1 Afs 445/2019 — Nejvyšší správní soud

62 Af 26/2023- 44 - text  5 62 Af 26/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D., a soudců Mgr. Filipa Skřivana a JUDr. Ing. Venduly Sochorové v právní věci žalobce: REKOMET STEEL s.r.o. sídlem J. Jabůrkové 308, Otrokovice zastoupen Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem sídlem Sluneční náměstí 14, Praha proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2023, č.j. 19238/23/5300-22442-713080, ve znění opravného rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2023, č. j. 23794/23/5300-22442-713080, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Předmětem posouzení je zákonnost úroku z daňového odpočtu přiznaného žalobci, konkrétně správnost stanovení doby úročení a výše přiznaného úroku. 2. Finanční úřad pro Zlínský kraj (dále jen „správce daně“) rozhodnutím ze dne 19. 7. 2018, č. j. 1076498/18/3306-52525-708414, přiznal žalobci podle § 254a zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „daňový řád“), úrok z daňového odpočtu za dobu od 1. 3. 2015 do 23. 3. 2018 ve výši 1 426 Kč za přiměřeného použití judikatury vycházející z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 9 Aps 3/2013-34, ve věci Kordárna. 3. Žalovaný napadeným rozhodnutím změnil výši přiznaného úroku v souladu s § 155 odst. 5 daňového řádu, ve znění účinném do dne 31. 12. 2020, na 18 531 Kč. Byl přitom vázán závěry vyslovenými ve zrušujícím rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2023, č. j. 62 Af 18/2022-71. II. Žaloba 4. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce včasnou žalobu. Namítá, že okamžik vzniku úroku z daňového odpočtu, z něhož vycházel žalovaný, není v souladu s evropským právem, jež má aplikační přednost. Žalovaný vycházel z rozsudku Kordárna. Měl za to, že úrok z odpočtu vzniká po uplynutí tříměsíční lhůty, která počíná běžet dnem následujícím po posledním dni příslušného zdaňovacího období prodloužené o dobu odpovídající době mezi uplynutím lhůty k podání daňového přiznání za příslušné zdaňovací období a dnem jeho podání. Po vydání rozsudku Kordárna však prošlo evropské právo vývojem, v jehož důsledku jsou závěry Nejvyššího správního soudu překonané. 5. Z judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) podle žalobce vyplývá, že výpočet úroků dlužných ze strany státu, který za počátek běhu lhůty nebere den, kdy by měl být nadměrný odpočet obvykle vrácen podle směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice“), je v rozporu s čl. 183 této směrnice. 6. Pokud správce daně nevyplatí nadměrný odpočet, ač jej řádně vyplatit měl, náleží plátci úrok podle § 254a daňového řádu po uplynutí 55 dnů ode dne skončení zdaňovacího období. V této zákonné lhůtě totiž byl správce daně povinen nadměrný odpočet vrátit podle § 105 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Žalobce proto navrhl, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný se žalobou nesouhlasí. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 7. 2020, č. j. 1 Afs 445/2019-47, ve věci EP Energy Trading, který cituje i žalobce, potvrdil, že pro nyní posuzované zdaňovací období platí nadále závěry vyslovené v rozsudku Kordárna. Jak Nejvyšší správní soud, tak SDEU počítají s určitým bezúročným obdobím. Z citované judikatury nevyplývá, že by žalobci náležel úrok dle § 254a daňového řádu po uplynutí 55 dní od skončení zdaňovacího období. 8. Žalobce směšuje dva druhy úroků – úrok z daňového odpočtu a úrok z prodlení. V nynější situaci žalobci nárok na daňový odpočet vznikl, nebyl vyměřen a byl prověřován správcem daně déle než přiměřenou dobu. Žalobci tedy náleží úrok z daňového odpočtu. Na ten však nelze aplikovat pravidla pro úrok z prodlení. Lhůta 55 dní v žalobcem citované judikatuře je lhůtou pro vrácení daňového odpočtu po jeho vyměření (poté vzniká úrok z prodlení). Podle tuzemské úpravy je úrok z prodlení (z vratitelného přeplatku) přiznáván již po 15, resp. 30 dnech dle § 155 odst. 3 písm. a) a b) daňového řádu. Vnitrostátní úprava je tedy v tomto ohledu přísnější než ta evropská. Na nynější situaci se však nevztahuje. 9. Žalovaný uznal žalobci úrok za delší prověřování nároku na nadměrný odpočet dle rozsudku Kordárna. Za nepřiměřenou délku prověřování nároku na odpočet byl žalobce plně kompenzován. Jiný nárok na kompenzaci mu nevznikl. Navrhl proto, aby soud žalobu zamítl. IV. Posouzení věci 10. Žaloba není důvodná. 11. Soud se nyní posuzovaným úrokem z daňového odpočtu již zabýval, naposledy v rozsudku ze dne 28. 2. 2023, č. j. 62 Af 18/2022-71. Pro zachování stručnosti a srozumitelnosti proto nebude v tomto rozhodnutí rozsáhle rekapitulovat průběh předchozího daňového ani soudního řízení a vyjádří se pouze k právní otázce, která mezi stranami zůstala sporná. Tou je den vzniku úroku z neoprávněně zadržovaného daňového odpočtu. 12. Žalobce podal dne 18. 12. 2014 přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období listopad 2014, ve kterém vykázal nadměrný odpočet ve výši 798 042 Kč. Dne 27. 1. 2015 zahájil správce daně za předmětné zdaňovací období postup k odstranění pochybností, který ukončil dne 18. 3. 2015. Téhož dne zahájil daňovou kontrolu, kterou ukončil dne 25. 1. 2018. Na základě výsledků daňové kontroly (zpráva o daňové kontrole č.j. 8736389/17/2006-60561-109223) byl platebním výměrem č. j. 468703/18/3306-52525-708414 ze dne 16. 3. 2018 vyměřen žalobci za zdaňovací období listopad 2014 nadměrný odpočet ve výši 42 921 Kč; ve zbývající části byl nadměrný odpočet DPH žalobci odepřen. Nadměrný odpočet byl žalobci vrácen dne 23. 3. 2018. 13. Soud ve svých předchozích rozsudcích ze dne 24. 6. 2021, č. j. 62 Af 50/2019-117, a ze dne 28. 2. 2023, č. j. 62 Af 18/2022-71, uvedl, že žalovaný je povinen v dalším řízení zohlednit principy zdůrazněné Nejvyšším správním soudem ve věcech Kordárna a EP Energy Trading. Shrnul, že z rozsudku EP Energy Trading (v tamní věci daňový subjekt uplatňoval nadměrné odpočty DPH za zdaňovací období srpen, září, listopad a prosinec 2015) plyne, že právní úprava obsažená v § 254a daňového řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2017, je co do stanovení úročeného období i výše úroku v rozporu s čl. 183 směrnice. Pro nárok na úrok z odpočtu, na který by se jinak tohoto ustanovení užilo, tak podle Nejvyššího správního soudu platí nadále pravidla vymezená v rozsudku ve věci Kordárna. Daňovému subjektu proto náleží úrok z vratitelného přeplatku podle § 155 odst. 5 daňového řádu za dobu od uplynutí tříměsíční lhůty ode dne následujícího po posledním dni příslušného zdaňovacího období do dne uhrazení nadměrného odpočtu správcem daně. Uvedený závěr Nejvyšší správní soud opakovaně potvrdil (např. rozsudky ze dne 1. 4. 2022, č. j. 1 Afs 80/2021-45, a ze dne 23. 9. 2022, č. j. 5 Afs 139/2021-31). Naznačeným způsobem určil den vzniku úroku i jeho výši žalovaný v nyní napadeném rozhodnutí. 14. Podle žalobce však žalovaný postupoval v rozporu s evropským právem. Konkrétně upozornil na rozsudky SDEU ze dne 12. 5. 2011, Enel Maritsa Iztok 3, C-107/10, body 33, 53 a 54, ze dne 19. 7. 2012, Littlewoods Retail a další, C-591/10, bod 27, a ze dne 24. 10. 2013, Rafinaria Steaua Romana, C-431/12, body 22 a 23. Z nich vyplývá, že „výpočet úroků dlužných ze strany státu, který za počátek běhu lhůty nebere den, kdy by měl být nadměrný odpočet DPH obvykle nahrazen podle směrnice o DPH, je v zásadě v rozporu s požadavky článku 183 této směrnice (výše uvedený rozsudek Enel Maritsa Iztok 3, bod 51). Z předkládacího rozhodnutí přitom vyplývá, že vnitrostátní právní předpisy použitelné na věc v původním řízení v zásadě stanoví výpočet úroků z prodlení od okamžiku uplynutí lhůty 45 dní stanovené pro vyřízení prohlášení k DPH“. Podle soudu z citovaných rozsudků SDEU plyne, že počátek běhu lhůty pro výpočet úroků se musí odvíjet od objektivně daného a předvídatelného okamžiku, kterým by měl být den, kdy měl být nadměrný odpočet DPH obvykle nahrazen podle směrnice. 15. Soud v prvé řadě konstatuje, že aplikační přednost evropského práva není mezi stranami sporná. Co se však týče žalobcem namítaného vývoje judikatury SDEU po vydání rozsudku Kordárna, nelze souhlasit s tím, že by ze žalobcem zmiňovaných rozsudků SDEU vyplývalo, že jsou závěry rozsudku Kordárna v rozporu s evropským právem, resp. se směrnicí. Ostatně část rozsudků SDEU citovaných výše existovala již v době, kdy Nejvyšší správní soud ve věci Kordárna rozhodoval (tj. byla v rozsudku zohledněna) a z některých Nejvyšší správní soud dokonce v odůvodnění rozsudku vycházel (např. rozsudek SDEU ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. C-107/10,