1 Afs 54/2004 — Nejvyšší správní soud

52 Af 48/2019- 116 - text  15 52 Af 48/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Dvořáka a soudců Aleše Korejtka a Petry Venclové, ve věci žalobkyně: OMB composites EU, a. s., IČO 281 66 787, sídlem Hradecká 635, 561 69 Králíky, zastoupené Pavlem Vyroubalem, advokátem, sídlem Palackého 168, 755 01 Vsetín, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2019, č. j. 21695/19/5200 - 11434-701858, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. U žalobkyně byla Finančním úřadem pro Pardubický kraj (dále též „správce daně“ či „prvostupňový správce daně“) dne 23. 9. 2015 zahájena daňová kontrola daně z příjmů právnických osob (dále též „DPPO“ či „daň“) za zdaňovací období roku 2014 (dále též „předmětné zdaňovací období“). V rámci daňové kontroly byla žalobkyně vyzvána, aby mj. prokázala, že oprávněně uplatnila náklady dle daňových dokladů vystavených obchodní společností O M B composites, s.r.o. (ode dne 5. 9. 2016 obchodní společnost RENT – Technology, s.r.o.) jakožto pronajímatelem, jejichž předmětem mělo být nájemné [za obloukovou halu (bez č. p.) postavenou na pozemku evidovaném v katastru nemovitostí jako st. p. č. 1676 v k. ú. a v obci Králíky (dále též „oblouková hala“) a vozový park a technologie] za předmětné zdaňovací období, a dále že oprávněně uplatnila náklady (na reklamu na závodních automobilech) dle daňových dokladů vystavených obchodní společností JT Centrum, s. r. o. (ode dne 20. 5. 2015 LTSB CENTRUM, s.r.o., dále též „JT Centrum“). Prvostupňový správce daně dospěl po provedené daňové kontrole k závěru, že žalobkyně nepředložila takové důkazní prostředky, kterými by byly odstraněny pochybnosti prvostupňového správce o tom, že uplatněné výdaje žalobkyně skutečně vynaložila způsobem, jakým deklarovala na příslušných účetních dokladech. Na základě výsledku daňové kontroly doměřil prvostupňový správce daně žalobkyni za předmětné zdaňovací období DPPO vyšší o 3.011.500,- Kč a současně rozhodl o zákonné povinnosti uhradit penále ve výši ve výši 602.300,- Kč. Následně odvolání žalobkyně žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 6. 2019, č. j. 21695/19/5200 - 11434-701858, zamítl a rozhodnutí prvostupňového správce daně potvrdil. 2. Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2019, č. j. 21695/19/5200 - 11434-701858, podala žalobkyně žalobu, v níž ve vztahu k nájemnému (oblouková hala, movité věci) namítala, že důkazní břemeno unesla, neboť „předložila účetnictví“ a současně „prokázala soulad skutečného stavu se stavem formálně právním“. Žalobkyně též řádně reagovala na všechny výzvy orgánů finanční správy. Pokud přesto orgány finanční správy dospěly k závěru, že jejich pochybnosti nebyly žalobkyní vyvráceny, měly žalobkyni opakovaně vyzvat k „objasnění daných nejasností“. Žalobkyně sice připustila, že v průběhu řízení svá tvrzení opakovaně „měnila či korigovala“, zdůraznila však, že takový postup není nezákonný, navíc se jednalo o důsledek „personálních změn v obsazení společnosti“. 3. Ve vztahu k nájmu obloukové haly žalobkyně konkrétně namítla, že „mezi stranami není sporné, že předmětem nájmu je oblouková hala jako celek“, přičemž žalobkyně „dostatečně specifikovala, co a na jakou částku započítává při vystavení daňových dokladů“, naopak žalovaný „nikterak nezdůvodnil ani nerozvedl, z jakých důvodů by měla být oblouková hala nebytovým prostorem“ (to však žalovaný netvrdil – pozn. soudu). Oblouková hala jako celek byla pronajata podle § 663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb. Žalobkyně dále vyjádřila přesvědčení, že „není možné, aby na jedné straně docházelo na straně žalobkyně k užívání věci oproti tomu, že by ve prospěch vlastníka nedošlo k protiplnění“. 4. Jde-li o nájem automobilů a výrobních technologií, pak „žalobkyně nesouhlasila s tím, že by nespecifikovala předmět nájmu a výši nájemného“, a proto „v žádném případě není možno tyto položky odstranit z daňově účinných nákladů“. Žalobkyně prokazatelně užívala cizí věci, byla proto povinna poskytnout jejich vlastníkovi „protiplnění“. Měl – li žalovaný „pochybnosti o správné výši nájmu“, měl „postupovat případnou korekcí výše nájmu, nikoliv však dehonestací jednotlivých položek týkajících se nájmu“. Žalobkyně též vyjádřila (obecný) nesouhlas se závěry orgánů finanční správy, které se týkaly „trubních rozvodů vzduchu“ (aniž by ovšem jakkoliv zpochybnila zevrubnou argumentaci orgánů finanční správy). 5. V neposlední řadě žalobkyně žalovanému vytkla, že jeho rozhodnutí bylo založeno na jiných právních důvodech než rozhodnutí prvostupňového správce daně, což je dle žalobkyně nepřípustné. 6. Pokud jde o náklady dle daňových dokladů vystavených JT Centrum (reklama), pak žalobkyně připustila, že „byly zjištěny rozdíly mezi kontrahovaným rozsahem (reklamy) a skutečností“, nicméně žalobkyni „bylo poskytnuto náhradní plnění, jako je toto uvedeno v dohodě o kompenzaci, čímž byly případné rozdíly narovnány“, „věcný a časový rozsah reklamy tak zůstal stejný“. Vzdor tomu však žalobkyně následně uvedla, že „nezpochybňuje, že mohlo dojít k určitým, byť z pohledu faktického plnění, minimálním rozdílům, které nebyly korigovány smlouvou a dohodou o poskytnutí kompenzace [při jednání soudu dne 10. 6. 2020 žalobkyně uvedla, že reklama byla „plus mínus poskytnuta“], nicméně základní nezákonnost vnímá v tom, že pro porušení umístění reklamního loga či banneru na jiné části vozidla či rozměrů reklamní nálepky, je odmítáno poskytnuté plnění jako celek, což je dle žalobkyně v rozporu se zákonem“. Podle žalobkyně orgány finanční správy měly „legální a regulérní možnost a povinnost korigovat případnou výši daňově uznatelných nákladů, nikoliv však možnost odmítnout tyto náklady jako daňově účinné celkem“. 7. Žalobkyně v žalobě nepopírala, že téměř polovinu nákladů na služby žalobkyně v roce 2014 tvořila předmětná reklama, která účetně snížila provozní výsledek hospodaření žalobkyně více než o polovinu a snížila celkovou daň za šetřené období o 2.850.000,- Kč [žalobkyně náklady na reklamu odčerpala ze svého vyprodukovaného celkového „hrubého zisku“ (hospodářský výsledek před zdaněním za rok 2014) 55 %]. Nezpochybnila též zjištění orgánů finanční správy ohledně provádění plateb za tvrzené reklamní služby [reklama měla být poskytnuta v roce 2014, 75 % hodnoty nárokovaných zdanitelných plnění souvisejících s reklamou bylo navzdory splatnosti vystavených dokladů v roce 2014 (vždy nejvýše do 7 kalendářních dnů) hrazeno teprve poté, co byla zahájena daňová kontrola, přičemž 8 úhrad reklamy před zahájením daňové kontroly odpovídalo částkám daně z přidané hodnoty, tj. částce 341.250,- Kč, tedy hodnotě, kterou musel dodavatel reklamy uhradit státu, dodavatel ze svého účtu prostředky zaslané žalobkyní vybíral obratem v hotovosti atd.], nesouhlasila však s tím, že „neprokázala úhradu celé částky za reklamu“. 8. Žalobkyně též nezpochybnila závěr žalovaného, že porovnáním předložených podkladů za rok 2014 a 2015 bylo zjištěno, že počet i struktura odběratelů žalobkyně je téměř shodná, tedy stabilní a žádným významnějším způsobem se nezměnila. Obdobně nezpochybnila zjištění orgánů finanční správy, že tržby za prodej vlastních výrobků a služeb žalobkyni poklesly v roce 2015 o více než 3 mil. Kč oproti roku 2014. Žalobkyně však trvá na tom, že reklama pro ni „přínos“ měla, neboť získala „významného zákazníka (momentálně s výrobky z kompozitů ze skelných rohoží), a to společnost Eura Mobil“. V roce 2016 „byla provedena výroba prototypových dílů“, nyní „jsou realizovány prototypové zkoušky“, které budou probíhat po dobu „jednoho až dvou let“. Výše uvedené tvrzení žalobkyně doložila fotokopií nabídky budoucí spolupráce ze strany německé společnosti Eura Mobil GmbH a dalšími listinami, navrhovala i výslech své zaměstnankyně M. P., která „celou komunikaci se zákazníkem vedla“ a která by byla „schopna prokázat původ a důvod navázané spolupráce“. Výslech paní P. však proveden nebyl, což žalobkyně považuje za vadu řízení. 9. Závěrem si žalobkyně povzdechla, že „podala celou řadu důkazních návrhů k prokázání svých tvrzení, k prokázání uskutečněné reklamy, k prokázání její účinnosti, tedy k prokázání toho, že vynaložený výdaj má a bude mít souvislost s realizovanými příjmy žalobkyně. Tyto návrhy však byly ze strany žalované zamítnuty, žalobkyně tak nemá možnost účinně hájit svoje práva.“ 10. Ze všech výše uvedených důvodů by dle žalobkyně mělo být žalobou napadené rozhodnutí zrušeno. 11. Žalovaný ve vyjádření k žalobě (které není třeba podrobně rekapitulovat, neboť jeho obsah účastníci znají, nadto v řízení byl žalovaný úspěšný, přičemž v odůvodnění rozsudku je třeba vypořádat základní námitky toho účastníka, kterému soud za pravdu nedal) setrval na závěrech obsažených v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, které je dle jeho názoru věcně správné a zákonné, a navrh