34 A 37/2025 – Krajský soud v Brně

34 A 37/2025- 25 - text  10 34 A 37/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph.D. ve věci žalobkyně: A. D., Ph.D. st. příslušnost M. trvale bytem X t.č. pobytem v X proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, P.O. Box 78, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2025, č. j. CPR-27857-9/ČJ-2025-930310-V242, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2025, č. j. CPR-27857-9/ČJ-2025-930310-V242, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4 000 Kč a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalovaný shora označeným rozhodnutím („napadené rozhodnutí“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytových agend, ze dne 24. 7. 2025, č.j. KRPB-149715-10/ČJ-2025-060026-50A („prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyni podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů („zákon o pobytu cizinců“), uložena povinnost opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále též jen „členských států Evropské unie a smluvních států“) nejpozději do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Důvodem bylo zjištění, že žalobkyně pobývala na území České republiky neoprávněně a současně neměla povolený pobyt v jiném členském nebo smluvním státě. Povinnost vycestovat byla z hlediska dopadů do soukromého a rodinného života žalobkyně vyhodnocena jako přiměřená a nebyly shledány ani důvody, pro které by vycestování žalobkyně nebylo možné. Tyto závěry žalovaný v napadeném rozhodnutí potvrdil. II. Obsah žaloby 3. Podle žalobkyně je napadené rozhodnutí vydáno na základě nesprávného skutkového a právního posouzení její situace, přičemž je v rozporu s čl. 25 Úmluvy k provedení Schengenské dohody (dále „Schengenská prováděcí úmluva“) a čl. 6 odst. 2 směrnice 2008/115/ES (tzv. návratová směrnice“). 4. Žalobkyně nežije na území ČR a nežádá zde o udělení pobytového oprávnění. Uvedla, že dne 24. 7. 2025 se krátce nacházela v ČR, kam přijela na úřad Ministerstva vnitra na základě písemného poučení polské pohraniční stráže v Kielcích ze dne 9. 4. 2025. V tomto poučení (nevydali rozhodnutí, jen poučení) bylo výslovně uvedeno, že žalobkyně je povinna opustit území Polska a odcestovat do České republiky, protože údajně má otevřený pobytový spis v ČR. Polská pohraniční stráž však ignorovala skutečnost, že žalobkyně již dne 31. 10. 2024 řádně podala žádost o udělení povolení k pobytu v Polsku, a to v době, kdy ještě měla platné české vízum typu D. Toto vízum však polská stráž nesprávně vyhodnotila jako krátkodobé turistické vízum s platností do 90 dnů a dospěla tak k závěru, že pobyt žalobkyně v Polsku je nelegální. Žalobkyně na základě těchto chybných informací jednala v dobré víře, že přesun do ČR je správným a zákonným řešením její situace. 5. Po příjezdu do ČR se však žalobkyně dozvěděla, že její dřívější český pobytový spis byl již v prosinci 2024 uzavřen, a česká cizinecká policie následně zahájila řízení, které vyústilo v napadené rozhodnutí. 6. Žalobkyně dále uvedla, že v Polsku od 31. 10. 2024 probíhá řízení o povolení k pobytu. V. S. jako orgán prvního stupně vydal zamítavé rozhodnutí ve věci žádosti žalobkyně o udělení povolení k pobytu. K zamítnutí žádosti došlo dle žalobkyně na základě výkladu jejího víza ze strany polské pohraniční stráže v Kielcích ze dne 9. 4. 2025, která nesprávně posoudila charakter jejího pobytu v době podání žádosti. Proti rozhodnutí V. S. žalobkyně podala dne 17. 10. 2025 odvolání k vedoucímu Úřadu pro cizince Polské republiky prostřednictvím systému ePUAP. Dne 22. 10. 2025 bylo odvolání postoupeno ústřednímu orgánu ve Varšavě a řízení v Polsku dosud trvá. 7. Žalobkyně má za to, že její pobyt v Polsku je v souladu s článkem 108 odst. 1 zákona (zákon ze dne 12. prosince 2013) o cizincích Polské republiky legální až do vydání konečného rozhodnutí. Podle polských právních předpisů by opuštění území Polska v době probíhajícího odvolacího řízení znamenalo ztrátu předmětu řízení a polské orgány by řízení ukončily jako bezpředmětné podle článku 105 § 1 polského správního řádu ve spojení s článkem 100 odst. 1 bod 3 zákona o cizincích. Z tohoto důvodu žalobkyně nemůže Polsko opustit, dokud nebude odvolací řízení pravomocně ukončeno. 8. Podle žalobkyně se napadené rozhodnutí opírá o neúplné a nesprávné informace, neboť česká policie nevzala v úvahu, že vůči žalobkyni probíhá platné řízení o pobytu v jiném členském státě EU (v Polsku). Z hlediska zásad koordinace a vzájemného uznávání mezi členskými státy Evropské unie by rozhodnutí o povinnosti opustit území Schengenského prostoru nemělo být vydáváno vůči osobě, která má v jiném členském státě probíhající řízení o povolení k pobytu. Podle žalobkyně je proto vydání napadeného rozhodnutí v rozporu s principem vzájemného uznávání a koordinace členských států Schengenského prostoru. 9. Žalobkyně k žalobě vedle napadeného rozhodnutí předložila kopii poučení polské pohraniční stráže v Kielcích ze dne 9. 4. 2025, kopii rozhodnutí V. S. ze dne 7. 10. 2025, kopii odvolání ze dne 17.10.2025 a potvrzení o jeho postoupení dne 22. 10. 2025, potvrzení o zaměstnání na Technické univerzitě v Kielcích a kopii pasu a víza typu D vydaného Českou republikou. III. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný uvedl, že pobytový status žalobkyně byl v řízení ověřován, přičemž polská strana sdělila, že žalobkyně v Polsku pobyt nemá. Ostatně sama uvedla, že její žádost o pobyt byla polskými úřady dne 7. 10. 2025 zamítnuta. Pokud „má platný legální pobyt v Polsku“ a polské právní předpisy jí umožní pobyt na svém území na základě probíhajícího odvolacího řízení, je to plně v jejich kompetenci, ale jejich rozhodnutí nijak neovlivňuje povinnost žalobkyně opustit území EU podle napadeného rozhodnutí. V době rozhodování žalovaného neměla žalobkyně povolení k pobytu dle čl. 2 bodu 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/399 Schengenského hraničního kodexu. Žalovaný plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. 11. Rozhodnutí o povinnosti opustit území EU nabylo právní moci dne 13. 10. 2025. Žalobkyně podala žalobu dne 5. 11. 2025, což je dle žalovaného po uplynutí zákonné lhůty. Žalobkyně je vedena v Schengenském informačním systému jako osoba, na kterou se vztahuje rozhodnutí o navrácení, přičemž tento záznam je závazný pro všechny státy schengenského prostoru. Čl. 25 Schengenské prováděcí úmluvy chrání před tím, aby jiný stát vydal povolení k pobytu bez konzultace. Pokud žalobkyně není držitelkou povolení k pobytu dle čl. 2 bodu 16 Schengenského hraničního kodexu, nedochází tak ani k porušení čl. 6 odst. 2 návratové směrnice. Podle žalovaného nelze za daných okolností od uložení napadeného rozhodnutí upustit a je třeba jej shledat přiměřeným. Žaloba by proto měla být zamítnuta. IV. Posouzení věci soudem 12. Nejprve se soud zabýval tím, zda jsou naplněny podmínky k projednání věci samé. Žaloba je přípustná a podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1, § 68, § 70 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“). Včasnost podání žaloby žalovaný zpochybnil, a proto bylo na místě vyložit důvody, pro které má soud za splněnou i tuto podmínku řízení. 13. Napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 10. 2025. Podle § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců musí být žaloba proti rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států Evropské unie a smluvních států podána do 10 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, přičemž zmeškání lhůty nelze prominout. Posledním dnem lhůty pro podání žaloby byl tedy čtvrtek 23. 10. 2025. Žalobkyně žalobu podala (k Městskému soudu v Praze) až dne 5. 11. 2025. 14. Při posouzení otázky včasnosti podání žaloby soud nemohl přehlédnout, že žalobkyně nebyla v napadeném rozhodnutí o možnosti podání žaloby poučena. V části „Poučení“ byla pouze uvědomena o tom, že napadené rozhodnutí je konečné a nelze se proti němu odvolat. 15. K tomu je na místě odkázat na argumentaci a závěry Krajského soudu v Brně, k nimž dospěl při posouzení včasnosti žaloby proti rozhodnutí o správním vyhoštění v rozsudku ze dne 13. 4. 2022, č. j. 34 A 12/2022-18. Soud zde (ve vztahu k žalobě podané 11. den od rozhodného okamžiku) uzavřel, že „pokud v řízení o správním vyhoštění nebyl žalobce v rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni řádně poučen o možnosti podání správní žaloby, tj. o tom, že tuto možnost má, v jaké lhůtě tak může učinit, od kterého dne se tato lhůta počítá a u kterého orgánu (soudu) se odvolání podává (srov. obdobně § 68 odst. 5 správního řádu), nelze žalobu odmítnout pro opožděnost“. Důvodem je poučovací