1 Afs 58/2009 — Nejvyšší správní soud

31 Af 67/2014- 57 - text 10 pokračování 31Af 67/2014 Číslo jednací: 31Af 67/2014-57 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně obchodní společnosti RENOVAK Kostelec nad Orlicí s. r. o., se sídlem v Kostelci nad Orlicí, Komenského 1412, zast. JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem AK Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s. r. o., se sídlem Praha 8 - Karlín, Sokolovská 49, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2014, čj. 23504-2/2014-900000-304.3 a čj. 23505-2/2014-900000-304.3, t a k t o : I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2014, čj. 23504-2/2014-900000-304.3 a čj. 23505-2/2014-900000-304.3, a rozhodnutí Celního úřadu pro Královéhradecký kraj ze dne 17. 3. 2014, čj. 17514/2014-550000-31, a ze dne 18. 3. 2014, čj. 17766/2014-550000-31, se z r u š u j í a věci se žalovanému v r a c e j í k dalšímu řízení. II. Žalovaný je p o v i n e n zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 19.456,- Kč, a to do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Milana Jelínka. O d ů v o d n ě n í : Napadenými rozhodnutími žalovaný v podstatě zamítl odvolání žalobkyně do rozhodnutí Celního úřadu pro Královéhradecký kraj (dále také jen "celní úřad") ze dne 17. a 18. 3. 2014, čj. 17514/2014-550000-31 a čj. 17766/2014-550000-31, kterými jí byla uložena pokuta ve výši 46.678,- Kč za kalendářní rok 2013 a pokuta ve výši 36.109,- Kč za kalendářní rok 2012, když pouze změnil část výroku rozhodnutí týkající se názvu rozhodnutí a nesprávného odkazu na zákon o spotřebních daních. V odůvodnění napadených rozhodnutí žalovaný předně shrnul právní úpravu vztahující se k posuzovanému případu. Citoval ustanovení § 19 odst. 1, odst. 9 a 10 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), a zmínil tímto zákonem ke dni 1. 9. 2012 zrušený předchozí zákon č. 86/2002, o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon č. 86/2002 Sb.“), včetně procesní úpravy dle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). K zahájení řízení žalovaný uvedl, že u pokuty udělované podle § 19 odst. 10 zákona o ochraně ovzduší, se jedná o řízení zahajované z moci úřední, a to dnem, kdy správce daně osobě zúčastněné na správě daní oznámí, že řízení zahájil. Správce daně musí zcela jasně oznámit daňovému subjektu, jaké řízení s ním vede a v jaké procesní fázi se nachází, aby byl účastník řízení zpraven o všech podstatných skutečnostech, které se vztahují k jeho právům efektivně se hájit. Žalovaný připustil, že spisový materiál neobsahuje sdělení nebo písemnost prokazující, že žalobkyně byla vyrozuměna o zahájení řízení ve věci uložení pokuty, což označil za postup nesprávný. Má však za to, že tento formální nedostatek v řízení není takové intenzity, aby byl důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobkyně totiž nebyla postupem celního úřadu krácena na svých procesních právech, neboť minimálně od 15. 3. 2013 celní úřad se žalobkyní ve věci komunikoval, žalobkyně uplatňovala svá tvrzení, dne 3. 7. 2013 ji celní úřad telefonicky kontaktoval s upozorněním na postup podle § 19 odst. 10 zákona o ochraně ovzduší. Žalobkyně rovněž podala dne 23. 1. 2014 za sledované období hlášení ve stanoveném rozsahu. Dle žalovaného je zjevné, že žalobkyně měla prostor pro uplatnění svých tvrzení a byla si vědoma povinností vyplývajících z § 19 zákona o ochraně ovzduší a následně v rámci odvolacího uplatnila svá tvrzení, kterými se žalovaný zabýval. Žalovaný dále uvedl, že žalobkyně je osobou povinnou dle § 19 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší. Při výkladu pojmu „dopravní účel“ přihlédl ke stanovisku ze dne 16. 12. 2013, čj. 57051/2013-900000-231, k důvodové zprávě k zákonu o ochraně ovzduší a skutečnosti, že žalobkyně podala hlášení dle § 19 odst. 9 téhož zákona. Pojem „doprava“ chápe, jako jakékoliv cílevědomé přemísťování osob či hmotných statků provedené vlastní silou nebo silou zprostředkovanou, přičemž jej lze vztahovat i na provoz závodních automobilů ve sportovních soutěžích jakožto neveřejnou individuální motorovou dopravu uskutečněnou silničními dopravními prostředky za účelem přesunu místa A do místa B, i když typickým způsobem. S poukazem na zákon č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pohonných hmotách“), žalovaný uvedl, že paliva určená výhradně pro sportovní vozidla, jsou pro účely zákona o pohonných hmotách považována za pohonné hmoty dle § 2 písm. a) uvedeného zákona. Žalovaný uzavřel, že žalobkyně měla povinnost postupovat v souladu s dotčenými ustanoveními zákona o ochraně ovzduší včetně povinnosti podat hlášení o splnění povinnosti uvedení minimálního množství biopaliv do volného daňového oběhu pro dopravní účely. Pokud by přidáním biosložek do speciálního paliva pro sportovní účely mělo dojít k jeho znehodnocení, ustanovení § 19 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší umožňuje, aby povinnost byla splněna i uvedením čistého biopaliva nebo směsného paliva do oběhu. Pokud však žalobkyně nevyužila ani toto alternativní splnění povinnosti, nezbylo celnímu úřadu než uložit pokutu podle § 19 odst. 10 zákona o ochraně ovzduší. K nepřípustnému pokutování ve vztahu k roku 2012 žalovaný uvedl, že celní úřad neuvedl odkaz na právní normu, ke které se vztahovaly povinnosti pro část sledovaného období roku 2012. Zákon č. 86/2002 Sb. byl dnem 1. 9. 2012 nahrazen novým zákonem o ochraně ovzduší, přičemž povinnost podle jeho § 19 odst. 1 navazuje na povinnost stanovenou § 3a původního zákona a povinnost podat hlášení dle § 19 odst. 9 se vztahuje na celý uplynulý kalendářní rok 2012, stejně tak jako podmínky pro případné uplatnění sankce pokuty. Dle žalovaného se nejedná o nepřípustné pokutování se zpětnými účinky. Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání zákonnosti shora uvedených rozhodnutí a navrhla vyslovení jejich nicotnosti, resp. jejich zrušení. Žalobkyně má za to, že správce daně i žalovaný postupovali v daňovém řízení v rozporu se zákonem, přičemž intenzita vad řízení předcházející vydání napadených rozhodnutí vyvolává dokonce nicotnost vydaných rozhodnutí. Dle žalobkyně byla žalobou napadená rozhodnutí vydána, aniž jim předcházelo jakékoli řízení, což má za následek jejich nicotnost, jakož i nicotnost rozhodnutí celního úřadu. Nicotnost rozhodnutí spatřuje ve skutečnosti, že platební výměry celního úřadu i žalovaného byla vydána, aniž jejich vydání předcházelo zahájení jakéhokoli řízení. Nezahájení řízení představuje zcela fatální vadu, která má za následek nicotnost rozhodnutí. V prostředí demokratického právního státu není totiž myslitelné, aby správní orgán vydal rozhodnutí zcela mimo proces, jak se tomu stalo v projednávané věci, a tuto vadu se snažil zhojit konstatováním, že správní orgán se žalobkyní komunikoval. Řádné zahájení řízení přitom představuje nezbytný předpoklad realizace pravomoci správního orgánu vymezené zákonem. K tomu žalobkyně poukázala na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, čj. 2 A 614/2002, a ze dne 3. 8. 2001, čj. 4 As 80/2006. Vzhledem k tomu, že vydání rozhodnutí nepředcházelo žádné řízení, nebylo z povahy věci prováděno ani dokazování. Žalobou napadená rozhodnutí tak nejsou opřena o žádné podklady ani důkazy a jako taková nemůžou mít oporu ve spisech. Pro případ, že se soud s takovýmto hodnocením neztotožní, jedná se dle žalobkyně nepochybně o zásadní vadu řízení znamenající nezákonnost rozhodnutí. Žalovaný i celní úřad postupovali dle žalobkyně před vydáním rozhodnutí zmatečně, když z jejich postupu není zřejmé, podle jakých procesních pravidel při vydávání rozhodnutí postupovali. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé toliko to, že bylo vydáno podle daňového řádu. Z rozhodnutí však již není zřejmé, proč se žalovaný rozešel s právním názorem celního úřadu a namísto ''platební výměr“ označil prvostupňové správní akty jako „rozhodnutí“ a neuvedl žádné důvody ani důsledky změněné právní kvalifikace. Ze žalobou napadených rozhodnutí, jakož i z platebních výměrů vydaných celním úřadem plyne, že postupovali při rozhodování o výši pokuty podle daňového řádu. Žalobkyni však není zřejmé, jaká konkrétní ustanovení byla správními orgány aplikována, resp. jaký procesní postup zvolily. Žalobkyně dále namítla, že žalovaný rozhodoval nezákonně, když změnil právní formu rozhodnutí orgánu prvního stupně, přičemž současně krátil práva žalobkyně, která jí v odvolacím řízení náležejí. Žalobkyně zdůraznila, že má právo uplatňovat své návrhy v řízení před správními orgány