10 As 258/2017 — Nejvyšší správní soud

30 A 37/2023- 103 - text  10 30 A 37/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobce: statutární město Jihlava sídlem Masarykovo náměstí 97/1, 586 01 Jihlava zastoupeného advokátem Mgr. Tomášem Rosickým sídlem Zrzavého 3259/9, 586 01 Jihlava proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava za účasti: 1. Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko sídlem Žižkova 93, Jihlava zastoupen advokátem JUDr. Oldřichem Chudobou, sídlem Při Trati 1084/12, 141 00 Praha 4 2. VODÁRENSKÁ AKCIOVÁ SPOLEČNOST, a.s. sídlem Soběšická 820/156, Brno zastoupen advokátem Mgr. Markem Vojáčkem sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2. 2023, č. j. KUJI 17276/2023 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2. 2023, č. j. KUJI 17276/2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci jako náhradu nákladů řízení částku 19 456 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Tomáše Rosického, advokáta, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. III. Osoby zúčastněné na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Tento soudní spor je jenom jedním z dlouhé řady sporů mezi Svazem vodovodů a kanalizací Jihlavsko (dále též „SVAK“), což je dobrovolný svazek obcí, a jeho bývalými členy, obcemi, které ze svazku vystoupily. Žalobcem v nynější věci je město Jihlava, které bylo první obcí, jež tak učinila. Většina majetkoprávních nároků města Jihlavy byla vypořádána dohodou mezi SVAKem a jihlavskou samosprávou. Sporná však zůstala otázka vlastnictví úpravny vody v Hosově a související infrastruktury (dále též „ÚV Hosov“). 2. Město Jihlava, jako navrhovatel, se návrhem ze dne 4. 3. 2014 domáhalo, aby žalovaný určil, že Jihlava je vlastníkem ÚV Hosov a SVAK jako odpůrce má ÚV Hosov vyklidit (tj. předat ji navrhovateli). Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví návrh zamítl (dále též „zamítavé rozhodnutí“ nebo „napadené rozhodnutí“). Proti tomu brojí město Jihlava jako žalobce u Krajského soudu v Brně žalobou podanou dne 18. 4. 2023. II. Argumentace žalobce 3. Žalobce navrhuje napadené rozhodnutí zrušit, neboť je považuje za nepřezkoumatelné a nezákonné. Žalovaný podle něj zasáhl do jeho práva vlastnit majetek a nakládat s ním, do jeho práva na samosprávu a do práva na spravedlivý proces. Rozhodnutí se navíc dotýká i veřejných zájmů, zejména zajišťování dodávek vody obyvatelům žalobce. 4. Žalobce úvodem uvádí, že sporné otázky v dané věci jsou převážně rázu právního, nikoliv skutkového. Žalobce nezpochybňuje, že SVAK v minulosti formálně vzato nabyl úpravnu vody v Hosově a že je stále zapsán jako její vlastník v katastru nemovitostí. Považuje však za sporné, zda lze na SVAK nahlížet jako na legitimního držitele ÚV Hosov a zda důvody pro formální stav v katastru nemovitostí po vystoupení žalobce ze SVAKu neodpadly (zde žalobce odkazuje na podrobnější argumentaci ve svých podáních ve správním řízení ze dne 10. 6. 2019 a ze dne 26. 5. 2021). Žalobcovou právní a skutkovou argumentací ve vzájemném kontextu a k ní navrženými důkazy, jež měly podpořit žalobcovo stanovisko, se žalovaný v řízení prakticky odmítl zabývat. Hlavní pochybení žalovaného tak má spočívat v tom, že nezjistil řádně skutkový stav, rozhodl v rozporu s okolnostmi projednávaného případu a selektivně zohlednil pouze důkazy a podklady, které podpořily jeho zamítavý výrok. Tím porušil základní zásady správního řízení (zejména § 2 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) a § 50 odst. 3 a 4 správního řádu. 5. Konkrétně žalobce uvádí, že žalovaný se vyhnul posouzení jedné ze základních právních otázek celého řízení, totiž zda jsou stanovy svazku vůbec zákonné. Žalovaný to odbyl zavádějícím tvrzením, že po něm žalobce chce, aby stanovy dotvořil. Žalobce ale napadal znění stanov a proces jejich vzniku či úprav jen v té části, ve které je pro rozpor se zákonem nelze považovat za platné a pro projednávaný případ za závazné, tedy pokud jde o vymezení tzv. společného a nedělitelného majetku. Ostatně i správní soudy v minulosti opakovaně konstatovaly, že ve stanovách SVAKu chybí přehledný způsob vypořádání s vystoupivší obcí (zde žalobce odkazuje na rozsudky NSS č. j. 10 As 258/2017-176 a KrS Brno sp. zn. 29 A 41/2014, 29 A 54/2014 a 31 A 120/2019). 6. Žalobce v tomto směru nejprve poukazuje na to, že v rámci privatizace v 90. letech 20. stol. byla ÚV Hosov převedena „svým způsobem“ obcím [zde odkazuje na § 12 odst. 2 písm. c) zákona č. 92/1991 Sb. a na čl. 4.2 původních stanov a článek 10.4 současných stanov SVAKu]. Navazuje tím, že ve svém zastupitelstvu nikdy neprojednal a neschválil jakékoliv zařazení ÚV Hosov do takzvaného majetku společného a nedělitelného. Původní znění stanov svazku vůbec žádné takové vymezení majetku neobsahovalo. K rámcovému vymezení společného a nedělitelného majetku došlo až stanovami svazku ze dne 12. 5. 1998, toto znění však neprojednaly a neodsouhlasily orgány obce. Vymezení společného a nedělitelného majetku bylo tudíž v rozporu s tehdejší i současnou právní úpravou (žalobce zde odkazuje na obě obecní zřízení – zákony č. 367/1990 Sb. a 128/2000 Sb.). Již výkladem předchozího obecního zřízení bylo možné dospět k závěru, že stanovy svazku i jejich změnu musí schválit zastupitelstva členských obcí a že obec může svazku svůj majetek pouze přenechat v režimu práva hospodaření, nikoliv mu jej převést do vlastnictví. Nové obecní zřízení, a to i v reakci na situaci předestřenou v nynějším řízením, pak tuto úpravu zavedlo výslovně. SVAK na to reagoval v roce 2006 úpravou svých současných stanov přijatých v roce 2001, kterou ovšem taktéž neschválilo zastupitelstvo žalobce. Vedle toho je vymezení společného a nedělitelného majetku i v rozporu s účelem a smyslem zákona, neboť znemožňuje vystoupivší obci obnovit výkon samostatné působnosti ve vztahu k majetku, který do svazku vložila a dosud nebyl spotřebován. 7. K tomu žalobce odkazuje na judikaturu, podle které při výkladu veřejnoprávní smlouvy je třeba vždy nejdříve vyložit obsah příslušných právních předpisů, pak skutečný obsah smlouvy a vyhodnotit jeho soulad s právními předpisy (zde žalobce odkazuje na rozsudek NSS č. j. 2 As 49/2007-96). Nesplnění podmínek pro vytvoření vůle obce má za následek neplatnost jejího právního jednání, a to jak ve vztahu ke stanovám dobrovolného svazku obcí, tak i ve vztahu k rozhodování o nemovitém majetku obce (žalobce zde odkazuje na rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 224/2022 a 26 Cdo 1188/2010). 8. Druhá námitka spočívá v tom, že při zkoumání materiálních východisek svého rozhodnutí vyšel žalovaný v podstatě výlučně jen z vyjádření tří subjektů k tomu, pro jaké obce ÚV Hosov slouží, přičemž pominul ryze ekonomický zájem jednoho z nich, Vodárenské akciové společnosti, a. s., (dále též VAS) na výsledku řízení. Nevypořádal při tom celou řadu dalších důležitých okolností. Za prvé, ekonomickou roli žalobce ve SVAKu, zejména to, že žalobce finančně zajistil rekonstrukci ÚV Hosov bez přispění ostatních sdružených obcí, to, jak probíhalo rozdělování prostředků získaných provozem ÚV Hosov v rámci svazku a jaké informace svazek členským obcím předával. To vše svědčí o faktickém vyprázdnění pojmu společného majetku, stejně jako fakt, že SVAK jedné z vystupujících obcí, Velkému Beranovu, společný majetek vydal. Za druhé, žalovaný pominul míru závislosti žalobce na ÚV Hosov, která je ve výrazném nepoměru k ostatním obcím zásobovaných vodou z jihlavské vodohospodářské soustavy, stejně jako informace o poměru ve spotřebě vody vyprodukované v ÚV Hosov a o počtech jí zásobovaných obyvatel. Za třetí, nezohlednil ani nepochybnou schopnost žalobce nabytý vodohospodářský majetek provozovat způsobem, který neohrozí ostatní zásobované obce. 9. Žalovaný zde rozhodl v rozporu se svou předchozí praxí, kdy například v minulosti přikládal velký význam ekonomickým skutečnostem, jako je podíl dané obce na investicích do majetku svazku, stejně jako smysl vzniku svazku, jímž jistě nebylo obohatit se o majetek, který by mu obce fakticky navždy darovaly, ale jen usnadnit vodohospodářské zásobování a předejít případným problémům v zásobování členských obcí vodou (žalobce zde odkazuje na rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2021, č. j. KUJI 98835/2021, str. 14-16). 10. Konečně, žalobce brojí i proti výroku o povinnosti uhradit odpůrci náklady řízení. Zde poukazuje zejména na to, že žalovaný přiznal odpůrci náhradu za 18 úkonů právní služby a za 7 cest z Prahy do Jihlavy a zpět, aniž by provedl alespoň základní a obecné hodnocení toho, zda lze veškeré náklady uplatněné odpůrcem považovat za účelně vynaložené. Podle žalobce bylo možné přiznat náhradu nákladů nejvýše za 7 úkonů právní služby a za nejvýše 3 cesty mezi Jihlavou a Prahou, neboť ve věci proběhla pouze tři ústní jednání. III. Argumentace žalovaného a osob zúčastněných na řízení 11. Žalovaný