9 Afs 177/2020 — Nejvyšší správní soud

55 A 34/2022- 39 - text  8 55 A 34/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Petra Pospíšila a Jana Jiráska v právní věci žalobkyně: A. A. bytem X zastoupená advokátem Mgr. Jiřím Trávníčkem sídlem Rybná 682/14, 110 00 Praha proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 1387/7, 140 96 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2022, č. j. 30270-2/2022-900000-316, sp. zn. 50068-3/2021-640000-12 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Shora označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí ze dne 12. 5. 2022, č. j. 10241-7/2022-640000-12, sp. zn. 50068-3/2021-640000-12, kterým Celní úřad pro Zlínský kraj uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku dle § 59 odst. 1 zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu. Tohoto přestupku se žalobkyně dopustila tím, že z nevědomé nedbalosti nakládala s neznačeným lihem v rozporu s § 15 odst. 1 zákona o povinném značení lihu, neboť minimálně dne 8. 9. 2020 nakládala s 50 kusy spotřebitelských balení lihovin (celkem 35 litrů lihovin druhu Jack Daniels Tennessee Whiskey), která nebyla značena kontrolní páskou ve smyslu § 15 odst. 2 téhož zákona. Předmětné lihoviny zakoupila prostřednictvím internetového obchodu www.drinkcentrum.cz od zahraniční právnické osoby K & K EXPORT – IMPORT, s. r. o., se sídlem ve Slovenské republice, a následně je převzala do svého držení. Za spáchání uvedeného přestupku celní úřad uložil žalobkyni správní trest pokuty ve výši 2 000 Kč. Dále jí uložil povinnost uhradit náklady řízení v paušální výši 1 000 Kč. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 2. Ve včas podané žalobě žalobkyně uvedla, že jako spotřebitelka objednala dne 7. 9. 2020 na webových stránkách internetového obchodu www.drinkcentrum.cz lihoviny, konkrétně 50 ks lahví Jack Daniels Tennessee Whiskey (0,7 l), a to výlučně za účelem konzumace na rodinné oslavě. Žalobkyni byla dodavatelem vystavena faktura na částku 22 249 Kč, kterou uhradila a zakoupené lihoviny jí byly dodány dne 8. 9. 2020. Následně po mnoha měsících proběhlo z iniciativy celního orgánu místní šetření, v jehož průběhu bylo žalobkyni sděleno, že dodavatelem předmětných lihovin byl údajně slovenský subjekt K & K EXPORT – IMPORT, s. r. o., který v České republice v rozhodné době nedisponoval zástupcem pro zasílání vybraných výrobků, ani sídlem společnosti či provozovnou. Dle závěrů celního orgánu proto nemohly být lihoviny označeny platnou kontrolní páskou ve smyslu zákona o povinném značení lihu. Žalobkyně se pak měla z nevědomé nedbalosti dopustit přestupku tím, že zakoupené lihoviny převzala a měla je po jistou dobu v držení. 3. O výše uvedených skutečnostech však žalobkyně neměla nejmenší tušení a jednala v právním omylu podle § 17 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“), protože z jejího pohledu se jednalo o standardní nákup přes internet, a to pro osobní spotřebu. Neměla žádný důvod domnívat se, že jedná protiprávně. Žalovaný však shledal, že podmínky právního omylu nebyly naplněny. 4. Žalovaný v tomto ohledu poněkud zaměňuje podmínky odpovědnosti za spáchání přestupku dle § 59 odst. 1 zákona o povinném značení lihu a podmínky pro vznik odpovědnosti uhradit spotřební daň (o daňové povinnosti bylo též vedeno řízení), a to zejména ve vztahu k závěru, že žalobkyně měla a mohla zjistit, že dodavatelem lihovin je slovenský subjekt. To však nijak neindikuje vědomí žalobkyně o tom, zda dodavatel lihoviny řádně označil či nikoli. I kdyby však žalobkyně věděla, že dodavatel je slovenský subjekt, resp. že lihoviny jsou dodávány ze zahraničí, nemohla z toho učinit závěr, že dodavatel nesplňuje podmínky pro značení lihu. Odpovědnost za značení lihu je výlučně na osobách uvedených v § 10 zákona o povinném značení lihu, k nimž žalobkyně nepatří. Žádné ustanovení zákona neukládá žalobkyni povinnost výše uvedené zjišťovat. Tato okolnost může být významná toliko pro povinnost hradit spotřební daň, nikoliv z hlediska spáchání přestupku. 5. Celní úřad navíc nezjistil, zda lihoviny byly řádně označeny či nikoliv, a už vůbec nebylo dokázáno, že by o konkrétních nedostatcích značení lihovin žalobkyně mohla vědět. Žalovaný hovoří pouze o tom, že si žalobkyně měla a mohla ověřit, že dodavatel je zahraniční subjekt, což však o nedostatcích značení nevypovídá ničeho. Žalobkyně přitom neměla žádný důvod předpokládat, že dodavatel je zahraniční subjekt, resp. že objednané lihoviny budou zasílány ze zahraničí, pokud internetový obchod navozuje doménou „cz“, že se jedná o český internetový obchod (slovenská adresa je viditelná až na výpisu z registru doménových jmen, nikoli při běžné lustraci, což je zcela mimo vnímání běžného návštěvníka e-shopu). Rovněž potvrzení o přijetí objednávky bylo v češtině, stejně tak celé webové stránky dodavatele. Obchodní podmínky musela žalobkyně odsouhlasit coby podmínku dokončení nákupu, což je zcela běžné. Skutečnost, že se s nimi neseznámila, nemá vliv na hodnocení její odpovědnosti za protiprávní jednání, přičemž takový závěr je projevem těžko pochopitelného formalismu. Navíc informaci o skutečnostech, na nichž žalovaný zakládal deliktní odpovědnost žalobkyně, z nich nelze vyčíst. 6. Žalovaný nezpochybnil účel nákupu lihovin, ani to, že lihoviny nebyly předmětem dalšího prodeje, což je významné z hlediska § 15 odst. 3 písm. d) zákona o povinném značení lihu, dle něhož se líh nepovažuje za neznačený, pokud se jedná o líh, s nímž fyzická osoba nakládá pro svou osobní potřebu. Celní orgán však uvedl, že je potřeba zohlednit zákonem stanovený limit 10 litrů údajně plynoucí z § 11 písm. e) téhož zákona. Toto ustanovení však ve skutečnosti neuvádí žádné množství lihu, které se ještě považuje za osobní potřebu. Ostatně i žalovaný v rozhodnutí výslovně konstatoval, že množství neznačených lihovin není explicitně součástí skutkové podstaty daného přestupku. Konstatování celního orgánu, že žalobkyně tento limit přesáhla o 25 litrů tudíž nemá žádnou oporu v zákoně. Ve světle těchto skutečností měl žalovaný jasně uvést, na základě jakých konkrétních důvodů nebylo možné aplikovat zákonnou výjimku podle § 15 odst. 3 písm. d) zákona o povinném značení lihu, z čeho dovozuje existenci exaktního zákonného limitu množství lihovin, které je ještě možné považovat za množství pro osobní potřebu, a dále na základě čeho se domnívá, že žalobkyně věděla či mohla vědět, že jí objednané množství lihovin přesahuje přípustný limit. V těchto ohledech se žalovaný nikterak nevyjádřil, a rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. 7. Žalobkyně navíc vůbec nenakládala s lihem ve smyslu § 6 zákona o povinném značení lihu. Zmíněným ustanovením je sankcionováno jednání, které směřuje spíše navenek, tj. na dispozici s lihovinami za účelem jejich dodání veřejnosti. Tím je chráněna veřejnost před možnými negativními dopady prodeje neznačeného lihu a sankce má postihovat ty subjekty, kteří se podílejí na výrobě, distribuci, či za tímto účelem i skladováním lihu, nikoliv běžného spotřebitele. Za nakládání s lihem by tedy měl být postižen jedině dodavatel lihu, nikoli žalobkyně, která je obětí tohoto pachatele. Postih žalobkyně je projevem nepřiměřené tvrdosti. Zjevně pak není ani naplněn materiální znak přestupku. 8. Na základě uvedeného žalobkyně navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí celního úřadu zrušil a správní řízení zastavil. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 9. Ve vyjádření k žalobě ze dne 14. 10. 2022 žalovaný uvedl, že v daném případě bylo jednání žalobkyně v napadeném rozhodnutí jednoznačně hodnoceno jako jednání z nevědomé nedbalosti ve smyslu § 15 odst. 3 písm. b) zákona o přestupcích. Žalobkyně nakládala s lihovinami ve smyslu § 6 zákona o povinném značení lihu, kdy lihoviny minimálně převzala a měla v držení (následně došlo k jejich užití), přičemž tyto byly dovezeny na daňové území České republiky ve smyslu § 9 odst. 1 písm. d) téhož zákona [jak plyne z protokolu o místním šetření a vyjádření žalobkyně v jednotlivých podáních]. Lze považovat za prokázané, že slovenský dodavatel lihovin v době uskutečnění nákupu lihovin žalobkyní nedisponoval zástupcem pro zasílání vybraných výrobků na území České republiky ve smyslu zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních. Jeho totožnost bylo možné ověřit z obchodních podmínek platných v době uskutečnění nákupu, které sama žalobkyně poskytla žalovanému v příloze odvolání a následně také z faktury vystavené dodavatelem, která je vyhotovena ve slovenštině. Zjištění, že jde o zahraničního dodavatele, mělo v žalobkyni vzbudit větší míru obezřetnosti, jelikož nákup lihovin nelze připodobnit např. k nákupu běžných potravin. Úlohou zákona o povinném značení lihu je ochrana zájmu na absolutní kontrole oběhu lihovin na území státu a s tím související výběr daně