1 Azs 16/2021 — Nejvyšší správní soud

31 Af 40/2023- 84 - text  10 31 Af 40/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců JUDr. Václava Štencla, MA, a Mgr. Jana Jiráska, Ph.D., ve věci žalobce: Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání, státní příspěvková organizace, IČO 72029455 sídlem Jankovcova 933/63, 170 00 Praha 7 zastoupený advokátem JUDr. Josefem Donátem, LL.M. sídlem Na Pankráci 1683/127, 140 00 Praha proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže sídlem třída Kpt. Jaroše 7, 604 55 Brno o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 3. 8. 2023, č. j. ÚOHS-29242/2023/162, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 8. 2015, č. j. ÚOHS-S1091/2014, S354/2015/VZ-21931/2015/542/JVo, uznal žalobce vinným ze spáchání dvou správních deliktů podle § 120 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách ve znění účinném k 31. 10. 2014 (dále jen „ZVZ“). Měl se jich dopustit tím, že a) nedodržel postup stanovený v § 21 odst. 2 ZVZ, jestliže dne 31. 10. 2014 uzavřel smlouvu v jednacím řízení bez uveřejnění s dodavatelem z důvodu krajně naléhavého případu, aniž by k tomu byly splněny podmínky stanovené v § 23 odst. 4 písm. b) ZVZ, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a b) uzavřel smlouvu s dodavatelem bez uveřejnění oznámení o zahájení zadávacího řízení podle ustanovení § 146 odst. 1 ZVZ, ačkoli byl povinen toto oznámení uveřejnit. Za tyto správní delikty žalovaný uložil žalobci pokutu ve výši 500 000 Kč. Předseda žalovaného následně rozhodnutím ze dne 6. 9. 2016, č. j. ÚOHS-R277/2015/VZ-36916/2016/322/KBe, zamítl rozklad žalobce podaný proti prvostupňovému rozhodnutí a toto rozhodnutí potvrdil. Toto rozhodnutí bylo následně zrušeno Krajským soudem v Brně, nejprve rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. 31 Af 80/2016-85, a posléze (poté, co byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2022, č. j. 5 As 340/2018-64) rozsudkem ze dne 2. 11. 2022, č. j. 31 Af 80/2016-164 (kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 11. 5. 2023, č. j. 9 As 220/2022-33). Předseda žalovaného proto o rozkladu rozhodoval znovu a rozhodnutím ze dne 3. 8. 2023, č. j. ÚOHS-29242/2023/162, potvrdil výrok prvostupňového rozhodnutí o vině ve vztahu k prvnímu ze správních deliktů a v této části rozklad zamítl (výrok I.), zrušil výrok o vině ve vztahu k druhému ze správních deliktů a řízení o něm zastavil (výrok II.), změnil výrok o pokutě tak, že ji snížil na částku 350 000 Kč (výrok III.), a zrušil výrok o uložení zákazu plnění smlouvy a řízení v této části zastavil (výrok IV.). II. Stanoviska účastníků řízení 2. Žalobce se domáhá zrušení správních rozhodnutí obou stupňů a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítá, že žalovaný učinil nesprávný závěr o tom, že stav krajní naléhavosti v říjnu 2014 způsobil žalobce sám svým jednáním. Nesprávně totiž vyhodnotil objektivní okolnosti, které vedly ke zpoždění se zahájením původního řízení. Zdržení způsobilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále „MŠMT“) z pozice normotvůrce. V této otázce žalovaný neprovedl vlastní hodnocení předložených důkazů. Žalovaný vychází z nesprávného závěru, že důvodem zpoždění původního řízení byly změny prováděné v době od dubna 2014. Pronáší přitom nevhodné a nerealistické úvahy o tom, jak žalobce mohl změnit předmět plnění původního řízení tak, aby zadávací řízení stihl dokončit. Úvahy žalovaného odporují podkladům rozhodnutí a ignorují dřívější argumentaci žalobce. Žalovaný také činil nesprávné a arbitrární úvahy ohledně lhůt, které měl žalobce zohlednit v rámci přípravy harmonogramu. Žalovaný činil věcně nedůvodný rozdíl mezi během blokační lhůty jako samostatným zákonným institutem a mezi zdržením způsobovaným vydáním předběžného opatření žalovaným. Porušil dále povinnost rozhodnout v pochybnostech ve prospěch obviněného a ignoroval apel krajského soudu, aby přihlédl k okolnostem zdržení se zahájením původního řízení jako k okolnostem, které vylučují odpovědnost žalobce za přestupek, ani je neposoudil jako polehčující okolnost pro snížení pokuty. 3. Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že jelikož nedošlo ke změně skutkového či právního stavu, postupoval v souladu se závazným právním názorem krajského soudu. Odkazuje na prvostupňové rozhodnutí, napadené rozhodnutí, svá vyjádření v předchozích soudních řízeních i rozsudky soudů a dále se vyjadřuje pouze k nově uplatněné argumentaci. Setrvává na závěru, že zdržení původní veřejné zakázky je dílem interních záležitostí v rámci žalobce a MŠMT jako jeho zřizovatele. Mediální výstupy nejsou reálnou normotvorbou. Žalobce nečekal na legislativní změnu, nýbrž výhradně na souhlas ministra. Argumentace žalovaného týkající se lhůt, s nimiž má zadavatel počítat, byla vždy konzistentní. Tvrdí-li žalobce, že nejzazším termínem uzavření smlouvy bylo 31. 10. 2014, ignoruje první závazně stanovený milník v podobě akceptace prováděcího projektu do 30. 9. 2014, stanovený v zadávacích podmínkách. Neexistuje žádná pochybnost o příčině zdržení ani o tom, s jakými časovými úseky měl žalobce v původním zadávacím řízení počítat. Žalobce odpovídá za opožděný souhlas ministra jako svého zřizovatele. Žalobce se proto nemůže zprostit odpovědnosti tvrzením, že udělal fakticky vše správně, aby se nezákonnému jednání vyhnul. Jistý apel na žalovaného při ústním vyhlašování rozsudku zazněl. Byl ale pronesen neurčitě a krajský soud nepovažoval za důležité jej zanést do rozsudku. Tím méně by měl být žalovaný povinen jej v napadeném rozhodnutí zohlednit. I kdyby jej zohlednil, nemohlo se jednat o aplikaci § 121 odst. 1 ZVZ, ale maximálně o dílčí polehčující okolnost, která by se v pokutě odrazila minimálně. 4. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou. Nad rámec žalobních námitek doplňuje, že se právní stav podstatně změnil nazíráním krajského soudu vyjádřeným již v rozsudku ze dne 26. 9. 2018 a následným předložením důkazů žalobcem. S nimi se napadené rozhodnutí vypořádalo nedostatečně. Žalobce označuje argumentaci žalovaného za hrubě manipulativní a poukazuje na relevanci mediálních zpráv jako důkazu o přípravě legislativy. Závěry o tom, že normotvorná činnost neprobíhala, nemají oporu ve správním spise. Žalobce brojí také proti úvahám týkajícím se započítávání blokačních lhůt. Žalovaný podle něj nesprávně zaměňuje formální nastavení zadávacích podmínek a reálné potřeby a možnosti žalobce. Žalobce reálně mohl smlouvu uzavřít až do 31. 10. 2014. 5. Při ústním jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. III. Posouzení věci krajským soudem 6. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného a řízení předcházející jeho vydání v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; dále „s. ř. s.“). Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Podkladem pro rozhodnutí byl obsah správního spisu, nad jehož rámec nebylo potřeba provádět dokazování. 7. Předně soud uvádí, že se v tomto případě jedná o opakované posouzení věci (viz shora citované rozsudky Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu), v rámci něhož již není prostor pro opětovné posuzování týchž otázek a polemiku s dřívějším právním názorem (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2022, č. j. 1 Azs 16/2021-50). Závazným právním názorem krajského soudu je při dalším rozhodování v téže věci vázán nejen žalovaný, ale také sám krajský soud. III.a Postavení MŠMT při vzniku stavu krajní naléhavosti 8. Nejprve se soud zabýval postavením MŠMT při vzniku stavu krajní naléhavosti, která byla důvodem pro zadání veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění. Krajský soud v rozsudku ze dne 2. 11. 2022, č. j. 31 Af 80/2016-164, vyšel z toho, že samotná existence krajní naléhavosti nebyla mezi účastníky sporná. Krajní naléhavost spočívala v nemožnosti dokončení původního zadávacího řízení, v němž jeden z dodavatelů podal návrh k žalovanému na přezkum úkonu zadavatele. Žalobce měl vznik této situace zapříčinit pozdním zadáním veřejné zakázky, které mělo být způsobeno pozdním souhlasem ministra MŠMT, jenž byl pro zadání veřejné zakázky nezbytný. Spornou byla v prvé řadě otázka, zda je pozdní souhlas ministra MŠMT přičitatelný žalobci. Krajský soud rozlišil situace, kdy ministr MŠMT vystupuje z pozice zřizovatele žalobce a kdy ministr či MŠMT jako celek vystupují jako normotvůrce. V prvním případě se jedná fakticky o interní úkony žalobce, které jsou proto přičitatelné žalobci. V druhém případě MŠMT stanovuje obecně závazná pravidla, která jsou platná nejen pro žalobce, ale erga omnes (primárně jde o pravidla obsažená ve vyhlášce č. 177/2009 Sb., o bližších podmínkách ukonč