7 Afs 232/2017 — Nejvyšší správní soud

31 Af 15/2016- 58 - text  5 31 Af 15/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Jany Kábrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobce: J. K. proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2015, č. j. 44040/15/5200-10422-709063, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj (dále též pouze „správce daně“) ze dne 18. 5. 2015, č. j. 1032619/15/2704-50523-602646, kterým byla žalobci doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2014 ve výši 11 940 Kč. 2. Žalobce provozoval ve zdaňovacím období roku 2014 samostatnou činnost na základě živnostenského oprávnění: výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1–3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (dále jen „živnostenský zákon“), obory činnosti: velkoobchod a maloobchod, údržba motorových vozidel a jejich příslušenství. V řádném přiznání k dani z příjmů fyzických osob za uvedené zdaňovací období vykázal příjmy z živnostenského podnikání podle § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), a k nim uplatnil výdaje ve výši 80 % z příjmů podle § 7 odst. 7 písm. a) uvedeného zákona. Správce daně však shledal, s ohledem na živnostenské oprávnění, kterým žalobce disponoval, že se jednalo o příjmy z živnosti volné, u nichž lze uplatnit výdaje pouze ve výši 60 % z příjmů ze živnostenského podnikání [dle § 7 odst. 7 písm. b) cit. zákona]. Z uvedeného důvodu správce daně vydal výše specifikovaný platební výměr. 3. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobce neprokázal, že by vykonával živnost řemeslnou. Žalobce sice v odvolacím řízení navrhoval provedení důkazů, kterými hodlal prokázat, že jeho činnost byla v souladu s obsahovou náplní živnosti řemeslné (předložil faktury, které vystavil svým zákazníkům, dále navrhoval provedení výslechu těchto zákazníků). Žalovaný však považoval za směrodatnou skutečnost pro uplatnění příslušné výše paušálních výdajů druh živnostenského oprávnění, který byl žalobci vystaven živnostenským úřadem. Vzhledem k tomu, že žalobce nedisponoval živnostenským listem k provozování živnosti řemeslné, nemohl uplatnit výdaje ve výši 80 % z příjmů. II. Shrnutí argumentace obsažené v žalobě 4. Žalobce namítl, že jak správce daně, tak i následně žalovaný mylně posoudili, jakou výdělečnou činnost žalobce vykonával. Ve svém daňovém tvrzení za zdaňovací období roku 2014 uvedl jako svou hlavní činnost klempířství a opravu karosérií. Tuto činnost skutečně vykonával a tato činnost byla i je také jediným zdrojem jeho zdanitelných příjmů. 5. Podle žalobce by správce daně měl v jakémkoliv řízení postupovat podle zásady materiální pravdy, která je zakotvena v § 8 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“). Z této zásady vyplývá, že při správě daní má přednost obsah před formou a že důkazní břemeno nese v souladu s § 92 daňového řádu správce daně. Správce daně však v posuzované věci neověřil skutečný stav, ani nepředložil důkaz, že by žalobce prováděl jinou činnost, než kterou uvedl ve svém daňovém tvrzení. Správce daně pouze konstatoval, že žalobce nemá v živnostenském rejstříku registrovánu řemeslnou živnost. To je sice pravda, žalobce však namítá, že jde pouze o chybu učiněnou ve vztahu k živnostenskému úřadu a k ustanovením živnostenského zákona. Dané pochybení vyplynulo mimo jiné z toho, že žalobce byl pracovníky živnostenského úřadu mylně informován o tom, jaké oprávnění má mít. Popis činnosti, kterou vykonával, je totiž obsažen jak v náplni živnosti volné (oprava motorových vozidel a jejich příslušenství), tak v náplni živnosti řemeslné (klempířství a oprava karosérií). Toto své pochybení již žalobce napravil. 6. Navrhované a posléze předložené důkazní prostředky (faktury) žalovaný odmítl, protože dle něj neprokazovaly vlastnictví živnostenského listu. K navrhovanému výslechu svědků se nevyjádřil nijak. Oba důkazní prostředky však měly prokázat, jakou činnost žalobce skutečně vykonával, neměly prokazovat vlastnictví živnostenského oprávnění. Žalobce zpochybňuje výklad § 7 odst. 7 zákona o daních z příjmů podaný žalovaným, podle nějž výše sazby výdajů závisí pouze na tom, jaké živnostenské oprávnění vlastní daňový subjekt. Žalobci není zřejmé, jak by při použití takového výkladu správce daně postupoval v případě, kdy by daňový subjekt přiznal příjmy z určité činnosti, avšak neměl by žádné živnostenské oprávnění. Žalobce klade otázky, zda by nesměl vůbec využít § 7 odst. 7 zákona o daních z příjmů, případně zda by správce daně odmítl jeho daňové tvrzení s vysvětlením, že nemá živnostenské oprávnění a že tudíž nemůže mít ani žádné příjmy. Podle žalobce je takový výklad mylný, správně by správce daně měl v případě pochybností ověřit, jakou činnost daňový subjekt vykonával. Ani § 7 odst. 7 zákona o daních z příjmů nestanoví, že výše použitého výdajového paušálu závisí na vlastnictví živnostenského oprávnění. 7. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby krajský soud zrušil jak napadené rozhodnutí žalovaného, tak jemu předcházející platební výměr vydaný správcem daně, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Shrnutí vyjádření žalovaného 8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce neprokázal vlastnictví živnostenského oprávnění na živnost řemeslnou, na jejímž základě lze uplatnit výdaje ve výši 80 % z příjmů z živnostenského podnikání, byť tvrdil, že předmětnou činnost skutečně vykonával. Tím porušil § 10 odst. 3 písm. a) živnostenského zákona, podle kterého podnikatel prokazuje své živnostenské oprávnění výpisem z živnostenského rejstříku. Žalobce předložil v rámci doplnění odvolání faktury, jimiž dokazoval, že prováděl řemeslnou živnost (např. oprava laku, klempířské práce, lakování regálu, leštění laku apod.). Tyto faktury však nelze považovat za důkazní prostředek prokazující vlastnictví živnostenského oprávnění na živnost řemeslnou. Náplň oboru činnosti údržba motorových vozidel a jejich příslušenství se skutečně částečně shoduje s oborem činnosti živnosti řemeslné, tj. klempířství a oprava karoserií. Konkrétně se jedná např. o provádění povrchové úpravy karoserií tmelením, broušení, lakování (stříkání), výměna čelních skel, oken vozidel, těsnících prvků karoserie apod. Směrodatnou skutečností pro uplatnění příslušné výše paušálních výdajů, respektive pro stanovení živnosti, je však druh živnostenského oprávnění. U příjmů ze živnosti lze uplatnit výdaje ve výši 80 % z příjmů pouze u živností řemeslných, a to pouze tehdy, pokud daňový subjekt vlastní příslušný živnostenský list k provozování této činnosti. Pokud žalobce takovou činnost soustavně provozuje, přičemž příslušný živnostenský list nevlastní, jedná se z jeho strany jednak o porušení živnostenského zákona, jednak nemůže uplatnit výdaje ve výši 80 % z příjmů. IV. Posouzení věci krajským soudem 9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). O věci samé rozhodl bez jednání, neboť žalobce i žalovaný k takovému projednání věci udělili souhlas dle § 51 odst. 1 s. ř. s. 10. Předmětem soudního přezkumu je dodatečný platební výměr (a na něj navazující rozhodnutí žalovaného), kterým správce daně doměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2014. Finanční orgány zdůvodnily doměření daně tím, že žalobce uplatnil v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za uvedené zdaňovací období výdaje ve výši 80 % z příjmů podle § 7 odst. 7 písm. a) živnostenského zákona, k čemuž však nebyl oprávněn. Vzhledem k tomu, že žalobce v rozhodném období disponoval živnostenským oprávněním na živnost volnou, nikoliv na živnost řemeslnou, byl dle finančních orgánů oprávněn uplatnit výdaje pouze ve výši 60 % z příjmů ze živnostenského podnikání. Žalobce nijak nezpochybňuje skutečnost, že v rozhodném období měl vydáno živnostenské oprávnění pouze na živnost volnou. Jádrem sporu mezi žalobcem a žalovaným tak je posouzení právní otázky, zda je určujícím kritériem pro stanovení výše tzv. paušálních daňově účinných výdajů, které je poplatník oprávněn uplatnit z příjmů z živnostenského podnikání dle § 7 odst. 7 zákona o daních z příjmů, výhradně vymezení živnosti v živnostenském oprávnění uděleném poplatníkovi. 11. Krajský soud v této věci nerozhoduje poprvé. Nejprve rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, č. j. 31 Af 15/2017 – 29, žalobě vyhověl a zrušil rozhodnutí žalovaného. Následně však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 9. 2018, č. j. 7 Afs 232/2017 – 25, zrušil uvedené rozhodnutí a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nyní tedy krajský s