30 Af 35/2021 – Krajský soud v Brně

30 Af 35/2021- 142 - text  7 30 Af 35/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobce: J. Z. místem podnikání Štolcova 799/56, Brno zastoupeného advokátem Mgr. Janem Slunečkem sídlem Týn 640/2, Praha proti žalovanému: Celní úřad pro Jihomoravský kraj sídlem Koliště 17, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 3. 2021, čj. 330582/202153000011 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 3. 2021, čj. 330582/202153000011, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci jako náhradu nákladů řízení částku 71 384,20 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Jana Slunečka, advokáta, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce uplatnil u žalovaného námitku podle § 159 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Její podstata spočívala v tom, že se žalobce domáhal nároku na zaplacení úroku z neoprávněného jednání žalovaného, který mu vznikl v důsledku změny nebo zrušení platebních výměrů. Konkrétně šlo o následující rozhodnutí, ve kterých doměřil žalovaný žalobci dovozní clo a penále: a. dodatečné platební výměry zrušené z důvodu prekluze práva dodatečně vyměřit clo (rozhodnutí GŘC čj. 607433/2018900000317 ze dne 20. 11. 2018, dle něhož byly zrušeny dodatečné platební výměry čj. 3476453 až 61/201453000051 ze dne 9. 7. 2014). b. dodatečné platební výměry, u nichž byl v odvolacím řízení zrušen výrok o vyměření penále dle § 251 daňového řádu (rozhodnutí GŘC čj. 607435/2018900000317 ze dne 14. 12. 2018, dle něhož byly změněny dodatečné platební výměry čj. 3476562, 63, 65 až 94, 96147, 149151/201453000051 ze dne 9. – 11. 7. 2014). c. dodatečné platební výměry zrušené v odvolacím řízení s ohledem na závěry rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2020, čj. 62 Af 2/2019  228 (rozhodnutí čj. 488765/202053000051 ze dne 16. 10. 2020, dle něhož byla zrušena rozhodnutí čj. 3476562, 63, 65 až 73/201453000051 ze dne 9. 7. 2014 a ze dne 10. 7. 2014; rozhodnutí čj. 511283/202053000051 ze dne 19. 10. 2020, dle něhož byla zrušena rozhodnutí čj. 3476574 až 94, 96 až 147, 149 až 151/202053000051 ze dne 10. 7. 2014 a 11. 7. 2014) 2. Námitku žalobce žalovaný zamítl rozhodnutím označeným v záhlaví (dále též „odvolací rozhodnutí“ nebo „napadené rozhodnutí“). Proti němu brojí žalobce u Krajského soudu v Brně žalobou podanou dne 26. 5. 2021. II. Předchozí rozhodnutí ve věci 3. Krajský soud původně žalobu zamítl, a to rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 30 Af 35/202130. Ztotožnil se totiž s náhledem žalovaného, že právní úprava úroků z neoprávněně zadržovaného cla v českých celních předpisech je komplexní a § 254 daňového řádu se vedle ní nemůže uplatnit. Celní předpisy již od roku 2004 jen odkazují na právní úpravu této problematiky v právu EU. Ta v čl. 116 odst. 6 celního kodexu EU účinného od 1. 6. 2016 (kodex přitom jen přebírá dřívější totožnou úpravu) v podstatě stanoví, že celní orgány při vrácení cla nejsou povinny platit úroky, ledaže nebylo rozhodnutí o vrácení cla vykonáno do tří měsíců od jeho přijetí, případně pokud tak stanovily vnitrostátní předpisy. České vnitrostátní předpisy nic takového nestanovují, neboť použití § 254 daňového řádu je výslovně vyloučen ustanovením § 66 aktuálního celního zákona. 4. Nejvyšší správní soud tento rozsudek krajského soudu nejprve potvrdil svým rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 4 Afs 219/202268, ten ale zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 20. 2. 2025, sp. zn. I. ÚS 2293/23. Ústavní soud se opřel o rozsudek Soudního dvora EU ze dne 28. 4. 2022 ve spojených věcech C415/20, C419/20 a C427/20 Gräfendorfer Geflügel Tiefkühlfeinkost. 5. SDEU v citovaném rozsudku dovodil, že existuje obecná zásada práva EU, podle které má jednotlivec nárok na úroky z neoprávněně vybraného cla. Konkrétně uvedl, že „každý adresát veřejné správy, kterému vnitrostátní orgán uložil povinnost zaplatit daň, clo nebo jiný poplatek v rozporu s unijním právem, má na základě unijního práva nárok získat od dotyčného členského státu příslušnou peněžní částku zpět“, a to i s „úroky, které mají kompenzovat nedostupnost této částky“ (body 51 a 52). K tomu doplnil, že porušeno „může být jakékoli pravidlo unijního práva, ať se jedná o ustanovení primárního, nebo sekundárního práva …, jakož i obecnou zásadu unijního práva“, a že k porušením může dojít i tím, že členský stát unijní právo do svého právního řádu nesprávně transponuje nebo ho nesprávně aplikuje či vyloží (body 61 a 64). SDEU v citovaném rozsudku odkázal na své dřívější rozhodnutí ve věci Wortmann KG Internationale Schuhproduktionen, podle nějž se čl. 116 celního kodexu EU na nynější situaci nevztahuje (týká se jen případů, kdy se poté, co celní orgán propustí dotčené zboží, v poměrně krátké době zjistí, že prvotně vyměřené dovozní clo musí být sníženo a rozdíl vrácen dovozci). 6. Pokud jde o praktické uplatnění práva jednotlivce na úroky z neoprávněně vybraného cla, SDEU v citovaném rozsudku dovodil, že při chybějící unijní úpravě „přísluší každému členskému státu, aby ve vnitrostátním právním řádu stanovil podrobná pravidla pro výplatu úroků v případě vracení peněžních částek vybraných v rozporu s unijním právem. Tato podrobná pravidla však musí respektovat zásady rovnocennosti a efektivity, což je požadavek, jehož dodržování zejména vyžaduje, aby nebyla upravena tak, aby nadměrně ztěžovala nebo v praxi znemožňovala uplatnění nároku na výplatu úroků zaručeného unijním právem“ (bod 74). Dodal ovšem, že „účinné uplatnění nároků zaručených unijním právem v zásadě nevyžaduje, aby vnitrostátní orgány z úřední povinnosti přistoupily k vrácení nebo vyplacení těchto částek a k vyplacení těchto úroků, pokud adresát veřejné správy nepodá žádný podnět k soudu, kterým se domáhá dodržení těchto nároků“ (bod 78). 7. Ústavní soud v návaznosti na to ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2293/23 Nejvyššímu správnímu soudu vytkl, že ústavně konformním způsobem neodůvodnil, proč má stěžovatel svůj nárok vyplývající z práva EU uplatnit jiným způsobem, než který původně zvolil (tj. podle § 254 daňového řádu). Soudem zvolenou cestu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), měl Nejvyšší správní soud zhodnotit znovu, a to perspektivou základních práv stěžovatele na ochranu vlastnictví a projednání věci bez zbytečných průtahů. Měl při tom zohlednit zásady efektivity a rovnocennosti a posoudit i faktickou možnost stěžovatele domoct se svého nároku touto cestou (bod 49). Citovaný nález obsahuje i předběžný náčrt úvah, které musí Nejvyšší správní soud provést (body 5262). 8. Požadovanou úvahu předestřel Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 15. 4. 2025, č. j. 1 Afs 334/202458, a v nynější věci ji jen přebral. Konkrétně se tak stalo v rozsudku ze dne 28. 5. 2025, čj. 4 Afs 219/2022127. Jím Nejvyšší správní soud zrušil předchozí rozsudek krajského soudu v této věci a zavázal jej následujícím právním názorem: 9. Krajský soud musí zjistit, z jakého důvodu došlo ke zrušení dodatečných platebních výměrů, kterými bylo žalobci nesprávně vyměřeno clo. Pokud by důvodem bylo vyměření cla v rozporu s unijním právem, pak žalobci vznikl nárok na úrok z vráceného nedlužného cla. V takovém případě by krajský soud nemohl žalobce odkázat na postup podle zákona o náhradě škody způsobené při výkonu veřejné moci, neboť „možnost jednotlivce domoci se v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. vyplacení úroků je spíše toliko teoretická a pro účastníka celního řízení značně nejistá. Dle unijní judikatury by přitom jednotlivci měl náležet nárok na úrok v podstatě automaticky, resp. by k jeho úspěšnému uplatnění měla vést přímočará cesta, která nevyžaduje náročné prokazování, jež by účastníka řízení nepřiměřeně zatěžovalo.“ Namísto toho by bylo třeba podpůrně (subsidiárně) použít úpravu v § 254 daňového řádu, která představuje efektivní a podrobně upravený postup, jak se domoci úroku z nesprávně stanoveného cla. Vyloučení této úpravy (výše citovaný § 66 celního zákona) se v případě, kdy jde o porušení práva EU, neuplatní. III. Argumentace stran sporu a řízení před krajským soudem 10. Žalobce v reakci na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu zaslal krajskému soudu metodickou informaci Generálního ředitelství cel č. 9/2024, která řeší úroky hrazené orgány celní správy v roli správce daně. Žalobce vyjádřil názor, že metodická informace představuje ustálenou správní praxi, která je pro postup celních orgánů závazná. Dále upozornil na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 18. 6. 2025, čj. 52 Af 10/2023115. Ten v obdobné procesní situaci, jaká nastala v nynější věci, rozhodl, že jestliže důvodem pro zrušení rozhodnutí celních orgánů bylo n