1 Afs 20/2008 — Nejvyšší správní soud

31 Af 62/2016- 50 - text  11 31 Af 62/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Jany Kábrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobce: Statutární město Liberec sídlem nám. Dr. E. Beneše 1, 460 59 Liberec zastoupený advokátem Mgr. Davidem Hejzlarem sídlem 1. máje 97/25, 460 07 Liberec proti žalovanému: Ministerstvo financí sídlem Letenská 15, 118 10 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2016, č. j. MF-14752/2015/1203, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2016, č. j. MF-14752/2015/1203, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 4 312 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku do rukou jeho zástupce. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Regionální rada soudržnosti Severovýchod poskytla žalobci v rámci regionálního operačního programu NUTS II Severovýchod dotaci na realizaci projektu s názvem „Revitalizace městských lázní na galerijní objekt“. Dotace byla poskytnuta na základě smlouvy uzavřené mezi žalobcem a regionální radou dne 17. 10. 2011. 2. Úřad regionální rady soudržnosti Severovýchod (dále jen „správce daně“) vydal dne 12. 11. 2014 platební výměr, kterým uložil žalobci odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 219 877 867 Kč. Správce daně vytkl žalobci, že jakožto zadavatel veřejné zakázky omezil potenciální okruh dodavatelů pouze na ty dodavatele, kteří mají zkušenosti s rekonstrukcemi památek v České republice. Byli tak diskriminováni např. tuzemští dodavatelé, kteří mají reference na zahraniční stavby obdobné památkám uvedeným v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek České republiky. Uvedeným postupem žalobce porušil zásadu diskriminace stanovenou v § 6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), a § 56 odst. 7 písm. c) téhož zákona. Žalobce zároveň porušil bod 12.1 smlouvy o poskytnutí dotace. 3. Žalobce podal dne 13. 11. 2014 žádost o prominutí odvodu za porušení rozpočtové kázně z důvodu nepřiměřené tvrdosti. Výbor Regionální rady soudržnosti Severovýchod dne 28. 11. 2014 rozhodl o této žádosti tak, že prominul odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 212 684 918,60 Kč s tím, že neprominutá část odvodu ve výši 7 192 948,40 Kč bude započtena vůči čtvrté žádosti o platbu, v rámci které měla být žalobci proplacena dotace ve výši 51 523 622,87 Kč. 4. Žalobce následně podal odvolání proti výše uvedenému platebnímu výměru, o němž žalovaný rozhodl v záhlaví specifikovaným rozhodnutím tak, že částku odvodu uvedenou v platebním výměru snížil z 219 877 867 Kč na 10 993 894 Kč. Žalobce napadl dané rozhodnutí žalovaného žalobou dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). II. Shrnutí argumentace obsažené v žalobě 5. Žalobce předně zdůraznil, že odvolání proti platebnímu výměru, kterým mu byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně, podal teprve poté, co rozhodnutí o prominutí odvodu nabylo právní moci. Žalovaný však při svém rozhodování o tomto odvolání opomenul skutečnost, že odvod za porušení rozpočtové kázně již byl pravomocně prominut na částku 7 192 948,40 Kč. Žalovaný dále vyhodnotil důvody, které byly obsahem podaného odvolání, neúplně a nesprávně. 6. Podle žalobce tedy vydání odvolacího rozhodnutí, ve kterém byla částka odvodu snížena z 219 877 867 Kč na 10 993 894 Kč, bránila primárně překážka věci pravomocně rozhodnuté. Pokud žalovaný v odvolacím řízení zjistil, že část odvodu byla žalobci prominuta tak, že neprominutá částka odvodu činila 7 192 948,40 Kč, byl povinen tuto skutečnost zohlednit ve svém odvolacím rozhodnutí. Jak totiž vyplývá z § 259 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), „prominutím daně“ je o dani jednou provždy rozhodnuto, a to konečným způsobem. Uvedený závěr dle žalobce podporuje též judikatura správních soudů; konkrétně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2012, č. j. 5 Afs 54/2011 – 167, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2015, č. j. 10 Af 52/2014 – 58. V napadeném odvolacím rozhodnutí žalovaný odvod uložený správcem daně snížil na 5 %. Za předpokladu, že by žalovaný respektoval překážku věci rozsouzené, byl by povinen do vzorce pro výpočet odvodu jako 100% část odvodu dosadit částku 7 192 948,40 Kč, z níž 5 % činí 359 647,42 Kč (důvody snížení částky odvodu uvedené v odvolacím rozhodnutí nelze směšovat s důvody prominutí odvodu). 7. Žalobce je nicméně přesvědčen, že i částka 359 647,42 Kč by představovala nezákonný zásah do jeho majetkové sféry, neboť platební výměr v jeho případě vůbec neměl být vydán a částka odvodu za porušení rozpočtové kázně vyměřena. 1. Namítl, že se nedopustil porušení zákazu diskriminace dle § 6 zákona o veřejných zakázkách, jestliže vyžadoval v zadávací dokumentaci kvalifikační kritérium spočívající v požadavku reference o minimálně 3 rekonstruovaných památkově chráněných objektech zapsaných v Ústředním seznamu kulturních památek ČR. Ve vztahu k zahraničním dodavatelům žalobce poukázal na § 51 odst. 7 zákona o veřejných zakázkách, který jim umožňuje splnění kvalifikačního předpokladu referencí o rekonstrukci památkové stavby v zahraničí. Žalobce si je plně vědom rozdílu mezi způsobem a rozsahem prokázání kvalifikace, na skutečnosti, že by pomocí § 51 odst. 7 zákona o veřejných zakázkách byl případný zahraniční dodavatel schopen plně prokázat jak způsob, tak rozsah požadované kvalifikace, však rozbor žalovaného obsažený v napadeném rozhodnutí nic nemění. Tuzemští dodavatelé pak mohli využít § 56 odst. 8 zákona o veřejných zakázkách. Uchazeči, kteří disponovali referencemi na stavby památkového charakteru v zahraničí, mohli prokázat splnění předmětného technického kvalifikačního předpokladu odkazem právě na toto ustanovení. Ani jeden ze dvou zkoumaných okruhů potenciálních dodavatelů (tj. jednak zahraniční dodavatelé, jednak tuzemští dodavatelé s referencemi o rekonstrukci památkové stavby v zahraničí) se však do předmětné veřejné zakázky nepřihlásil, a nikdo tedy nebyl z důvodu nedostatečných tuzemských referencí vyloučen. 2. Žalobce dodal, že minimální úroveň technických kvalifikačních předpokladů plně odpovídala druhu, rozsahu a složitosti předmětu plnění veřejné zakázky ve smyslu § 56 odst. 7 písm. c) zákona o veřejných zakázkách. Rozsah a složitost projektovaných stavebních prací na stavbě, která je památkovou stavbou, jej k danému technickému kvalifikačnímu předpokladu plně opravňovaly. Jako veřejnoprávní vlastník veřejné památkové stavby byl nadto povinen tento kvalifikační předpoklad požadovat. 3. Žalobce dále uvedl, že žalovaný se nedostatečně vypořádal s jeho námitkou, podle níž k posouzení otázky dodržení (porušení) zákona o veřejných zakázkách je věcně příslušný Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“). Žalovaný při rozhodování o odvolání vůbec nepřihlédl k výsledku šetření podnětu k přezkoumání postupu zadavatele v předmětném zadávacím řízení. ÚOHS po provedeném dokazování žalobci sdělil, že neshledal důvody pro zahájení správního řízení z moci úřední. Jakkoli sdělení ÚOHS nebylo pro žalovaného dle § 99 daňového řádu formálně závazné, je žalobce přesvědčen, že nemohlo být žalovaným přehlédnuto. ÚOHS není pouhým znalcem v oboru veřejných zakázek, ani „pouhým“ expertem na problematiku veřejných zakázek či pouze poradním orgánem, nýbrž ústředním orgánem státní správy, který je povolán k posuzování zákonnosti a nezákonnosti postupu zadavatelů a aplikace zákona o veřejných zakázkách. ÚOHS musel důkladně prozkoumat celý průběh zadávacího řízení, a musel tedy své revizi podrobit veškeré jednotlivé kroky zadavatele, včetně zadávací dokumentace. ÚOHS zároveň jistě musel zkoumat, zda byla naplněna skutková podstata správního deliktu podle § 120 zákona o veřejných zakázkách. Pokud by byť jen získal podezření, že by mohlo dojít k porušení ZVZ, byl by povinen zahájit řízení. Přestože však byl ÚOHS na úkony zadavatele výslovně upozorněn a byla mu poskytnuta veškerá dokumentace, správní řízení nezahájil. Pokud by se však zadavatel měl dopustit žalovaným namítaného porušení rozpočtové kázně, je zřejmé, že by takové jednání nepochybně ovlivnilo či potenciálně mohlo ovlivnit pořadí zakázek – ohledně takového jednání by ÚOHS pak nutně zahájil řízení. Jinak řečeno, „porušení rozpočtové kázně“ může být v obecné rovině termínem širším než je pojem „správní delikt“, v případě žalobce však není řešena otázka teoreticko-právní, ale konkrétní případ údajného porušení § 6 zákona o veřejných zakázkách, respektive § 56 odst. 7 písm. c) zákona o veřejných zakázkách. Žalovaný tedy pochybil, jestliže sdělení ÚOHS nevzal v potaz, neboť v daném konkrétním případě ÚOHS jasně shrnul, že se žalobce porušení § 6 zákona o veřejných zakázkách, respektive § 56 odst. 7 písm. c) zákona o veřejných zakázkách nedopustil. 4. Podle žalobce je nepřípustné, aby v právním státě na j