7 Afs 40/2011 — Nejvyšší správní soud

31 Af 119/2012- 53 - text  31Af 119/2012-53 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně obchodní společnosti LURA-K, s.r.o., se sídlem v Praze 3, Zelenky – Hájského 1163/15, proti Odvolacímu finančnímu ředitelství (jako nástupci Finančního ředitelství v Hradci Králové), se sídlem v Brně, Masarykova 31, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, ze dne 25. září 2012, čj. 5402/12-1200-601251, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 456 Kč do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: K projednávané věci krajský soud v úvodu uvádí, že zákonem č. 456/2011 Sb., účinným ke dni 1. 1. 2013, došlo ke zrušení finančních ředitelství (ust. § 19 odst. 1 této právní úpravy). Na jejich místo nastupuje Odvolací finanční ředitelství, s nímž bude dále krajský soud jednat jako s žalovaným (ust. § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“). Včas podanou žalobou namítala žalobkyně nezákonnost shora uvedeného rozhodnutí, jímž Finanční ředitelství v Hradci Králové (dále jen „žalovaný“) změnilo rozhodnutí Finančního úřadu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „správce daně“), pokračování 31Af 119/2012 -2- kterým byla dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2006 s povinností úhrady penále. V žalobě uvedla, že spornou otázkou mezi ní a žalovaným zůstává oprávněnost zahrnutí nákladů na vybudování opěrné zdi do nákladů vynaložených žalobkyní na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Na základě hodnocení svých zjištění správce daně dospěl k závěru, že opravy byly již provedeny v roce 2004 a že žalobkyně neprokázala, že částka 250 000 Kč zahrnutá do daňově uznatelných nákladů byla vynaložena v souvislosti s jejími příjmy za rok 2006. Podle názoru žalobkyně žalovaný nehodnotil další důkazy, které předložila k prokázání svých tvrzení v období, ve kterém dané náklady skutečně vynaložila. Jednalo se o nabídkový rozpočet na dokončení díla ze dne 17. 1. 2006, objednávku na provedení díla ze dne 15. 2. 2006, která byla vystavena žalobkyní, faktury vystavené zhotovitelem díla obchodní společnosti Reming, s.r.o., se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, na nákup materiálu na realizaci díla z období roku 2006, zápisy o kolaudačním řízení ze dne 6. 6. 2006, termín odstranění vad díla zjištěných u předání díla. Tím, že žalovaný nehodnotil výše uvedené důkazy v souhrnu, zatížil řízení vadou, jejímž následkem může být nezákonné rozhodnutí ve věci. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný mylně klade rovnítko mezi pojem investor a pojem vlastník. Žalobkyně má zato, že opakovaně a právně relevantním způsobem dala najevo, že stavbu uskutečnila ona s úmyslem mít ji pro sebe a není přitom rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. Při posouzení vlastnických nebo jiných právních vztahů ke stavbě je třeba vycházet z obsahu dohody, když takováto dohoda nemusí být v písemné formě. Vůle všech možných účastníků takovéto dohody je zřejmá a nesporná i z chování a jednání těchto účastníků od roku 2006 do dnešního dne. Je tak nesporné, že pouze žalobkyně se cítí být vlastníkem věci, resp. cítila se být vlastníkem v daném období roku 2006, když ostatní potenciální účastníci dohody neprojevili právně relevantním způsobem zájem být za vlastníky věci považováni. Žalobkyně poukázala i na rozhodčí nález ze dne 18.7.2009, neboť ten dle jejího názoru ve smyslu ust. § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, nabyl dnem doručení účinků pravomocného soudního rozhodnutí. Stanoví-li tento rozhodčí nález, že určitá osoba je vlastníkem věci, platí toto určení jako res iudicata vůči všem, tedy i vůči správci daně. Dále žalobkyně uvedla, že Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 7 Afs 40/2011 mimo jiné uvedl, že stavbu opěrné zídky lze považovat za plnění z nájemní smlouvy ze dne 20. 12. 2005, resp. o udržování pronajaté nemovitosti v provozuschopném stavu ve smyslu dodatku č. 1 ze dne 3. 1. 2006, který do této povinnosti zahrnuje rovněž dokončení opravy teras. Dovodila z toho, že pokud Nejvyšší správní soud uvedl, že stavu opěrné zídky lze považovat za plnění z nájemní smlouvy, zcela jistě měl na mysli plnění povinnosti ze strany nájemce vůči pronajímateli. To ostatně odpovídá i další úvaze, kterou Nejvyšší správní soud učinil, pokračování 31Af 119/2012 -3- a to že nabídka určitého bonusu (zde stavba opěrné zdi) představuje bezpochyby podnikatelskou strategii nájemce. Žalobkyně tak dospěla k závěru, že pokud jako vlastník věci vynaložila v souvislosti se zhotovením věci náklad ve výši 250 000 Kč, je pak nelogické tvrzení žalovaného, že žalobkyně vynaložila další náklad představující uhrazené nájemné. Neexistuje žádná dohoda mezi vlastníkem věci (nájemcem) a pronajímatelem, že cena zhotovení věci bude tvořit nájem, případně pouze rozpočítaný na více účetních období. Nájem sjednaný mezi pronajímatelem a nájemcem ve výši 286 000 Kč ročně představuje náklad vynaložený žalobkyní na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Celkem nelogicky žalovaný tento náklad zvyšuje o další částku 250 000 Kč, aby posléze usoudil, že výsledné nájemné je 536 800 Kč ročně, takže náklad žalobkyně snižující základ pro výpočet daně přesahuje nájemné, které by bylo sjednáno mezi osobami nepropojenými. Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že správce daně, pokud by usoudil, že došlo k „nepeněžitému příjmu“ na straně pronajímatele, mohl pronajímateli při daňové kontrole za účetní období roku 2006 zvýšit daňový základ o tento „příjem“ a dodatečně doměřit daň. Podle názoru žalobkyně nelze rozhodnutím žalovaného „snížit“ její daňový základ o výši „nepeněžitého plnění“ a poté toto snížení vyloučit z daňového základu a dodatečně doměřit daň. Žalobkyně, jak uvedla, při uplatnění svých nákladů uplatnila pouze nájemné ve výši 286 800 Kč a o tuto částku snížila svůj daňový základ pro výpočet daně. Protože neexistovalo žádné ujednání mezi nájemcem a pronajímatelem, neuplatnila žalobkyně z titulu nájemného žádné další náklady, jak mylně dovozuje žalovaný. Protože tyto náklady neuplatnila, není možné, aby je žalovaný „vyloučil“ a doměřil daň. Žalobkyně uvedla, že se navíc domnívá, že částka sjednaná ve smlouvě nájemní ze dne 20. 12. 2005 zahrnuje nejen položku nájemného, ale i ostatní služby, když smlouva sama tyto služby vyjmenovává pouze příkladmo. Dále je nutné mezi tyto služby zahrnout úklid nemovitosti, vytápění, úklid sněhu, opravy, stočné apod. Žalovaný, i když zohlednil některé služby např. el. energii, vodu a poplatek za svoz komunálního odpadu, nezohlednil veškeré služby, když položka za teplo významně ovlivňuje sjednanou výši nájemného. Navíc je zřejmé, že správce daně opět bez logiky zohlednil u žalobkyně náklady, které vznikly u určitých služeb třetí osobě (pronajímateli). Odpovídá strategii podnikatele, že veškeré starosti se zabezpečením služeb přenesl na pronajímatele a za tento „servis“ hradí sjednanou cenu. Jsou-li náklady vynaložené pronajímatelem nižší než jeho příjem, pak pronajímatel tento rozdíl zatíží daní z příjmů. Žalovaný ale v tomto případě náklady pronajímatele přenesl i na nájemce a rozdíl byl zdaněn jak u pronajímatele, tak u nájemce. Takový postup je zcela nepřípustný. Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že žalovaný mohl stanovit obvyklou výši nájemného sjednanou mezi ekonomicky, personálně a jinak nepropojenými osobami dokazováním. Správce daně i žalovaný mohli vycházet ze širšího okruhu osob než pouze z informací pocházejících z katastrálního území Černíkovice a Lipovka. Zcela jistě dokazování provedené správcem daně v širším okruhu, který by se neomezoval pouze obcí Černíkovice a Lipovka, by představoval vzorek s vyšší vypovídací hodnotou než znalecký posudek. Žalobkyně odmítla hodnotit informace z katastru pokračování 31Af 119/2012 -4- Černíkovice a Lipovky, kde se ceny nájmu pohybovaly v přepočtu v rozmezí 120 Kč až 340 Kč za m², když žalovaný neprovedl dokazování v širším okolí, ale za právně relevantní přijal znalecký posudek č. 1835/09/2012 vypracovaný znalcem Karlem Dunajčíkem, ve kterém znalec porovnává údaje o nájemném z nájemních smluv v obci Černíkovice a navíc v obci Rychnov nad Kněžnou a 3 smlouvy v obci Solnice. Správce daně a potažmo žalovaný nestanovili daňový základ dokazováním s odůvodněním, že nezískali dostatek relevantních informací v obcích Černíkovice a Lipovka, ale použili znalecký posudek, ve kterém znalec vycházel z výše nájemného, které bylo sjednáno v územním okruhu značně šir