1 Afs 132/2008 — Nejvyšší správní soud

29 Af 33/2024- 61 - text  14 29 Af 33/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Ľubomíra Majerčíka a Mariana Kokeše v právní věci žalobce: CommScope Czech Republic s.r.o., IČO: 273 84 098 sídlem Tuřanka 856/98b, 627 00 Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2024, č. j. 14776/24/5200-11432-713076, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Soud posuzoval daňovou uznatelnost nákladů na logistické služby, které žalobce vynaložil v souvislosti s prodejem svého zboží. Žalovaný nepovažoval tyto náklady za náklady vynaložené žalobcem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, neboť na překládku zboží po převodu vlastnického práva ke zboží na jinou společnost již neměl jakýkoliv vliv a nebyl žádný racionální důvod, pro který by měl nést náklady žalobce. Specifikum věci spočívá v akviziční transakci, v souvislosti s níž byla uzavřena smlouva o přechodných službách (Transitional Services Agreement, dále „TSA“), kdy entity skupiny TE Connectivity se zavázaly, že budou po určitou dobu po akvizici entitám skupiny CommScope (včetně žalobce) poskytovat podpůrné služby, mj. logistické služby, dokud nebude přechod v souvislosti s akvizicí plně dokončen. Na základě této TSA byl žalobci přefakturováván poplatek za uvedené služby. Podle TP adjustmentu pak byla v rámci úpravy převodních cen vypočítána cílová ziskovost se zahrnutím těchto logistických nákladů do cenové kalkulace. Samotný prodej zboží se v praxi udál tak, že podle podmínky FCA INCOTERMS prostředník společnost TE Connectivity Solutions GmbH; dále „TESOG“ (entita skupiny TE Connectivity) od žalobce přebírala zboží plně s přechodem všech vlastnických práv a rizik ke zboží, a dále zajišťovala skladování a logistiku spolu s další entitou skupiny TE Connectivity – společností Tyco Electronics Czech s.r.o (dále „společnost Tyco“). Žalovaný vzhledem k těmto okolnostem nespatřoval v přijetí logistických služeb přímou spojitost s výnosy žalobce, proto tyto náklady vyloučil z uplatněných daňových nákladů. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 2. Žalobce se neztotožňuje se závěry a odůvodněním napadeného rozhodnutí v otázce daňové uznatelnosti nákladů na logistické služby poskytované společností Tyco (nyní TE Connectivity Czech s.r.o.). 3. Žalobce nesouhlasí s tím, že žalovaný vyloučil náklady na logistické služby z daňově uznatelných výdajů s odůvodněním, že jejich vynaložení bylo v rozporu se sjednanou doložkou Incoterms FCA. Doložky Incoterms se použijí tehdy, pokud není výslovné ujednání dohodnuto smluvně. V souzené věci však bylo prokázáno, že žalobce a Tyco uzavřeli smlouvu Czech Republic Local Transition Service Agreement (dále „Lokální TSA“), jíž upravili poskytování služeb v souvislosti s prováděnou přeměnou a jíž bylo dohodnuto, že předmětné náklady na logistiku ponese žalobce. To, že náklady na logistiku nese výrobní společnost, pak vyplývalo i z pravidel skupiny Tyco Electronics, což žalobce doložil interní směrnicí. 4. Žalobce měl tedy na jednu stranu se společností TESOG sjednanou dodací podmínku FCA, jež implikuje, že rizika a náklady vzniklé po okamžiku předání zboží na určeném místě (zde sklad ve výrobním areálu žalobce v Brně) již leží na kupujícím. Obě strany však měly volnost v tom, aby si sjednaly, že logistické činnosti prováděné ve skladu kupujícího (TESOG) budou v souladu s celoskupinovou politikou fakturovány v prvním kroku na prodávajícího (tj. na žalobce). 5. Žalovaný narušuje podnikatelskou a kontraktační svobodu žalobce, když tyto náklady neuznává (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 13/2015-30). Dle názoru žalobce pro posouzení daňové uznatelnosti není rozhodující, že náklady se týkaly zboží, které již nebylo ve vlastnictví žalobce. Podstatné je, že žalobce jednal na základě racionální ekonomické úvahy dle globálně dohodnutých pravidel v souladu s TSA a Lokální TSA. Bylo v zájmu žalobce tyto náklady nést za účelem zajištění dlouhodobé spolupráce. 6. Když žalobce přistoupil na nastavenou politiku převodních cen, jež byla spojena s nesením logistických nákladů, nebyl nijak krácen ve svém zisku. Vynaložené náklady vstupovaly do cenové kalkulace a byly plně zohledněny při ověřování dosažené ziskovosti a výpočtech cenových narovnání. Žalobce tedy obdržel ziskovou přirážku právě i na logistické náklady, resp. díky tomu, že logistické náklady vynaložil, byl jeho zisk (a základ daně) vyšší, než kdyby společnost Tyco své logistické služby fakturovala společnosti TESOG. Logistické náklady tak přímo vedly k dosažení zdanitelných příjmů žalobce. Kritériem pro daňovou uznatelnost vynaloženého nákladu tedy nemá být nesení rizik, nýbrž pouze a výhradně vazba na očekávané zdanitelné výnosy (v souladu s § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, dále „ZDP“). 7. Žalobce navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný konstatoval, že mezi stranami není sporu o tom, že žalobce výrobky vyfakturoval, reálně je prodal, pozbyl k nim vlastnická práva, výrobky následně předal externímu dopravci, čímž veškerá rizika spojená se zbožím přešla z žalobce na kupujícího. Pokud však kupující nesl rizika spojená s výrobky a byl současně i jejich vlastníkem, logicky musel nést také veškeré náklady, jejichž potřeba vynaložení později vyvstala. 9. Žalovaný reagoval na námitku žalobce ohledně doložky INCOTERMS, že důvodem neuznatelnosti nákladů nebyla skutečnost, že by jejich vynaložení bylo v rozporu se sjednanou doložkou, nýbrž proto, že nepředstavovaly náklady na dosažení, zajištění či udržení jeho příjmů. Po předání zboží dopravci přešlo totiž riziko i další náklady spojené s přepravou do místa určení z prodávajícího na kupujícího. Náklady, které vznikly v souvislosti s manipulací zboží ve skladu v Pohořelicích, se již ke sjednané doložce ani nevztahují, tj. poté, co proběhla přeprava zboží na náklady kupujícího. 10. Podstatná byla věcná vazba předmětných nákladů na příjmy žalobce, která shledána nebyla. Jinými slovy, bez ohledu na smluvní podklad či interní směrnici, faktem je, že žalobce se rozhodl nést náklady za jinou osobu, tj. náklady na manipulaci se zbožím, které již prodal, dokonce poté, co již toto zboží bylo na náklady kupujícího přepraveno na jím určené místo. 11. K ekonomické racionalitě, kterou žalobce staví na podpoře dlouhodobé spolupráce, žalovaný sdělil, že z ničeho neplyne, že by nesení těchto nákladů žalobcem bylo podmínkou další spolupráce a že by žalobce jejich nenesením naopak o nějaké obchodní příležitosti přišel. 12. Žalobce také tvrdí, že nesení těchto nákladů je kompenzováno při cenotvorbě prodávaných výrobků. Žalovaný podotýká, že se tak zjevně jedná o paušální a druhově nespecifikovanou položku, která kryje veškeré vynaložené náklady. Jak již také bylo vysvětleno v daňovém řízení, způsob nastavení cen mezi spojenými osobami je relevantní při aplikaci ustanovení § 23 odst. 7 ZDP, avšak ustanovení § 24 odst. 1 ZDP sleduje zcela odlišné cíle a řeší jiné situace. Žalobce namítá, že díky smluvenému nastavení dosahuje ziskové marže, přičemž kdyby kupující nesl i tyto náklady sám, žalobce by takového zisku nedosahoval. Žalovaný konstatuje, že žalobce jednak žádným způsobem nedoložil, jaké složky a položky marži tvoří. Stejně tak není žádným způsobem doloženo, že kdyby si nesl kupující tyto náklady sám, došlo by k nepoměrnému snížení marže. 13. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. IV. Replika žalobce 14. Žalobce uvedl, že v obchodní praxi jsou běžné situace, kdy prodávající vynaloží náklady na prodávané zboží bez ohledu na okamžik, kdy dojde k přechodu vlastnického práva. V případě poskytnutí služby pak vynaloží náklady po jejím poskytnutí, avšak stále v přímé časové a věcné souvislosti s touto transakcí. 15. Ustanovení § 2121 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, stanoví, že při koupi věci přechází nebezpečí škody na kupujícího jejím převzetím. Tedy sám zákonodárce má za to, že z jeho pohledu základní a nejefektivnější je takové uspořádání kupní smlouvy, kdy nebezpečí škody a vlastnické právo přechází předáním dopravci. Přesto je v praxi běžné, že tyto náklady hradí prodávající. Dle přístupu žalovaného pak pro prodávajícího nejsou daňovým nákladem náklady vynaložené na zboží, u něhož již přešlo nebezpečí škody na věci na kupujícího, přestože v takovém režimu se každá doprava vztahuje k dodání zakoupeného zboží (za aplikace § 2123 občanského zákoníku). Vynaložení nákladů na dodané zboží je stále součástí komplexní transakce, kterou žalobce realizoval a která je pro něj na obecné bázi jednoznačným přínosem, neboť generuje zdanitelný příjem a je tak naplněna podmínka dle § 24 odst. 1 ZDP. 16. Navíc je nutné zop