6 As 146/2013 — Nejvyšší správní soud

61 A 5/2021- 23 - text 8 61 A 5/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Venclovou, Ph.D., ve věci žalobce: R. P. státní příslušnost Ukrajina zastoupený advokátem Mgr. Ladislavem Bártou sídlem Purkyňova 787/6, 702 00 Ostrava proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort sídlem Opočínek 57, 530 02 Pardubice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 4. 2021, č. j. KRPE-91415-53/ČJ-2020-170022 takto: I. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, ze dne 7. 4. 2021, č. j. KRPE-91415-53/ČJ-2020-170022 se ruší. II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci k rukám jeho právního zástupce, Mgr. Ladislava Bárty, advokáta, náklady soudního řízení ve výši 7 615 Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou podle § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) domáhal zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, ze dne 7. 4. 2021, č. j. KRPE-91415-53/ČJ-2020-170022, jímž byl podle § 124a zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zajištěn za účelem správního vyhoštění. Doba trvání zajištění byla podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena na dobu 30 dnů, počínaje dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, přičemž doba zajištění podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nesmí překročit 180 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, k čemuž došlo u žalobce dne 11. 12. 2020 v 14.30 hodin. 2. Žalobce namítal nepřezkoumatelnost a nezákonnost zajištění podle § 124a zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce byl již v předchozím období zajištěn podle § 46a zák. č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Žalobce trval na tom, že ustanovení § 124a zákona o pobytu cizinců není v souladu s eurokonformním výkladem rozsudku Soudního dvora ve věci C- 534/11 Arslan, podle kterého je možné zajištění podle § 124a zákona o pobytu cizinců aplikovat jen za přesně stanovených podmínek, především tedy za té podmínky, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána za účelem zdržení nebo zmaření výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 As 146/2013-44 ze dne 2. 4. 2014 (rozsudky NSS a ostatních správních soudů jsou dostupné na www.nssoud.cz). Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 Azs 146/2019-23 ze dne 28. 8. 2019 zopakoval, že ustanovení § 124a zákona o pobytu cizinců je neaplikovatelné. 3. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě setrvala na právním názoru o aplikovatelnosti ustanovení § 124a zákona o pobytu cizinců v daném případě, neboť žalobce byl zajištěn poté, co podal žádost o udělení mezinárodní ochrany účelově s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o navrácení. 4. Krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1, 2 s. ř. s.) a to bez nařízení veřejného jednání, neboť žalobce o nařízení jednání v zákonem stanovené lhůtě nepožádal (§ 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců). 5. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobce byl dne 11. 12. 2020 v 14.00 hodin kontrolován v rámci pobytové kontroly prováděné hlídkou Policie České republiky v souladu se zákonem o pobytu cizinců v budově Obvodního oddělení Policie České republiky Purkyňova 1907/2, Svitavy, kam byl převezen hlídkou Městské policie Svitavy v podnapilém stavu ke ztotožnění. Žalobce nedisponoval žádným dokladem totožnosti ve smyslu § 108 zákona o pobytu cizinců ani jiným listinným dokladem k prokázání totožnosti a státní příslušnosti, a to ani na elektronickém nosiči dat, v mobilním telefonu či na sociálních sítích na internetu. Dle udané identity a následným šetřením bylo zjištěno, že žalobce nemá udělené žádné vízum k pobytu na území České republiky, je evidován v informačním systému smluvních států (schengenský informační systém) jako osoba, které nelze umožnit v souladu s čl. 96 Schengenské prováděcí úmluvy vstup na území členských států Evropské unie a současně je veden v evidenci nežádoucích osob na území České republiky se záznamem nežádoucí od 8. 2. 2019 do 27. 10. 2025. 6. O správním vyhoštění žalobce bylo již dvakrát pravomocně rozhodnuto, žalobci byla uložena povinnost vycestovat z České republiky a ostatních členských států Evropské unie, dle posledního rozhodnutí (rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje čj. KRPM-108262-8/ČJ-2020-140022-SV ze dne 5. 10. 2020) nejpozději do 26. 10. 2020. Dále Okresní soud v Olomouci vydal dne 6. 10. 2020 trestní příkaz ve věci sp. zn. 3T 92/2020, kterým byl žalobce odsouzen za spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, mimo jiné k trestu vyhoštění na 3 roky, tj. do 13. 10. 2023 s povinností vycestovat do 13. 10. 2020. Žalobce ani v jednom případě nevycestoval z České republiky. Za účelem realizace uvedených rozhodnutí žalovaná přistoupila dne 12. 12. 2020 k zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b), c) zákona o pobytu cizinců (rozhodnutí žalovaného č. j. KRPE-91415-25/ČJ-2020-170022). Žalobce následně dne 19. 12. 2020 v Zařízení pro pobyt cizinců Bálková podal žádost o mezinárodní ochranu v souladu s § 3a písm. a) bod 4 zákona o azylu. Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra vydal dne 21. 12. 2020 rozhodnutí č. j. OAM-179/LE-BA02-VL14-PS-2020, kterým byl žalobce podle § 46a zákona o azylu zajištěn za účelem řízení o azylu do 8. 4. 2021. Žádost žalobce o azyl byla rozhodnutím ze dne 5. 3. 2021 zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 2 zákona o azylu. Dne 7. 4. 2021 převzala žalovaná od Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra informaci o tom, že zajištění žalobce dle zákona o azylu bude ukončeno ke dni 8. 4. 2021, neboť uplyne celková přípustná doba zajištění podle § 46a zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že žalobce podal dne 7. 4. 2021 ke krajskému soudu v Ostravě žalobu proti zamítavému rozhodnutí (věc vedena pod sp. zn. 19 Az 14/2021), je v souladu s § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu v době podání žaloby v této věci i nadále v postavení žadatele o azyl. V době kontroly žalobce hlídkou městské policie žalobce nelegálně pracoval, neměl peníze ani cestovní doklad. Žalovaná v žalovaném rozhodnutí označila podanou žádost žalobce o azyl za ryze účelovou, vedenou pouze snahou zmizet z dosahu správního orgánu s cílem vyhnout se reálně hrozícímu správnímu vyhoštění a návratu do domovské země. Zdůraznila, že žalobce, který je státním příslušníkem Ukrajiny, od září roku 2017 nepožádal o azyl, učinil tak až v důsledku přímé hrozby realizace správního vyhoštění. Vzhledem k tomu, že v dané věci nepostačovalo uložení mírnějšího donucovacího opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců, byl žalobce zajištěn podle § 124a téhož zákona na dobu 30 dnů s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu realizace správního vyhoštění. 7. Podle § 124a zákona o pobytu cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie je oprávněna za účelem správního vyhoštění zajistit cizince, který podal žádost o mezinárodní ochranu, jestliže již bylo o jeho vyhoštění pravomocně rozhodnuto nebo je řízení o správním vyhoštění zahájeno z důvodů podle § 119 odst. 1 písm. a), anebo § 119 odst. 1 písm. b) bodu 6 nebo 7. 8. Zajištění cizince je omezením výkonu základního práva na svobodu zakotveného v čl. 6 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina EU“). Z čl. 52 odst. 1 Listiny EU vyplývá, že každé omezení výkonu tohoto práva musí být stanoveno zákonem a musí respektovat podstatu tohoto práva a zásadu proporcionality. Zároveň s ohledem na čl. 52 odst. 3 Listiny EU je třeba pro účely výkladu čl. 6 Listiny EU zohlednit čl. 5 Úmluvy jakožto minimální úroveň ochrany. Podle ESLP přitom musí být veškeré zbavení svobody zákonné nejen v tom smyslu, že musí mít právní základ ve vnitrostátním právu, ale tato zákonnost se týká také kvalitativní stránky zákona a znamená, že vnitrostátní zákon dovolující zbavení svobody musí být při svém uplatňování dostatečně dostupný, přesný a předvídatelný, aby se zabránilo veškerému riziku svévole (viz rozsudek ESLP ze dne 21. 10. 2013, Del Río Prada proti Španělsku, stížnost č. 42750/09, bod 125). Unijní právo je postaveno na zásadě, podle které se žadatelé o azyl mohou volně pohybovat na území hostitelského členského státu, nebo na území, které jim tento stát vymezí (srov. § 7 odst. 1 přijímací směrnice). Podle čl. 8 odst. 1 přijímací směrnice pak členské státy nesmějí nikoho zadržet pouze proto, že je žadatelem o mezinárodní ochranu. Shora uvedené však neznamená, že by nebylo možno žadatele o mezinárodní ochranu zajistit za žádných okolno