34 A 8/2026 – Krajský soud v Brně

34 A 8/2026- 17 - text 9 34 A 8/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph.D. ve věci žalobci: a) P. T. N. b) nezl. P. H. A. oba státní příslušnost V. s. r. t.č. oba X oba zastoupeni obecným zmocněncem T. K. T. bytem X proti žalované: Policie České republiky Ředitelství služby cizinecké policie Přijímací středisko cizinců Zastávka sídlem Havířská 514, 664 84 Zastávka o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 2. 2026, č. j. CPR-7258-21/ČJ-2026-931200-ZZC, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 19. 2. 2026, č. j. CPR-7258-21/ČJ-2026-931200-ZZC, se ruší. II. Žalobcům se nepřiznává náhrada nákladů řízení. III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci, související skutkové okolnosti a napadené rozhodnutí 1. Shora označeným rozhodnutím („napadené rozhodnutí“) byla žalobkyně a) (dále jen „žalobkyně“) zajištěna dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů („zákon o pobytu cizinců“), za účelem vyhoštění. Doba trvání zajištění byla stanovena na 60 dnů ode dne 19. 2. 2026 do dne 19. 4. 2026. 2. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobkyně se dne 19. 2. 2026 společně se svým nezletilým synem dostavila do Přijímacího střediska cizinců a podala další opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Lustrací bylo zjištěno, že žalobkyni bylo rozhodnutím Policie ČR ze dne 23. 5. 2023 uloženo podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění, neboť pobývala na území ČR bez víza či jiného platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyla oprávněna; a byla stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce jednoho roku (dále jen „rozhodnutí o vyhoštění z roku 2023“). 3. Rozhodnutí o vyhoštění z roku 2023, které je součástí správního spisu, nabylo právní moci dne 20. 8. 2023. Lhůtu pro vycestování měla žalobkyně do 19. 9. 2023. Také bylo zjištěno, že žalobkyně se nachází v evidenci SIS; záznam byl založen ze strany Polska s platností od 6. 10. 2025 do 5. 10. 2028. Žalobkyně podala dne 19. 2. 2026 (za přítomnosti tlumočnice z vietnamského jazyka) vysvětlení, z něhož mj. vyplynulo, že do země původu ani přes stanovenou povinnost nevycestovala, neboť se obává zadržení ze strany tamní policie, a to kvůli tvrzené podpoře názorů proti vládě a také proto, že její syn je „míšenec“. 4. Žalovaná v napadeném rozhodnutí shrnula, že žalobkyně již dvakrát neúspěšně žádala o mezinárodní ochranu (včetně řízení před správními soudy – řízení o žádosti ze dne 10. 6. 2020 bylo ukončeno usnesením NSS ze dne 10. 3. 2021, č. j. 6 Azs 392/2020-39, řízení o žádosti ze dne 30. 4. 2021 bylo ukončeno zamítavým rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, ze dne 1. 2. 2022, č. j. 52 Az 2/2021-52). Na základě rozhodnutí o vyhoštění z roku 2023 byla žalobkyně povinna vycestovat do 19. 9. 2023. Ode dne 20. 9. 2023 tedy na území České republiky pobývala neoprávněně, bez platného oprávnění k pobytu. 5. V rámci podání vysvětlení žalobkyně uvedla, že se cítí zdráva, lékaře nenavštěvuje. Do ČR přicestovala dne 26. 7. 2016 za účelem sloučení rodiny se svým bývalým manželem. Přicestovala na vízum nad 90 dnů, které bylo platné do března 2017. S bývalým manželem bydlela asi týden, on se pak odstěhoval neznámo kam. Žalobkyně poté pobývala na území ČR neoprávněně. V průběhu pobytu měla několik známostí, mj. i s občanem ČR, panem V. K., se kterým má dítě. Bydleli spolu do dubna 2019, v té době se jim narodil syn, žalobce b). Otec dítěte se přestěhoval kvůli práci do Olomouce, v současné době nejsou v kontaktu, na dítě nepřispívá. Žalobkyně uvedla, že území opustit nemohla, neboť neměla platný pas pro svého syna. Svému synovi nechala změnit jméno z D. K. na P. H. A. a na vietnamské jméno mu nechala vystavit cestovní pas. V červenci 2025 byla v Polsku na návštěvě svých zletilých dětí z prvního manželství, kde ji kontrolovala policie a stanovila ji povinnost vycestovat. Do ČR se z Polska vrátila proto, aby znovu požádala o mezinárodní ochranu. Ve V. má rodiče a sourozence, je s nimi v kontaktu. V ČR ani ve V. nevlastní majetek, nedisponuje finančními prostředky. 6. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že žalobkyně od 20. 9. 2023 mařila výkon správního rozhodnutí. Svévolně se pohybovala na území ČR a členských států EU a ve stanovené době nevycestovala. Pokud tedy neplní zákonem uložené povinnosti, neskýtá záruku, že bude plnit povinnosti uložené správním orgánem. Správní orgán je povinen předcházet protiprávnímu jednání. Z jednání žalobkyně usuzuje žalovaná na to, že v jejím případě existuje nebezpečí, že zmaří výkon rozhodnutí o správním vyhoštění a nevycestuje. Shledala proto naplnění podmínky § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců k rozhodnutí o zajištění. 7. Žalovaná dospěla k závěru, že v případě žalobkyně by nebyla mírnější donucovací opatření účinná a uložení zvláštních opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců je nedostačující. Tento závěr je podložen tím, že žalobkyně mařila výkon správního rozhodnutí a nerespektovala povinnost vycestovat. Žalovaná se rovněž vyjádřila k jednotlivým druhům zvláštních opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců, jejich využití však vyloučila. Žalobkyně neuvedla adresu, na které by se mohla zdržovat. Na území ČR nemá žádný majetek, takže žalovaná nemá záruku, kde se žalobkyně bude zdržovat a řádně tak plnit uložené povinnosti. Složení finanční záruky žalobkyně nenabídla, do doby zajištění nebyla žádná finanční záruka složena a žalobkyně sdělila, že nemá finanční prostředky. Z jednání žalobkyně je zřejmé, že nechce vycestovat z území ČR a nehodlá dobrovolně vycestovat do V. Důvěryhodnost žalobkyně je oslabena a žalovaná se obává toho, že se žalobkyně bude na území ČR skrývat. 8. Žalovaná dále odůvodnila stanovenou dobu zajištění. Uvedla, že ta byla stanovena s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. I když žalobci disponují cestovními doklady, bylo nutno přihlédnout k době, která je nutná k zabezpečení přepravních dokladů. Ředitelství služby cizinecké policie obstarává letenku nebo vyjednává průvoz cizince přes jiné státy EU, zajišťuje eskortu a komunikuje s domovským státem cizince o zpětvzetí. Doba k zajištění těchto náležitostí se pohybuje kolem šedesáti pracovních dnů, stanovená doba zajištění je tedy přiměřená. 9. Co se týká rodinných a soukromých poměrů žalobkyně, podle žalované byly dostatečně řešeny v rozhodnutí o vyhoštění z roku 2023. Žalobkyně nesdílí společnou domácnost s občanem EU. Na území má nezletilého syna, který je také občanem V. Jiné vazby k ČR žalobkyně nemá. V její domovské zemi bydlí oba její rodiče a sourozenci. Je dospělá a nemá žádné zdravotní obtíže, které by jí ve vycestování bránily. II. Žaloba 10. Žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí představuje nepřiměřený zásah do osobní svobody a rodinného života, který neobstojí v testu proporcionality dle práva ČR, EU ani mezinárodního práva. 11. V rámci žalobních bodů namítla porušení zásady nejlepšího zájmu dítěte, které musí být primárním hlediskem. Správní orgán neprovedl individuální posouzení, nehodnotil psychologický dopad detence, nehodnotil sociální integraci dítěte v ČR, nehodnotil alternativy. Pouhé konstatování není odůvodněním. K tomu žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 132/2011 a 9 Azs 17/2014, a dále na rozhodnutí ESLP ve věci Popov v. Francie. Detence dítěte je přípustná jen výjimečně a na co nejkratší dobu. 12. Žalobkyně uvedla, že reálné riziko útěku neexistuje. Dobrovolně se dostavila k orgánům veřejné moci. To je zásadní indikátor spolupráce (viz rozhodnutí NSS sp. zn. 5 Azs 6/2013). Správní orgán musí hodnotit individuální chování, nikoli minulost izolovaně. Napadené rozhodnutí obsahuje pouze obecné úvahy. 13. Žalovaná neprovedla test subsidiarity detence, která je až krajním prostředkem (viz čl. 15 tzv. návratové směrnice a rozhodnutí NSS sp. zn. 2 Azs 81/2016). Žalobkyně tvrdí, že měla zajištěné bydlení, rodinné zázemí a dítě školního věku. Žalovaná možnost uložení mírnějších opatření fakticky nezkoumala. Detence dítěte narozeného v ČR je extrémním opatřením (viz rozhodnutí ESLP ve věci Muskhadzhiyeva v. Belgie). 14. Žalobkyně také namítla nepřiměřenost délky detence. Stanovení 60 dnů je mechanické, doba detence musí být individualizovaná (viz rozhodnutí NSS sp. zn. 4 Azs 122/2015). Správní orgán neprokázal připravenost vyhoštění, logistiku, ani reálný harmonogram. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a stanovil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení. III. Vyjádření žalované 15. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že si je vědoma, že zajištění představuje zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně a jejího nezletilého dítěte. Do této situace se však žalobkyně dostala vlastním jednáním, když nerespektovala právní řád České re