2 As 196/2016 — Nejvyšší správní soud

33 A 44/2025- 52 - text pokračování 12 33 A 44/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D. v právní věci žalobce: H. D. N. st. příslušnost X bytem X zastoupen: Mgr. Petr Václavek, advokát sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2025, č.j. MV-171923-3/OAM-2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobou ze dne 22. 12. 2025 se žalobce u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2025, č.j. MV-171923-3/OAM-2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání proti usnesení Ředitelství cizinecké policie ČR (dále též jen „prvostupňový orgán“ či „správní orgán I. stupně“), ze dne 20. 8. 2025, č.j. CPR-23536-6/ČJ-2025-930310-V239 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“ či „usnesení o zastavení řízení“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně podle § 102 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“ či „SŘ“) zastavil řízení o žádosti o vydání nového rozhodnutí ve věci zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění podané ve smyslu § 122 odst. 6 písm. a) a odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále pouze „ZPC“). II. Napadené rozhodnutí 3. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný shrnul průběh správního řízení a dosavadní pobytovou historii žalobce v ČR. Poté v rozsahu odvolacích námitek přezkoumala usnesení o zastavení řízení. 4. Žalovaný připomněl, že správní vyhoštění bylo žalobci uloženo rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne 18. 1.2024 ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 a 4 ZPC s dobou, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, stanovenou na 2 roky od vycestování žalobce z území. Žalobce pobýval na území prokazatelně bez cestovního dokladu a bez oprávnění k pobytu. Rozhodnutí o správním vyhoštění nabylo právní moci dne 16. 2. 2024. 5. V řízení o uložení správního vyhoštění byly provedeny následující úkony. Při výslechu dne 8. 12. 2022 pak žalobce uvedl, že do ČR přicestoval z Německa asi před dvěma roky, cestovní doklad ztratil, je rozvedený, má dvě děti, na které platí výživné ve výši 3 500 Kč a 4 500 Kč, děti si bere jednou za týden nebo za dva týdny. Lustrací v příslušných evidencích bylo zjištěno, že účastníku řízení bylo roku 2007 uděleno dlouhodobé vízum a následně i povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, které bylo opakovaně prodlužováno. Naposledy o jeho prodloužení požádal v roce 2012, ale jeho žádosti nebylo vyhověno a rozhodnutí o zamítnutí nabylo právní moci dne 1. 7. 2020. V řízení o správním vyhoštění byla v pozici svědka vyslechnuta i matka nezletilých dětí T. H. P., která sdělila, že se žalobcem jsou od 27. 9. 2020 rozvedeni a již od roku 2015, kdy se odstěhoval, s ním nemá žádný vztah. Na výchově ani výživě jejich dětí se nijak nepodílí. Paní P. také tvrdí, že na výživném žalobce dluží 150 000 Kč, má platit celkem 9 500 Kč a za rok 2022 zaplatil pouze dvakrát. Syn H. V. N. (nar. X) je českým občanem. Dcera P. N. N. (nar. X) je vietnamskou státní příslušnicí. V řízení bylo také zkoumáno, zda je návrat účastníka řízení do Vietnamu možný, přičemž dle závazného stanoviska Ministerstva vnitra ev. č. X se na něj žádné překážky ve vycestování nevztahují. 6. Žalovaný též upozornil, že podle opisu z Rejstříku trestů má žalobce celkem čtyři záznamy. Naposledy byl účastník uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 1. 2025 č. j. 46 T 96/2023, že spáchal zločin podplácení, když se při kontrole pokusil uplatit hlídku městské policie. Odsouzen byl k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odložením na zkušební dobu v délce 30 měsíců, a dále mu byl uložen trest vyhoštění z území ČR na 30 měsíců. 7. Rozhodovací důvod prvostupňového rozhodnutí spočívá v tom, že žalobce neprokázal naplnění otcovské role ve vztahu k jeho nezletilému synovi. Na výchově a výživě svého syna se podle správního orgánu I. stupně nepodílí natolik významnou měrou, aby z jeho jednání bylo patrné, že o něj skutečně pečuje. Jejich vztah tak nelze považovat za vztah rodiče, který o své dítě mladší 21 let skutečně pečuje ve smyslu ust. § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. 8. Žalovaný tedy posuzoval, zda žádost odůvodňovala zahájení nového řízení či nikoliv, a zda byl správní orgán I. stupně oprávněn pro nedostatek důvodů řízení zastavit. Vycházel přitom z dikce § 15a odst. 1 písm. b) ZPC, podle něhož se rodinným příslušníkem občana EU pro účely tohoto zákona rozumí jeho rodič, jde-li o občana EU mladšího 21 let, o kterého skutečně pečuje. Uvedené ustanovení je výsledkem novelizace ZPC provedené zákonem č. 314/2015 Sb., přičemž ust. § 15a odst. 1 písm. b) reaguje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 19. 10. 2004 ve věci C-200/02, Zhu a Chen. 9. Žalovaný k jádru věci zejm. uvedl, že žalobce pouze tvrdil, že po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění se o svého syna začal starat, navázal s ním vztah a zajímat se o něj. Z prohlášení paní P., které doložil žalobce, vyplývá, že se žalobce se synem stýká, snaží se s ním udržovat vztah a trávit s ním čas. Kontakt mezi účastníkem řízení a jeho synem podle paní P. probíhá příležitostně, dle možností a domluvy. Tato nekonkrétní tvrzení neprokazují skutečnou péči účastníka řízení o jeho syna (ani o jeho dceru) a v tomto hodnocení se ztotožňuje se závěrem správního orgánu I. stupně. Žalobce měl dostatek příležitostí a času, aby prvostupňovému orgánu podrobně a věrohodně podstatu své péče o syna vylíčil, případně k tomu doložil důkazní prostředky či navrhl jejich provedení. Mohl tak učinit již v žádosti, kdykoliv v průběhu řízení, případně podstatu své péče o syna mohl konkretizovat alespoň v odvolání. Žalobce měl možnost popsat například v čem jeho péče o syna spočívá, jakým způsobem společně tráví čas, jak se podílí na jeho výchově nebo zda již uhradil dlužnou částku na výživném. Nic takového ovšem neučinil a nyní správnímu orgánu I. stupně vyčítá nedostatečně zjištěný skutkový stav. 10. Z tvrzení žalobce a čestného prohlášení nelze seznat naplnění podmínky skutečné péče, jak vyžaduje ust. § 15a odst. 1 písm. b) ZPC a potažmo ust. § 122 odst. 7 téhož zákona. Za prokázání skutečné péče je přitom zodpovědný především žalobce, nikoliv správní orgán. Žalobce v prvostupňovém řízení nenavrhl provedení žádných dalších důkazů. Podle tvrzení žalobce se synem společnou domácnost nesdílí, takže není zřejmé, co konkrétně by mělo být ve vztahu ke skutečné péči provedením pobytové kontroly zjištěno. Výslech účastníka řízení či svědka pak má totiž primárně sloužit k ověření tvrzených skutečností či podání, a proto se za situace, kdy žalobce předestřel pouze zcela obecná tvrzení, jeví provedení výslechů jako nadbytečné. 11. K namítané neakceptaci čestného prohlášení matky dětí žalovaný uvedl, že se jím prvostupňový orgán dostatečně zabýval. Žádné nové skutečnosti, které by prokazovaly jeho skutečnou péči o syna, ke své žádosti nedoložil. Čestné prohlášení i žádost účastníka řízení sice naznačuje, že došlo alespoň k částečné změně vztahu mezi účastníkem řízení a jeho synem, neboť v době řízení o správním vyhoštění s ním nebyl v kontaktu vůbec, ale ani jeden z těchto podkladů skutečnou péči účastníka řízení o syna zcela jistě neprokazuje. Nelze tedy správnímu orgánu I. stupně vyčítat, že čestné prohlášení paní P. nepovažoval za prokazatelný doklad o skutečné péči. 12. Žalovaný se dále zabýval otázkou přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce a jeho dětí, avšak pouze v rozsahu soukromého a rodinného života účastníka řízení, jak jej popsal ve své žádosti a jak byl zjištěn v řízení o správním vyhoštění. Jelikož žalobce o své děti skutečně nepečuje, není proto považován za rodinného příslušníka občana EU. Žalobce je povinen v rámci řízení poskytnout veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí. 13. Žalovaný dále zdůraznil, že v předmětné věci nebylo uloženo správní vyhoštění, a tudíž nevyhověním žádosti účastníka řízení mu nevzniká žádná nová povinnost ani nezaniká žádné jeho právo. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že účastníku řízení byl uložen i trest vyhoštění v délce 30 měsíců. Ani v případě vyhovění žádosti o zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění tak účastníku řízení nevznikne oprávnění pobývat na území ČR. Je proto zřejmé, že napadené usnesení v podstatě nijak do soukromého nebo rodinného života účastníka řízení nebo jeho rodiny nezasahuje. 14. Konkrétně žalovaný připomněl, že povaha a závažnost dotčeného veřejného zájmu již