3 Ads 258/2015 — Nejvyšší správní soud

32 Ad 20/2016- 40 - text  10 32 Ad 20/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: V. J. bytem X zastoupen Mgr. Františkem Jarošem, advokátem se sídlem Antonína Dvořáka 287, Turnov proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 10. 2016, č. j. X, o starobní důchod takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Včasnou žalobou se žalobce domáhá přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí žalované, jímž zamítla jeho námitky a potvrdila své rozhodnutí ze dne 21. 7. 2016, č. j. X, kterým zamítla žádost žalobce o starobní důchod pro nesplnění podmínek § 28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“) a ustanovení § 2 nařízení vlády č. 363/2009 Sb., o stanovení důchodového věku a přepočtu starobních důchodů některých horníků, kteří začali vykonávat své zaměstnání před rokem 1993, ve znění účinném od 1. 6. 2015 (dále jen „nařízení vlády č. 363/2009 Sb.“). 2. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaná konstatovala žalobcem podané námitky, v nichž namítal, že v době od 8. 11. 1982 do 30. 9. 1986 odpracoval u zaměstnavatele Metrostav n.p. jako stavební dělník v I.A kategorii 866 směn a v období od 1. 1. 1987 do 21. 6. 1996 pracoval v podzemí v uranových dolech v I.AA kategorii, pracovní poměr musel ukončit z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice. Od 1. 7. 1997 mu byl podle § 2 zákona č. 160/1989 Sb., přiznán zvláštní příspěvek horníkům. Nebylo mu dle tehdejších zákonů umožněno dále vykonávat práci v podzemí s tím, že bude muset přejít na jinou práci a v 56 letech mu bude umožněno požádat o důchod. Domnívá se, že podmínky pro vznik nároku na starobní důchod splnil. Žalovaná po citaci relevantních právních předpisů uvedla, že dle její evidence získal žalobce ze zaměstnání u organizace Metrostav, n.p. v období od 8. 11. 1982 do 30. 9. 1986 celkem 1 400 kalendářních dnů, tj. 3 roky a 305 dnů v zaměstnání v I. pracovní kategorii. Ze zaměstnání u organizace DIAMO, s.p. mu bylo vykázáno v období od 1. 1. 1987 do 31. 12. 1992 celkem 2 162 dnů, tj. 5 roků a 337 dnů v I.AA pracovní kategorii v uranu a 23 dnů v zaměstnání v I.A pracovní kategorii v uranu a v období od 1. 1. 1993 do 21. 6. 1996 mu bylo vykázáno celkem 597 směn v zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v uranových dolech. Zaměstnání v hornictví v I.AA pracovní kategorii skončilo z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice. Dle žalované žalobce nezískal potřebnou dobu v zaměstnání v preferované pracovní kategorii pro nárok na starobní důchod dle ustanovení § 21 ani § 174 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení ve znění účinném do 31. 12. 1995 (dále jen „ZSZ“), ani ve smyslu nařízení vlády č. 363/2009 Sb. Žalovaná shrnula, že před 1. 1. 1993 žalobce získal 1 298 směn v zaměstnání v hornictví v I.AA pracovní kategorii (2 162 kalendářních dnů x 0,6) a v období od 1. 1. 1993 získal 597 směn v zaměstnání v hornictví v I.AA pracovní kategorii. Celkem tedy získal 1 895 směn v hornictví v I.AA pracovní kategorii. Žalobci tedy nevznikl ani nárok na starobní důchod s přihlédnutím k cit. nařízení vlády, neboť nezískal alespoň 1 981 směn v zaměstnání v hornictví v uranových dolech. Důchodový věk žalobce dle ustanovení § 32 odst. 2 ZDP činí 64 let a 2 měsíce, kterého dosáhne dne 5. 5. 2024. Dále žalovaná uvedla, že dny odpracované u organizace Metrostav, n.p. nelze ve smyslu nařízení vlády č. 363/2009 Sb. převádět na směny, neboť se nejedná o zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech. Uzavřela, že žalobce dosud nedosáhl důchodového věku ani nesplňuje podmínky pro snížení důchodového věku. II. Obsah žaloby 3. V podané žalobě a jejím doplnění žalobce obdobně jako v námitkách proti prvoinstančnímu rozhodnutí uvedl, že nesprávnost napadeného rozhodnutí spatřuje v nezohlednění jím odpracované doby u zaměstnavatele Metrostav, n.p., kterou správní orgán chybně nepovažoval za práci v hornictví, resp. práci v podzemí. Žalovaná se blíže nezabývala charakterem jím vykonávané práce u uvedeného zaměstnavatele. V této souvislosti poukázal na nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 1415/10 a sp. zn. III. ÚS 1015/13. 4. Žalobce dále uvedl, že u zaměstnavatele Metrostav, n.p. byl v době od 8. 11. 1982 do 30. 9. 1986 zaměstnán jako stavební dělník v podzemí, jednalo se zejména o práce při stavbách prováděné hornickým způsobem. Celkem takto odpracoval 866 směn, což představovalo 15,75% nejvyšší přípustné expozice. Výkon této práce mu byl následně započítán i do dosažení maximální přípustné expozice. Odkázal v tomto směru na obsah svých námitek proti prvoinstančnímu rozhodnutí a potvrzení společnosti Metrostav a.s. ze dne 11. 5. 1993 (přiložil k žalobě), v němž jsou uvedené skutečnosti uvedeny. Dále uvedl, že od 1. 7. 1997 mu byl podle zákona č. 160/1989 Sb., přiznán zvláštní příspěvek horníkům, a to pro dosažení nejvyšší přípustné expozice. V něm je rovněž potvrzeno, že vykonával zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech aspoň 15 let. Dále přiložil „Zprávu o výsledku mimořádné lékařské preventivní prohlídky pracovníka po dosažení nejvyšší přípustné expozice“ ze dne 20. 6. 1996. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení a uložil žalované nahradit mu náklady řízení. III. Vyjádření žalované 5. Žalovaná ve svém písemném vyjádření k žalobě v celém rozsahu odkázala na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího prvoinstančního rozhodnutí. Navrhla, aby soud žalobu zamítl. IV. Repliky žalobce a další vyjádření žalované 6. Žalobce v replice zopakoval, že žalovaná se při svém rozhodování blíže nezabývala vykonávanými pracemi žalobce u zaměstnavatele Metrostav, n.p. V rozhodnutí pak bez bližšího odůvodnění konstatovala, že dny odpracované u této organizace nelze převádět na směny, neboť se nejedná o zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech. Rovněž se nezabývala a v rozhodnutí se nevypořádala s žalobcem předloženými důkazy, zejména sdělením společnosti Metrostav a.s. ze dne 11. 5. 1993. Namítá v tomto směru nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Připomněl, že byl u zaměstnavatele Metrostav, n.p. zaměstnán v I.A kategorii jako dělník se stálým pracovištěm v podzemí, a to při ražbách stanic metra. Bezpochyby se tak jednalo o zaměstnání se stálým pracovištěm v podzemí. Přiložil své čestné prohlášení ze dne 9. 2. 2017 o výkonu své práce pro Metrostav, n.p. (ražby stanice Anděl a Jinonice). 7. K replice žalobce žalovaná uvedla, že na věc dopadající relevantní ustanovení § 107 ZDP a navazující nařízení vlády č. 363/2009 Sb., se vztahují na zaměstnance v hornictví, nikoliv v jiných průmyslových odvětvích (stavebnictví, strojírenství apod.). I proto pokládá žalovaná žalobcova doplnění návrhu o další listiny za irelevantní pro posouzení jeho nároku a setrvává na svém původním návrhu. 8. Žalobce opětovně odkázal na jím výše citované nálezy Ústavního soudu, které žalovaná při svém rozhodování přehlíží. Ve smyslu uvedených nálezů zdůraznil, že při posuzování jeho nároků na starobní důchod je třeba zabývat se charakterem jím vykonávané práce. Tím spíše, když i díky výkonu té samé práce u zaměstnavatele Metrostav, n.p. dosáhl nejvyšší přípustné expoziční doby v podzemí uranových dolů. Nadále proto nemohl v dolech pracovat. Byla-li by přijata argumentace žalované, pak ten samý stát by svými předpisy nejdříve znemožnil žalobci dále vykonávat požadovaný druh práce k dosažení odpovídajícího typu starobního důchodu, aby následně jinými svými právními předpisy daný typ starobního důchodu nepřiznal s odůvodněním, že neodpracoval potřebnou dobu. Takový výklad, stejně jako i zásah do práv žalobce by byl nepřípustný. V této souvislosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se přepjatě formalistického postupu v řízení za použití „sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti“ (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1560/07). 9. Žalovaná v dalším vyjádření uvedla, že nařízení vlády č. 363/2009 Sb. se vztahuje toliko na osoby, které vykonávaly zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech, které bylo podle předpisů účinných před 1. 1. 1993 zařazeno mezi zaměstnání I. pracovní kategorie zakládající nárok na starobní důchod při dosažení věku alespoň 55 let. Stejně tak nároky vyplývající z § 74 ZDP ve spojení s § 21 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1995, dopadají pouze na osoby, které vykonávaly před 1. 1. 1993 zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných (uranových) dolech [ve správní praxi označované jako I.AA (URAN) pracovní kategorie]. Z evidenčních listů důchodov