4 As 165/2016 — Nejvyšší správní soud

43 A 2/2021- 63 - text  18 43 A 2/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Blažkem ve věci žalobce: J. G. zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Pod Kaštany 245/10, 160 00 Praha 6 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2021, č. j. MZP/2021/550/39, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2021, č. j. MZP/2021/550/39, se zrušuje v rozsahu, v němž žalovaný potvrdil rozhodnutí Správy Krkonošského národního parku ze dne 25. 11. 2020, č. j. KRNAP 10687/2020, ve výrocích o trestu a o nákladech řízení; věc se v tomto rozsahu vrací žalovanému k dalšímu řízení. Ve zbytku se žaloba zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 739 Kč, a to do deseti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Správy Krkonošského národního parku (dále jen „správa KRNAP“) ze dne 25. 11. 2020, č. j. KRNAP 10687/2020. Správa KRNAP shledala žalobce vinným ze spáchání přestupku na úseku ochrany přírody a krajiny dle § 87 odst. 3 písm. n) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „ZOPK“), a uložila mu pokutu ve výši 100 000 Kč a povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. 2. Uvedeného přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 1. 4. 2020 jezdil v době od 11:00 do 18:45 hod. motorovým vozidlem na území Krkonošského národního parku mimo silnice, místní komunikace a místa vyhrazená orgánem ochrany přírody, a zároveň se motorovým vozidlem pohyboval v I. zóně Krkonošského národního parku mimo cesty a trasy vyhrazené orgánem ochrany přírody (např. lokality Labská louka, Vysoké kolo, Mužské kameny, Luční bouda, Stříbrný hřeben a Obří důl), čímž se dopustil činností zakázaných dle § 16 odst. 2 písm. l) zákona a ust. § 17 odst. 2 ZOPK ve spojení s čl. II. bodu 6 zákona č. 123/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Dopustil se tak jednání naplňujícího znaky přestupku podle § 87 odst. 3 písm. n) ZOPK. II. Obsah žaloby 3. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné. Předně namítl, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav a neprokázal, že subjektem přestupku byl žalobce. Žalobce s žádným motorovým vozidlem mimo vyznačené cesty nejezdil a nesouhlasí se způsobem, jakým se žalovaný vypořádal s touto námitkou. Žalovaný konstatoval, že pokud na fotografiích pořízených v terénu při páchání přestupku byly zachyceny čtyři osoby na motorových vozidlech a na parkovišti byly ztotožněny také čtyři osoby, muselo se jednat o stejné osoby. Žalobce namítá, že z pořízených fotografií tato skutečnost neplyne, protože nebyl identifikován při protiprávním jednání jako konkrétní člen skupiny ani jako řidič konkrétního motorového vozidla. 4. Namítl také, že není pravdivý závěr správních orgánů o existenci skupiny čtyř osob a čtyř motorových vozidel. Z fotografií, které jsou součástí správního spisu, například není zřejmé, zda součástí skupiny byla pouze jedna osoba v černém oblečení s částmi v limetkové barvě, nebo zda tyto osoby byly ve skupině dvě, jak dle žalobce vyplývá z fotografie označené jako foto lokalita4.jpg. Žalobce se tedy domnívá, že na místě se nacházelo pět osob. Žalobce považuje za rozporná také tvrzení policistů v úředním záznamu, z něhož vyplývá, že skupina osob nakládala na vozidla čtyři stroje pokryté sněhem, ačkoliv následně se v něm uvádí, že pořídili fotografie pouze třech strojů, protože čtvrtý se nacházel již uvnitř nákladního automobilu. Není proto jisté, kolik strojů se na daném místě nacházelo. Podle žalobce byla na místě celkem šest osob a pět skútrů. 5. Není tedy postaveno najisto, že šlo o skupinu čtyř osob. V úředním záznamu Policie ČR se hovoří o pěti osobách a strážci přírody naopak hovoří o skupině tří osob, před kterou jiná osoba přijela z jiného směru. Žalobce také poukazuje na úřední záznam, pod nímž je podepsán Ing. O. M., který popisuje osamocený sněžný motocykl, který zapadl a nemohl vyjet zpět a následně popisuje osobu na jiném motocyklu, která byla ztotožněna u Luční boudy, z čehož má plynout, že existovala i jiná skupina osob, pohybující se na stejném území. Žalobce proto namítá, že není zřejmé, že byl jedním ze čtyř členů skupiny osob, které se pohybovaly na území národního parku, protože se v daném místě pohybovalo více skupin osob. Pořízené fotografie a úřední záznamy nejsou dostatečné pro zjištění skutkového stavu. Správní orgány též měly za účelem odstranění výše uvedených pochybnosti vyslechnout relevantní svědky. 6. Žalobce se dále domnívá, že správa KRNAP neprokázala, kde se skupina osob, jejíž součástí měl být i žalobce, pohybovala, konkrétně zda skupina jezdců jela po území ČR, nebo i po území Polska. Stráž ochrany přírody tvrdí, že sledovaná skupina osob se pohybovala částečně i po polském území, ačkoliv v mapě, která má zachycovat právě pohyb sledované skupiny osob (A-mapa pohybu skútrů a čísla lokalita pro fotografie a videa.pdf), je její pohyb zachycen pouze na území ČR. Žalobce namítl, že vzhledem k vyznačené trase nelze vyloučit, že se skupina osob na motorových skútrech pohybovala právě po trase vyhrazené orgánem ochrany přírody a správa KRNAP tak neprokázala, že se žalobce pohyboval „mimo cesty a trasy vyhrazené orgánem ochrany přírody“. 7. Žalobce rovněž nesouhlasí se sankcí, kterou mu správa KRNAP uložila, a považuje ji za nezákonnou. Žalovaný při úvaze o uložení sankce přičetl žalobci k tíži přitěžující okolnosti v podobě lokalit, kde byl přestupek spáchán, významu chráněného zájmu, rozsahu jednání, majetkových poměrům, formální a materiální stránky přestupku či zavinění ve formě úmyslu. Žalovaný tedy nebyl oprávněn přihlédnout k takovým přitěžujícím okolnostem, které v prvé řadě činí jednání protiprávním, a které jsou nezbytné pro naplněné samotné skutkové podstaty přestupku, a postupoval proto v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání. 8. Správa KRNAP dle žalobce také neprokázala, že jednání žalobce trvalo od 11:00 do 18:45 hod., protože v oznámení o přestupku Policie ČR, č. j. KRPL-29042-2/PŘ-2020-181110, je uvedeno, že k protiprávnímu jednání skupiny čtyř osob došlo v době mezi 15:00 a 18:45 hod. Správa KRNAP nicméně nezdůvodňuje, na základě jakých důkazů dospěla k závěru, že jednání začalo již v 11:00 hod. Žalobce považuje tento rozpor za zásadní, protože správou KRNAP určená výše pokuty vychází mimo jiné z právě zmíněného rozsahu žalobcova jednání. 9. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože správní orgány nezdůvodnily, zda bylo místo, v němž se měl dopustit protiprávního jednání, vymezeno jako klidové území. Správní orgán totiž nevymezil, zda žalobce měl vykonávat zakázanou činnost ve „zvláště chráněném území“, nebo v „označeném smluvně chráněném území“, nebo v „evropsky významné lokalitě“ nebo v „ptačí oblasti“, ačkoliv je povinen vymezit, která z daných alternativ nastala. Žalobce současně namítl, že porušení povinnosti dle § 17 odst. 2 ZOPK se nevztahuje na celé území národního parku, nýbrž pouze na klidová území. Z čl. II bodu 6 zákona č. 123/2017 Sb., kterým se mění ZOPK, poté dle žalobce plyne, že klidovým územím jsou jen některé I. zóny národních parků, nikoliv všechny. Nepřezkoumatelný je tedy také závěr správních orgánů o tom, že žalobce se protiprávního jednání dopustil v klidovém území, protože správní orgán neuvedl, zda je dané místo takto vymezeno právními předpisy. 10. Další nedostatek, který žalobce spatřuje v rozhodnutí žalovaného či správy KRNAP, a který jej činí nepřezkoumatelným, je neuvedení a neprokázání formy zavinění. Žalobce namítl, že žalovaný uvedl toliko, že šlo o jednání úmyslné, nespecifikoval ale již, zda šlo o úmysl přímý či nepřímý. Žalobce se přitom domnívá, že správní orgán je k tomu povinen. Nesouhlasí rovněž s tím, že žalovaný prokázal zavinění v podobě úmyslu. Žalobce v této souvislosti odkazuje na úřední záznam, v němž Policie ČR cituje vyjádření členů skupiny osoby, kteří se dle svých slov chtěli projet na skútru a nevěděli, že se pohybují v I. zóně národního parku. Správní orgány nicméně odůvodnili svůj závěr o úmyslném zavinění vůlí „projet se na skútru“ a dále pak tím, že „pachatelé si museli být vědomi trestu“. Dané odůvodnění však dle žalobce nepostačuje k závěru o úmyslném zavinění, protože zmíněné skutečnosti odůvodňují i zavinění ve formě vědomé nedbalosti. 11. Žalobce následně namítl, že úvahy správního orgánu o následku přestupku jsou vnitřně rozporné. Žalobce odkázal na citace z prvostupňového rozhodnutí, z nichž plyne, že způsobení následků by bylo možné doložit jen odbornou činností či znaleckým posudkem, přičemž správa KRNAP tak neučinila. Zároveň ale správa KRNAP uvedla, že k následku protiprávního jednání nepochybně došlo. Není tak zřejmě, jak správní orgán posoudil následek spá