34 A 13/2025 – Krajský soud v Brně

34 A 13/2025- 31 - text 9 34 A 13/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph.D., ve věci žalobce: D. K. bytem X proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje sídlem třída Tomáše Bati 21, 760 01 Zlín o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2025, č. j. KUZL 18429/2025, sp. zn. KUSP 110387/2024 DOP/Po, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: [OBRÁZEK]I. Vymezení věci a napadené rozhodnutí 1. Žalobce byl rozhodnutím Magistrátu města Zlína ze dne 15. 11. 2024, č. j. MMZL 205926/2024, sp. zn. MMZL-102946/2024-StZ-PŘ-OOSA-566/2024 („rozhodnutí o přestupku“), shledán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích („zákon o silničním provozu“). Přestupku se měl dopustit tím, že dne 10. 5. 2024 v čase blízkém 9:40 hodin v obci Zlín na ulici Fryštácká v blízkosti čerpací stanice SHELL u č. p. 470 ve směru jízdy na obec Zlín, držel za jízdy v provozu na pozemních komunikacích při řízení blíže specifikovaného motorového vozidla v pravé ruce mobilní telefon. Za přestupek mu byl uložen trest pokuty ve výši 5 300 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč. 2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 2. 2025, č. j. KUZL 18429/2025, sp. zn. KUSP 110387/2024 DOP/Po („napadené rozhodnutí“), dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád („správní řád“) rozhodnutí o přestupku změnil v části výroku o správním trestu tak, že se výše uložené pokuty snižuje na 5 000 Kč. Ve zbytku odvolání zamítl a rozhodnutí o přestupku potvrdil. 3. K odvolacím námitkám žalobce, jimiž zpochybňoval kvalitu pořízeného videozáznamu a namítal, že z něj nevyplývá, že by v pravé ruce držel mobilní telefon, žalovaný uvedl, že uvedený videozáznam představuje toliko podpůrný důkaz. Z tohoto záznamu je patrné, že žalobce držel volant levou rukou, a současně z něj vyplývají rozhledové podmínky policistů. Policejní vozidlo a vozidlo žalobce se míjely v protisměrných jízdních pruzích, přičemž policisté měli výhled do vozidla žalobce nejprve skrze čelní sklo a následně skrze boční sklo na straně řidiče. Za této situace nebylo podle žalovaného nezbytné opatřovat odborné vyjádření k otázce vnímání skutkového děje, neboť lidské oko je schopno vnímat okolní vjemy přesněji než palubní kamera. 4. Žalovaný dále konstatoval, že případné rozpory ve svědeckých výpovědích nepovažuje za podstatné. Výpovědi policistů týkající se vzhledu mobilního telefonu žalobce vyhodnotil jako rámcově shodné. Za právně nevýznamnou považoval rovněž otázku, zda měl žalobce ve vozidle další mobilní telefon, a zda si tuto skutečnost oba policisté pamatovali. Žalovaný současně uvedl, že pprap. H. svou výpověď před jejím učiněním konzultoval s kolegou pprap. S. v důsledku čehož byla podle žalovaného narušena její věrohodnost. Z tohoto důvodu žalovaný přihlížel výlučně k výpovědi pprap. S., kterou vyhodnotil jako stěžejní důkaz, neboť se jednalo o výpověď nestrannou, věrohodnou a v zásadě bez vnitřních i vnějších rozporů. K dalším dílčím námitkám žalobce se žalovaný rovněž vyjádřil, avšak neshledal je důvodnými. 5. Ke změně výše uložené pokuty žalovaný přistoupil z důvodu, že žalobci podle jeho názoru nemělo být kladeno k tíži, že se v blízkosti místa spáchání přestupku nachází zastávka městské hromadné dopravy, neboť tato zastávka byla od místa spáchání přestupku značně vzdálena. Žalovaný se dále zabýval společenskou škodlivostí přestupku i formou zavinění žalobce. Ve zbývajícím rozsahu odkázal na rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které považoval za věcně správné a souladné s právními předpisy. II. Žaloba 6. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí obou správních orgánů pro jejich nezákonnost, nepřezkoumatelnost a pro vady řízení, které mohly mít vliv na zákonnost napadených rozhodnutí. Namítal zejména nesprávné a nezákonné hodnocení důkazů, nedostatečné zjištění skutkového stavu věci a porušení zásady in dubio pro reo. Současně tvrdil porušení zásady materiální pravdy i zásady volného hodnocení důkazů. Podle žalobce skutková zjištění, z nichž žalovaný vycházel, nemají oporu ve správním spise a při jejich zjišťování došlo k porušení zákona. 7. Žalobce dále namítal, že napadené rozhodnutí je založeno především na svědeckých výpovědích zasahujících policistů, které však podle jeho názoru trpí zásadními vadami. Tvrdil, že jejich důkazní hodnota je výrazně snížena a že výpovědi nejsou věrohodné. Poukázal na skutečnost, že svědek pprap. S. na dotaz uvedl, že svou výpověď konzultoval s kolegou, přičemž podle žalobce tak učinili oba policisté. Obsah jejich výpovědí byl podle žalobce předem sladěn s cílem předejít vzájemným rozporům, a nemůže proto představovat věrný a nezávislý obraz individuálního vnímání skutkového děje každým z nich. Tento závěr měl být podle žalobce patrný například z následné korekce délky pozorování, kdy policista vypovídající jako druhý snížil dobu pozorování uváděnou v prvním výslechu svého kolegy. K nutnosti pečlivého a obezřetného hodnocení svědeckých výpovědí žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně na rozsudky ze dne 25. 9. 2008, č. j. 7 As 31/2008-76, a č. j. 4 As 1/2006-80. 8. Žalobce rovněž namítal, že tvrzené pozorování v délce pěti sekund je při rychlosti vozidel přibližně 40 km/h fyzikálně nemožné. Podle jeho názoru nebylo možné, aby policisté na vzdálenost přesahující 111 metrů spolehlivě identifikovali tak drobný předmět, jakým je mobilní telefon v ruce řidiče protijedoucího vozidla. 9. Podle žalobce navíc ve správním spise neexistuje žádný další přímý a objektivní důkaz, který by nad vší pochybnost prokazoval, že se vytýkaného přestupku dopustil. Již při sepisování protokolu žalobce uvedl, že nevlastní mobilní telefon značky Apple světlé či šedé barvy, nýbrž telefon značky Honor černé barvy, přičemž tuto skutečnost policisté podle jeho názoru řádně neprověřili. Za nedostatečné označil i tvrzení, že je běžné, aby osoby disponovaly více mobilními telefony. Zdůraznil, že již patnáct let užívá jedno telefonní číslo, a tedy jeden telefonní přístroj. 10. Vzhledem k těmto zásadním pochybnostem měly správní orgány podle žalobce postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť nebylo prokázáno, že by žalobce mobilní telefon skutečně držel. Na podporu svých tvrzení odkázal na související judikaturu, zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 18. 11. 2004, nález sp. zn. III. ÚS 177/04 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, č. j. 2 As 32/2004-70. 11. Žalobce dále namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., případně pro jeho nesrozumitelnost. Podle jeho názoru se žalovaný nedostatečně vypořádal s klíčovými odvolacími námitkami, zejména s námitkou nevěrohodnosti svědeckých výpovědí policistů a s absencí dalších podpůrných důkazů. Odůvodnění rozhodnutí podle žalobce postrádá ucelenou a přesvědčivou úvahu, z níž by bylo patrno, jak se správní orgán s jeho argumentací vypořádal. 12. K prokázání svých tvrzení žalobce navrhl provedení důkazů správními spisy a výslechy zasahujících policistů, a to zejména k okolnostem jejich pozorování, jimi tvrzeným rychlostem vozidel, přesné době a podmínkám pozorování, detailům údajně pozorovaného předmětu a k otázce konzultace jejich výpovědí před jejich oficiálním podáním. Dále navrhl případné provedení znaleckého posudku z oboru dopravy k posouzení reálnosti a fyzikální možnosti policisty tvrzeného pozorování za jimi popsaných podmínek. III. Vyjádření žalovaného 13. Žalovaný se s námitkami žalobce v zásadě vypořádal v napadeného rozhodnutí, odkázal tedy na jeho odůvodnění. K namítané konzultaci výpovědí policistů žalovaný uvedl, že z ničeho neplyne, že by i svědek S. svou výpověď před jejím podáním se svědkem H. konzultoval. Vypovídal navíc jako první dne 22. 7. 2024. Pouze svědek vypovídající až dne 18. 9. 2024 uvedl, že svou budoucí výpověď konzultoval s kolegou, který již vypovídal. Věrohodnost výpovědi svědka S. nebyla snížena. 14. Dle žalovaného je nepodstatné, jaký typ telefonu žalobce užil k ofocení protokolu. Existence dvou mobilních telefonů plyne i z výpovědi svědka S., který uvedl, že mu žalobce při silniční kontrole ukázal jiný telefon než ten, který viděl při přestupkovém jednání. 15. Ze správního spisu plyne, že žalobce držel při jízdě mobilní telefon, který měl v pravé ruce před obličejem. Mobilní telefon jistě spadá do kategorie telefonních přístrojů nebo jiných hovorových nebo záznamových zařízení. Bližší specifikaci mobilního telefonu nelze po policistech požadovat. Žalobce navíc ani nepředestřel skutkovou verzi ohledně toho, co měl při řízení vozidla držet v ruce, pokud se nejednalo o mobilní telefon. Žalovaný považoval své rozhodnutí za přezkoumatelné a srozumitelné. Navrhl proto, aby soud žalobu