6 As 136/2014 — Nejvyšší správní soud

31 A 54/2025- 52 - text  7 31 A 54/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Ivony Šubrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobkyně: P. C. zastoupená Mgr. Petrem Machem, advokátem se sídlem Slezská 1297/3, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje sídlem Pivovarské nám. 1245, 500 02 Hradec Králové o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2025, č. j. KUKHK-21486/MSZ/2025-5, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí města Dvůr Králové nad Labem ze dne 4. 6. 2025, č. j. MUDK-KTÚ/51142-2025/bal 12911-2025, coby povinného subjektu podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“). Povinný subjekt odmítl žádost o informace podle § 15 odst. 1 ve spojení s § 11b informačního zákona z důvodu, že požadované informace nemá. 2. Žalobkyně dne 15. 5. 2025 žádala povinný subjekt o „poskytnutí potvrzovacích emailů k podáním z 4/23/2025 (6:58:10), 4/23/2025 (6:58:24), 4/23/2025 (2:39:13), 4/23/2025 (3:02:28), 4/23/2025 (4:57:02), 4/22/2025 (7:13:19)“. 3. Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). II. Žalobní argumentace 4. Žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť o požadovanou informaci požádala povinný subjekt, který je povinen jí ze zákona disponovat. Podle žalobkyně není možné, aby byla požadovaná informace vymazána, jelikož právní předpisy takový postup neumožňují. Nesouhlasí se závěrem žalovaného, že se nejedná o úřední dokument, a tento právní názor zpochybňuje. Má za to, že pokud jde o úřední dokument, nemohl být okamžitě vymazán, musel existovat a měl být žalobkyni na základě její žádosti poskytnut. 5. V doplnění žaloby žalobkyně dále uvádí, že mezi účastníky řízení není zásadního sporu o tom, že povinný subjekt požadovanou informací aktuálně nedisponuje, přestože se jí jeví jako minimálně neobvyklé, aby úřad vykonávající spisovou službu nijak nearchivoval odchozí e‑maily. Zdůrazňuje však, že sama nemá možnost prokázat, že povinný subjekt informací disponuje, a její žalobní argumentace spočívá v tvrzení, že povinnému subjektu vyplývala povinnost tuto informaci mít ze zákona. 6. Podle žalobkyně je rozhodnou otázkou pro posouzení věci skutečnost, zda potvrzení o doručení podání má povahu úředního dokumentu. Pokud by šlo o dokument úředního charakteru, podléhal by evidenci v rámci spisové služby, musel by mu být přidělen skartační znak a nemohl by být skartován před uplynutím skartační lhůty. Z právních předpisů má podle žalobkyně vyplývat povinnost takový dokument mít, neboť musel být vyhotoven a nemohl být skartován. 7. Žalobkyně v této souvislosti rozvíjí své žalobní tvrzení, že je nesprávný závěr žalovaného, podle něhož potvrzení o doručení podání není úředním dokumentem. Uvádí, že pojem „úřední dokument“ představuje neurčitý právní pojem, přičemž za úřední dokument považuje každý dokument vytvořený nebo doručený orgánu veřejné moci v souvislosti s výkonem jeho úřední činnosti, který je určen k vyřízení věci nebo který může ovlivnit úřední postup. Za úřední dokument považuje žalobkyně dokument související s výkonem působnosti veřejnoprávního původce. O úřední dokument se naopak nejedná, jde‑li o pozvánku na společenskou akci, nabídku produktů bez vztahu k působnosti úřadu, osobní korespondenci zaměstnanců či nevyžádané obchodní sdělení. 8. Potvrzení o doručení podání žalobkyně považuje za dokument úzce související s úřední činností úřadu, neboť orgán veřejné moci v rámci své působnosti vykonává spisovou službu a eviduje podání. Připomíná, že podání je podle § 37 odst. 5 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) učiněno okamžikem, kdy dojde správnímu orgánu, a potvrzení o doručení podání má zásadní význam pro prokázání toho, zda a kdy k doručení došlo. 9. Na podporu těchto tvrzení žalobkyně odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména na rozsudek ze dne 24. 2. 2020, č. j. 9 As 309/2018‑52, a dále na nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2018, č. j. I. ÚS 2963/17, z nichž dovozuje význam potvrzení o doručení podání pro procesní postavení účastníků řízení. Uvádí, že Ústavní soud shledal porušení práva na spravedlivý proces v případech, kdy potvrzení o doručení podání splňující zákonné náležitosti nebylo odesílateli zasláno. 10. V kontextu této judikatury žalobkyně dospívá k závěru, že potvrzení o doručení podání je úředním dokumentem, jehož charakter a význam v řízení jsou zásadní, a jehož vada může dosahovat i intenzity zásahu do ústavně zaručených práv. Z toho dovozuje, že argumentace žalovaného, podle níž takový dokument není úředním dokumentem, nemůže obstát. 11. Žalobkyně uzavírá, že požadovala poskytnutí úředního dokumentu, který povinný subjekt jakožto veřejnoprávní původce vyhotovil a odesílal, přičemž tento dokument mohl být skartován pouze v souladu se zákonem č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o archivnictví“), tedy až po uplynutí příslušné skartační lhůty. Pokud tedy povinný subjekt nebyl oprávněn dokument bez dalšího skartovat, vyplývala mu ze zákona povinnost dokumentem disponovat, a rozhodnutí žalovaného založené na opačném závěru považuje žalobkyně za nezákonné. Navrhla proto, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 12. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nejprve rekapituloval průběh správního řízení a setrval na závěrech napadeného rozhodnutí. 13. Žalovaný uvedl, že žalobkyně v žalobě nezpochybňuje samotnou neexistenci požadovaných potvrzovacích e‑mailů u povinného subjektu, nýbrž namítá, že povinný subjekt má zákonnou povinnost těmito informacemi disponovat, neboť se podle jejího názoru jedná o úřední dokumenty, které musí být evidovány. Žalobkyně k podpoře svého názoru odkazuje na judikaturu zdůrazňující povinnost zasílat potvrzení o doručení dokumentů. Žalovaný sice závěry citované judikatury nezpochybňuje, avšak podle jeho názoru z ní nelze dovodit, že zpráva potvrzující doručení podání představuje dokument s úředním charakterem. Setrval na stanovisku, že tyto potvrzovací zprávy, ač jsou zasílány na základě povinnosti stanovené právními předpisy, samy o sobě nespadají do kategorie dokumentů podléhajících evidenci ve smyslu zákona o archivnictví a vyhlášky č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby (dále jen „vyhláška o podrobnostech výkonu spisové služby“). 14. Žalovaný dále argumentoval, že samotné ustanovení § 4 odst. 8 vyhlášky o podrobnostech výkonu spisové služby, hovoří o „zprávě potvrzující doručení dokumentu“. Podle žalovaného jde o podružnou notifikační zprávu, která se pouze váže k dokumentu. Jelikož vyhláška tuto potvrzující zprávu neoznačuje za dokument a také s ohledem na její povahu, považuje ji žalovaný za specifickou zprávu původce, která sama o sobě není dokumentem, a na kterou proto nelze bez dalšího vztahovat ustanovení zákona o archivnictví ani vyhlášky o podrobnostech výkonu spisové služby. 15. Žalovaný uvedl, že ustanovení § 4 odst. 8 vyhlášky o podrobnostech výkonu spisové služby, sice ukládá původci povinnost potvrdit odesílateli doručení dokumentu, avšak žádné ustanovení této vyhlášky ani zákona o archivnictví neukládá povinnost tyto potvrzující notifikační zprávy evidovat nebo uchovávat. Na podporu tohoto závěru žalovaný odkázal na národní standard pro elektronické systémy spisové služby, Věstník Ministerstva vnitra čá. 85/2024, podle něhož elektronický systém spisové služby potvrzení o přijetí zprávy zasílá automatizovaně, aniž by se předpokládalo jeho ukládání či uchovávání. 16. Žalovaný uzavřel, že žádný právní předpis u automatizovaně zasílaných zpráv o potvrzení doručení podle § 4 odst. 8 vyhlášky o podrobnostech výkonu spisové služby, nepředepisuje jejich evidenci ani uložení, přičemž k naplnění této povinnosti postačuje samotné odeslání potvrzení. Dodal, že skutečnost odeslání potvrzovací zprávy je zaznamenána v metadatech systému, která slouží jako důkaz o splnění uvedené povinnosti. Shrnul, že povinný subjekt neporušil informační zákon, když z důvodu neexistence odmítl poskytnutí požadované informace. Navrhl proto, aby soud napadené rozhodnutí potvrdil a žalobu jako nedůvodnou zamítl. IV. Posouzení věci krajským soudem 17. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního (s. ř. s.). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) 18. Po provedeném přezkumném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Vyšel při tom z následující právní úpravy. 19. Podle § 64 odst. 2 zák