součástí mělo být i hodnocení hlučnosti coby jednoho z vlivů, které bylo třeba na konkrétnější úrovni územního plánu posoudit. To obzvláště pokud vyhodnocení SEA pro aktualizaci zásad územního rozvoje v případě odpůrkyně výslovně hovoří o překročení hlukových limitů a mezi úkoly pro územní plánování patřila i povinnost zpřesnit a vymezit koridory s cílem minimalizace dopadů na obytnou zástavbu s ohledem na potřebu protihlukových opatření (např. protihlukové stěny, zemní valy) či splnění hlukových limitů. Samotné vyhodnocení SEA pro aktualizaci zásad územního rozvoje nebylo v tomto směru vyčerpávající a dostatečně konkrétní s ohledem na dopady komunikace 43 s jižním obchvatem Kuřimi na odpůrkyni. V této části je tedy argumentace navrhovatelů – z týchž důvodů jako v podkapitole IV.2. – důvodná.

V tomto ohledu neobstojí argumentace odpůrkyně, že podrobnější vyhodnocení jednotlivých záměrů proběhne až při umísťování staveb na podkladě projektové dokumentace. V souladu s § 10a odst. 3 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí posuzování vlivů záměru na životní prostředí nenahrazuje posuzování vlivů koncepce na životní prostředí. Jestliže by tedy došlo k posouzení hlučnosti ve světle zde aplikovaného unijního práva až ve vztahu ke konkrétním záměrům, pak by se dalo pochybovat, zda se v takovém případě naplní požadavky směrnice o hodnocení hlučnosti, která v čl. 3 písm. u) definuje akustické plánování jako řízení postupu při vytváření budoucí akustické situace pomocí plánovaných opatření v rámci územního plánování. Je navíc vždy lepší, pokud se povolovací řízení může opírat o specifičtější regulativy v územním plánu. Zde by mohlo vycházet jen z úpravy na úrovni zásad územního rozvoje, které – jak soud výše popisuje – nedosahují potřebné míry konkrétnosti. Proto podle soudu mělo hodnocení hlučnosti spolu s vyhodnocením SEA jako celkem ve vztahu k územnímu plánu proběhnout.

Je však otázkou do budoucna, jak konkrétně toto posouzení proběhne a jaké indikátory se přitom použijí. Soud by se jí proto nemusel nyní věnovat. Nad rámec odůvodnění ale považuje za vhodné alespoň krátce vysvětlit, že neshledává důvody pro odchýlení se od právního názoru vyjádřeného v rozsudku AZÚR. Směrnice o hodnocení hlučnosti nepochybně na problematiku posuzování hlučnosti a akustického plánování v této věci dopadá. Podle jejího čl. 1 odst. 2 je totiž jedním z jejích cílů poskytnout základ pro přípravu opatření Evropské unie ke snížení hluku vyzařovaného velkými zdroji, zejména silničními vozidly a infrastrukturou. Směrnice o hodnocení hlučnosti se vztahuje na hluk ve venkovním prostředí, kterému čelí lidé zejména v zastavěných oblastech nebo v tichých oblastech aglomerací, v tichých oblastech ve volné krajině, v blízkosti škol, nemocnic a jiných citlivých budov nebo oblastí (čl. 2 odst. 2).

Hlukové indikátory podle čl. 5 (resp. přílohy I) se použijí pro přípravu a revize strategických a hlukových map podle čl. 7. Kromě toho lze pro zvláštní případy ve smyslu přílohy I bodu 3 použít také doplňkové hlukové indikátory. Směrnice o hodnocení hlučnosti pak jednoznačně stanoví, že pro účely akustického plánování a vymezení hlukových zón lze podle čl. 5 odst. 3 používat jiné indikátory než „Lden“ a „Lnight“. Pod akustické plánování podle směrnice o hodnocení hlučnosti lze podle jejího čl. 3 odst. u) zahrnout také problematiku územního plánu. Ve smyslu zmíněného čl. 5 odst. 3 však nebylo nutné používat výlučně indikátory „Lden“ a „Lnight“, jejichž metody hodnocení vymezuje příloha II směrnice o hodnocení hlučnosti. Nahradila ji příloha směrnice o společných metodách. Nebylo tedy nutné, aby tuzemská právní úprava pro účely zásad územního rozvoje upravovala indikátory a jejich hodnocení shodně se směrnicí o hodnocení a řízení hluku.

Pokud pak navrhovatelé namítají, že jiné indikátory než „Lden“ a „Lnight“ musí zakotvovat obecně závazný právní předpis, pak soud konstatuje, že takový požadavek z relevantní právní úpravy neplyne. Unijní právo ho v čl. 5 odst. 3 směrnice o hodnocení hlučnosti ani nikde jinde nestanoví. Nechává na úvaze členských států, jak konkrétně tuto alternativu k uvedeným dvěma indikátorům provedou. Ostatně ani sami navrhovatelé neuvádí žádný argument, proč by jiné než směrnicové indikátory musely být v obecně závazném právním předpisu.

S ohledem na důvodnost té části námitky, která poukazuje na neprovedené posouzení hlučnosti, k němuž teprve bude muset v budoucnu dojít, soud neshledal důvod, proč v této věci podávat předběžnou otázku Soudnímu dvoru. K té by hypoteticky mohl být důvod, až pokud dané posouzení proběhne (není přitom nyní jisté, jaké indikátory se použijí), povede k zásahu do práv navrhovatelů a navrhovatelé posléze vznesou argumentaci, která by v dané otázce, jíž nyní soud považuje za jasnou (acte clair), vedla k pochybnostem o výkladu unijního práva.

Podle navrhovatelů se předmětem pořizování územního plánu stala problematika výběru variant. Aktualizace zásad územního rozvoje požadovala minimalizaci vlivů na obytnou zástavbu, s ohledem na potřebu protihlukových opatření (např. protihlukové stěny, zemní valy) a na snížení imisních příspěvků komunikace (např. vegetační bariéry, ozelenění), s ohledem na zmírnění pohledového působení komunikace (např. vegetační bariéry, překrytí, ozelenění), či přírodní rezervaci Obůrky – Třeštěnec apod. (body 81d a 118b výroku aktualizace zásad územního rozvoje). Pokud se v úkolech citovaných výše požadovalo „minimalizovat“ (resp. „snižovat“, „zmírňovat“) vlivy, znamená to, že se muselo posoudit více variant a z nich se pak měla přezkoumatelně vybrat ta, která vlivy minimalizuje (resp. by se přezkoumatelně prokázalo snížení či zmírnění vlivů oproti jiné variantě). Bez posouzení více variant nebylo možné dospět k přezkoumatelnému závěru o dostatečné minimalizaci vlivů.

Bylo třeba vyhodnotit velikost vlivů pro varianty odlišující se např. vzdálením okraje zpřesněného koridoru komunikace 43 od obytné zástavby odpůrkyně, vzdálením okraje zpřesněného koridoru komunikace 43 od obytné zástavby Kuřimi, resp. varianty odlišující se rozsahem zmírňujících opatření – plošným rozsahem a polohou protihlukových valů, varianty odlišující se tím, zda se jedná o zapuštění komunikace do zářezu nebo o vedení komunikace na estakádě. Nic takového se nestalo a posouzení variant neproběhlo, přestože aktualizace zásad územního rozvoje požaduje nalézt řešení, které minimalizuje řadu vlivů.

Na neposouzení variant poukázala i námitka č. 17 navrhovatelů v souvislosti s křížením s komunikací II/386 a jeho řešeními. Odbor dopravy krajského úřadu požadoval do vypořádání doplnit, že způsob křížení komunikací je předmětem zpracování projektové dokumentace konkrétních záměrů dopravní infrastruktury, nikoliv předmětem řešení územního plánu a na dopravní obslužnost jako takovou nemá vliv. To pomíjí skutečnost, že mezi variantami vedením komunikace II/386 podúrovňově (výškově pod komunikací 43) a na estakádě (výškově nad komunikací 43) je zásadní rozdíl z hlediska vlivů, které měly být podle výše citovaných úkolů ze závazné nadřazené územně plánovací dokumentace pro územní plánování na úrovni územního obcí podléhat minimalizaci. Kategorické tvrzení odboru dopravy, že tato problematika nemá být řešena v územním plánování pro obce, ale výhradně v návazných projektových dokumentacích konkrétních záměrů dopravní infrastruktury, je nesprávné.

Například způsob křižování komunikace 43 s dálnicí D1 v oblasti Brno-Bosonohy a Troubsko se řeší v aktualizaci zásad územního rozvoje – viz bod j) v úkolech pro územní plánování (tj. územní plánování na úrovni obcí) v bodě 81d výroku aktualizace zásad územního rozvoje, kde se specificky stanovuje: „MÚK Troubsko řešit principiálně tak, aby silnice I/43 byla vedena pod stávající úrovní dálnice D1.“. To, že lze v územně plánovací dokumentaci stanovit, že trasa komunikace bude v zářezu, lze dovodit i z judikatury (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2023, č. j. 7 As 88/2021-88). Na povinnost posuzovat více variant de facto poukazuje i rozsudek ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011-526, v jehož bodě 64 Nejvyšší správní soud konstatoval, že ze základní zásady práva životního prostředí – zásady předběžné opatrnosti (§ 13 zákona o životním prostředí) – je třeba vycházet z nejhorší možné varianty a zohlednit i takové plánované záměry (činnosti), jejichž realizace je v budoucnu nejistá. Navrhovatelé dodávají, že vydaná územně plánovací dokumentace musí být jednoznačná. To však výrok územního plánu minimálně na dvou místech porušuje a tvrdí, že vymezení je pouze orientační (viz body 7.5. a bod 7.9.4 výroku územního plánu).

Zásadním problémem také je, že v územním plánu neproběhlo stavebním zákonem požadované zpřesnění koridorů. Plochy pro dopravu jsou dokonce rozsáhlejší než koridory z aktualizace zásad územního rozvoje. Ostatně koordinační výkres měl okraje těchto koridorů zakreslovat jako limity využití území. Při tak hypertrofovaných plochách pro dopravu, jak je zakresluje územní plán, je nesporné, že zde existuje více variant pro významně odlišné trasování jak komunikace 43, tak jižního obchvatu Kuřimi (viz také výše diskutované požadavky aktualizace zásad územního rozvoje na minimalizaci vlivů). Mělo tedy proběhnout přezkoumatelné posouzení rozumných variant.

To ostatně stanoví i čl. 5 odst. 1 směrnice SEA, kterou Česká republika plně netransponovala. Z toho vychází i důvodová zpráva k návrhu zákona č. 403/2020 Sb., který s účinností od 1. 1. 2021 novelizoval § 19 odst. 2 stavebního zákona, odkazující na povinnost provést „vyhodnocení vlivů na životní prostředí, ve kterém se určí, popíšou a posoudí možné významné vlivy na životní prostředí vyplývající z politiky územního rozvoje, územního rozvojového plánu, zásad územního rozvoje nebo územního plánu a rozumná náhradní řešení.“ Český překlad směrnice SEA byl navíc vadný, což mohlo vést k její nesprávné aplikaci.

Navrhovatelé navíc zdůrazňují, že pro všechny rozumné varianty řešení existuje povinnost je posuzovat přímo v SEA na stejné úrovni detailnosti. To dokládá i autentický text směrnice SEA v angličtině. Odkaz na „návrh plánu“ i jeho „rozumné alternativy/varianty“ dikce autentického znění uvádí souřadně, což podtrhuje skutečnost, že nelze o variantách jen nějak omezeně pojednat, ale je nezbytné je rovnocenně vyhodnotit. Požaduje to i metodický dokument k implementaci směrnice SEA, kde se explicitně konstatuje, že směrnice SEA nečiní rozdíly mezi požadavky na vyhodnocení návrhu plánu a jeho alternativ/variant. Jak také zdůrazňuje tento metodický dokument, směrnice SEA je tedy v tomto ohledu přísnější než směrnice EIA.

Povinnost použít čl. 5 odst. 1 směrnice SEA pro rozumná variantní řešení respektuje i judikatura Krajského soudu v Brně (kromě rozsudků Drásov a AZÚR např. i rozsudek ze dne 26. 11. 2021, č.j. 67 A 6/2021-133). K zásadnímu významu směrnice SEA z hlediska posuzování variant v porovnání s následně aplikovanou směrnicí EIA v procesech pro územní rozhodnutí, se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v bodě 70 rozsudku ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011-526, kde zdůraznil, že „směrnice EIA má přes shodný požadavek na posouzení kumulativních vlivů kvalitativně odlišný předmět regulace: soustředí se na posuzování konkrétních projektů a není konstruována na zohlednění širších souvislostí a na posouzení vlivů koncepčních variant plánů a záměrů ve velkém měřítku. Zde je právě dáno široké pole působnosti posuzování SEA včetně kumulativních a synergických vlivů.“

Odpůrkyně uvádí, že územní plán neměl možnost vybírat varianty trasování jednotlivých koridorů stanovených v zásadách územního rozvoje na svém území. Napadené plochy pro dopravu nejsou hypertrofované. Naopak šířka napadených koridorů umožňuje samotný projekt dopravní stavby umístit do území, aby ve spojení s doprovodnými stavbami co možná nejméně zatěžoval okolí. Odpůrkyně poukazuje na skutečnost, že při přípravě územního plánu neměla žádnou podrobnější dokumentaci, např. pro vydání územního rozhodnutí, podle níž by mohla relevantně omezit rozsah koridorů přebíraných ze zásad územního rozvoje. Nadto odpůrkyně uvádí, že územní plán není regulačním plánem a jako takový musí mít vyšší míru obecnosti.

Způsob křížení komunikací, na které navrhovatelé upozorňují jako na domnělý výběr variant, je předmětem zpracování projektové dokumentace konkrétních záměrů dopravní infrastruktury, nikoliv předmětem řešení územního plánu. Půdorysný průmět všech typů křížení nemůže vybočit z napadených koridorů dopravní infrastruktury. Neexistovala jiná rozumná varianta než převzetí koridorů ze zásad územního rozvoje. Odpůrkyně upřesnila jejich omezení pouze tam, kde pro to byl relevantní důvod ochrany jiného veřejného zájmu, který byl prostorově zobrazitelný v grafické části územního plánu. Šlo např. o územní ochranu chráněné lokality Obůrky – Třeštěnec.

Konkrétní podobu záměru budou řešit navazující dokumentace, které budou dále naplňovat úkoly stanovené v zásadách územního rozvoje pro územní plánování. Územní plán vytváří základní podmínky pro umístění záměrů vymezením ploch nebo koridorů a stanovením podmínek pro jejich využití. V navazujících řízeních se budou konkrétní záměry do tohoto území umísťovat, aby splnily další požadavky dotčených orgánů vyplývající z platné legislativy, požadavky vyplývající ze zásad územního rozvoje, požadavky správců dotčených sítí TI, požadavky obce atd.

Navrhovatelé v replice uvádějí, že odpůrkyně zamlžuje pohled na otázku variant tím, že výlučně odkazuje na koridory vymezené v zásadách územního rozvoje. Ke zvažování variantních řešení však nedošlo ani ve smyslu zpřesňování koridorů zásad územního rozvoje při pořizování územního plánu. Odpůrkyně pomíjí např. i závazné požadavky pro územní plánování na minimalizaci dopadů na obytnou výstavbu. Její ztotožňování těchto ploch s koridory vymezenými v zásadách územního rozvoje je zavádějící, neboť – jak odpůrkyně sama uznává –předmětné plochy vymezuje i mimo koridory podle zásad územního rozvoje (viz podkapitolu IV. 13. níže).

Navrhovatelé se touto námitku domáhají, aby při přijímání územního plánu proběhlo posouzení variant. Konkrétně ve vyhodnocení SEA. Soud zde ovšem odkazuje na předchozí podkapitolu tohoto rozsudku. Hlavním problémem této věci, který vedl k zásahu do práv navrhovatelů, je, že vyhodnocení SEA vůbec pro napadené koridory neproběhlo, natož aby se věnovalo otázce variant. Je proto otázkou do budoucna, jakou podobu podrobnější vyhodnocení SEA, jež se zaměří na konkrétní situaci Moravských Knínic, bude toto vyhodnocení mít. Ke všemu, co navrhovatelům v tomto směru chybí, po zrušení napadené části územního plánu může dojít. Pokud ovšem vyhodnocení SEA neproběhlo, pak soud může odpůrkyni nyní jen stěží vytýkat, jak (ne)mělo proběhnout v konkrétní otázce posuzování variant. Námitky navrhovatelů proto i zde mají lehce akademickou povahu. Přesto se k nim soud stručně vyjádří.

V prvé řadě soud není toho názoru, že by jen ze slova „minimalizace“ vlivů mělo plynout, že musí proběhnout posuzování variant. Spíše z toho lze dovozovat, že bylo třeba v návaznosti na provedené vyhodnocení SEA pamatovat např. na kompenzační a jiná opatření zmírňující dopad koridorů na životní prostředí. Požadavek na variantní posouzení, jakého se domáhají navrhovatelé, pak nelze dovodit ani odjinud. Nikdo (ani navrhovatelé) jinou variantu nenabízí, což plyne z toho, že koridor je daný aktualizací zásad územního rozvoje. Otázka, jak územní plán koridor zpřesní, podle soudu vůbec není otázkou posuzování jeho variant. Vyhodnocení SEA a její výsledky se samozřejmě mohou promítnout do výsledné podoby koridoru v územním plánu, stejně jako případné námitky dotčených osob. Ani to ale podle soudu není stricto sensu posuzováním jeho variant. Variantu lze chápat jen jako alternativní vedení komunikace, o což šlo na úrovni aktualizace zásad územního rozvoje (Bystrcká vs. Bítýšská varianta I/43, severní vs. jižní obchvat Kuřimi). Argumentace navrhovatelů se proto s takto pojímaným posuzováním variant míjí.

Nedůvodná je proto i argumentace navrhovatelů odkazující na křížení s komunikací II/386 a křižování komunikace 43 s dálnicí D1 v oblasti Brno-Bosonohy a Troubsko. Nelze z toho vyvozovat právní závazek provést posouzení variant i v případě napadených koridorů. Lze navíc souhlasit, že podoba křížení již tentokrát je předmětem pro projektovou dokumentaci konkrétních záměrů dopravní infrastruktury.

Jestliže pak navrhovatelé namítají, že plochy pro dopravu jsou rozsáhlejší než koridory z aktualizace zásad územního rozvoje, pak soud odkazuje na podkapitolu IV. 11. níže.

Námitky navrhovatelů, že podle závazné evropské legislativy pro SEA mělo proběhnout posouzení variant pro zakreslení koridorů pro komunikaci 43 a jižní obchvat Kuřimi, tedy důvodné nejsou.

Navrhovatelé poukazují na to, že nadřízený orgán územního plánování a stavebního řádu vydal stanovisko k návrhu zadání územního plánu a uplatnil vyjádření s požadavky na obsah územního plánu, které vyplývají z právních předpisů a územně plánovacích podkladů. Z tohoto dokumentu plyne požadavek, aby územní plán odpovídal opatřením obecné povahy Ministerstva životního prostředí, které obsahuje Program zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod – CZ06Z“ („Program zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod“). Odůvodnění územního plánu ho zmiňuje pouze jednou větou, která konstatuje, že zpracovaný územní plán je v souladu s Programem zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod. To je samo o sobě nepřezkoumatelné tvrzení. Programy zlepšování kvality ovzduší stanovují v návaznosti na evropskou legislativu závazná opatření k dosažení imisních limitů v době co možná nejkratší podle zákona o ochraně ovzduší. Tato opatření bylo třeba v územním plánu posoudit a na relevantní z nich jednotlivě reagovat.

Podle odpůrkyně je tato námitka natolik neurčitá, až z ní není patrné, čeho se navrhovatelé ve vztahu k ní dovolávají a jaký vliv by to mělo mít na jejich veřejná subjektivní práva. Odpůrkyně má za to, že napadené opatření obecné povahy je v souladu s Programem zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod. Vychází z toho, že pokud by s ním již návrh jeho územního plánu nebyl v souladu, patrně by k němu nedostal souhlasné stanovisko orgánu ochrany životního prostředí.

Soud zde souhlasí s odpůrkyní. Také mu není jasné, v čem přesně má spočívat zásah do práv navrhovatelů. Ti ostatně ani výslovně netvrdí, že by snad územní plán odporoval Programu zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod. Nevznáší v tomto směru žádné konkrétní námitky. Ani nenamítají, která konkrétní opatření z daného programu považují za neposouzená či nevypořádaná. Jejich argumentace je proto opravdu příliš obecná. A konstatování odpůrkyně v odůvodnění územního plánu o jeho souladu s Programem zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod takto pojaté námitky navrhovatelů nezpochybňují v míře, která by odůvodňovala zásah soudu.

Na stejné úrovni obecnosti lze uzavřít, že odpůrkyně v odůvodnění územního plánu Program zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod nepominula. Tento návrhový bod proto není důvodný.

Po projednání návrhu územního plánu pro společné jednání došlo k nahrazení územních rezerv pro koridory komunikace 43 a jižního obchvatu Kuřimi plochami pro dopravu v rozsahu 57,77 ha. K plochám nad 10 ha se musí vyjádřit Ministerstvo životního prostředí [srov. § 17 písm. d) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu]. V odůvodnění územního plánu není odkaz na stanovisko Ministerstva životního prostředí, které chybí. Ministerstvo životního prostředí by se nemuselo vyjadřovat k plochám, ke kterým již jednou vydalo souhlasné stanovisko. Odůvodnění územního plánu však nic takového nedokládá.

Předchozí územní plán vznikl velmi problematicky a ve veřejném prostoru byly v minulých letech doslova jen fragmenty této dokumentace. Pocházel z roku 2001. Z následně přijatých změn nelze vyvodit informace o tom, zda nějaké plochy byly v minulosti z hlediska zemědělského půdního fondu předmětem posuzování.

V červenci 2021 vydal odbor územního plánování a stavebního řádu krajského úřadu koordinované stanovisko k těm částem řešení územního plánu, které se od společného jednání změnily. Odbor životního prostředí v tomto koordinovaném stanovisku vydal souhlasné stanovisko z hlediska zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Uvedl zde přehled ploch navržených zpracovatelem územního plánu změněných od společného jednání. Ani toto stanovisko však nijak přezkoumatelně nedoložilo kategorizaci konkrétních ploch za platnosti předchozího územního plánu. Ani to, jaké plochy mají být nově použitelné pro dopravní účely. Není zde také žádný odkaz na nějaké rozhodnutí Ministerstva životního prostředí.

Odpůrkyni není zřejmý vztah mezi veřejnými subjektivními právy navrhovatelů, které je vedly k podání návrhu, a obecnou ochranou zemědělského půdního fondu na jeho území. K samotnému záboru zemědělského půdního fondu odpůrkyně uvádí, že má s ohledem na shora uvedené za to, že nebylo její povinností obstarat si stanovisko Ministerstva životního prostředí k plochám koridorů pro dopravní infrastrukturu přebíraných ze zásad územního rozvoje. Stavby lze umístit do těchto ploch již na podkladě zásad územního rozvoje.

Při akceptaci námitky navrhovatelů by se Ministerstvo životního prostředí muselo vyjadřovat k témuž, k čemu se vyjádřilo v projednávání aktualizace zásad územního rozvoje, potažmo ke zmenšeným plochám. Ustanovení § 4 odst. 4 stavebního zákona váže dotčený orgán předchozím stanoviskem. Ze strany Ministerstva životního prostředí proto nelze očekávat jiné než kladné stanovisko. I kdyby soud považoval absenci tohoto stanoviska za nezákonnou, jednalo by se o zcela formalistickou vadu, která nemohla mít vliv na výsledek.

Tato námitka přinášela jediný nesoulad mezi oběma stranami co do skutkového základu věci. Konkrétně v otázce, zda se k ochraně zemědělského půdního fondu vyjádřilo Ministerstvo životního prostředí. Soud nejdříve vyzval odpůrkyni, ať specifikuje stanovisko Ministerstva životního prostředí vydané při projednávání aktualizace zásad územního rozvoje, o němž píše ve svém vyjádření k návrhu. Odpůrkyně odkázala na souhlasné stanovisko Ministerstva životního prostředí vydané podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí ze dne 31. 1. 2020, č. j. MZP/2019/710/10257 („stanovisko MŽP k AZÚR“), které poté soud provedl k důkazu při jednání dne 11. 7. 2023.

K ochraně zemědělského půdního fondu ze stanoviska MŽP k AZÚR plyne, že z hlediska vlivů na biologickou rozmanitost, faunu a flóru, vlivů na půdu, horninové prostředí a vlivů na povrchové a podzemní vody jsou nejproblematičtější zejména dopravní koridory určené pro dálnice či čtyřpruhové silnice I. třídy, které vyžadují velké zábory zemědělského půdního fondu (str. 10). Dále popisuje, že se mj. pro koridory týkající se komunikace 43 předpokládají největší zábory zemědělského půdního fondu. Předpokládá se významný zásah do půd zařazených v I. a II. třídě. Celkově si invariantní dopravní infrastruktura vyžádá zábor zemědělského půdního fondu na úrovni cca 418 ha, z toho 318 ha je půd v I. a II. třídě ochrany (76 %). Variantní komunikace přidají zábor od 186 ha v případě výběru variant s nejnižším záborem po 252 ha v případě výběru variant se záborem nejvyšším. Rozsah záboru cenných půd v I. a II. třídě ochrany u variantních komunikací bude od 140 ha po 201 ha. U těchto koridorů a koridoru DS40 pro komunikaci 43 (ve všech jeho tehdejších variantách) stanovisko MŽP k AZÚR předpokládá potenciální významné negativní vlivy na zemědělský půdní fond. K minimalizaci negativních vlivů na zemědělský půdní fond pak stanovisko MŽP k AZÚR a výroková část aktualizace zásad územního rozvoje zapracovávají opatření zacílená na minimalizaci rozsahu záborů zemědělského půdního fondu (str. 11). Ve vztahu ke koridorům dotčeným v této věci v rámci úkolů pro územní plánování stanovují povinnost minimalizovat zábor zemědělského půdního fondu (str. 17, 18 a 21).

Navrhovatelé ovšem ke stanovisku MŽP k AZÚR namítají, že nejde o stanovisko podle zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Je pouze podkladovým dokumentem pro návrh aktualizace zásad územního rozvoje. Jde proto podle nich o irelevantní důkaz. Ochraně zemědělského půdního fondu se navíc stanovisko MŽP k AZÚR věnuje pouze okrajově. Minimalizací rozsahu záboru se měl zabývat pořizovatel územního plánu, ale tuto povinnost nesplnil. Plochy pro dopravu v něm dokonce přesahují plochy koridorů vymezených v aktualizaci zásad územního rozvoje. K otázce, zda se mělo Ministerstvo životního prostředí vydat souhlas k územnímu plánu, se měl vyjádřit primárně orgán, který vydal souhlasné stanovisko k zemědělskému půdnímu fondu, tedy odbor životního prostředí krajského úřadu. Ministerstvo životního prostředí ale mělo samo konat, pokud věc spadala mezi jeho povinnosti a mělo také důsledně prověřit, zda úkol stanovený ve stanovisku MŽP k AZÚR územní plán reálně splnil.

Odpůrkyně až při jednání vznesla argument, že v této věci nebylo souhlasu Ministerstva životního prostředí vůbec třeba. Souhlas s odnětím zemědělského půdního fondu podle § 17 písm. d) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu se totiž podle ní vydává až pro konkrétní záměry, nikoliv pro účely územního plánování. V případě tohoto územního plánu měl na základě § 17 stanovisko vydávat jen krajský úřad. Odpůrkyně také při jednání navrhla, aby se ke zvolenému řešení týkajícímu se zemědělského půdního fondu mohla při jednání vyjádřit za použití výkresu II/03 s předpokládanými zábory půdního fondu (výkres je dostupný zde: https://bit.ly/3O793x9). Soud tomuto návrhu vyhověl a zástupce odpůrkyně pak blíže okomentoval zvolené řešení za použití elektronické podoby uvedeného výkresu.

Vztah mezi právy navrhovatelů a ochranou zemědělského půdního fondu tu podle soudu je, protože jeho zábor či odnětí jdou ruku v ruce s vymezením koridorů pro komunikaci 43 a jižní obchvat Kuřimi. Mezi stranami původně nebylo sporu o tom, že by se Ministerstvo životního prostředí mělo k tomuto odnětí vyjádřit. To nejdříve připouštěla i odpůrkyně, podle níž postačovalo stanovisko uplatněné při projednávání aktualizace zásad územního rozvoje. Navrhovatelé souhlasí, že by se Ministerstvo životního prostředí nemuselo vyjadřovat k plochám, ke kterým již jednou vydalo souhlasné stanovisko. Při jednání pak odpůrkyně vznesla argument, že se zde souhlas Ministerstva životního prostředí vůbec nemusel vydávat. Soud s tímto názorem souhlasí.

Podle § 5 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu platí, že orgány ochrany zemědělského půdního fondu uplatňují stanoviska k územně plánovací dokumentaci a k návrhu vymezení zastavěného území z hlediska ochrany zemědělského půdního fondu. Podle § 13 odst. 1 patří mezi tyto orgány krajský úřad a Ministerstvo životního prostředí. Ustanovení § 17a písm. a) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu pak svěřuje krajským úřadům, aby podle § 5 odst. 2 uplatňovaly stanovisko k územně plánovací dokumentaci, nejde-li o případy v působnosti jiného orgánu ochrany zemědělského půdního fondu.

Působnost Ministerstva životního prostředí, pokud jde o ochranu zemědělského půdního fondu při územním plánování, stanoví § 17 písm. a) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Podle něj Ministerstvo životního prostředí uplatňuje podle § 5 odst. 2 stanovisko k územnímu rozvojovému plánu, zásadám územního rozvoje, územním plánům obcí, ve kterých je sídlo kraje, a k územnímu plánu, který řeší celé území hlavního města Prahy, a k návrhům na samostatné vymezení zastavěného území hlavního města Prahy a obcí, ve kterých je sídlo kraje.

Ustanovení § 17 písm. d) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, kterého se dovolávají navrhovatelé, a které stanoví požadavek na souhlas Ministerstva životního prostředí s odnětím zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu, má-li být dotčena zemědělská půda o výměře nad 10 ha, se netýká územního plánování. Neplyne z něj tedy povinnost Ministerstva životního prostředí posoudit, zda vydá souhlas s odnětím ze zemědělského půdního fondu, pokud plocha v územím plánu dopadá na zemědělskou půdu o výměře nad 10 ha. Souhlas s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu podle § 9 odst. 8 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu se vydává až pro účely případného povolovacího řízení (dnes územního a stavebního či společného nebo v budoucnu jediného podle hlavy III zákona č. 283/2021 Sb.).

Jak soud zjistil, Ministerstvo životního prostředí se tedy opravdu nevyjádřilo v tom smyslu, jak to požadují navrhovatelé, a nevydalo pro účely vydání územního plánu souhlas s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu, pokud jde o koridory pro komunikaci 43 a jižní obchvat Kuřimi. Stanovisko MŽP k AZÚR takovým souhlasem není. Hlavní ovšem je, že Ministerstvo životního prostředí v této věci vůbec stanovisko či souhlas vydávat nemuselo. Působnost zde měl jen krajský úřad, který ji využil a stanovisko podle § 5 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu vydal v červenci 2021, jak ostatně sami navrhovatelé uvádějí. Podle soudu proto při přípravě územního plánu v tomto směru nedošlo k nezákonnosti.

Soud neshledal důvodnou ani zbylou argumentaci navrhovatelů týkající se zemědělského půdního fondu. Pokud totiž jde o situaci podle předchozího územního plánu a konkréta změn v oblasti zemědělského půdního fondu, pak zde již soud nevidí přímé dotčení na právech navrhovatelů. Ti se jej ani nesnaží nějak blíže osvětlit. Koridory pro komunikaci 43 a jižní obchvat Kuřimi mají svůj hlavní zdroj v aktualizaci zásad územního rozvoje. Do práv navrhovatelů pak přímo zasahuje to, jak je poté v návaznosti na aktualizaci zásad územního rozvoje odpůrkyně vymezila v územním plánu. Proto je podle soudu vznesení otázky kategorizace konkrétních ploch za platnosti předchozího územního plánu a z toho plynoucí určení, jaké plochy mají být nově použitelné pro dopravní účely, mimoběžné.

Jde-li o námitky týkající se neprovedení společného jednání, pak soud odkazuje na podkapitolu IV. 1., kde vysvětlil jejich nedůvodnost. K tématu šíře koridorů pak soud odkazuje na podkapitolu IV. 13., v níž odůvodňuje, proč v této otázce nedošlo k porušení zákona.

Zásadním problémem stanovisek krajského úřadu je, že tolerovaly změnu územních rezerv na návrhové koridory bez řádného postupu podle stavebního zákona, tj. bez příslušného rozhodnutí zastupitelstva obce, bez opakování společného jednání. Současně také krajský úřad měl znovu posoudit obsah pořizovaného územního plánu a měl uplatnit požadavek vyhodnocení SEA. Krajský úřad také měl přezkoumatelně posoudit problematiku nakládání se zemědělským půdním fondem. Krajský úřad nadto požadoval respektovat Program zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod a nekonal, jakmile se tak nestalo. Byla pominuta zásadní otázka křižování silnice II/386 s navrhovaným řešením pro komunikaci 43. To byl další důvod pro povinnost provést SEA. Krajský úřad takto vadně postupoval přes podané námitky veřejnosti a souhlasil se zamítnutím námitek.

Absentuje stanovisko krajské hygienické stanice k návrhu územního plánu pro veřejné projednání, tj. po změně z územních rezerv na návrhové koridory, nebo stanovisko Ministerstva životního prostředí k zemědělskému půdnímu fondu.

Odbor územního plánování a stavebního řádu krajského úřadu ve svém stanovisku z listopadu 2022 souhlasil s návrhem rozhodnutí o námitkách a návrhem vyhodnocení připomínek uplatněných k návrhu územního plánu a neměl k němu připomínky. Upozornil, že v červenci 2021 vláda schválila aktualizaci politiky územního rozvoje, která nabyla účinnosti dne 1. 9. 2021. V návrhu územního plánu je třeba ji přiměřeně zohlednit. To se nestalo a odbor územního plánování a stavebního řádu zůstal nečinný. Jako celek se tento přístup k pořizování územního plánu jeví jako popření práv veřejnosti a povinnosti státní správy chránit životní prostředí a veřejné zdraví.

Námitka neobsahuje žádné relevantní tvrzení o tom, v čem přesně by na územní plán měla mít vliv aktualizace politiky územního rozvoje.

Dílčí argumenty tohoto návrhového bodu již soud v naprosté většině vypořádal výše. To platí o námitkách k domnělé nutnosti opakovat společné jednání a získat nový souhlas zastupitelstva nebo požadavku na vyhodnocení SEA. V předchozí podkapitole vysvětlil, proč navrhovatelé nedůvodně spatřují vady v oblasti ochrany zemědělského půdního fondu. Stejně tak již zareagoval na vztah k PZKO nebo křižování silnice II/386, což je otázkou pro vyhodnocení SEA, jak ostatně navrhovatelé sami uvádí.

Soud opakuje, že vyhodnocení SEA bude muset proběhnout a je otázkou do budoucna, co vše bude zohledňovat. Soud to nemůže odpůrkyni abstraktně ukládat kromě obecného upozornění, že toto vyhodnocení musí odpovídat veškeré relevantní legislativě. Soud také výše odůvodnil, proč neodporuje zákonu, že se pro účely veřejného projednání nevyjádřila krajská hygienická stanice. Neakceptoval pak námitky navrhovatelů, že tu chybí souhlas Ministerstva životního prostředí k odnětí půdy ze zemědělského půdnímu fondu.

Pokud ovšem jde o argumentaci týkající se aktualizace politiky územního rozvoje, pak je pravdou, jak namítá odpůrkyně, že navrhovatelé i tentokrát zůstali v příliš obecné rovině. Nevysvětlují konkrétně, v čem je problém a v jakých specifických aspektech měl územní plán tuto aktualizaci zohlednit, ale neučinil tak. Námitka proto není důvodná.

Navrhovatelé zdůrazňují, že níže uvedené námitky je třeba vnímat primárně jako námitky vůči územnímu plánu, nikoliv vůči aktualizaci zásad územního rozvoje. Pokud navrhovatelé odkazují zčásti i na nadřazenou územně plánovací dokumentaci, činí tak z toho důvodu, že ji použil pořizovatel při pořizování územního plánu. Níže uvedené námitky se však primárně zaměřují především na problémy v rámci správního území odpůrkyně. Skutečnost, že přes toto správní území má vést komunikace TEN-T má své negativní důsledky, ke kterým závazná evropská legislativa stanoví úkoly. Jedná se například o fakt, že územím odpůrkyně povede dálková/transevropská kamionová doprava. O tom územní plán nijak nepojednal a její zásadní vlivy neposoudil. Také se na území obce převádí cílová doprava z Tišnovska do Brna přes jižní obchvat Kuřimi, jehož část má být na území Moravských Knínic. Jedná se ve výhledu o cca 20 tisíc vozidel denně. Tato komunikace má být kapacitní a navázaná na TEN-T. Ani tyto okolnosti nebyly předmětem posouzení.

Vzhledem k tomu, že komunikace 43 je podle politiky územního rozvoje součástí TEN-T, bylo nutné i v územním plánu respektovat nařízení 1315/2013 („nařízení TEN-T“). Navrhovatelé konkrétně poukazují na jeho čl. 10 odst. 2 písm. b), podle kterého je třeba věnovat zvláštní pozornost opatřením nezbytným pro zmírnění vystavení městských oblastí nepříznivým účinkům tranzitní železniční a silniční dopravy. Jestliže cílem navrhované úpravy má být zprůchodnění území a „omezení ochrany před hlukem“ (sic! – pozn. soudu) v hustě osídlených městských oblastech, nevěnuje se opatřením nezbytným pro ochranu městských oblastí žádná pozornost.

Dále navrhovatelé odkazují na čl. 30 písm. e), podle kterého by mělo být v městských uzlech cílem zmírnit vystavení městských oblastí nepříznivým účinkům tranzitní železniční a silniční dopravy, mimo jiné i prostřednictvím obchvatů městských oblastí. Při vedení komunikace 43 po povrchu nedochází ke zmírňování nepříznivých účinků, ale k přesnému opaku.

Podle navrhovatelů nelze akceptovat tvrzení v bodě 125 rozsudku AZÚR že „nařízení 1315/2013 obsahuje několik protichůdných požadavků. Nelze propojit jednotlivé městské uzly, a zároveň zcela zamezit vlivu záměru na životní prostředí či zcela zamezit nepříznivým účinkům na městské oblasti.“ Soud na podporu své argumentace uvádí „[k]upříkladu odstup od městských oblastí je ve zjevném rozporu s požadavkem na účinné přivedení zdrojové a cílové dopravy do Brna.“

Navrhovatelé neshledávají tento argument rozsudku AZÚR za přiléhavý. Nařízení 1315/2013 nepředpokládá zavlékání dálkové dopravy na síti TEN-T do obytných území. Naopak poukazuje na nutnost minimalizace negativních vlivů z dopravy na síti TEN-T. K napojení městských uzlů, tedy komunikačnímu spojení napojenému na vlastní komunikaci TEN-T, navrhovatelé odkazují na definici v čl. 3 písm. p) nařízení TEN-T, který odkazuje na navazující komunikační infrastrukturu. Napojení obytných území na TEN-T, tedy i cílové dopravy do celého území Brna, se v souladu s nařízením TEN-T nemá dít samotnou komunikací TEN-T jako průtahem města, ale standardními dopravními řešeními pro komunikační infrastrukturu návaznou na TEN-T. Tedy komunikacemi známými jako dálniční přivaděče, radiály nebo „výpadovky“. V nařízení TEN-T z toho důvodu není žádná protichůdnost, jak ji identifikoval rozsudek AZÚR.

Nelze pominout základní smysl čl. 30 písm. e) nařízení TEN-T v článku politiky územního rozvoje stejného významu, kterým je „zmírňovat vystavení městských oblastí nepříznivým účinkům tranzitní železniční a silniční dopravy, mimo jiné i prostřednictvím obchvatů městských oblastí, nebo zajistit ochranu jinými vhodnými opatřeními v území.“ Jde o jejich vazbu na základní právo na příznivé životní prostředí. Jde o ochranu obyvatel. Vše mělo podléhat řádnému posouzení v územním plánu. Průtah transevropské komunikace TEN-T územím, kde je blízko od sebe odpůrkyně a Kuřim (dělí je pouze úzký pás území nyní v územním plánu vymezený jako plocha pro dopravu), odporuje smyslu daného článku nařízení TEN-T i politiky územního rozvoje.

Smysl uvedeného článku nelze popřít ani s odkazem na to, že se v případě odpůrkyně nejedná o městský uzel v smyslu nařízení TEN-T. Je ostatně otázkou, jak termín městský uzel interpretovat. Jistě jím není pouze město Brno, ale je jím celá hustě obydlená brněnská aglomerace, ke které odpůrkyně patří. Je zde napojení komunikace TEN-T přímo do této centrální části hustě obydlené aglomerační oblasti druhého největšího města Česka. Jak přes jižní obchvat Kuřimi, tak pokračováním komunikace 43 směrem k jihu. Není zde třeba postupovat z hlediska zmírňování negativních vlivů jinak než pro městský uzel s napojením na TEN-T. Ústavně konformní postup nemůže být závislý např. na počtu obyvatel. Ostatně blízké sídelní útvary odpůrkyně a Kuřimi, jsou z hlediska počtu obyvatel větší než některé městské části Brna.

Navrhovatelé pak odkazují na bod 22 odůvodnění nařízení TEN-T, podle kterého by u projektů společného zájmu TEN-T mělo dojít ke zohlednění nákladů z hlediska klimatu a životního prostředí. Doplňují odkaz na bod 35 odůvodnění daného nařízení, podle kterého by se plány a projekty měly posuzovat s cílem vyhnout se negativním dopadům na životní prostředí, jako je (mimo jiné) hluk. Jestliže je cílem územního plánu zprůchodnění území a ve výsledku by došlo k omezení ochrany před hlukem, nemůže současně být cílem vyhnout se negativním dopadům na životní prostředí. Naopak nařízení TEN-T zde zdůrazňuje nutnost provedení vyhodnocení SEA. To pro komunikaci 43 řádně neproběhlo. Orgán územního plánování i orgány ochrany životního prostředí a veřejného zdraví to ignorovaly. Za této situace neoprávněně vydaly svá souhlasná stanoviska k návrhu územního plánu a zatížily tak územní plán nezákonností.

Podle odpůrkyně u územního plánu není dost dobře možné konstatovat, že by byl v rozporu s evropskou legislativou pro TEN-T. Nebo že by zavlékal dálkovou dopravu do obytných území. Odpůrkyně jen převzala vymezení dopravních koridorů ze zásad územního rozvoje.

Navrhovatelé sice v úvodu tohoto návrhového bodu tvrdí, že nemíří proti aktualizaci zásad územního rozvoje. Přesto tomu tak ale je. Tento návrhový bod působí jako „kasační stížnost“ proti rozsudku AZÚR. Navrhovatelé ovšem nepřesvědčili soud, že by se měl odchýlit od svých závěrů vyslovených v rozsudku AZÚR. Soustředili se totiž na vyjádření svého nesouhlasu s tímto rozsudkem, ale opomněli vysvětlit, v čem tedy přesně vymezení ploch pro koridory komunikace 43 a jižního obchvatu Kuřimi v územním plánu odporuje nařízení TEN-T, resp. jak tento jimi vnímaný rozpor s nařízením TEN-T zkracuje jejich práva.

Pokud jde o námitky, které se materiálně týkají posuzování vlivů koridorů pro komunikaci 43 a jižní obchvat Kuřimi, pak soud obecně souhlasí s navrhovateli, že to samozřejmě mělo proběhnout coby součást chybějícího vyhodnocení SEA. Tyto námitky jsou po věcné stránce důvodné, ale z jiných výše popsaných důvodů. Ne z toho důvodu, že by neposouzení těchto vlivů odporovalo nařízení TEN-T.

Navrhovatelé zmiňují dvě ustanovení nařízení TEN-T. Nejprve odkazují na čl. 10 odst. 2 písm. b). Tento článek se týká obecných priorit tohoto nařízení. Ustanovení, o nějž se navrhovatelé opírají, pak říká pouze to, že aby bylo možné doplnit opatření stanovená v odstavci 1 článku 10, je třeba věnovat zvláštní pozornost opatřením, která jsou nezbytná pro zmírnění vystavení městských oblastí nepříznivým účinkům tranzitní železniční a silniční dopravy. Navrhovatelé dodávají, že cílem navrhované úpravy má být podle aktualizace zásad územního rozvoje zprůchodnění území a „omezení ochrany před hlukem“ (sic! – pozn. soudu) v hustě osídlených městských oblastech, ale opatřením nezbytným pro ochranu městských oblastí se nevěnuje žádná pozornost. Požadovali by tedy, aby odpůrkyně věnovala zvláštní pozornost opatřením, která jsou nezbytná pro zmírnění vystavení městských oblastí nepříznivým účinkům silniční dopravy.

Je ovšem zjevné, že toto ustanovení (a požadavek navrhovatelů) míří na vyšší úrovně územně plánovacích dokumentací, než je územní plán. Od územního plánu obce o velikosti Moravských Knínic lze – jak odpůrkyně trefně namítá – jen stěží očekávat, že bude řešit obecnou otázku, jak zmírnit nepříznivé dopady silniční dopravy na městské oblasti, tedy oblasti mimo území, na nějž územní plán dopadá. To je skutečně téma pro zásady územního rozvoje či dokonce územní rozvojový plán a politiku územního rozvoje, kde lze tyto dopady posoudit komplexně. Odpůrkyně se mohla (a měla) ve svém územním plánu zabývat maximálně vlivy „vlastních částí“ koridorů pro komunikaci 43 a jižního obchvatu Kuřimi, jak tyto vlivy předvídá příloha stavebního zákona, na svém vlastním území. Posouzení nepříznivých účinků silniční dopravy v městských oblastech, kterou odpůrkyně sama o sobě netvoří, byla nad rámec toho, co měla při přijímání územního plánu posuzovat.

Navíc ani navrhovatelé sami opět nejdou hlouběji a jejich argumentace zůstává na velmi obecné úrovni. Nezmiňují nijak konkrétně, na jaká opatření by se měla zaměřit pozornost odpůrkyně, resp. jak specificky by si ono zmírnění vystavení městských oblastí nepříznivým účinkům silniční dopravy představovali. Ze všech těchto důvodů není tato jejich argumentace důvodná.

Druhým ustanovením, o které se navrhovatelé opírají, je čl. 30 písm. e) nařízení TEN-T. Tento článek se obecně týká městských uzlů. A podle jeho písm. e) platí, že „cílem členských států při rozvoji globální sítě v městských uzlech je pokud možno zajistit zmírňování vystavení městských oblastí nepříznivým účinkům tranzitní železniční a silniční dopravy, mimo jiné i prostřednictvím obchvatů městských oblastí.“ Zde lze námitkám navrhovatelů vytknout to samé, co výše argumentaci odkazující na čl. 10 odst. 2 písm. b) nařízení TEN-T. Územní plán nemohl mít tyto ambice.

Navíc toto tvrzení naráží na definici pojmu městský uzel, na níž sami navrhovatelé poukazují. Podle čl. 3 písm. p) nařízení TEN-T je jím „městská oblast, ve které se dopravní infrastruktura transevropské dopravní sítě, jako jsou přístavy včetně terminálů osobní dopravy, letiště, železniční stanice, logistická centra a nákladní terminály umístěné v městské oblasti a jejím okolí, napojuje na jiné části této infrastruktury a na infrastrukturu regionální a místní dopravy“. Odpůrkyně takovýto městský uzel zjevně netvoří. Argumentace navrhovatelů, proč i odpůrkyně tvoří městský uzel, je pak podle soudu příliš extenzivní. Jde opravdu o otázky, které svou matérií spadají do územně plánovacích dokumentací vyššího stupně (či možná do územního plánu města Brna), nikoliv územního plánu obce, jakou jsou Moravské Knínice.