3 Ads 144/2011 — Nejvyšší správní soud

31 Ad 11/2014- 63 - text 11 pokračování 31Ad 11/2014 Číslo jednací: 31Ad 11/2014-63 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce: Fond ohrožených dětí, spolek, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1038/6, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na poříčním právu 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. března 2014, čj. 2014/10521-911/1, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Včas podanou žalobou namítal žalobce nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání do rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, odboru sociálních věcí, jímž bylo rozhodnuto o uložení pokuty za správní delikt ve výši 100.000 Kč a nákladech řízení ve výši 1.000 Kč. Žalobce uvedl, že se měl dopustit správního deliktu dle ust. § 59f odst. 2 písm. b) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ zákon o ochraně dětí“) s tím, že neoprávněně, v rozporu s ustanovením § 19a odst. 2 dané právní úpravy, zprostředkoval osvojení pro nezl. V. K. (rozenou J. K.) nar. … v Hradci Králové, manželům P. a P. K. S tímto názorem se žalobce neztotožnil, a to z následujících důvodů: 1/ O osvojení se nejednalo, uznání otcovství je zcela jiný právní titul osvojení. 2/ Ustanovení § 19a odst. 2 zákona o ochraně dětí se vztahuje pouze na děti, kterým může zprostředkovat osvojení stát, což jsou děti takzvaně právně volné, tedy děti, u kterých jsou splněny podmínky pro osvojení bez vztahu k určitým osvojitelům. Jestliže si však rodič pro své dítě přeje konkrétní rodinu, což bylo i v tomto případě, stát takové osvojení, tzv. přímou adopci, zprostředkovat ani nemůže. To vyplývá z ust. § 20 odst. 3 písm. a) uvedené právní úpravy, podle něhož se zprostředkování osvojení neprovádí v případě, že rodiče dali souhlas k osvojení dítěte předem s určením pro určitou osobu jako osvojitele. To se také v tomto případě stalo, matka dala souhlas k osvojení P. K. O žádný zásah do výlučné pravomoci orgánů sociálněprávní ochrany dětí při zprostředkování náhradní rodinné péče, jak uvádí žalovaný, tedy jít nemohlo. 3/ Kromě toho zákon č. 89/2012, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový občanský zákoník“) platný již v době, kdy k údajnému deliktu došlo, výrazně posiluje práva rodičů vůči dítěti. Navíc z jeho ust. § 798 vyplývá, že každý může provádět činnosti související se zprostředkováním osvojení, pokud tím nezíská nepatřičný zisk. Žalobce v této souvislosti nezískal žádný zisk. 4/ Podle preambule Úmluvy o právech dítěte musí dítě v zájmu plného harmonického rozvoje osobnosti vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány. Vnitrostátní zákony musí být s Úmluvou o právech dítěte v souladu, jinak platí ustanovení Úmluvy. 5/ Předtím, než se matka obrátila na žalobce, žádala o pomoc Krajský úřad Královéhradeckého kraje. Jeho sociální pracovnice sama matce poradila, aby se obrátila na žalobce, protože úřady jí pomoci nedokáží. Jediná pomoc spočívala v umístění nezletilé do kojeneckého ústavu s výhledem na repatriaci a přemístění do ukrajinského sirotčince. 6/ Žalobce jednal v souladu s ust. § 3 odst. 1 Úmluvy, když na žádost matky jí poradil způsob, jak lze její dceru dostat z ústavu do rodiny. Protože úmluva má vyšší právní sílu, než vnitrostátní zákony, je zřejmé, že zájem dítěte, aby namísto v ústavu vyrůstalo v rodině, je vyšší než zájem státu na ochraně před zasahováním do jeho výlučné pravomoci. 7/ Stát není schopen zajistit náhradní rodinné prostředí tisícům dětí, které to potřebují – zejména dětem staršího než batolecího věku, dětem zdravotně handicapovaným, dětem romského etnika, dětem výchovně problémovým ani větším skupinám sourozencům. Před účinností novely zákona o ochraně dětí, tedy před datem 1. 1. 2013, evidovalo Ministerstvo práce sociálních věcí více než 1000 takových dětí, a ani ve spolupráci s krajskými úřady nebylo schopno nalézt jim rodinné prostředí. Úředníci daného ministerstva dokonce žalobce žádali, aby pro konkrétní obtížně umístitelné děti nalezl náhradní rodinu. Žalobce nalezl stovky náhradních rodin i pro těžce zdravotně handicapované, starší a romské dětí, i pro větší skupiny sourozenců. Vždy to byly rodiny státem prověřené, přičemž o tom, jestli děti budou do konkrétní rodiny svěřeny, rozhodovaly vždy příslušné orgány, tedy obecní úřady obcí s rozšířenou působností nebo soudy. 8/ Žalovaný sám žalobce v letech 2006 až 2012 žádal o pomoc při nalezení náhradních rodin pro konkrétní obtížně umístitelné dítě. Z přehledu žalovaného vyplývá, že v letech 2006 a 2007 nalezl žalobce rodinu pro celkem 33 dětí vedených v evidenci Ministerstva práce a sociálních věcí jako obtížně umístitelných, z toho v 10 případech byla náhradní rodičovská péče zprostředkována. Spolupráci žalobce s žalovaným na vyhledávání náhradních rodin pro konkrétní obtížně umístitelné děti pokračovala z iniciativy žalovaného i v roce 2012, tedy až do doby, než novela zákona o ochrany dětí nabyla dne 1. 1. 2013 účinnosti. Touto novelou Ministerstvo práce a sociálních věcí rezignovalo na vyhledávání náhradních rodin pro obtížně umístitelné děti a této možnosti se na svůj vlastní návrh zbavilo, a tím spolupráci žalobce s žalovaným na vyhledávání náhradních rodin pro konkrétní obtížně umístitelné děti skončila. Žalobce proto nechápe, že nyní žalovaný toto jednání, k němuž předtím sám vyzýval, sankcionuje. 9/ O sankcích by se mělo dle žalobce rozhodovat s přihlédnutím k platné úpravě, tedy i k ust. § 798 nového občanského zákoníku, který činnosti související se zprostředkováním osvojení umožňuje. 10/ Žalobce zdůraznil, že nezletilá nebyla právně volná a úřady tedy nebyly oprávněny zprostředkovat jí osvojení. Jestliže matka jako zákonný zástupce v zájmu svého dítěte požádala o pomoc, žalobce jí takovou pomoc poskytl, a to rovněž v zájmu nezletilé. K důkazu žalobce navrhl konstatování obsahu spisu Krajského úřadu Královéhradeckého kraje a spisu žalovaného, konstatování přiložené e-mailovou korespondence mezi žalobcem a žalovaným, vyslechnutí manželů P.a P. K., pracovnice L. T., sociální pracovnice Krajského úřadu Královéhradeckého kraje paní Kaplanové a pracovnice Ministerstva práce a sociálních věcí Mgr. K. Š. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že ze spisové dokumentace zjistil, že manželé P. a P. K. podali žádost o zprostředkování osvojení na Úřadu městské části Praha 8 v listopadu roku 2011. Do evidence vhodných žadatelů byli zařazeni rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 15. 8. 2012 se sdělením, že na dítě budou čekat přibližně tři až tři a půl roku. V lednu roku 2013 kontaktovali zmínění manželé žalobce. Ten je na přelomu května a června roku 2013 informoval, že v Hradci Králové mají „volnou holčičku“. Na matrice v Hradci Králové se manželé setkali s matkou dítěte, paní M. K. Ta sdělila, že si přeje, aby její dcera zůstala v České republice a že se jí manželé K. zamlouvají. Poté P. K. prohlásil dne 20. 6. 2013 na Magistrátu města Hradce Králové otcovství k nezletilé J. K., nar. …, přestože není jejím biologickým otcem a současně spolu s matkou dítěte určili nezletilé nové jméno V. K. Následně byl sepsán záznam o narození nezl. V. a uznání otcovství k ní panem K., obsahující prohlášení matky, že nemá podmínky k péči o nezletilou, proto ji předává do péče manželů Kubánkových a souhlasí s osvojením nezl. V. paní K. Manželé K. stvrdili přijetí nezl. V. do své péče a prohlásili, že přebírají veškerou odpovědnost za nezletilou. Záznam vlastnoručně podepsala M. K., P. K. i P. K. Žalovaný odkázal na ust. § 19a odst. 2 zákona o ochraně dětí, dle něhož zprostředkování osvojení pěstounské péče nesmí provádět jiné orgány, právnické nebo fyzické osoby, než jsou orgány sociálněprávní ochrany uvedené ust. § 4 odst. 1. Z důvodové zprávy k tomuto ustanovení konstatoval, že v souladu s principy Úmluvy o právech dítěte nesmí kromě orgánů sociálněprávní ochrany nikdo jiný provádět zprostředkování náhradní rodinné péče a že jakékoliv zprostředkování realizované jinými subjekty je nedovoleným nezákonným zprostředkováním. Dále uvedl, že ke zprostředkování osvojení se váže i ust. § 20 zmíněné právní úpravy, dle něhož se osvojení nebo pěstounská péče zprostředkuje jen na žádost fyzické osoby, která má zájem osvojit dítě nebo přijmout dítě do pěstounské péče. Přitom zprostředkování zajišťují krajské úřady. Odstavec třetí téhož ustanovení zákona obsahuje pravidlo pro vý