3 As 16/2004 — Nejvyšší správní soud

30 A 74/2023- 211 - text 13 30 A 74/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobce: FVE Petrovice, a. s. sídlem Přívozní 1054/2, Praha zastoupeného advokátem JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D. sídlem Dvořákova 1624, Úvaly proti žalovanému: Energetický regulační úřad sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava o žalobě proti rozhodnutí Rady žalovaného ze dne 15. 8. 2023, čj. 1110321/2022ERU takto: I. Žaloba se zamítá. II. Účastníci řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalovaný udělil žalobci dne 3. 12. 2010 licenci k výrobě elektřiny prostřednictvím solární elektrárny v k. ú. Petrovice u Borovan. V roce 2021 byli bývalý předseda představenstva žalobce, revizní technik a místopředseda generálního dodavatele žalobce odsouzeni za trestný čin vedoucí k získání této licence. Pro kontext věci musí krajský soud vysvětlit, že pro zařízení vyrábějící elektřinu s využitím slunečního záření s instalovaným výkonem nad 30 kW, uvedené do provozu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, byla stanovena výkupní cena elektřiny dodané do sítě částkou 12 150 Kč za 1 MWh. Stát však přehodnotil přístup k podpoře výroby energie z obnovitelných zdrojů a už od 1. 1. 2011 došlo k výraznému snížení výkupních cen elektřiny o 55 % na částku 5 500 Kč za 1 MWh (cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 ze dne 8. 11. 2010). Získání licence k výrobě elektřiny do konce roku 2010 tak zaručovalo podnikatelům v solárním průmyslu podstatně vyšší zisky. 2. Na základě výsledku trestního řízení zahájil žalovaný řízení o obnově řízení o udělení licence a obnovu povolil rozhodnutím ze dne 14. 9. 2022, čj. 111035/2022ERU (dále též „rozhodnutí o obnově“). Rozklad žalobce proti rozhodnutí o obnově zamítla Rada žalovaného rozhodnutím označeným v záhlaví (dále též „napadené rozhodnutí“). Proti němu brojí žalobce u Krajského soudu v Brně žalobou podanou dne 23. 8. 2023. II. Argumentace žalobce 3. Žalobce navrhuje napadené rozhodnutí zrušit. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože porušuje zásadu ne bis in idem. Ve věci žalobcovy licence totiž obnovu řízení už žalovaný jednou nařídil rozhodnutím ze dne 30. 8. 2013, přičemž Rada žalovaného obnovu zastavila. Zahájení dalšího řízení nebylo možné (žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, čj. 21 Cdo 2674/2008). Žalovaný se opírá o komentářový výklad k § 48 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, nicméně dezinterpretuje jeho závěry. 4. Napadené rozhodnutí je též nezákonné. Žalobce připouští trestní rovinu kauzy a uvádí, že až v obnoveném řízení bude žalovaný rozhodovat o osudu jeho licence. Nicméně už samotným povolením obnovy žalovaný do jeho práv zasáhl. Své námitky strukturuje žalobce do těchto okruhů. 5. Za prvé, žalovaný nenařídil předběžné opatření dle § 85 odst. 2 a § 100 odst. 6 správního řádu. Protože žalovaný nerozhodl o vyloučení odkladného účinku rozhodnutí o obnově, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalovaný měl správně vyloučit odkladný účinek, protože to vyžaduje veřejný zájem a žalobci hrozí vážná újma. Odstavení fotovoltaické elektrárny z provozu znamená postupnou degradaci až úplné zničení technologií, které jsou součástí výrobny elektřiny. V důsledku vypnutí přívodu vysokého napětí jsou ohroženy fotovoltaické panely, měniče, elektrozabezpečovací signalizace, řídící systém a rozvaděče, venkovní kabelové rozvody vysokého a nízkého napětí. Kromě toho je tu veřejný zájem na výrobě energie z obnovitelných zdrojů, protože je kvůli energetické krizi nedostatek energie. Žalobcovým jediným příjmem je provoz elektrárny, proto při jejím odstavení nemá z čeho financovat nutné opravy a údržbu. Tím žalovaný de facto tlačí účastníka řízení, aby v průběhu řízení požádal o novou licenci a nebránil se tak odejmutí licence původní. Tyto důvody při nařizování předběžných opatření vyzdvihuje Nejvyšší správní soud (usnesení ze dne 14. 7. 2016, čj. 9 As 146/201671) a Ústavní soud (usnesení ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 377/20). 6. Za druhé, žalovaný nerozhodl o jeho návrhu na přistoupení účastníka řízení BAWAG Leasing & Fleet, s. r. o., z titulu vlastnictví elektrárny. 7. Za třetí, žalovaný špatně rozhodl o námitce podjatosti úřední osoby Mgr. D. L., vedoucí správy licencí žalovaného. Úřední osoba měla dostatek času si svá nepřesná tvrzení ověřit, než je uvedla v rozhodnutí o obnově. Tato úřední osoba přehlíží veřejný zájem na provozu elektrárny, neprovádí důkazy ve prospěch žalobce a dezinterpretuje trestní rozsudek. Mgr. L. totiž nevyloučením odkladného účinku zvýhodňuje stát a vědomě jedná ve prospěch státu. O systémovou podjatost nejde, protože ve sporných řízeních se stát domáhá bezdůvodných obohacení (vrácení podpory) jakožto soukromoprávní osoba. V nynějším řízení proto Česká republika nevystupuje jako správní orgán, ale jako soukromá osoba, kterou podjatá Mgr. L. zvýhodnila. 8. Za čtvrté, neproběhlo řádné dokazování o příčinné souvislosti mezi trestnou činností odsouzených osob a udělením licence. Žalovaný se nezabýval vztahem trestného jednání odsouzených osob a udělení licence. Žalobce by ji získal i bez padělaných listin. Podle žalobce nebyly splněny podmínky § 100 odst. 4 správního řádu, tedy že by licence byla získána trestným činem. Dokumenty ve výroku trestního rozsudku nemohly mít podstatný vliv na udělení licence, neboť vydání licence, bezpečnost elektrárny a vlastnické právo k ní bylo potvrzeno v minimálně dvou dalších správních řízeních. Pouhý odkaz na ustanovení správního řádu považuje žalobce za nepřiměřeně přísný v neprospěch účastníka. Ustanovení § 100 odst. 4 správního řádu je podle žalobce aplikovatelné jen na případy úmyslné a prokázané trestné činnosti, bylali způsobilá sama o sobě vyvolat následek v podobě nezákonného rozhodnutí a zároveň mu správní orgán nemohl zabránit ani při vynaložení veškeré péče. Žalovaný k celé věci přistoupil jako k obecné skupině případů solárních kauz, aniž by zohlednil individuální okolnosti případu. 9. V replice k vyjádření žalovaného pak žalobce svou argumentaci rozšířil. Uvedl, že předávací protokol, za jehož předložení byl žalobcův bývalý předseda představenstva potrestán, nebyl z pohledu licenčního řízení důležitý. Užívacím právem, které předávací protokol (spolu s dalšími listinami) prokazoval, se žalovaný zabýval už v původní obnově a dospěl k závěru, že užívací právo žalobce prokázal. V trestním rozsudku krajský soud nesprávně aplikoval institut výhrady vlastnického práva, když podle něj nedošlo k přechodu vlastnického práva dle protokolu, ačkoliv i civilní soudy (Obvodní soud pro Prahu 7) uznaly, že k přechodu došlo. Podmínky pro obnovu řízení by byly splněny jen tehdy, pokud by žalovaný prokázal, že sporný předávací protokol byl rozhodujícím důkazem k prokázání vlastnického/užívacího práva. 10. K existenci dobré víry pak v replice žalobce dodává, že stát je odpovědný za bezchybné správní řízení a musí nést případné následky. Pokud žalovaný neposoudil žalobcovu žádost řádným způsobem, svědčí žalobci dobrá víra. Žalovaný byl na konci roku 2010 přehlcen, nedostatečně odborně vybaven a žalobce tak nemůže nést důsledky toho, že se spokojil s vydanou licencí. Vady na elektrárně měl žalovaný odhalit při vydávání licence, navíc byl rozhodující stav elektrárny v době vydání licence a nikoliv v době podání žádosti. Závěry trestních rozsudků jsou tu zkratkovité a nedají se využít. Ostatně žalovaný zcela upozadil nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 946/16, FVE Mozolov, který poukazuje na to, že se předpokládá dobrá víra adresátů správních aktů a je na veřejné moci, aby její existenci vyvrátila. Přitom žalovaný ani nezmínil, do které ze skupin vymezených v nálezu FVE Mozolov žalobcův případ spadá. III. Argumentace žalovaného 11. Žalovaný navrhuje podanou žalobu zamítnout a odkazuje na napadené rozhodnutí, neboť se žalobní argumentace shoduje s tím, co žalobce namítal v rozkladu. IV. Řízení před krajským soudem 12. Ve věci proběhlo dne 22. 2. 2024 na žádost žalobce ústní jednání podle § 49 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). 13. Na jednání žalobcův zástupce dále rozvinul některé žalobní body. Uvedl, že předseda žalobcova představenstva jako laik nemohl posoudit, zda revizní zpráva, kterou v licenčním řízení předkládal, odpovídá tehdejším zákonným požadavkům, když to podle usnesení Nejvyššího soudu nebyla schopna posoudit ani úřednice stavebního úřadu. Předávací protokol pak nebyl pro řízení vůbec důležitý, do spisu se dostal jen náhodou a ERÚ by rozhodl i bez něj, neboť vlastnictví k fotovoltaické elektrárně bylo prokázáno výpisem z katastru a smlouvou o dílo. Pochybnosti mohly panovat jen ohledně vlastnictví konstrukcí, neboť ho zpochybnil EXON jako spoludodavatel. Tyto pochybnosti však odstranil Obvodního soudu pro Prahu 7 ve prospěch žalobce a je to nyní předmětem stížnosti pro porušení zákona v trestních řízeních. To vše zdůrazn