9 Afs 28/2009 — Nejvyšší správní soud

30 Af 45/2022- 188 - text  7 30 Af 45/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobce: L. L. proti žalovanému: Finanční úřad pro Jihomoravský kraj sídlem nám. Svobody 4, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2022, č. j. 3845412/22/3003-80542-708073 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Podanou žalobou se žalobce domáhá přezkumu shora označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“). Žalovaný jako správce daně podle § 159 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, zamítl žalobcovu námitku proti exekučnímu příkazu ze dne 14. 6. 2022, č. j. 3177614/22/3003-80542-712189. Jím žalovaný nařídil exekuci k vymožení daňového nedoplatku ve výši 6 863 278,60 Kč, včetně úroku z prodlení k 10. 6. 2022 ve výši 4 410 290,53 Kč, jakož i úroku z prodlení z částky 5 619 225 Kč od 10. 6. 2022 do zaplacení a exekučních nákladů, a to prodejem nemovitých věcí žalobce jako dlužníka a jeho manželky. II. Argumentace žalobce 2. Žalobce namítá, že orgány finanční správy nepostupovaly při stanovení (výpočtu) vymáhané daňové povinnosti správně. 3. Dále namítá, že v rámci daňového řízení, které se vede již od roku 2010, předkládal při osobních návštěvách pracovníkům správce daně také smlouvu o zúžení společného jmění manželů (dále jen „SJM“) sepsanou formou notářského zápisu dne 20. 9. 2005, NZ 816/2005, ke zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění žalobce a jeho manželky (dále jen „smlouva o zúžení SJM“); naposledy v roce 2017 příslušnému referentovi v reakci na výzvu žalovaného. O vědomosti správce daně ohledně této smlouvy svědčí i fakt, že za celou dobu řízení byl exekucí nebo zástavním právem zatížen pouze majetek žalobce (pohledávku ve výši 5 mil Kč zajistil správce daně zástavním právem na osobní automobil s odhadní hodnotou 25 000 Kč), nebo případně pohledávky žalobce. Nemovitost ve vlastnictví manželky žalobce stejně tak i její účet správce daně ignoroval, a to až do června roku 2022, kdy nahlíží do seznamu smluv a jeho pracovníci si již nepamatují předchozí osobní návštěvy žalobce. Ten má za to, že správce daně „opomenul“ nebo „ztratil“, ať již úmyslně či neúmyslně, jím předložené důkazy o úpravě společného jmění manželů. 4. Žalobce namítá, že nemohl nahlížet do daňového spisu a vyvrátit tak tvrzení ohledně jeho obsahu. 5. Správce daně dostal za příkaz vymoci co nejvyšší částku i za cenu „opomenutí“ či „přehlédnutí“ nějakého faktu – například prokázání existence úpravy majetku manželů. 6. Dále žalobce tvrdí, že ze strany správce daně je mu upíráno právo na podnikání dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a jeho manželce právo na majetek dle čl. 11 Listiny. III. Stanovisko žalovaného 7. Žalovaný navrhuje podanou žalobu zamítnout a argumentuje podrobně ke každému žalobnímu bodu. Na svém procesním stanovisku setrval po celou dobu řízení před soudem. IV. Posouzení věci krajským soudem 8. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a jedná se o žalobu přípustnou. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.), a sice souhlasu účastníků. Při přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích uplatněných žalobních bodů, jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 9. Na úvod soud připomíná, že v dané věci přezkoumává rozhodnutí o námitce proti exekučnímu příkazu. Exekuční řízení přitom není ani pokračováním nalézacího řízení, ani duplicitním nalézacím řízením (srov. např. již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2009, č. j. 9 Afs 28/2009-124, publ. pod č. 1966/2010 Sb. NSS). Mezi jednotlivými fázemi daňového řízení nelze volně přecházet a v tom kterém řízení namítat skutečnosti, které se vztahují k řízení jinému. V řízení o žalobě proti napadenému rozhodnutí se soud nemůže zabývat žalobní argumentací týkající se správnosti stanovené daňové povinnosti, která je po žalobci vymáhána, zde konkrétně namítanou nesprávností rozhodnutí ze dne 13. 2. 2015, č. j. 3677/15/5200-10422-702767, kterým Odvolací finanční ředitelství změnilo dodatečný platební výměr Finančního úřadu Brno III ze dne 29. 11. 2010, č. j. 227825/10/290911710141, tak, že žalobci na dani z příjmů za zdaňovací období roku 2007 doměřilo podle pomůcek daňovou ztrátu ve výši -39 000 Kč, daň ve výši 5 754 012 Kč a současně předepsalo penále z doměřené ztráty ve výši 1 950 Kč a penále z doměřené daně ve výši 1 146 488 Kč. 10. Vady spočívající v nesprávnosti stanovené daně je daňový subjekt oprávněn namítat v rámci opravných prostředků a následně v rámci žaloby proti rozhodnutí o nich. Krajskému soudu je z úřední činnosti známo, že této možnosti žalobce využil. Proti shora uvedenému rozhodnutí č. j. 3677/15/5200-10422-702767 Odvolacího finančního ředitelství podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, č. j. 62 Af 47/2015-111, zamítl. Kasační stížnost žalobce proti zmíněnému rozsudku Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 10. 1. 2019, č. j. 3 Afs 138/2017-49. Ve věci obnovy řízení o daňové povinnosti na dani z příjmů za rok 2007 žalobce podal ke Krajskému soudu v Brně žalobu proti rozhodnutí Generálního finančního ředitelství ze dne 19. 5. 2020, č. j. 27315/20/7100-10111-011791. Řízení o této žalobě bylo zastaveno z důvodu neuhrazení soudního poplatku ve stanovené lhůtě (usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2020, š. j. 31 Af 43/2020-30). 11. Ze správního spisu krajský soud zjistil následující skutečnosti. 12. V dané věci bylo exekuční řízení vedeno pro dluh (daňový nedoplatek) jednoho z manželů (zde žalobce), který mu sice vznikl za trvání manželství, avšak až poté, co došlo na základě smlouvy o zúžení společného jmění manželů (dále také jen „SJM“) ke zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění žalobce a jeho manželky. 13. Žalobce podal dne 23. 6. 2022 proti exekučnímu příkazu námitku. K podané námitce předložil smlouvu o zúžení SJM a uvedl, že s ohledem na zúžení SJM pouze na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti nepřesahující hodnotu 3 500 Kč nelze majetek specifikovaný v exekučním příkazu postihnout v daňové exekuci, neboť není majetkem v SJM (je výlučným vlastnictvím manželky žalobce). 14. Žalovaný napadeným rozhodnutím námitku zamítl. Konstatoval, že před vydáním exekučního příkazu neměl vědomost o žádných listinách, kterými se upravují budoucí majetkové vztahy v manželství nebo s mění rozsah SJM. Vznikl-li nedoplatek za trvání manželství, lze nedoplatek dlužníka uspokojit prodejem majetku v SJM a prodejem majetku, který – nebýt dohody o zúžení SJM, by se považoval za součást SJM, a to i za situace, že byl následně předložen notářský zápis o zúžení SJM s datem starším, než byla zahájena daňová exekuce. 15. Krajský soud se v intencích žalobcových námitek zabýval posouzením oprávněnosti postupu žalovaného, který nepřihlédl ke smlouvě o zúžení SJM. 16. Podstata sporu podle uplatněných žalobních námitek spočívá v tom, zda žalovanému byl před nařízením exekuce znám obsah smlouvy o zúžení SJM ve smyslu § 143a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále také jen „o.z.“). Podle názoru žalobce tedy nebylo možné postihnout exekucí též nemovitý majetek jeho manželky, který byl ze SJM vyloučen. Soud v této souvislosti konstatuje, že pro takový případ má manžel(ka) povinného právo podat podle § 262b o.s.ř. návrh na zastavení výkonu rozhodnutí. Soudu není známo, zda žalobcova manželka takový návrh podala, neboť z obsahu spisu nic takového neplyne. 17. Soud se tedy zabýval otázkou, zda žalovaný nepochybil, pokud při nařízení exekuce na prodej nemovitostí manželky žalobce nepřihlédl k účinkům smlouvy o zúžení SJM uzavřené již v roce 2005, tj. před vznikem daňového dluhu. Dospěl při tom k závěru, že v posuzované věci žalovaný postupoval správně, pokud při posouzení účinků smlouvy o zúžení SJM aplikoval ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. K této otázce se opakovaně vyslovil Nejvyšší soud, přičemž dospěl k závěru, že „zvláštním právním předpisem“ ve smyslu § 262b odst. 1 o. s. ř., na jehož základě soud posoudí, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce, resp. zde daňové exekuce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5823/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1786/2017, či