5 As 98/2022 — Nejvyšší správní soud

30 A 30/2024- 147 - text  16 30 A 30/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobce: Albert Česká republika, s.r.o., IČ 44012373 sídlem Radlická 520/117, 158 00 Praha 5 zastoupené advokátkou Mgr. Renatou Hrdličkovou Fíkovou sídlem Medunova 2947/1, 155 00 Praha proti žalovanému: Česká obchodní inspekce sídlem Štěpánská 796/44, 110 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2024, č. j. ČOI 15064/24/O100/H1/Št takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí inspektorátu České obchodní inspekce Jihomoravského a Zlínského (dále jen „inspektorát“) ze dne 10. 10. 2023, č. j. ČOI 120814/23/3000/R/Jur (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Jím byl žalobce uznán vinným z přestupku dle § 24 odst. 7 písm. a) a písm. l), § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále také „ZOS“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 400 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. 3. Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu, zejména v jakém je mu vytýkáno porušení § 12a ZOS, čímž měla být naplněna skutková podstata přestupku dle § 24 odst.7 písm. l) ZOS. II. Obsah žaloby 4. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném posouzení § 12a ZOS, a je proto nezákonné. Svou argumentaci shrnul do následujících devíti žalobních bodů. 1. K neexistenci povinností 5. Žalobce namítá, že nebyl povinen vztahovat procentuální výši slevy primárně k nejnižší ceně, jak nesprávně dovozuje žalovaný. Takovou povinnost nestanovuje žádný právní předpis. Stejně tak žádný právní předpis nestanovuje bližší podmínky pro uvedení informace o nejnižší ceně, zejména velikost písma. Nebyl proto povinen uvést informace o nejnižší ceně výrazněji než informace o běžné ceně. Z jazykového výkladu § 12a ZOS vyplývá, že žalobce povinnost dle něj splnil už jen tím, že u zlevněného výrobku řádně uvedl informaci o nejnižší ceně. Dále je z jazykového výkladu tohoto ustanovení zřejmé, že procentuální vyjádření slevy nemusí být uvedeno ve vztahu k nejnižší ceně. Není zakázáno uvádět jiný referenční údaj než nejnižší cenu a vztahovat k němu procentuální výši slevy, což uznává i žalovaný (viz str. 12 napadeného rozhodnutí). Způsob uvedení informace o nejnižší ceně není blíže upraven, je proto nutné dodržovat pouze obecná pravidla poskytování informací spotřebitelům. Ta žalobce respektoval, což nerozporuje ani žalovaný. Je možné uvést informace o jiném referenčním údaji výrazněji než informace o běžné ceně, jelikož právní předpisy takový postup nezakazují. 6. Žalovaný povinnost uvádět procentuální vyjádření slevy primárně z nejnižší ceny a uvádět informace o nejnižší ceně dovozuje z výkladových pokynů ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES o obraně spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli (dále jen „Směrnice“) vypracované Evropskou Komisí. Pokyny však nejsou pramenem práva. K tomu žalobce cituje čl. 23 Metodických pokynů pro zajišťování prací při plnění legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii. Dále se pokyny vztahují ke Směrnici, u níž samotné je vyloučen přímý účinek ve vztahu k soukromým subjektům včetně žalobce. I pokyny ale výslovně umožňují uvádět jinou referenční hodnotu než nejnižší cenu a vztahovat k ní výši poskytnuté slevy, což je uvedeno i na str. 12 napadeného rozhodnutí. Ani pokyny blíže neupravují způsob uvedení informace o nejnižší ceně (velikost písma, výraznější písmo). 7. Ani na základě teleologického výkladu nelze dovodit existenci povinností, za jejichž nesplnění je sankcionován. Účelem § 12a ZOS je seznámit spotřebitele u zlevněných výrobků s nejnižší cenou, což vyplývá i z napadeného rozhodnutí (viz str. 11) a z důvodové zprávy k novele ZOS. Tuto povinnost žalobce splnil. Nad rámec právních předpisů k nejnižší ceně vyjádřil i procentuální výši slevy. Spotřebitel tak mohl snadno zjistit, jaká byla nejnižší cena a jaká je výše slevy vzhledem k nejnižší ceně. Porovnáním poskytnutých informací o nejnižší ceně a běžné ceně mohl spotřebitel zjistit, jestli cena daného výrobku byla uměle navýšena. Průměrný spotřebitel se tedy nemohl domnívat, že běžná cena je ve skutečnosti nejnižší cenou, kdy nejnižší cena byla na cenovce výslovně označena. Je proto zřejmé, že jiná cena nejnižší cenou být nemohla. 8. S ohledem na stanovení povinnosti informovat o nejnižší ceně s účinností od 6. 1. 2023, se nemůže jednat o zavedenou cenovou komunikaci, na kterou je spotřebitel zvyklý – což ostatně uznává sám žalovaný na str. 12 napadeného rozhodnutí. Spotřebitel proto nemohl primárně předpokládat, že výrazněji uvedená cena je nejnižší cenou, kdy se jedná o nově zavedenou povinnost. Zákonodárci přitom nic nebránilo výslovně vymezit bližší požadavky na způsob cenové komunikace, pokud by takové pravidlo zamýšlel zavést. 9. Ani z hlediska systematického výkladu nelze dovodit povinnost uvádět informace o nejnižší ceně určitým způsobem. Pokud takovou povinnost ZOS ani jiný právní předpis nestanoví, bylo to úmyslem zákonodárce. Jinak by způsob uvedení informací blíže reguloval, jako učinil v řadě jiných případů (minimální velikost a font písma, barva textu a podkladu, zarovnání textu a umístění sdělení). Je proto na uvážení žalobce, jakým způsobem informace o nejnižší ceně sdělí, přičemž je korigován pouze obecnými požadavky právních předpisů, které však dodržuje. 10. Žalobce již v odvolání namítal neexistenci povinnosti vztahovat výši slevy k nejnižší ceně i neexistenci bližších podmínek sdělení informace o nejnižší ceně. Žalovaný pouze zopakoval argumentaci prvostupňového orgánu, aniž by se k argumentům žalobce blíže vyjádřil. Neodkázal na žádný právní předpis, který tvrzené povinnosti žalobci ukládá. V tomto ohledu je napadené rozhodnutí odůvodněno nedostatečně a je nepřezkoumatelné. 11. Žalovaný nepřípustně dotváří právo v rozporu s obecnou zásadou subsidiarity vyplývající z § 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní a porušuje ústavně zakotvenou zásadu legální licence uvedenou v čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dle čl. 4 odst. 1 Listiny mohou být povinnosti ukládány pouze na základě zákona, nikoli na základě nepodložené úvahy kontrolního orgánu. 12. Žalobcův výklad § 12a ZOS je správný. I pokud by bylo možné připustit správnost výkladu zastávaného žalovaným, dle zásad in dubio pro libertate, in dubio mitius a in dubio pro reo je třeba upřednostnit výklad práva ve prospěch žalobce jako soukromého subjektu. 2. K nenaplnění formální stránky přestupku 13. Jednání žalobce není přestupkem, neboť zde chybí znak protiprávnosti. Není-li splněna podmínky protiprávnosti, není naplněna formální stránka přestupku dle § 24 odst. 7 písm. l) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále také „zákon o odpovědnosti za přestupky“). K tomu žalobce cituje § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky a komentářovou literaturu. 3. K nenaplnění materiální stránky přestupku 14. Jednání nenaplňuje materiální znak přestupku dle § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky, tj. společenskou nebezpečnost. Z nezávislého zákaznického průzkumu jednoznačně vyplývá, že zákazníci informaci o nejnižší ceně nepovažují za podstatnou, ale preferují informace o běžné ceně. Tímto průzkumem se žalovaný nezabýval dostatečně. Dále nesprávně uvádí, že žalobce klamal spotřebitele ohledně výše slevy. Toto tvrzení je však zjevně nepravdivé, jelikož spotřebitelé měli k dispozici veškeré informace požadované právními předpisy včetně informace o nejnižší ceně. Cenová komunikace byla pro spotřebitele srozumitelná. O absenci jakékoliv společenské škodlivosti jednání svědčí též skutečnost, že žalobce neeviduje jediný případ, kdy by se zákazník proti způsobu cenové prezentace výrobků ohradil. 4. K případnému zproštění odpovědnosti 15. Žalobce na základě shora uvedeného považuje za zřejmé, že přestupek nespáchal, resp. ani nemohl spáchat. Pro případ, že by soud dospěl k opačnému závěru, s odkazem na § 21 zákona o odpovědnosti za přestupky uvádí, že za přestupek neodpovídá, protože jsou dány důvody pro zproštění odpovědnosti. Žalobce v době před účinností zákona aktivně poptával odpovědi na výkladové nejasnosti, účastnil se odborných debat i kulatých stolů a slevovou komunikaci nastavil dle svého nejlepšího vědomí za současného širokého informování svých zákazníků. Novela ZOS, kterou byl do zákona přidán § 12a, nabyla účinnosti pouhý měsíc po vyhlášení ve Sbírce zákonů. Přizpůsobení slevové komunikace novým požadavkům zákona představuje přitom finančně i časově náročný proces. S jeho realizací proto bylo třeba započít ještě v průběhu legis