7 Afs 130/2009 — Nejvyšší správní soud

31 Af 65/2015- 121 - text 25 číslo jednací: 31 Af 65/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Jany Kábrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobce: CML s.r.o., IČO 260 00 857 sídlem Antala Staška 2027/77, 140 00 Praha 4 zastoupený advokátem JUDr. Miroslavem Zamiškou sídlem Na Příkopě 957/23, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 9. 2015, č. j. 30417/15/5200-11431-706481, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce napadl žalobou dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v záhlaví specifikované rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jeho odvolání proti rozhodnutím (dodatečným platebním výměrům) Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 10. 12. 2014, č. j. 1677034/14/2701-50524-605663, č. j. 1677046/14/2701-50524-605663 a č. j. 1677052/14/2701-50524-605663. Správce daně doměřil žalobci daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2008 vyšší o částku 12 945 870 Kč, za zdaňovací období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009 vyšší o částku 10 118 000 Kč a za zdaňovací období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 vyšší o částku 9 710 520 Kč. Zároveň žalobci uložil povinnost uhradit penále ve výši 20 % z částky doměřené daně, tj. v celkové výši 6 554 878 Kč. 2. Žalobce v kontrolovaném období nakupoval od třetích osob pohledávky a následně se účastnil jako konkursní věřitel velkého množství konkursních či insolvenčních řízení. Podle údajů z jednotlivých rozvrhových usnesení byl žalobce příjemcem výtěžků z uznaných pohledávek, vlastnictví těchto pohledávek však nevykazoval ve svých aktivech a částky výtěžků z rozvrhových usnesení neodpovídaly údajům z jeho daňových přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2008 – 2010. Žalobce se hájil tím, že pohledávky nakupoval na účet společnosti Stormalong Asset Management Ltd., se sídlem ve Velké Británii (dále jen „společnost SAM“), a to na základě komisionářské smlouvy uzavřené s uvedenou společností. Správce daně však po provedené daňové kontrole dospěl k závěru, že žalobcem deklarovaný stav (tedy že vlastníkem nakupovaných pohledávek a konečným příjemcem výnosů z těchto pohledávek byla společnost SAM) byl stavem simulovaným, který zastíral skutečný obsah právních úkonů. Skutečným vlastníkem nakoupených pohledávek a příjemcem výnosů plynoucích z inkasa či dalšího postoupení daných pohledávek byl dle správce daně žalobce. Správce daně tedy posoudil uvedené výnosy jako daňově účinné výnosy žalobce a dle § 23 odst. 3 písm. a) bod 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), zvýšil žalobci v jednotlivých zdaňovacích obdobích o tyto výnosy základ daně. II. Shrnutí argumentace obsažené v žalobě 3. Žalobce předně namítl, že předmětné dodatečné platební výměry mu byly doručeny po uplynutí lhůty pro stanovení daně. Konstatoval, že daňová kontrola u něj byla zahájena dne 31. 10. 2011, uvedená lhůta tak uplynula dne 31. 10. 2014. Dodatečné platební výměry mu však byly doručeny až dne 20. 12. 2014. Podle názoru žalobce zároveň nenastala žádná skutečnost, v jejímž důsledku by se běh této lhůty stavěl. 4. Správce daně sice v průběhu daňové kontroly podal žádost o mezinárodní spolupráci, avšak žalobce se domnívá, že podaná žádost nestavěla lhůtu pro stanovení daně, neboť nebyly splněny podmínky stanovené v § 4 odst. 2 zákona č. 253/2000 Sb., o mezinárodní pomoci při správě daní a o změně zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 253/2000 Sb.“), a v § 9 odst. 1 zákona č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 164/2013 Sb.“). Správce daně totiž nevyčerpal své obvyklé zdroje údajů před tím, než přistoupil k podání žádosti o mezinárodní spolupráci. Teprve po vypracování žádosti o mezinárodní spolupráci správce daně činil další úkony za účelem co nejúplnějšího zjištění a stanovení daně (místní šetření u žalobce, výzvy osobám zúčastněným na správě daní k předložení písemností, výzva žalobci k předložení důkazních prostředků a sdělení požadovaných skutečností, výslech svědků). Žádost tak byla podána nezákonně. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 5 Afs 71/2009 – 48. 5. Podle žalobce ale i za předpokladu, že by podaná žádost o mezinárodní spolupráci lhůtu pro stanovení daně stavěla, správce daně pochybil, neboť nesprávně stanovil dobu, po kterou měla být tato lhůta stavěna. Podle správce daně lhůta pro stanovení daně neběžela od 25. 6. 2013 do 11. 9. 2013, tj. 78 dnů. Žalobce je názoru, že v úvahu přichází pouze období od 25. 6. 2013 (odeslání žádosti o mezinárodní spolupráci) do 22. 7. 2013 (obdržení odpovědi na podanou žádost), tj. 27 dnů. Lhůta pro stanovení daně by v takovém případě uplynula 27. 11. 2014. 6. Žalobce upozornil rovněž na „další aspekty“ předmětné žádosti o mezinárodní spolupráci, které dle něj mají vliv na posuzování její zákonnosti. Uvedl, že správce daně si i v rámci vlastní vyhledávací činnosti z veřejně dostupných zdrojů pořídil zprávy ředitele a rozvahy společnosti SAM zaslané britskému registru firem. Tyto dokumenty přitom žádal zaslat i v rámci žádosti o mezinárodní spolupráci. Správce daně dále v žádosti o mezinárodní spolupráci požadoval kromě informací, které si mohl opatřit z jiných zdrojů, i informace, které nesouvisely s probíhající kontrolou u žalobce, na což upozornil také zahraniční správce daně ve své odpovědi. Žádost tak byla podána pouze za účelem prodloužení lhůty pro stanovení daně. Z odpovědí a dokumentů zaslaných zahraničním správcem daně pak dle žalobce vyplývá spolupráce mezi společností SAM a žalobcem, avšak finanční orgány tento závěr odmítají. Správce daně totiž nesprávně přeložil části odpovědi zahraničního správce daně a na základě tohoto překladu činil nesprávné závěry. Žalobce dále uvedl, že postupem správce daně došlo k porušení principu právní jistoty. Žalobce totiž o podání žádosti o mezinárodní spolupráci nebyl informován a z daňového spisu nemohl seznat, kdy kontaktní orgán odeslal žádost o mezinárodní spolupráci do zahraničí a kdy obdržel odpověď na tuto žádost. Smyslem prekluzivní lhůty pro stanovení daně je přitom zajištění právní jistoty jak správce daně, tak daňového subjektu. 7. V další části žaloby žalobce namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů. Poukázal na skutečnost, že podal celkem troje doplnění odvolání (ve dnech 5. 2. 2015, 7. 5. 2015 a 14. 8. 2015). Žalovaný však v rozhodnutí o odvolání reagoval pouze na text doplnění odvolání ze dne 5. 2. 2015. S některými odvolacími námitkami se tedy vůbec nevypořádal (a s některými odvolacími námitkami se sice vypořádal, ale ryze formálně). Tím žalovaný porušil apelační princip a princip dvouinstančnosti a zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. Žalobce v této souvislosti citoval judikaturu správních soudů a komentářovou literaturu týkající se povinnosti odvolacího orgánu vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí o odvolání se všemi odvolacími námitkami. Dále uvedl „některé příklady“ (celkem 32) odvolacích námitek, které dle něj žalovaný nevypořádal. 8. Žalobce dále namítl, že daňová kontrola byla ukončena nezákonně, a to z více důvodů. Předně, žalobce se nemohl vyjádřit ke správcem daně změněným kontrolním zjištěním. Správce daně na základě vyjádření žalobce ke kontrolním zjištěním tato zjištění změnil, aniž by změněná kontrolní zjištění (včetně hodnocení dosud zjištěných důkazů) předložil žalobci k vyjádření. Tímto postupem porušil § 88 odst. 2 a 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“). Ke změnám v kontrolních zjištěních došlo zejména ve stanovení základu daně za zdaňovací období roku 2008 a v zjištěních týkajících se daně z přidané hodnoty. 9. Ke změně stanovení základu daně za zdaňovací období roku 2008 žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že správce daně vyhověl námitce žalobce týkající se přiznání nákladových úroků z půjček poskytnutých Ing. V. společnosti SAM (dle správce daně poskytnutých žalobci). Takovou skutečnost nelze dle žalovaného považovat za změnu výsledku kontrolního zjištění ve smyslu § 88 odst. 3 daňového řádu. S tím však žalobce nesouhlasí, podle jeho názoru správce daně neměl dostatek podkladů pro své závěry ohledně nákladových úroků z předmětných půjček. Výše uplatněných úroků tedy nevychází ze skutečností, se kterými by žalobce byl v průběhu daňové kontroly seznámen, ani z důkazů, které by byly součástí daňového spisu žalobce. Žádným způsobem tak nelze ověřit správnost stanovení základu daně za zdaňovací období roku 2008. Ke změně v kontroln