22 Az 23/2025 – Krajský soud v Brně

22 Az 23/2025- 103 - text 10 22 Az 23/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem v právní věci žalobce: Y. S., nar. X, státní příslušnost X, naposledy bytem X, zastoupený advokátem Mgr. Františkem Nesvadbou, sídlem Dlouhá 3458/2A, 400 01 Ústí nad Labem proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2024, č. j. OAM-21/ZA-ZA12-D02-2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobou ze dne 6. 2. 2024 se žalobce původně domáhal, aby soud rozsudkem zakázal žalovanému provést jeho transfer do Bulharské republiky, a to bez předchozího vydání správního rozhodnutí. 2. Na základě podání žalobce ze dne 19. 4. 2024 zdejší soud usnesením ze dne 31. 3. 2025, č. j. 55 A 3/2024-58, připustil změnu žaloby tak, že mířila proti nezákonnému zásahu žalovaného, který měl spočívat v tom, že „žalovaný dne 5.2.2024 prostým dopisem informoval zástupce žalobce, že dosud nebylo prokázáno, že se žalobce zdržoval po dobu delší než 3 měsíce na území Turecka, aniž by žalovaný poskytl žalobci přiměřený prostor k doplnění důkazů a naopak zrealizoval transport žalobce z území České republiky do Bulharska, aniž by předem doručil usnesení o zastavení řízení zástupci žalobce, postupoval žalovaný nesprávným úředním postupem“. Žalobce se domáhal toho, aby soud uložil žalovanému opětovně posoudit, zda jsou skutečně (ne)splněny podmínky pro meritorní rozhodnutí o jeho v pořadí druhé žádosti o mezinárodní ochranu. 3. Následně zdejší soud v rámci předběžného posouzení věci dospěl k závěru, že žalobce svou žalobou ve skutečnosti brojí proti usnesení žalovaného ze dne 6. 2. 2024, č. j. OAM-21/ZA-ZA12-D02-2024, kterým žalovaný zastavil řízení o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu ze dne 4. 1. 2024; fakticky se totiž domáhá jeho odstranění a napadá předcházející postup žalovaného v řízení o uvedené žádosti. Usnesením ze dne 2. 9. 2025, č. j. 55 A 3/2024-79, proto soud vyzval žalobce ke změně žaloby na žalobu proti rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud současně upozornil žalobce, že i po změně návrhu na žalobu proti rozhodnutí může dojít v konečném důsledku k odmítnutí žaloby, neboť podle § 11c odst. 5 věty poslední zákona o azylu je žaloba proti usnesení o zastavení řízení dle tohoto ustanovení nepřípustná; tuto výluku ze soudního přezkumu však nelze obcházet podáním zásahové žaloby mířící fakticky proti rozhodnutí a postupu předcházejícímu vydání takového rozhodnutí. 4. V reakci na tuto výzvu soudu žalobce podáním ze dne 24. 9. 2025 změnil svou žalobu tak, že nově navrhuje zrušit rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2024, č. j. OAM-21/ZA-ZA12-D02-2024. Usnesením ze dne 2. 10. 2025, č. j. 55 A 3/2024-86, zdejší soud připustil změnu žaloby tak, že se mění na žalobu podanou dle § 65 s. ř. s., jíž se žalobce domáhá zrušení usnesení žalovaného ze dne 6. 2. 2024, č. j. OAM-21/ZA-ZA12-D02-2024. 5. Rozhodnutím, napadeným v důsledku poslední změny žaloby, rozhodl žalovaný o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany ze dne 4. 1. 2024 tak, že správní řízení o této žádosti podle § 11c odst. 5 zákona o azylu zastavil. Žalovaný konstatoval, že předmětná žádost žalobce je již v pořadí druhou žádostí o mezinárodní ochranu podanou v České republice. Poprvé žalobce požádal o mezinárodní ochranu dne 6. 3. 2023, přičemž rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 5. 2023, které nabylo právní moci dne 14. 6. 2023, byla jeho první žádost shledána nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, neboť státem příslušným k posouzení podané žádosti podle bylo čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“) určeno Bulharsko. Opakovanou žádost podal žalobce poté, co již bylo skončeno předchozí řízení ve věci mezinárodní ochrany, ovšem ještě před jeho přemístěním z území České republiky. II. Podání účastníků 6. V žalobě ze dne 6. 2. 2024 nesouhlasil žalobce s tím, že údajně neprokázal svůj pobyt na území Turecka po dobu delší než 3 měsíce v období po rozhodnutí o v pořadí první žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobci byl zaslán dopis o tom, že své tvrzení o tříměsíčním pobytu v Turecku neprokázal; nevyplývalo z něj ovšem, že k realizaci jeho transferu žalobce do Bulharska dojde bez vydaní dalšího správního rozhodnutí. 7. Žalovaný ve vyjádření ze dne 12. 3. 2024 uvedl, že ze žalobcem doložených fotografií a videa nelze zjistit, kdy byly pořízeny; původní metadata k souborům byla totiž přemazána. Žalobcovu návštěvu kliniky v Turecku sice žalovaný nevylučuje, ale ta sama o sobě neprokazuje, že by jeho pobyt tam trval déle než 3 měsíce. Žalobce proto ohledně tohoto svého tvrzení neunesl důkazní břemeno. Dále žalovaný konstatoval, že mu není jasné, jaké konkrétní správní rozhodnutí měl před transferem žalobce do Bulharska vydat. K přemístění žalobce nedošlo po prvním řízení o žádosti mezinárodní ochranu jen proto, že správním orgánu „zmizel ze zorného pole“ a jeho pobyt mu nebyl znám. Po zastavení řízení o žalobcově opakované žádosti byla stále příslušná k projednání azylové žádosti Bulharská republika. Žalovaný postupoval zcela v souladu s nařízením Dublin III. Požádal Bulharsko o přijetí žalobce, které s tím souhlasilo. Součástí rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2023 byla informace, že žalobce bude přemístěn do příslušného členského státu EU za účelem posouzení jeho žádosti s tím, že Česká republika o ní věcně rozhodovat nebude; uvedeno bylo i poučení o tom, jakým způsobem a kdy dochází k přemístění. Po vydání rozhodnutí dle § 11c odst. 5 ZPC byl transfer žalobce do Bulharska realizován. Žalovaný konečně upozornil také na to, že z dikce čl. 26 odst. 1 nařízení Dublin III vyplývá, že správní orgán nemá povinnost zástupce cizince o přemístění informovat, přesto tak žalovaný učinil. 8. V podání ze dne 19. 4. 2024 žalobce zopakoval, že z dopisu oznamujícího neprokázání tříměsíčního pobytu v Turecku nemohl presumovat, že následujícího dne dojde k jeho transportu do Bulharska. Problematika délky pobytu žalobce mimo území členských států EU byla natolik zásadní, že o ní měl žalovaný rozhodnout. Dále žalobce popisoval průběh svého transportu a brojil proti tomu, jakým způsobem a v jakém časovém sledu jeho přemístění proběhlo. 9. Následně v podání ze dne 24. 9. 2025 žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí by měl soud zrušit, přestože je ze zákona vyloučeno ze soudního přezkumu, a to z následujících důvodů: Žalovaný neumožnil žalobci reagovat na to, že shledal jím předložené důkazy nedostatečnými. Žalobce byl transportován do Bulharska dne 6. 2. 2024, avšak napadené rozhodnutí bylo zástupci žalobce doručeno teprve 7. 2. 2024. Nadto zástupci žalobce nebylo umožněno se potkat se svým klientem na letišti před realizací jeho přemístění. Ze strany úředních osob žalovaného se mohlo jednat o obstrukční jednání vedené nepoctivým záměrem. Žalobce byl deportován bez jeho osobních věcí, bez osobních dokladů a byla mu znemožněna schůzka s právním zástupcem a členy jeho rodiny. V Bulharsku se ocitl bez finančních prostředků a strádal tam o hladu a žízni. III. Posouzení věci krajským soudem 10. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 s. ř. s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). III.1) Přípustnost žaloby 11. Krajský soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti podané žaloby, a to po její změně na žalobu proti rozhodnutí vydanému podle § 11c odst. 5 zákona o azylu. Vyšel přitom z následujících ustanovení: 12. Podle § 11c odst. 5 zákona o azylu platí, že „byla-li podána opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany po dni nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo skončeno předchozí řízení ve věci mezinárodní ochrany, a před přemístěním z území podle přímo použitelného předpisu Evropské unie, ministerstvo řízení usnesením zastaví. Usnesení se poznamená do spisu a cizinec se o něm vyrozumí v případě, že při podání opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl adresu místa pobytu na území; jinak se písemné vyrozumění uloží po dobu 10 dnů v azylovém zařízení, kde byl cizinec naposledy hlášen k pobytu, a oznámení o uložení písemnosti se vyvěsí na úřední desce v tomto azylovém zařízení. Žaloba proti tomuto usnesení není přípustná.“ 13. Podle čl. 19 odst. 2 nařízení Dublin III, jehož aplikace se dovolává žalobce, platí, že „povinnosti uvedené v čl. 18 odst. 1 (povinnosti příslušného členského státu) zanikají, pokud členský stát příslušný k posouzení žádosti zjistí poté, co je požádán o převzetí nebo přijetí zpět žadatele nebo jiné o