1 Afs 46/2004 — Nejvyšší správní soud

55 Af 4/2023- 42 - text  13 55 Af 4/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Petra Pospíšila a soudců Zuzany Bystřické a Mariana Kokeše ve věci žalobce: Ing. O. K. bytem X zastoupený advokátem JUDr. Alfrédem Šrámkem sídlem Českobratrská 1403/2, 702 00 Ostrava proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 1387/7, 140 96 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2023, č. j. 2099-4/2023-900000-314 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Celní úřad pro Zlínský kraj prověřoval podezření, že při dovozu silničních vozidel ze Švýcarské konfederace do Evropské unie v letech 2017–2020, došlo k obcházení celních procedur. Ze zjištění švýcarských celních orgánů následně vyplynulo, že v těchto letech bylo ze Švýcarské konfederace bez podání vývozního celního prohlášení vyvezeno 36 silničních vozidel. V zaslaném seznamu těchto vozidel byl uveden i osobní automobil Škoda Superb Combi 2.0 TDI, VIN kód: X, palivo: motorová nafta, o objemu 1 968 cm3, rok výroby (datum uvedení do provozu) říjen 2015. Dle zjištění celního úřadu bylo toto vozidlo na základě žalobcovy žádosti jeho jménem zaregistrováno k provozu na pozemních komunikacích v České republice dne 6. 1. 2020 a byla mu přidělena registrační značka X. 2. Celní úřad následně výrokem I. platebního výměru ze dne 20. 6. 2022, č. j. 38538-4/2022-640000-11, sp. zn. 5908241097/7771/TMBJH7NP3G7023429, určil celní hodnotu zboží – daného osobního automobilu – ve výši 251 396 Kč. Výrokem II. pak žalobci coby dlužníkovi ve smyslu čl. 79 odst. 3 písm. c) a čl. 84 nařízení Evropského parlamentu a Rady [EU] č. 952/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie [„celní kodex“], vyměřil podle čl. 104, 105 odst. 3 celního kodexu splatné clo ve výši 25 140 Kč, a podle § 23 odst. 1 písm. d) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, daň z přidané hodnoty [„DPH“] ve výši 58 073 Kč. Celkem tedy dluh činil 83 213 Kč. 3. Proti platebnímu výměru žalobce brojil odvoláním, které však žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 13. 3. 2023, č. j. 2099-4/2023-900000-314. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 4. Ve včas podané žalobě žalobce v prvé řadě citoval ustanovení právních předpisů a judikaturu, která se věci týká. Uvedl, že rozhodnou otázkou je určení, zda je žalobce adresátem vyměřených povinností (cla a DPH), a zároveň, zda postup celních orgánů jednak byl v souladu se zásadou zákazu dvojího zdanění, jednak žalobce nedůvodně neznevýhodnil oproti jiným daňovým subjektům. 5. Pokud jde o problematiku vyměření cla, nebyla v daném případě splněna podmínka stanovená čl. 79 odst. 3 písm. c) celního kodexu, že žalobce věděl nebo mohl vědět, že dovozce R. Š. nesplnil povinnosti dle celních předpisů. Tuto skutečnost byly povinny prokázat celní orgány. Tak však žalovaný neučinil a ke svému tvrzení nepředložil žádný důkaz. V odůvodnění napadeného rozhodnutí jen vycházel z hypotetických a obecných úvah, kdy žalobcovu možnou vědomost o nesplnění daňových povinností dovozce R. Š. dovodil z jeho údajné pasivity. Dle názoru žalovaného měl žalobce po R. Š. požadovat doložení úhrady celních povinností jinak než pouhou ústní formou, případně měl požadovat doložení tvorby ceny zboží. Tento závěr není dostačující. Žalovaný měl vycházet z reálných konkrétních okolností případu. Žalobce se s dovozcem osobně znal již delší dobu, ten přitom veškeré předchozí smluvní povinnosti řádně plnil. Žalobce se jej na splnění povinností dle celních předpisů dotázal a dovozce mu jejich splnění potvrdil. V důsledku toho byl žalobce oprávněně v dobré víře, že povinnosti dle celních předpisů byly zaplaceny. Jak vidno, za těchto okolností nelze žalobci vytýkat pasivitu a nevyužití obecných možností. 6. Není též možné souhlasit se závěrem, že žalovaný není oprávněn zohlednit tvrzení o dobré víře mezi dvěma soukromoprávními subjekty založené smluvním ujednáním. Není volbou žalovaného, které okolnosti posuzovaného případu zohlední, musí zhodnotit veškeré okolnosti případu jak jednotlivě, tak v jejich souvislostech. 7. Co se týče otázky vyměření DPH, žalobce namítl, že žalovaný ponechal platební výměr v platnosti, ačkoli přiznal, že postrádá explicitní vyjádření důvodů pro vyměření DPH. Platební výměr je nepřezkoumatelný, protože postrádá vyčerpávající vysvětlení návaznosti jednotlivých právních předpisů. Zcela v něm chybí jakékoli odůvodnění ve vztahu k vyměřené DPH. Po adresátovi rozhodnutí nelze požadovat, aby dovozoval, že se odůvodnění celního dluhu vztahuje i na DPH, pokud to v rozhodnutí není explicitně uvedeno a vysvětleno. Přitom čl. 4 bod 9. celního kodexu definuje celní dluh jako povinnost zaplatit dovozní nebo vývozní clo, které je uplatňováno pro určité zboží podle platných předpisů Společenství. Definice celního dluhu tedy v sobě nezahrnuje DPH ani žádnou jinou daň. 8. V tomto ohledu žalobce nesouhlasí ani se závěrem žalovaného, že důvody pro vyměření cla lze vztáhnout rovněž na vyměření DPH s ohledem na § 93 zákona o DPH. Toto ustanovení se týká pouze procesní stránky vyměření. Hmotněprávní vznik povinnosti žalobce zaplatit DPH, a z toho plynoucí možnost celního úřadu žalobci DPH vyměřit, upravuje zákon o DPH. Ostatně celní úřad ve výroku platebního výměru uvedl, že se DPH žalobci vyměřuje podle § 23 odst. 1 písm. d) zákona o DPH. Projednávaná věc tedy spadá do kompetence celních orgánů, vznik povinnosti konkrétní osoby zaplatit DPH je však třeba posuzovat dle zákona o DPH. Jinak řečeno, na základě citovaného ustanovení vzniká dotčené osobě povinnost zaplatit DPH, touto dotčenou osobou ovšem nemůže být žalobce. Z výkladu daného ustanovení je zřejmé, že daň je povinen zaplatit plátce. Z definice plátce v § 6 zákona o DPH vyplývá, že každý plátce je zároveň osobou povinnou k dani, jejíž definici uvádí § 5 téhož zákona. Je tedy rozhodné, zda je žalobce osobou povinnou ve smyslu § 6 zákona o DPH. Žalobce samostatně neuskutečňuje ekonomické činnosti ve smyslu § 5 odst. 1 zákona o DPH a proto není osobou povinnou k dani, ani plátcem. Proto mu celní orgány nemohly vyměřit daňovou povinnost na základě § 23 odst. 1 písm. d) zákona o DPH. 9. Vzhledem k definici celního dluhu v čl. 4 bodu 9. celního kodexu je nesprávný závěr žalovaného, že povinnost zaplatit DPH se posuzuje dle stejných ustanovení celního kodexu jako v případě cla, tedy že celní kodex chápe DPH jako součást institutu celního dluhu. 10. Na základě § 23 odst. 1 písm. d) zákona o DPH, tedy měla být DPH vyměřena toliko dovozci R. Š. jako jedinému možnému adresátovi. Žalobce není adresátem povinnosti zaplatit daň ani dle tohoto ustanovení zákona o DPH, ani dle celního kodexu. 11. Žalobce dále namítl, že celní orgány porušily zásadu zákazu dvojího zdanění. Celní úřad platebním výměrem ze dne 7. 10. 2021 stanovil dovozní clo a DPH na totožné zboží jako u žalobce též dovozci R. Š. Ten na tyto povinnosti minimálně částečně hradil. Vzhledem k tomu celní orgány nemohly stejné povinnosti vyměřit žalobci (a požadovat jejich zaplacení). Není přitom rozhodné, zda právní úprava umožňuje vyměřit povinnosti více subjektům, kteří za ně odpovídají společně a nerozdílně. Zásada zákazu dvojího zdanění dopadá i na proces vymáhání společných povinností. Uvedené plyne i z judikatury. Zásada byla porušena ve vztahu k oběma povinnostem. Zatímco ve vztahu k vyměřenému clu právní úprava umožňuje alespoň vyměřit clo více subjektům, ve vztahu k vyměřené DPH nelze na základě § 23 odst. 1 písm. d) zákona o DPH daň více subjektům ani vyměřit. 12. Žalobce přitom nerozporuje obecný mechanismus solidární odpovědnosti a z něho vycházející obecné způsoby úhrady daňových povinností, kdy jeden z dlužníků může zaplatit více než jiný. Na daný případ však tento obecný mechanismus nelze bez dalšího vztáhnout. Je totiž nezbytné přihlédnout ke konkrétním okolnostem věci. Ve vztahu k dotčeným daňovým povinnostem bylo dovozci R. Š. povoleno posečkání s úhradou ve formě měsíčních splátek. Dovozce tyto splátky minimálně částečně hradí. Tato úhrada (byť poměrně snížená z důvodu rozdělení mezi všechny daňové povinnosti subjektu) však není evidována ve výpisu ze společné části daňového účtu s variabilním symbolem 9210615391, který předložil žalovaný. Sám žalovaný přitom uvedl, že finanční prostředky uhrazené dovozcem jsou rozděleny na splacení všech nedoplatků, které jsou evidovány na jeho osobním daňovém účtu. Tedy i na úhradu povinností, které byly vyměřeny žalobci. To se však nestalo. 13. Žalobce od počátku řízení navrhoval důkaz připojením části spisu vedeného k řízení ohledně povinností dovozce. Jako důkaz chtěl provést tu část tohoto daňového spisu, z níž bude patrné, jakým způsobem správce daně nakládá se splátkami hrazenými R. Š. Do této části spisu žalobce hodlal též nahlédnout. Důkaz však nebyl proveden. Způsob, jakým celní orgány přistupují ke splátkám hrazeným R. Š., zůstává pro žalobce zce