3 Azs 12/2003 — Nejvyšší správní soud

32 A 33/2025- 20 - text pokračování 8 32 A 33/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobkyně: X. T. P., st. přísl. X zastoupená Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem se sídlem Lidická 960/81, 602 00 Brno proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, P. O. Box 78, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2025, č. j. CPR-24443-5/ČJ-2025-930310-V242, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladu řízení. III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se včas podanou žalobou ze dne 24. 9. 2025 domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 12. 6. 2025, č. j. KRPB-250845-48/ČJ-2024-060026-SV (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo žalobkyni podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou cizinci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace v délce 3 roky. II. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně uvedla, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. 3. Zásadní otázkou je, zda byly v případě žalobkyně dány podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaný ani správní orgán I. stupně nedospěli k jednoznačnému závěru, zda žalobkyně je či není rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Nalézací správní orgán vyšel z toho, že nejsou pochybnosti o pevnosti, trvalosti a intenzitě vztahů žalobkyně s jejím druhem, ale zároveň konstatoval, že mezi nimi není trvalý partnerský vztah. Žalovaný ale toto zjištění vyhodnotil tak, že mezi žalobkyní a jejím druhem jde o trvalé partnerské soužití. Na druhé straně žalovaný konstatoval, že žalobkyně svůj vztah s druhem řádně nedoložila a není tedy rodinným příslušníkem podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. To je však v rozporu se skutkovými závěry. Žalobkyně trvá na tom, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie podle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že má žalobkyně se svým druhem partnerský vztah, byla prokázána již v předchozím řízení o správním vyhoštění a v řízení před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 32 A 50/2020. 4. Napadené rozhodnutí pak závažným způsobem negativně ovlivní život nejen žalobkyně, ale také jejího partnera a nezletilé vnučky, a je podle názoru žalobkyně v rozporu s ustanovením § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Mezi žalobkyní a jejím druhem je silné pouto a závislost, především ze strany druha, jehož zdravotní stav je vážný. 5. Žalobkyně nesouhlasí ani se závěrem žalovaného, že nepracuje řádně. Žalobkyni náleží postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie a je v pracovněprávních vztazích ve stejném postavení jako občan ČR. Není pravdivé ani tvrzení žalovaného o vzniku možnosti požádat o pobytové oprávnění po skončení řízení o správním vyhoštění v roce 2019. Žádost rodinného příslušníka občana Evropské unie, který je v postavení rodinného příslušníka podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, se zamítne podle § 87e odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců v případě, že pobývá na území neoprávněně, na základě výjezdního příkazu nebo je držitelem krátkodobého víza. Žalobkyně v té době pobývala na území ČR neoprávněně nebo v rámci uděleného výjezdního příkazu, a tedy neměla možnost žádné pobytové oprávnění získat. 6. Dopady napadeného rozhodnutí jsou zcela zásadní a nemohou být ani zmírněny možností realizace návštěv cestou krátkodobých víz. Nadto syn žalobkyně, který jí měl pomoci zvládnout reintegraci do sociálního prostředí v domovském státě, zemřel. Žalobkyni po něm zůstala pouze vnučka, která pobývá na území ČR a se kterou má žalobkyně pěkný vztah. Napadeným rozhodnutí nebyla zachována proporcionalita mezi důvody rozhodnutí a jeho důsledky. 7. V případě žalobkyně tedy nebylo nutné vydávat rozhodnutí o správním vyhoštění. Toto opatření je v rozporu s § 119a odst. 2 v návaznosti na § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán neodůvodněně nepostupoval podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, což by žalobkyně považovala za opatření přiměřené. 8. S ohledem na výše uvedené proto žalobkyně navrhla, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále je žalovaný přesvědčen, že v napadeném rozhodnutí se podrobně a přezkoumatelným způsobem vyjádřil k celé věci, uvedl důvody, pro které bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí. Žalobními námitkami týkajícími se přiznání postavení rodinného příslušníka občana EU se žalovaný zabýval již v napadeném rozhodnutí. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí i dostatečně vypořádal s otázkou dopadu přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobkyně podle § 119a odst. 2 v návaznosti na § 174a zákona o pobytu cizinců. Pokud jde o námitku chybného závěru o možnosti požádat po skončení řízení v roce 2021 o pobytové oprávnění, podle žalovaného žalobkyně danou možnost měla. Ustanovení § 87e odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců, na které žalobkyně odkazuje, bylo do zákona zařazeno novelou zákona č. 274/2021 Sb. s účinností od 1. 8. 2021. Žalobkyně však mohla území opustit a podat žádost o přechodný pobyt, což neučinila a šlo z její strany o zanedbání možnosti legalizace pobytu. Proto také nebylo přistoupeno k namítanému užití ustanovení § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť v řízení nebyla shledána nepřiměřenost napadeného rozhodnutí. 10. Podle žalovaného byly v řízení zjištěny a posouzeny všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch žalobkyně. Za daných okolností nelze upustit od uložení správního vyhoštění a je třeba jej shledat jako přiměřené opatření. Žalovaný je toho názoru, že napadené rozhodnutí je plně v souladu se zákonem, a proto navrhuje zamítnutí žaloby. IV. Posouzení věci krajským soudem 11. Žaloba byla podána osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), ve lhůtě stanovené v ustanovení § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. 12. Soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení ústního jednání. 13. K tomu krajský soud na úvod konstatuje, že ve věci není sporné, že žalobkyně pobývala na území ČR bez platného pobytového oprávnění od 21. 6. 2021 (resp. od 23. 4. 2021) do 17. 12. 2024. 14. Žalobkyně v prvé řadě namítala, že správní orgány jednoznačně nedospěly k závěru, zda žalobkyně je nebo není rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Je tedy otázkou, zda byly dány podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. 15. Krajský soud k tomu uvádí, že stejně jako správní orgány nikterak nezpochybňuje partnerský vztah žalobkyně a jejího druha z hlediska intenzity a pevnosti. Nicméně tato otázka není předmětem posuzovaného správního řízení, resp. její zodpovězení nic nemění na tom, že rozhodnutí o správním vyhoštění mohlo být vydáno. 16. Jak uvedla žalobkyně, je sice nutno při rozhodování o správním vyhoštění rozlišovat mezi cizinci, jimž je přiznáno postavení rodinného příslušníka Evropské unie a těmi, kteří jsou tzv. občany třetí země. Pro účely správního vyhoštění jsou však relevantní pouze rodinní příslušníci občana Evropské unie uvedení v § 15a odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. 17. Je totiž nutné dále vycházet i z § 118 odst. 8 zákona o pobytu cizinců, podle něhož pro účely této hlavy se za rodinného příslušníka občana Evropské unie nepovažuje osoba uvedená v § 15a odst. 3, která pobývá na území přechodně [hlavy X zákona o pobytu cizinců, vztahující se ke správnímu vyhoštění; pozn. soudu]. K tomu soud doplňuje, že pokud zákon vylučuje osoby uvedené v § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, které na území pobývají na základě přechodného pobytového statusu, tím spíše bude na základě citovaného ustanovení vyloučena osoba, která na území pobývá na základě pobytového „nestatusu“, tedy nelegálně bez jakéhokoliv pobytového oprávnění. I kdyby taková osoba fakticky byla rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, je třeba u ní přistoupit ke správnímu vyhoštění, pokud jsou splněny zákonné podmínky. To je i případ žalobkyně. 18. Není tedy ve věci re