4 As 92/2017 — Nejvyšší správní soud

30 A 73/2022- 94 - text  15 30 A 73/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobce: F. Ř. proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín za účasti: I) CETIN a.s. sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9 II) EG.D, a.s. sídlem Lidická 1873/36, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2022, č. j. KUZL 38874/2022 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí žalovaného, kterým zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Hluk, Odboru výstavby (dále jen „stavební úřad“) ze dne 10. 1. 2022, č. j. MěÚ H/2254/2011, kterým umístil na žádost stavebníka stavbu „rodinný dům vč. přípojek plynu, vody, kanalizace a NN, akumulační nádrže dešťových vod, zpevněných ploch na pozemcích p. č. XA (ostatní plocha), XB (ostatní plocha), XC (zahrada) v katastrálním území X“ (dále též „stavba“ či „stavební záměr“). II. Obsah žaloby 2. Žalovaný namítá, že rozhodnutím o umístění stavby došlo ke vzniku zcela nového stavebního pozemku parc. č. XC v k. ú. X, který byl původně pouhou zahradou (se zdejší drobnou nikdy nepovolenou stavbou drobné zahradí kůlny) a který svým charakterem a velikostí nesplňuje podmínky pro možnost umístění samostatně stojícího rodinného domu. Pozemek prokazatelně neumožňuje umístění stavby s takovým řešením, které by negativně nezasahovalo do práv vlastníků sousedních pozemků. 3. Bez vědomí žalobce a bez jakéhokoli územního řízení došlo k oddělení dotčeného pozemku parc. č. XC v k. ú. X z původního pozemku parc. č. XD v k. ú. X - zahrady u přilehlého rodinného domu. Jednalo se pouze o podklad pro možný majetkoprávní převod dané části zahrady a nikoli o vznik nového stavebního pozemku. Pokud by mělo dojít ke vzniku nového stavebního místa, pak by oddělený pozemek musel mít podstatně větší rozměry. Žalobce od počátku namítal, že oddělený pozemek nemá dostatečné velikostní parametry k umístění rodinného domu. Žalobci nebylo umožněno, aby se k dělení pozemku vyjádřil tak, že by zásadně nesouhlasil. 4. Žalobce nesouhlasí s argumentací stavebního úřadu, že stavební pozemek je malý, a proto jiné řešení stavby neumožňuje a že toto řešení stavby je účelné jak v rámci samotného pozemku, tak s ohledem na charakter území. Není právem vlastníka malého pozemku domáhat se umístění stavby na něm na úkor práv vlastníků sousedních pozemků. 5. Žalobce namítá, že umístění stavby na hranici pozemku je řešením v rozporu s příslušnými závaznými předpisy pojednávajícími o odstupech stavby, zejména s § 20 odst. 4, § 23 odst. 3 a § 25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“). Podle žalobce (i podle původního právního názoru stavebního úřadu) charakter stávající zástavby neumožňuje umístění dotčené stavby na hranici pozemku. Jedná se o stabilizovanou řadovou zástavbu v ulici R. s její ucelenou klidovou částí vnitrobloku zahrad. K nim pak přiléhá stejně klidový vnitroblok protilehlých zahrad stávající zástavby volně stojících rodinných domů v ulici L., kde žádný z nich není řešen ani umístěn na hranici pozemků. Účelem § 25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb. je zejména umožnit umístění stavby, ke které bude dříve či později možné a vhodné přistavět obdobnou přiléhající stavby sousední (např. tzv. „dvoudomek“ či řadový dům). Nebo pokud se obdobné stavby v dané lokalitě již nacházejí. To však není tento případ. Dotčená umísťovaná stavby hrubě narušuje stávající charakter současné existující zástavby a způsobuje řadu negativních vlivů a zásahů do stávající pohody bydlení. 6. Žalobce namítá, že se stavební úřad nezabýval splněním podmínek § 25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb., ale zkoumal pouze podmínky pro umístění akumulační nádrže a vzdálenost stavby rodinného domu od místní komunikace. To žalobce namítal již v rámci odvolacího řízení. Žalovaný se pouze ztotožnil s posouzením stavebního úřadu, resp. se svým vlastním právním názorem, který dříve vyslovil ve svém předchozím odvolacím rozhodnutím, kterým zrušil původní rozhodnutí stavebního úřadu o zamítnutí povolení výjimek z § 25 odst. 2, 5 a 7 vyhlášky č. 501/2006 Sb. pro tuto stavbu. Tím, že si žalovaný pro rozhodnutí podstatnou věc posoudil sám jako první, znemožnil jakýkoli řádný prostředek proti takovému rozhodnutí a jeho obsahu. 7. Žalobce namítá, že předmětem daného řízení je posouzení přípustnosti řešení konkrétní stavby a jejího souladu se závaznými stavebními předpisy. Není jím posuzování „hospodářského rozvoje“ ani „cílů územního plánování“ ani „uspokojování potřeb současné generace“, jak argumentuje žalovaný v napadeném rozhodnutí. 8. Žalovaný tvrdí, že pro umístění stavby na hranici pozemku existují „vážné územně technické podmínky.“ Žalovaný však žádné takové podmínky neuvádí. Takové podmínky podle žalobce vůbec neexistují. O takových podmínkách nehovoří ani § 25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb. 9. Žalovaný neposoudil žalobcem namítaný fakt, že umístění stavby rodinného domu na hranici pozemku znamená přímý zásah do práv vlastníka přilehlého pozemku. Žalovaný pouze využil obecné a irelevantní fráze. Žalobce poukazuje na to, že umístěním nové stavby je založeno právo jejího vlastníka domáhat se v budoucnu údržby této jeho stavby přístupem ze sousedního pozemku – tedy vstupu na tento sousední pozemek jiného vlastníka za účelem údržby stavby. Jde o založení nového práva ve prospěch stavebníka, a to na úkor práv a právem chráněných zájmů vlastníka pozemku, která tím budou omezena. To namítal žalobce již ve správním řízení. O této námitce nebylo řádně rozhodnuto a nebyla projednána. Žalobce bude omezen na svých vlastnických právech a bude nucen počítat s tím, že bude muset kdykoli sousedovi povolit vstup na pozemek a nebude svoji část zahrady využívat bez omezení, jako je tomu dosud. 10. Žalobce namítá, že pozemek nelze vymezit jako stavební s ohledem na § 20 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Žalobce chtěl již v odvolání namítat porušení § 20 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb., ale chybou v psaní označil § 23 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Tuto chybu v psaní žalovaný záměrně nezohlednil a námitku účelově odklidil s tím, že odkazovaný § 23 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. je nepřípadný, neboť se týká nástaveb. Z kontextu přitom bylo zřejmé, že se mělo jednat o § 20 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Pozemek je malý, úzký, trojúhelníkového tvaru s obtížnou zastavitelností. Nemůže proto být vymezen jako stavební pozemek, ale může zůstat pouze zahradou tak, jak je tomu doposud. Proto nelze argumentovat tím, že je údajně jako stavební malý a neumožňuje jiné řešení dané stavby. Pro umístění stavby rodinného domu by bylo potřeba vymezit pozemek takové velikosti a tvaru, který by umožňoval vzdálenost takové novostavby 2 m od hranic pozemků, což dotčený pozemek bez povolení výjimek nesplňuje. Z § 20 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. nelze povolit výjimku. Žalovaný uvedené věci v řízení zcela ignoroval, jeho rozhodnutí nemá oporu v zákoně a je v zásadě nepřezkoumatelné. 11. Žalobce dále uvádí, že samotný žadatel si byl vědom, že jeho návrh stavby není v souladu s vyhláškou č. 501/2006 Sb., a proto dne 29. 6. 2017 podal stavebnímu úřadu žádost o povolení výjimek z § 25 odst. 2, 5 a 7 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Stavební úřad vedl o této žádosti řízení, ve kterém povolení výjimek zamítl. Žalovaný rozhodnutí o povolení výjimek zrušil svým rozhodnutím ze dne 8. 11. 2017, č. j. KUZL 7287/2017. V tomto rozhodnutí žalovaný uvedl, že v daném případě výjimky z § 25 odst. 2, 5 a 7 vyhlášky č. 501/2006 Sb. není třeba projednávat, protože lze uplatnit § 25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb. – tedy umístit stavbu na hranici pozemku, a to s ohledem na charakter zdejší zástavby. Žalovaný zcela nepatřičně a účelově v rozhodnutí o výjimkách posoudil charakter zástavby, a to bez možnosti odvolání a jakékoli opravy takového právního názoru. Tímto svým právním názorem žalovaný vlastně zavázal stavební úřad k povolení dané stavby (ačkoli stavební úřad původně zastával diametrálně odlišný názor) a tento závěr si žalovaný potvrdil v napadeném rozhodnutí. Tím žalovaný hrubě poškodil práva žalobce a právem chráněné zájmy a rovněž zásadu dvojinstančnosti. Stavební úřad původně zastával jiný právní názor, ale následně musel respektovat diametrálně odlišné názory žalovaného. Žalovaný nedůvodně negoval původní postup stavebního úřadu znamenající nutnost povolení výjimek z § 25 odst. 2, 5 a 7 vyhlášky č. 501/2006 Sb. 12. Žalobce brojí proti hodnocení charakteru zástavby ze strany žalovaného. Rovněž stavební úřad původně vyhodnotil, že navrhovaná stavba z urbanistického hlediska neodpovídá stávající zástavbě t