1 Afs 100/2009 — Nejvyšší správní soud

31 Af 25/2019- 42 - text  11 31 Af 25/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Jany Kábrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobce: P. S. proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. června 2019, č. j. 23194/19/5000-10480-710970, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se žalobou podanou včas u Krajského soudu v Hradci Králové dne 15. 7. 2019 domáhal zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále jen „žalovaný“) ze dne 6. 6. 2019, č. j. 23194/19/5000-10480-710970, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 23. 10. 2018, č. j. 1802548/18/2700-31471-609454, kterým byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu ve výši 4 451 Kč. II. Obsah žaloby 2. Úvodem žalobce sdělil, že část poskytnutého příspěvku na výzvu Úřadu práce České republiky, Krajské pobočky v Hradci Králové (dále jen „Úřad práce“) nevrátil, jelikož nesouhlasil, že by porušil uzavřenou Dohodu o zřízení chráněného pracovního místa č. HKA-C-2/2017 (dále jen „Dohoda“). Dle svého názoru žalobce využil prostředky v dobré víře a jednal v souladu s textem a účelem Dohody. 1) Nejednoznačnost Dohody 3. Žalobce předně odkázal na své odvolání proti rozhodnutí správce daně, který dle žalobce založil své rozhodnutí nedostatečně pouze na textu přílohy č. 2 Dohody, aniž by se zabýval významem zaokrouhlení poskytované částky. Při komplexním náhledu na Dohodu dle žalobce vyplývá, že nedošlo k poskytnutí 4 dílčích příspěvků v různých výších, nýbrž že šlo o příspěvek ve výši 25 000 Kč na blíže specifikované výrobky. Dále žalobce poukázal na čl. II. odst. 4 Dohody, dle kterého „Příspěvek nemusí být použit na krytí nebo úhradu všech nákladových položek uvedených v tomto seznamu.“, přičemž jediná logická interpretace tohoto ustanovení umožňuje nákup i méně položek, než je uvedeno v seznamu, nicméně je možné čerpat celý příspěvek. Naopak interpretace žalovaného umožňuje nákup stanovených věcí za stanovenou cenu, nebo vrácení příspěvku, pokud tyto nebudou zakoupeny. V čl. III. odst. 1 je následně uvedeno, že bude poskytnut účelově vázaný příspěvek ve výši 25 000 Kč. Žalobce tedy vycházel z předpokladu, že mu bude poskytnut příspěvek v uvedené výši, kdy za tuto není nezbytné pořídit všechny položky. Příloha č. 2 byla chápána jako vyjádření podpůrného výpočtu. 4. Z důvodu nejednoznačného znění ustanovení Dohody měla být tato vykládána ve prospěch žalobce, a to jak s ohledem na judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2010, č. j. 1 Afs 77/2010-81, a ze dne 14. 7. 2017, č. j. 2 Afs 208/2016-52), tak s ohledem na standardní výkladová pravidla právních jednání. Žalovaný se však s argumentací žalobce nevypořádal, když nezpochybnil výklad zastávaný žalobcem. Obdobně je žalobcem nahlíženo na argumentaci k provedenému „zaokrouhlení“. Dle žalobce spočívá argumentace žalovaného na pouhém opakování postoje, který zvolil správce daně, aniž by došlo k vyvrácení výkladu předestřeného žalobcem. Co do domněnky žalovaného, že žalobce byl se svými právy a povinnostmi před podpisem Dohody srozuměn a případné nesrovnalosti si mohl vyjasnit, žalobce upozorňuje, že o výkladu zastávaném Úřadem práce se dozvěděl až v souvislosti s výzvou k vrácení části poskytnutého příspěvku. 5. Na nezbytnosti vykládat dohodu ve prospěch žalobce nemění nic ani žalovaným namítaný charakter smlouvy jako smlouvy veřejnoprávní. K tomuto žalobce odkázal na § 170 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), umožňující přiměřenou aplikaci zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). 2) Opomenutí judikatury a aplikace nepřiléhavé judikatury 6. Dále žalobce namítl, že se žalovaný nedostatečně a nesprávně vypořádal s jím uváděnou judikaturou, když žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl k závěru o nadbytečnosti žalobcem uváděných důkazních návrhů a pouze uvedl, že: „obdobný postoj zaujímá i k citovaným rozsudkům NSS, které považuje za irelevantní“. Pokud by se žalovaný judikaturou zabýval, musel by dojít k závěru, že obsah Dohody měl být vyložen ve prospěch žalobce. Přestože citovaná judikatura vycházela skutkově z jiných případů, co do nejednoznačnosti Dohody jsou její závěry bezesporu relevantní. 7. Žalobce rovněž poukázal na nesprávné využití judikatury Nejvyššího správního soudu žalovaným, konkrétně rozsudku ze dne 19. 7. 2018, č. j. 7 Afs 172/2018-40, který se týkal poskytnutí dotace Ministerstvem vnitra, což jako odlišnost zmínil i žalovaný. Ten ale neupozornil na další specifika případu: dotace ve výši 2,5 milionu Kč, podstatou bylo porušení jasně specifikovaných podmínek, předmětem sporu pak byla výše stanovených odvodů v kontextu jejich přiměřenosti. Odkázáno bylo i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2018, č. j. 2 Afs 366/2017-33, kde byla znovu hlavní otázkou přiměřenost stanovených odvodů, přičemž dotace byly poskytnuty Ministerstvem pro místní rozvoj, a to ve výši 60 milionů Kč a 4,5 milionů Kč. Tyto rozsudky postrádají jakoukoliv relevanci pro věc. Žalovaný však závěry z nich aplikuje na případ příspěvku ve výši 25 000 Kč, kdy otázka přiměřenosti odvodu ani není předmětem sporu, kterým je nejednoznačnost uzavřené Dohody. 3) Účel Dohody 8. V posledním z žalobních bodů žalobce poukázal na to, že mu není znám důvod úsilí Úřadu práce, správce daně i žalovaného, kterým se snaží odůvodnit neoprávněné zadržení finančních prostředků a z něho plynoucí porušení rozpočtové kázně, když tyto orgány měly zvažovat naplnění účelu dohody. 9. Žalobce spatřuje vnitřní rozpornost a nekonzistentnost napadeného rozhodnutí v tom, že žalovaný odmítl, že by svým postupem žalobce naplnil účel Dohody, jelikož nepořídil jednu položku ze seznamu. Zaokrouhlením příspěvku však na tuto položku nezbyly téměř žádné finanční prostředky. Přitom žalovaný argumentuje tím, že poskytnutý příspěvek žalobce nemusel využít na všechny položky. 10. Žalobce dle svého názoru využil poskytnuté prostředky hospodárně, v souladu s účelem Dohody. S ohledem na vývoj tržních cen považuje za absurdní, aby orientační ceny použité k výpočtu příspěvku představovaly fixní výši příspěvku na konkrétní výrobek. Co do typu výrobku byl přístup úřadu práce benevolentnější. S ohledem na vývoj tržních cen tak žalobce předpokládal, že je mu přiznáván příspěvek souhrnný. 11. Závěrem žalobce odkázal na judikaturu věnující se vlivu postupu příjemce dotace na její účel, konkrétně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2008, č. j. 9 Afs 202/2007-68, a ze dne 10. 10. 2014, č. j. 4 As 117/2014-39. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 12. Žalovaný úvodem svého vyjádření shrnul skutkový stav věci a následně se vyjádřil k jednotlivým žalobním bodům. 13. K tvrzení, že požadovanou část poskytnutých prostředků žalobce nevrátil, jelikož nesouhlasí s tím, že by uzavřenou Dohodu porušil, žalovaný uvedl, že příspěvek byl Úřadem práce poskytnut za podmínek stanovených v čl. II. bod 4 Dohody a byl určen na náhradu nákladů souvisejících se zřízením chráněného pracovního místa, v souladu s taxativním výčtem jednotlivých položek uvedených v Příloze č. 2. V té je uvedena tabulka Seznamu uznatelných nákladových položek, která obsahuje taxativně vymezené nákladové položky, jejich specifikaci a výši příspěvku na nákladovou položku. Dle čl. II. bodu 6 Dohody byl žalobce povinen doložit Úřadu práce účetní doklady či podklady pro vyúčtování prokazující použití příspěvku podle čl. II. bod 4. Vzhledem k tomu, že žalobce vynaložil na nákladovou položku vyšší částku než deklarovanou v Dohodě, byla mu tato započítána pouze do výše stanovené v Příloze č. 2 na jednotlivou nákladovou položku jako uznatelný náklad a částka převyšující pak musí být hrazena z jeho vlastních zdrojů. Takovýmto postupem dochází k zajištění náležitého využití veřejných prostředků. Proto správce daně neakceptoval navýšení částky na konkrétní nákladové položky. Dle čl. V. bodu 1 Dohody je nevyčerpanou část příspěvku nezbytné vrátit Úřadu práce. Žalobce reagoval na výzvu k vrácení části finančních prostředků pouze zasláním dopisů s námitkami, na které Úřad práce reagoval snahou vysvětlit důvody pro vrácení předmětné části příspěvku. Vzhledem k tomu, že na výzvu nebylo reagováno splněním povinnosti, došlo k naplnění skutkové podstaty zadržení poskytnutých peněžních prostředků ve smyslu § 3 písm. f) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“), kterým došlo k porušení rozpočtové kázně dle § 44 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Tato skutečnost byla stanovena i v