2 Afs 24/2005 — Nejvyšší správní soud

41 Ad 12/2025- 25 - text 7 41 Ad 12/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobce: Ing. M. H. X žalovaný: Ministerstvo práce a sociálních věcí Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2025, č. j. MPSV-2025/55744-921, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Žalobce pobíral příspěvek na bydlení. Nedoložil pak ovšem své příjmy, a proto mu nárok na něj zanikl. Nyní namítá, že žádné příjmy neměl, a proto nebylo co dokládat, resp. že nevěděl, že je i v takovém případě musí dokládat. Doprovází to argumentací na porušení jeho základních práv. Žádná z jeho námitek však není důvodná. Správní orgány postupovaly i rozhodly naprosto správně. II. Rozhodnutí správních orgánů a související skutkové okolnosti 2. Žalobce měl přiznaný příspěvek na bydlení. V oznámení o jeho přiznání od Úřadu práce – krajské pobočky v Brně („úřad práce“) ze dne 20. 6. 2024 se mu dostalo poučení o jeho zákonných povinnostech. V tomto oznámení se uvádí: „Pro trvání nároku na dávku je v každém 2. a 4. čtvrtletí povinnost doložit příjmy všech společně posuzovaných osob a náklady na bydlení za 1. a 3. čtvrtletí, a to nejpozději do 30. 4. a 31. 10.“ 3. Aby žalobcův nárok pokračoval ve 4. čtvrtletí roku 2024, tak bylo nutné rozhodné příjmy a náklady na bydlení doložit nejpozději do 31. 12. 2024 [§ 51 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře]. Dne 8. 1. 2025 žalobce obdržel oznámení o zániku nároku na příspěvek na bydlení, protože neprokázal v zákonném termínu výši příjmů a nákladů na bydlení pro pokračování nároku od 1. 10. 2024. Proti tomuto oznámení podal žalobce námitku, ve které vysvětloval svůj postup při prodloužení nároku na dávku od 1. 10. 2024. Podle svých slov nesprávně pochopil způsob dokládání rozhodných příjmů. Domníval se, že pokud nemá žádné příjmy, tak nemusí nic dokládat. Žádal o prominutí této chyby. 4. Na základě námitky žalobce vydal Úřad práce dne 21. 1. 2025 rozhodnutí pod č. j. 56523/25/BM („rozhodnutí úřadu práce“), kterým se rozhodl mu odejmout příspěvek na bydlení od 1. 10. 2024, protože nárok na dávku zanikl ke dni 30. 9. 2024. Úřad práce v odůvodnění citoval § 51 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře a uvedl, že žalobce příjem do konce kalendářního čtvrtletí nedoložil, a proto nárok na dávku zanikl. V závěru rozhodnutí úřad práce žalobce upozornil, že může uplatnit nárok na příspěvek na bydlení zpětně podáním nové žádosti o příspěvek na bydlení se všemi náležitostmi. Pokud by prokázal nárok na výplatu za dobu, za kterou dávka nenáležela, doplatila by se zpětně až tři měsíce od data podání nové žádosti. 5. Proti rozhodnutí úřadu práce podal žalobce odvolání. Rozsáhle popsal důvody, proč se domníval, že nemusí žádné příjmy dokládat, pokud žádné příjmy nemá. Není podle něj nikde stanovena povinnost dokládat, že žádné příjmy nemá. Dále v odvolání uvedl, že dne 21. 10. 2024 doložil na podatelnu úřadu práce písemnost s kopiemi příslušných SIPO formulářů za období 3. čtvrtletí 2024. 6. Žalovaný ovšem rozhodnutím ze dne 28. 2. 2025, č. j. MPSV-2025/55744-921 („rozhodnutí žalovaného“), odvolání žalobce zamítl. Po prostudování spisové dokumentace dospěl ke stejnému závěru jako úřad práce, tedy že žalobci zanikl nárok na příspěvek na bydlení ke dni 30. 9. 2024, protože v období od 1. 10. 2024 do 31. 12. 2024 neprokázal příjmy a náklady na bydlení za 3. čtvrtletí roku 2024. 7. K námitkám žalobce žalovaný uvedl, že se ve spisové dokumentaci nenachází ani náklady na bydlení doložené údajně žalobcem dne 21. 10. 2024. K odvolání žalobce nepřiložil potvrzení o tom, že by náklady na bydlení úřadu práce v zákonném termínu doložil. Žalovaný zdůraznil, že žalobce byl o povinnosti dokládat výši svých příjmů poučen v oznámení o přiznání dávky. K žádosti „nulové“ příjmy doložil. V minulosti už příspěvek na bydlení také pobíral a doklad o výši čtvrtletního příjmu pravidelně dokládal, ač rovněž neměl žádný příjem. Tato povinnost prokázat výši příjmů mu je tedy nejen známa, ale také ji pravidelně realizoval. 8. Žalovaný také poukázal na možnost nápravy situace podle § 54 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře, podle něhož nárok na výplatu dávky zaniká uplynutím tří měsíců ode dne, od kterého dávka náleží. Žalobce proto mohl až do 31. 1. 2025 uplatnit novou žádost o příspěvek na bydlení s nárokem od 31. 10. 2024. Žalobce obdržel rozhodnutí úřadu práce právě 31. 1. 2025, mohl tedy ještě téhož dne o příspěvek na bydlení od 31. 10. 2024 požádat. Rozhodnutí úřadu práce ho na tuto možnost upozornilo. Jiný postup k nápravě zákon o státní sociální podpoře neumožňuje. 9. Úřad práce každopádně podle žalovaného odňal žalobci příspěvek na bydlení od 1. 10. 2024, v souladu se zákonem, protože nárok na dávku zanikl ke dni 30. 9. 2024. III. Žaloba a vyjádření žalovaného 10. Žalobce ve své rozsáhlé žalobě požaduje zrušení rozhodnutí žalovaného i úřadu práce, obnovení výplaty dávky od 30. 9. 2024 a doplacení příslušenství jako penále za zpoždění. 11. Faktický průběh sporu začal tím, že žalobce obdržel 2. 7. 2024 oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory na bydlení. Dne 21. 10. 2024 předložil žalobce na úřadu práce doklad ohledně nákladů na bydlení ve formě krátkého vysvětlujícího textu s přiloženými kopiemi nascanovaných účtenek SIPO na druhé straně listu. Žádné příjmy neuvedl, protože v daném období žádné nedosáhl. Dne 14. 1. 2025 obdržel oznámení o zániku předmětné dávky s možností podání námitky. 12. Žalobce podal 20. 1. 2025 námitku, v níž správně a oprávněně vylíčil, že pokud žádné příjmy nedosáhl, nemusí je dokládat. V námitce uvedl své zkušenosti z práce na finančním úřadě a odvolal se na § 4 odst. 2 občanského zákoníku. Námitku doplnil konkrétním prohlášením o jednotlivých druzích příjmů podle zákona o státní sociální podpoře s tím, že takové příjmy nenabyl. Úřad práce námitku svým rozhodnutím zamítl. 13. Žalobce podal 17. 2. 2025 odvolání. Argumentoval, že úřad práce není institucí oprávněnou kontrolovat příjmy osob, na což má právo jen finanční správa podle § 38y zákona o dani z příjmů. Dikce § 51 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře není podle žalobce v jeho případě oprávněná, protože žádný příjem nenabyl, tedy nedosáhl rozhodné příjmy s hodnotou od 1 Kč výše. 14. Žalobce napadá především § 51 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, který stanoví povinnost prokázat výši rozhodných příjmů a nákladů na bydlení nejpozději do konce prvního měsíce následujícího čtvrtletí. Argumentuje, že slovo „prokázat“ v zákoně o státní sociální podpoře nemá takovou právní sílu, jakou má v zákoně o daních z příjmů § 38y, který jasně stanoví „poplatník je povinen prokázat“. Zákon o státní sociální podpoře podle žalobce neřeší situaci se žádnými příjmy, ale pouze s příjmy od 1 Kč výše. Pokud žádné příjmy nedosáhl, neměl povinnost nic předkládat ani hlásit, protože zákon takovou povinnost neurčuje. 15. Ve věci nákladů žalobce argumentuje, že řádně a v termínu předložil kopie účtenek SIPO, což je podle zákona jediné možné a dostačující. Zákon o státní sociální podpoře ani zákon o pomoci v hmotné nouzi podle něj nikde neurčují povinné náležitosti bankovních výpisů k předložení na úřad práce. Požadování fyzické úhrady nákladů z bankovního výpisu považuje za obcházení zákona a porušení ústavního pořádku. Na účtenkách SIPO dokonce dobrovolně uvedl datum podání příkazu bance k úhradě, ale ani to úředníkům nestačilo. 16. Hlavní námitkou žalobce je porušení ústavního pořádku, konkrétně práva na majetek podle § 1012 občanského zákoníku a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod („Listina“). Argumentuje, že volné peníze jsou po zdanění či osvobození od daně majetkem osoby podle § 991 občanského zákoníku (řádná držba) a § 1011 občanského zákoníku (vlastnictví). Podle § 1012 občanského zákoníku má vlastník právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit, tedy i úřad práce. Pouze finanční úřady mají podle § 38y zákona o daních z příjmů oprávnění vyžadovat prokázání příjmů, a to jen u zdanitelných příjmů. Úřad práce mezi takové instituce nepatří. Není finančním úřadem. 17. Bankovní tajemství podle § 38 odst. 1 zákona o bankách chrání všechny bankovní obchody a peněžní služby bank, včetně stavů na účtech. Banka může sdělit údaje chráněné bankovním tajemstvím třetí osobě, pouze pokud tak zákon výslovně stanoví nebo pokud klient souhlasí. Zákon o bankách neurčuje žalovaného ani úřad práce jako subjekty oprávněné k získání těchto informací. Žalobce považuje vyžadování bankovních výpisů za porušení práva na majetek a bankovního tajemství. Vlastník bankovního účtu může, ale nemusí předložit bankovní výpis jen podle svého rozhodnutí. 18. Žalobce kritizuje bezmezné navazování sociální podpory na příjmy osob, protože to odporuje právu na majetek každého jednotlivce. Napadá také skutečnost