2 Afs 24/2005 — Nejvyšší správní soud

52 Af 50/2021- 33 - text  7 52 Af 50/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců Mgr. Ondřeje Bartoše a Mgr. et Mgr. Jaroslava Vávry ve věci žalobce: Ing. L.A., nar. X bytem X zastoupen společností vykonávající daňové poradenství DPE servis a. s., IČ 25927388, se sídlem Křemencova 178/10, 110 00 Praha 1, za kterou jedná Ing. Zdeněk Urban, prokurista proti žalovanému Finanční úřad pro Pardubický kraj se sídlem Boženy Němcové 2625, 530 02 Pardubice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2021, č. j. 1262550/21/2808-00540-609420 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se domáhal přezkumu shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým rozhodl o námitce žalobce proti exekučním příkazům správce daně na přikázání pohledávky z účtu ze dne 14. 6. 2021, č. j. 1207465/21/2808-00540-609420, č. j. 1207438/21/2808-00540-609420, č. j. 1207289/21/2808-00540-609420 a č. j. 1207530/21/2808-00540-609420. Exekuční příkazy byly vydány k vymožení nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob a dani z přidané hodnoty ve výši 892 025 Kč a exekučních nákladů ve výši 17 840 Kč. Napadeným rozhodnutím žalovaný námitku žalobce zamítl. II. Shrnutí žalobní argumentace 2. Žalobce se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí. Namítal, že žalovaný postižením bankovních účtů žalobce exekučními příkazy nepřiměřeně zasáhl do jeho vlastnického práva. Žalovaný jako správce daně byl podle § 5 odst. 3 zákona č. 280/2009, daňového řádu (dále jen „d. ř.“), povinen šetřit práva a právem chráněné zájmy žalobce jako daňového subjektu a používat při vyžadování plnění jeho povinností jen takové prostředky, které jej nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní. Žalovaný byl povinen postupovat v souladu s principem proporcionality a minimalizovat zásah do vlastnického práva. Žalovaný přitom k zajištění neuhrazené daně zřídil rozhodnutím ze dne 14. 6. 2021, č. j. 1207696/21/2808-00540-609420, zástavní právo k nemovitým věcem ve vlastnictví žalobce, nacházejících se v kat. úz. Litomyšl. Žalovaný tedy měl zajištěnou úhradu daňové pohledávky zřízením zástavního práva k nemovitostem v hodnotě převyšující výši daňového nedoplatku. Daňová exekuce vedená formou exekučních příkazů k přikázání pohledávky z účtů žalobce tak byla nadbytečná. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2019, č. j. 2 Afs 392/2017-48, podle jehož závěrů je-li přiměřeně pravděpodobné, že daň bude moci být daňovým subjektem uhrazena postupně a v rozumné době, je třeba upřednostnit tuto variantu se zajištěním prostřednictvím zástavního práva před okamžitým uspokojením s rizikem ekonomické likvidace daňového subjektu. Žalobce poukázal také na nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07. Namítl, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s námitkami žalobce. Totožnou argumentaci uplatnil žalobce i v replice na vyjádření žalovaného ze dne 14. 2. 2022. III. Shrnutí vyjádření žalovaného 3. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Ve svém vyjádření uvedl, že princip přiměřenosti, zakotvený v § 5 odst. 3 d. ř., na který se žalobce odvolává, je vázán na splnění podmínky, že i méně zatěžující prostředky ještě musí umožnit dosažení cíle správy daní; tímto cílem je podle § 1 odst. 2 d. ř. správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady. Správce daně je k tomu vybaven příslušnou pravomocí, kterou je jako orgán veřejné moci povinen řádně a neprodleně uplatňovat – nemůže tak obstát názor, že by s odvoláním na zásadu přiměřenosti správce daně měl být v podstatě nečinný s odůvodněním, že ke splnění daňové povinnosti může dojít kdykoli později. Správce daně je totiž vázán také zásadou oficiality (§ 9 odst. 2 d. ř.). Žalovaný poukázal na to, že před úkony v zajišťovacím a exekučním řízení upozornil dne 21. 5. 2021 žalobce podle § 153 odst. 3 d. ř. o výši nedoplatků a upozornil jej na následky spojené s jejich neuhrazením; zde byl žalobce také poučen o možnosti požádat o posečkání úhrady daně nebo o povolení rozložení úhrady na splátky. Na toto upozornění žalobce nijak nereagoval. K souběhu daňové exekuce a zřízení zástavního práva žalovaný uvedl, že daňový řád upravuje zajištění daní zřízením zástavního práva a daňovou exekuci jako samostatné právní instituty s odlišnou funkcí. Proto je jejich souběh umožněn a ve správní praxi také běžně využíván. Zřízení zástavního práva má primárně zajišťovací funkci, realizace funkce uhrazovací prostřednictvím prodeje zástavy je krajním řešením a uplatní se až ve tehdy, pokud se jiné způsoby vymáhání ukážou jako bezvýsledné. Nelze tak souhlasit s názorem žalobce, že zřízení zástavního práva bez dalšího zajišťuje zaplacení daně a proto má přednost před daňovou exekucí. Prodej nemovitých věcí je také zjevně intenzivnějším zásahem do práv daňového subjektu, než jednorázové exekuční přikázání pohledávky z účtu. Pokud jde o odkaz na judikát Nejvyššího správního soudu, pak žalobce záměrně přehlíží, že tento se týkal postupů v souvislosti se zajišťovacím příkazem podle § 167 a násl. d. ř., nikoli postupů v souvislosti se zajištěním a vymáháním splatné daně. Postup žalovaného v daném případě byl zcela obvyklý; ochranu před vyplacením všech peněžních prostředků z účtu poskytovala žalobci ustanovení § 304a a § 304b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. IV. Posouzení věci krajským soudem 4. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“) žalobou napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť podmínky pro takový postup byly splněny (§ 51 s. ř. s.). 5. Žaloba není důvodná. 6. Nejprve se krajský soud zabýval otázkou přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalobce tvrdil, že žalovaný se nevypořádal se všemi jím vznesenými námitkami vůči exekučním příkazům; pokud by tomu tak skutečně bylo, bylo by třeba napadené rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou natolik závažnou, že by se jí soud musel zabývat z úřední povinnosti i nad rámec uplatněných žalobních námitek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2004, č. j. 5 A 157/2002-35). Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, nelze vůbec věcně posuzovat jeho zákonnost a správnost. Krajský soud však námitku nepřezkoumatelnosti neshledal důvodnou. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že se správní orgán posuzovanou věcí zabýval a neopomenul žádné účastníkovy námitky. Stejně tak z odůvodnění plyne vztah mezi skutkovou stránkou věci na straně jedné a právními závěry na straně druhé, přičemž takto formulované právní závěry lze považovat za srozumitelné, vnitřně bezrozporné a nacházející oporu ve skutkových zjištěních. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného lze seznat, na základě jakých důvodů dospěl k závěru, že námitky žalobce jsou nedůvodné a prvostupňové rozhodnutí je správné. Na rozdíl od žalobce je tak krajský soud toho názoru, že se žalovaný dostatečně vypořádal se všemi jím uplatněnými námitkami; napadené rozhodnutí tak není zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti a krajský soud se jím mohl věcně zabývat. 7. Krajský soud se po provedeném soudním přezkumu ztotožnil s odůvodněním napadeného rozhodnutí žalovaného, na které v podrobnostech odkazuje a níže pak uvádí stěžejní argumentaci, na jejímž základě byla žaloba zamítnuta. Smyslem soudního přezkumu není znovu a podrobně opakovat argumentaci vyjádřenou již v předchozích fázích řízení, proto lze v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí na toto odůvodnění odkazovat; tuto praxi aproboval i Evropský soud pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku (rozhodnutí ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60), jakož i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 752/10, a usnesení téhož soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 2454/12, usnesení ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1972/12, usnesení ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2266/12, ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3391/12). Platí také, že povinnost soudu posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že je krajský soud povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19; rozsudky správních soudů jsou dostupné na www.nssoud.cz). 8. Skutková stránka věci nebyla mezi stranami sporná, proto krajský soud na tomto místě pouze stručně rekapituluje podstatné skutkové okolnosti tak, jak vyplynuly ze správních spisů. Z výkazu nedoplatků ze dne 18. 5. 2021 vyplývá, že žalobce byl ke dni 17. 5. 2021 v prodle