41 Az 2/2026 – Krajský soud v Brně

41 Az 2/2026- 21 - text 6 41 Az 2/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou v právní věci žalobce: S. Y. státní příslušnost: X t. č. pobytem: X zastoupen JUDr. Matějem Šedivým, advokátem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra Nad Štolou 936/3, P. O. BOX 21, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2026, čj. OAM-1331/ZA-ZA11-D07-2025, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2026, čj. OAM-1331/ZA-ZA11-D07-2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Matěje Šedivého. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Žalobce podal v Česku žádost o mezinárodní ochranu. Žalovaný ji ale posoudil jako nepřípustnou a řízení o ní zastavil. Má o ní totiž rozhodnout Litva. Žalovaný však pochybil, pokud jde o spisovou oporu pro odpověď na otázku, zda by žalobci po přemístění do Litvy nehrozilo kvůli podobě tamějšího azylového systému a přijímacích podmínek špatné zacházení. II. Rozhodnutí žalovaného a související skutkové okolnosti 2. Žalobce podal loni v listopadu žádost o mezinárodní ochranu v Česku. Kvůli podnikatelskému dluhu čelí vyhrožování. Na cestu měl litevské vízum platné do 17. 6. 2025. Bylo pro něj jednoduché si ho obstarat. Neměl ovšem v plánu do Litvy cestovat a nikdy tam nebyl. Původně nemířil ani do České republiky, ale zalíbilo mu tady, a proto tu zůstal. K České republice nemá žádnou konkrétní vazbu. S Litvou neměl v minulosti jakékoli problémy a nemá důvod, pro který by tam nemohl cestovat za účelem dokončení řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu. V Evropské unii se nenacházejí žádní jeho příbuzní ani zde nemá jiné blízké sociální vazby. 3. Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 1. 2026, čj. OAM-1331/ZA-ZA11-D07-2025 („rozhodnutí žalovaného“), zastavil řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany [§ 25 písm. i) zákona o azylu]. Žádost posoudil jako nepřípustnou [§ 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu]. Státem příslušným k jejímu projednání je totiž v souladu s čl. 12 nařízení Dublin III Litevská republika. Ta svoji příslušnost uznala. 4. V rozhodnutí se žalovaný zabýval tím, zda v Litvě existují systémové nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Dospěl k závěru, že tomu tak není. Poukázal na to, že orgány EU, Evropský soud pro lidská práva, ani Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky nevydaly žádné rozhodnutí nebo stanovisko, které by deklarovalo systémové nedostatky v Litvě, jak tomu bylo v minulosti například v případě Řecka. Žalovaný vycházel z Informace OAMP o litevském azylovém systému z června 2025 („Informace OAMP“). Podle ní má Litva propracovaný azylový systém. Nejde o stát, o kterém by se dalo předpokládat, že by v něm docházelo k systémovým nedostatkům v azylovém řízení dosahujících dokonce úrovně špatného zacházení. 5. Pokud jde o případné převzetí příslušnosti podle čl. 17 nařízení Dublin III, tak žalovaný uvedl, že žalobce nemá na území České republiky žádné rodinné vazby ani další blízké sociální vazby. Je plnoletý a samostatný. Nepotýká se s žádným zdravotním omezením a není osobou závislou na pomoci druhých. Prostředky pro zajištění vlastního ubytování a životních potřeb si obstarává vlastními silami. V Litevské republice mu zajistí ubytování a bude moci čerpat z další přijímací pomoci. Žalobce neuvedl žádné konkrétní námitky proti řízení v Litevské republice ani konkrétní námitky proti pobytu v Litevské republice. Uvedl, že nemá konkrétní důvody, pro které by nemohl do Litevské republiky odcestovat za účelem dokončení své žádosti. Cestu mu tam zajistí žalovaný. Ten proto nenašel důvod pro postup podle čl. 17 nařízení Dublin III. III. Žaloba a vyjádření žalovaného 6. Žalobce namítá, že žalovaný své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Jeho rozhodnutí má také vadný výrok, který není přesný a určitý. 7. Žalobce podle žalobce porušil čl. 17 nařízení Dublin III, protože se tímto ustanovením vůbec nezabýval. Každý stát, který žádá jiný stát o převzetí žadatele, musí odpovědět na otázku, proč sám nepřistoupil k posouzení jeho žádosti podle čl. 17. Právě tuto úvahu žalovaný vůbec neprovedl. Měl vysvětlit, proč nepoužil svou diskreci podle článku 17, zvlášť za situace, ve které podle žalobce existovaly humanitární důvody, které by takový postup podporovaly. Absence jakéhokoliv posouzení této alternativy zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného pro nedostatek důvodů. Žalobce očekával, že rozhodnutí bude obsahovat alespoň stručné zhodnocení toho, proč žalovaný čl. 17 nařízení Dublin III nepoužil. 8. Správní spis dále podle žalobce neobsahuje žádný spolehlivý důkaz o tom, že v Litvě skutečně probíhá řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Tvrdí, že pro správné použití příslušných ustanovení zákona i nařízení Dublin III je nutné mít přesnou informaci o tom, který stát je příslušný k posouzení jeho žádosti. Tuto informace má podle žalobce podkládat hodnověrný důkaz. Pouhé tvrzení, že Litva uznala svou příslušnost, nestačí. Není zřejmé, odkud tato informace pochází, kdo ji poskytl a na základě čeho. Žalovaný předpokládá příslušnost Litvy pouze na základě domněnek, ale tyto domněnky nemají oporu ve spise. 9. Žalobce také tvrdí, že žalovaný měl obecně posoudit jeho situaci z hlediska zásady non-refoulement. Očekával, že žalovaný zhodnotí možná rizika, která by mohla pro žalobce vzniknout nejen podle Ženevské úmluvy, ale také podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Žalovaný toto posouzení neprovedl, jen konstatoval, že není příslušný. Podle žalobce tento postup neodpovídá požadavkům na ochranu práv žadatelů o mezinárodní ochranu. 10. Žalovaný se pak nezabýval otázkou, zda je přemístění do Litvy skutečně proveditelné a bezpečné. Tvrdí, že žalovaný pouze uvedl, že není příslušný k vedení řízení, ale nezhodnotil právní ani faktickou situaci v Litvě. Žalobce odkazuje na judikaturu Krajského soudu v Praze, která podle něj potvrzuje, že správní orgány musí hodnotit také situaci ve státě, do kterého má být žadatel přemístěn. Právě tato úvaha podle něj vytváří reálný základ pro posouzení, zda přemístění odpovídá dublinským pravidlům a neohrozí práva žadatele. Žalovaný zcela opomenul posoudit možné překážky přemístění podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Toto ustanovení zakazuje přemístění do státu, ve kterém by hrozily systémové nedostatky v azylovém řízení nebo podmínkách přijetí. Žalovaný neprovedl zhodnocení toho, zda v Litvě existují nějaká taková rizika. 11. Žalovaný zvolil přepjatě formalistický přístup, protože se omezil na pouhý odkaz na dříve podanou žádost v jiném státě, aniž by prověřil, zda lze čl. 3 či čl. 17 použít odlišným způsobem. Žalovaný nepopsal, proč vyloučil využití své diskrece, a nezabýval se ani systematickými překážkami přemístění. 12. Žalovaný ve vyjádření k žalobě vysvětloval, že příslušnou k posouzení žalobcovy žádosti je Litva. Dodával, že dublinský systém stojí na předpokladu, že se bude se žadatelem o mezinárodní ochranu zacházet stejně, ať podá žádost v jakémkoliv členském státě. IV. Posouzení věci 13. Žaloba je důvodná. 14. Soud se nejdříve vypořádá s námitkami, které důvodné nejsou. Soud neshledal neurčitost či nepřesnost výroku rozhodnutí žalovaného. Žalobce ostatně ani v potřebné míře konkrétní neuvádí, v čem je spatřuje on sám. 15. Poté žalobce namítá, že se žalovaný opomněl vypořádat s otázkou případného převzetí příslušnosti podle čl. 17 nařízení Dublin III. Ve skutečnosti se však žalovaný tomuto tématu věnoval a odůvodnil dostatečně, proč podle tohoto ustanovení nepostupoval (viz bod 5 výše). 16. Příslušnost Litvy pak nezaložila nějaká dřívější žalobcova žádost o mezinárodní ochranu, o které by se tam vedlo řízení, jak se žalobce mylně domnívá. K příslušnosti Litvy vedlo jeho vízum, které si tam vyřídil za účelem cesty do Evropy (viz čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III). Správní spis pak obsahuje standardní formulář o určování příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu i vyjádření litevského ministerstva vnitra o přijetí žádosti Česka coby dožadujícího státu a uznání příslušnosti podle výše uvedeného ustanovení nařízení Dublin III. Není tedy pravdou, že by spis neobsahoval podklady k určení příslušnosti Litvy. 17. Kde již soud ovšem shledal problém, byla otázka dodržení zásady non-refoulement a práce s čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, které brání přemístění žadatele do státu, ve kterém by systémové nedostatky nebo příjímací podmínky dosahovaly minimálního prahu špatného zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU. 18. Informace OAMP totiž uvádí, že: „Litva aplikuje dublinská kritéria na všechny žadatele o azyl a provádí transfery osob/žadatelů v rámci dublinského systému. Legislativa rovněž zahrnuje ustanovení zaručující vpuštění navrácených žadatelů na území. OAMP se